Vaflová brutalita

Přes zimu nežiju, a to jako vůbec. Nechodím ani do hospod, jedině tak do baru za barák, a to se eště musím přinutit. O nějakých pochůzkách městem nemůže být ani řeč. Nejdelší trasa je tak pro mě jízda trolejákem do školky a zase zpátky. Sedím doma, zašitá u komplu a jsem ráda, jak sem to vykoumala, jak sem přelstila tu blbou zimu, jak nikam nemusím. Jenomže občas musím. Zesral se mi mikrák a tak sem byla nucená vyrazit do města koupit novej. Už před cestou se mi vybily baterky v empétrojce, což byla nepříjemná záležitost, začla sem se krutě bát, že uslyším nějakýho blbce mluvit, obzvlášť v šalině, to je velice častý jev. Celá znechucená už dopředu sem se schoulila na studený sedadlo a nechtěla sem žít při představě, že si ke mně někdo přisedne. Nesnáším to. Používám pro takový případy fintu fň, psychologický moment, kdy oběť, která by si chtěla přisednout, sjedu nehezkým pohledem. Funguje to. Možná i kdybych se podívala hezky, tak by si nikdo nesedl. Lidi to nemají rádi. Mám je prokouklý, sou průhlední jako sklo. To pak není žádná zábava když dělají to, co od nich čekám. Šalina se šourala děsně pomalu, chytla sem z toho nerva. Šourala se jak hósenka bórovečka a já sem přemýšlela, proč do prdele neexistujou ještě ty teleporty, život by byl daleko snadnější. Jenom by to udělalo fuíííí a byla bych ve městě a zase fíííí a byla bych doma. Člověk by ani tolik neutratil za teplý oblečení. Oblíkla bych se do kalhot a do mikiny a fííí, už bych seděla v hospodě. Žádný rukavice, šály a takový nesmysly. Takže tímto apeluji na britské vědce, aby se přestali zabývat výzkumama jako jestli příčné pruhy zeštíhlují nebo ne a vrhli se na něco užitečnýho. Děkuji.
Vystoupila sem nahoře na Čáře, že si jako projdu město než se dostanu do Vaňkovky. K mýmu překvapení byla otevřená cukrárna. Mají tam děsně dobrý gofry, ale tak dobrý, že i mě, člověkovi postiženýmu nechutenstvím, tečou sliny jako vetřelcovi, jenom se mihnu kolem. A tak sem si stoupla do fronty, která byla mohutná a čekala, a slintala. Přešlapovala sem nervózně na místě, jak sem se toho nemohla dočkat. Bohužel přede mnou byly dvě trempky. Brejlatý studentky. Brýle, umaštěný vlasy, na zádech krosny a karimatky, důležitý až do prdele a eště dál. Jedna měla na brýlých černý mohutný obroučky, myslím že to byly klučičí brýle, takový ty pro emaře.
"Co sou to ty gofry?" Zeptala se prodavačky bystře.
"To jsou takový vafle, na to si můžete dát tady ty přísady, co jsou na tabuli." Informovala prodavačka.
"Jo vafle, to je jako tvrdý oplatek." Ujišťavala se intoška.
"Né, to je takový měkký, je to jakoby z palačinkovýho těsta." Držela se statečně prodavačka.
"Aha. A na to si můžu dat šlehačku, jo?" Brýloun na to.
"No, na to si můžete dat co je tady na tabuli." Ukazovala děvčica za sebe.
"Když já tu šlehačku moc nemusím." Kroutila se kotlíkářka.
"Tak si dejte třeba vanilkový krém."
"No nevím, to je takový mastný, ne?" Krčila borka nos.
Začla sem sebou šít a vyvracet oči na všechny strany. Chtěla sem sama sebe přesvědčit, že nejsu nervák a že to jako vydržím.
"Tak si můžete dat třeba jenom horký maliny." Radila vaflířka.
