Udělala sem pokrok a přestala sem kouřit v práci,
protože sem si spočítala, že když nebudu chodit kouřit, nebudu muset mluvit
vůbec s žádnýma lidma, ani s těma, co potkávám na chodbě, na recepci,
a venku na cígu. Nebudu muset mluvit o počasí a o tom, jaký byl víkend. Protože
je nezajímá můj víkend a mě nezajímá jejich, a zdvořilostní fráze sou
vysilující, zbytečný a hloupý.
Rozhodla sem se přiznat si, že su totální sociopat a je to
čím dál horší. Jeden den sem třeba zjistila, že na facebooku mám vyblokovaný
všechny lidi, protože sem blokovala ty, co mě nudili, nebo mě otravovala jejich
prezentace štěstí a toho, jak sme tady všichni happy, protože si můžeme vyfotit
koblihu a kafe, až sem nakonec zjistila, že mám ve vybraných příspěvcích jenom
vědecký články a komixy.
Anička byla pryč celý srpen, a tak sem nemusela mluvit vůbec
s nikým. Chodila sem po lesích, a po městě, courala sem po loukách, seděla
opřená o stromy, místo obědů sem ležela na louce, chodila krmit ovce a koně.
Cítila sem se divně, že nemám potřebu měsíc s nikým
mluvit, ani nikoho poslouchat, ještě děsivější bylo, že bych to tak chtěla
napořád. Uklidňovala sem se tím, že sou na světě lidi, kteří nemluví vůbec
s nikým, ani dokonce nevycházejí z domu, jenomže takový spřízněný
duše já vůbec nepoznám, protože… nevycházejí z domu.
Zařídila sem si dovážku obědů, která fungovala tak, že
obědář mně nechal jídlo na recepci, já sem si to tam každý den vyzvedla, a
v pátek sem na recepci nechala peníze. Nemusela sem se na nikoho usmívat
při objednávce, ani se tvářit provinile, když něco nedojím, a vysvětlovat, proč
to nedojím. Dokonalý.
Čím víc sem nemluvila, tím víc mně docházelo, jak je mluvení
zbytečný, a jak většina věcí, který přes den slyším, je naprosto zbytečná. Sou
to úplně zbytečný, zasírací informace, který nejsou k ničemu, vyžadují
hodně pozornosti, sou vysilující, a naprostá většina se týká ostatních lidí, ne
mě.
Přišla sem na to, že sou tři věci, pro který stojí za to
žít. Za prvý je to Anička, za druhý hudba, za třetí filmy. Hotovo. Žebříček
uzavřen.
Trávila sem v kanclu celý dny posloucháním hudby. Byla
sem překvapená, kolik poezie se například skrývá v koncertu Nirvana
Unplugged. Pořád ještě, po těch letech, si v tom najdu nový a nový věci.
Nebo starý věci, který dostanou nový význam.
Konečně sem si pustila všechno od Leonarda Cohena, pustila
sem si všechny věci od Billy Talent, stáhla všechno od Bloodhound Gang, pustila
si koncerty Foo Fighters, přeložila texty 30 Second To Mars, poslechla The
Used, Rasmus, starý Beastie Boys, Alanis Morrisette, nový Coldplay…. Eda
Sheerana, Calvina Harrise, Hardwella, labutí jezero … a dalších milijon věcí. Během
toho, co sem tvořila dokumentace, sem si pouštěla hudební dokumenty.
Poslouchala sem všech milijon online rádiových stanic, abych zjistila, co se
kde hraje. Když sem obědvala krabičkový jídlo z jídelny, dívala sem se u
toho na rozhovory, o nových deskách, koncertech… Přestala sem existovat a
přenesla se do hudebních sfér. Bylo mně fajn.
Jednoho rána přišel ke mně do kanclu hasič. Stála sem u okna
v nějaké rozevláté póze, se sešívačkou u pusy, hudba na plný pecky.
„Co děláš?“ Kroutil hlavou. „Ty zpíváš do sešívačky? To je
tvůj jako-mikrofon?“
„Já sem Gerard Way.“ Oznámila sem mu a padla sem na kolena do
hromady rozdělaných papírů. Cause we all wanna party when the funeral ends,
ba-ba-ba.
Vyselektovala sem lidi, se kterýma chci mluvit. Promazala
sem telefonní seznam. Smazala sem čísla lidí, který tady pro mě nikdy nejsou,
když je potřebuju, zato nakecají spoustu zbytečností o svých pseudoproblémech.
Moc čísel mi nezbylo.
Zavolala sem Edovi.
„Je mně hrozně blbě, myslím, že je něco špatně.“ Řekl. „Mám
takovej divnej pocit, že to tentokrát nedám.“
„Tys zase chlastal.“ Smála sem se. „Jasně, že je ti blbě. Je
ti furt blbě. Kde seš vůbec?“
„Na nádraží. Je tady se mnou Ježíš.“
„Hej, ty tam máš Ježíše?“ Zeptala sem se, zatímco sem rýpala
klackem do mrtvýho ptáčka na cestě. „Dej mně ho k telefonu, já se ho chcu
na něco zeptat.“
„Ty ho znáš? Vy se znáte?“
„Jasněže, jeho tatu znám taky, to je ten…. Počkej… pan… pan…
pan Bůh.“
„Aha.“ Na chvilku zavládlo ticho „Ty si myslíš, že sem se
úplně zbláznil, ale Ježíš je můj kámoš, říká se mu tak, protože má dlouhý
vlasy, jedeme z práce a čekáme na nádru na vlak.“
„Škoda.“ Byla sem zklamaná.
Za týden volal Tom,
že Edu odvezla rychlá. Než sem se stačila vzpamatovat, zase ho z
nemocnice pustili. „Nic nenašli, takže mně nic není.“ Odmávl svůj kolaps.
První září byl totální masakr. Pět minut před odchodem sem
zjistila, že Anička ztratila klíče. Byla z toho překvapená i přesto, že
sem se jí den předtím třikrát ptala, jestli má klíče. Tvrdila, že jo. Pršelo,
bylo hnusně a zima, a my sme se vydaly do ranní družiny… která byla zavřená.
Musela sem čekat až do osmi, abych ji mohla dát do školy, což znamenalo, že
přijedu pozdě do práce. Ve škole byl frmol a moc lidí, čtyři do mě drcli, což
byla skoro moje smrt, moc hrůzy na člověka, co strávil měsíc brouzdáním po
lesích. Všichni mluvili a dělali hluk a mně se dělalo špatně. Když sem se konečně
dostala z toho ústavu hrůzy, strávila sem dvacet minut zasekaná
v zácpě, už sem myslela, že se ten autobus nikdy nepohne a všichni tam
chcípneme. Automat na kafe na nádraží nejel. Ujel mně vlak, musela sem čekat
půl hodiny ve smradlavé čekárně. Když sem konečně dorazila do práce a dala si
kafe, volal mi nějaký neznámý chlapík, že moje dítě brečí před školou, a neví,
kam má jít. Aničku totiž vykopli ze školy po dvou vyučovacích hodinách, protože
jí oznámili, že do družiny ji nikdo nevezme, protože je plná kapacita. Ano, to
je potřeba se dozvědět prvního září, když jsem byla hodinu cesty od školy.
Neměla klíče ani kredit v mobilu a tak bystře oslovila chlápka před
školou, že neví co má dělat a kam má jít, a ten dobrý člověk mi zavolal, a pak
s ní počkal, než si pro ni přijela rychlá spojka – babička. Té skoro
odtáhli auto, když vyplašeně zaparkovala v blokovým čištění. Po všech těch
nervech sem si objednala pizzu, která se nedala jíst, protože tabasco. Zavolala
sem Edovi a řekla sem mu, že se asi zabiju. V práci sem musela zůstat do
večera, protože se na mě valí neudělaná práce ze všech stran – kdo chce
brouzdat po lesích, nestačí se potom divit. Večer sem si v rámci relaxu
nainstalovala do zásuvky vonítko. Když vonělo až moc, šla sem ho ztlumit, a
zjistila, že vyteklo na podlahu. Poslední mrdu mi uštědřila vylitá cola, když
mi dvoulitrovka vyklouzla z ruky a zatopila celou kuchyň. Kočka si našla
v tragickým dni s velkým T svoje místo a pochcala mi pyžamo.
Jednou o půlnoci, když už sem skoro spala, se u mě před
barákem objevil Eda s Tomem.
„Jeli sme dělat velkej byznys.“ Oznámil Eda. „Jedeme ani
nevím odkud…. Kurva, byli sme snad na konci světa, ne?“
Tom vypadal, že nemá sílu vůbec mluvit. „Já tě nenávidím.“
Procedil na něho skrz zuby.
„Co je? Strávils s ním den?“ Smála sem se. „Kšefty se nevydařily,
jak koukám, zase ste nezbohatli.“
„Já vsadím zítra Sportku!“ Vypískl radostně Eda. „Všechno
bude dobrý, neboj.“
„A já upeču bábovku, a svět bude v pořádku.“ Řekla za
mě hospodyňka ze Stepfordu. „Sugar and spice and everything nice. Dem na balkon
na cígo? Nemám cíga.“
„Já mám!“ Eda vyhodil z kapsy krabku… kterou rozšlápl.
„Já du pryč, seru na to, mám jenom jedny nervy, jedny!“
Rozčílil se Tom a odkráčel někam do pryč. „Zdar, pošukové.“ Bylo slyšet ze tmy.
„Myslíš, že sme pošukové?“ Zeptala sem se nevěřícně Edy.
„To si nemyslím.“ Kroutil hlavou. Načež mi odvykládal ňákou
šílenou historku „… normálně jedu v noci autobusem, vystoupím, a pak blik
blik, stojím na nádru, opřenej o zeď a z nosu mně valí krev, ale normálně
potoky krve, tos neviděla, normální jatka, a zlomenej nos… doktor se divil, že
sem nespadl na zem, protože to musela být šlupka jako prase, hele, zlomený… to
se stane někdy v životě každýmu… jako ale já vůbec nevím, co se stalo.
Jenom střihy.“
„Jako cestování časem. Jako Hiro Nakamura.“ Řekla sem.
„To nebylo cestování časem, to spíš sem někoho nasral
v rozjezdu.“
„A kvůli tomu si byl v nemocnici?“
„Ne, to bylo něco úplně jinýho. Normálka sem byl doma a šel
sem k zemi, zdarec.“
„A proč ti někdo rozbil nos? Proč to ty lidi nemůžou brát
s humorem, že je nenávidíš?“ Kroutila sem hlavou.
Zašla sem se Sašou na pivo. Zmokly sme. Zapadly sme do jedné
kavárny, kde sem kdysi seděla s režisérem, kterej tvrdil, že potřebuje
moje scénáře, ale pak se z něho vykroutil úchylák. Daly sme si horkou
čokoládu, a byla na ní opravdovská šlehačka, né ty sračky z ropy, co mají
úplně všude.
Musela sem Saši říct, že mám podezření, že informace je
priorita lidstva, že co když se člověk vyvíjí jenom proto, aby byl nositel informací,
který se pak dál vyvíjí, rozvíjí, zesilují…. Co když je lidstvo a celá lidská
evoluce postavená na tom, že zaznamenává a posouvá informace? Jakože naše těla
a tak sou jenom prostředek, nepodstatná schránka, na sběr dat. Taková RAMka.
„A ty informace by šly potom kam?“
„Až umřeš, odevzdají se do ňákýho velkýho úložiště.“
„Co by se dělo potom? Vyvíjelo by se to tam?“
„To nevím.“ Vymačkala sem si vodu z vlasů. „Ještě to
musím pořádně promyslet, budeš nad tím taky přemýšlet?“
„Jasně.“
Zašla sem na oběd s týpkem, kterej mi na netu tvrdil,
že má hrozně zajímavou práci. Na oběd byly játra, a byly hořký. Vypadlo
z něho, že prodává automaty na kafe. Rozčiloval se, že lidi neuměj pít
kafe, protože pravý kafe, víš, to sou takový ty malý, opravdu silný kávy, né ty
třídecový škopky, co si každej nosí ráno z automatu, tady nikdo neví nic o
dobrým kafi. Naklonil se ke mně, aby ho nikdo neslyšel „Ale já ti něco řeknu,
tajnýho, teď vyvíjíme novou příchuť.“
Hm. Neřekla sem nic. Celou dobu sem nemluvila. Dojedla sem
hořký játra, zaplatila za sebe a když sem zapadla za roh, konečně sem se mohla
nahlas smát.
Když sem se nudila jednou večer, zašla sem na večerní kafe
s borcem, co dělá v IBM. Vysvětlil mně rozdíl mezi Windowsama a
Linuxem, což bylo fajn.
Eda mi volal, že by bylo bezva, kdyby se udělala reality
show se sebevrahama. „Ty znáš ty internety, najdi tam ňáký lidi, vyberem je,
kdo neprojde konkurzem, ten přežije, jakože sorry kámo, jindy… já seženu kameru
a jedem.“
Tom mi pořád psal esemesky, že bysme měli zajít na večeři,
nebo aspoň na pivo, nebo aspoň by se mohl stavit mi spravit zábradlí na
balkoně, nebo aspoň… ale až nebude doma manželka, of course… bysme mohli jet na
výlet… Jasně.
Anička si domů začala vodit kamarádku, která nás začla
strašit duchama. Vyprávěla mi u žehlení tři hodiny horor story o
poltergeistovi, až sem se v noci bála vystrčit nohu z postele.
Ozval se Zbyněk. Jakože ten rozchod byl chyba. Měla bych
přijet. A tak.
Svoje narozeniny sem oslavila sama doma, hraním her. Přišla
sem na to, že u Farm Hero Sagy se dá přetáčením datumu získat nekonečně moc
životů. Připadala sem si bohatá.
K narozkám mi přišla spousta esemesek od „nevímkoho“
protože sem vymazala ty kontakty.
Kačka se rozhodla, že to pudem oslavit, a pudem do města, a
tak sme šly, a ve městě se zrovna konal festival… je jedno čeho, protože dycky
de akorát o to, že se postaví na náměstí stánky se žrádlem a chlastem, bylo tam
moc lidí, a mně se z toho nedělalo dobře. Tak dlouho sem se městu
vyhýbala, až sem to dostala v plné palbě. Zapadly sme do ňákýho baru, kde
sem si dala gin, Kačka se zaradovala, že tam jede wifina a prohlížela si
facebook. U stolu vedle bylo pár holek, který dělaly loučení se svobodou, měly na hlavách růžový třpytivý mašle jako
Minnie, ta myš od Disneyho, objednaly si spoustu pizzy, kterou vůbec nejedly, a
mě to sralo, protože sem měla hlad.
Balím se, chystám se na výlet do Harrachova. Jestli se
neztratím v těch divokých končinách, podám o sobě hlášení.
..........................................................
Za příspěvek děkuju, potěšil a povzbudil :)
Žádné komentáře:
Okomentovat