"Ty horký maliny to je co prosimvás?"
"Ježiši." Zakníkla sem a chytla se za hlavu. Druhá kotlíkářka po mě pohoršeně vrhla pohledem.
"No to máte takový vařený maliny, je to trochu jako džem."
"Aha." Řekla mařka nejistě. Chvilku se nedělo nic. Bylo vidět jak jí to v hlavě šrotuje. "Chtěla bych to asi jenom s polevou."
"Máme tady polevu čokoládovou, vanilkovou nebo jahodouvou."
"A nešlo by to jenom posypat grankem?" Mařka na to.
Kácela sem se zoufalstvím k zemi.
V cukrárně mají hrozně hezky vypadající zákusky, ale už leta se jenom dohaduju jak můžou chutnat, protože v životě si nedám mandlový řez za třicet korun, to by se mi zákonitě v hovno v krku obrátilo. No nic, dala sem si teda gofry s malinama a se šlehačkou, a dopadlo to jak muselo, totiž zapatlala sem si od malin rukáv, následně celou ruku, pak mi spadla šlehačka na bundu a na rifle. Tragédka na pochodu.
Když sem dorazila do Vaňkovky, nestíhala sem se divit. Nějak sem zapomněla že lidi chodí nakupovat. Fakt sem zapomněla co se v takových nákupních centrech děje. Ze všech stran útočily velikonoční vajíčka. Slepice. Králíci. A šílení lidi, pobíhající s kabelama sem a tam a tam a sem, dlachnící v ruce hamburgry, hranolky, smažený krevety, zmrzliny... šílený. Absolutně šílený. Minula sem obchody s oblečením. Vůbec se mi nechce nakupovat, nebaví mě to. Nemám na to nervy, abych stála u kabinek a čekala až si budu moct zkusit tričko z výprodeje. Namířila sem si to teda rovnou do elektra a zůstala sem vytlemená na sluchátka. Najednou na mě něco skočilo zezadu, cyhtlo mě to za krk a začlo se to mohutně smát. Lekla sem se jak treska. Potom se to postavilo přede mě, šermovalo to hadrem a jakýmsi postřikovačem. Byla to Jolda. Chichotala se, jak mě doběhla, ale já sem byla furt tak trochu posraná a tak sem se zas až tak nesmála. Úplně sem zapomněla že tam dělá. I když ji tam vlastně potkám pokaždý když tam jdu, a pokaždý na to taky zapomenu. Jolda má krásný tvar obličeje, takový srdcový. Taky má moc hezkou pleť, řasy jak laň, a hezkou postavu. Přes to všechno budí respekt. Když někomu řekne "hrábneš na mýho starýho a rozcásnu ti popelníkem hlavu" tak jí každej věří. Protože je to bitkařka. Leštila presovače a vykládala, vykládala a vykládala.... Potom ji zahnal nějakej manažer a měly sme po rozhovoru. Stejně se brzo potkáme v hospodě. Koupila sem teda sluchátka s mikrákem a šla o kousek dál na jídlo, což nebyl zas tak dobrej nápad, protože je tam moc velká kumulace nechutných lidí. Pojídala sem hranolky z káefcé a sledovala tlustou ženskou jak naslinila kapesník a utírá pusu svýmu tlustýmu synovi. Bylo mně zle. Opravdu, hrůza. Už jenom chybělo aby tam příšla nějaká žena a začla kojit mimino. Pozvracela bych se už úplně. Kolem mě bylo tak pět borců kteří měli na stolkách noťas. Mně to furt přijde divný. Sednout si doprostřed nákupního centra k mekáčovýmu stolku a rozložit noťas. Já bych v takové atmosféře teda neudělala nic. Když už, tak bych si zalezla někam do kavárny.
Já ty lidi nechápu. Je to tak těžký, být normální?

Koncem dubna je Čarodějáles. Těším se jak prase. Překecala sem Simu a Efu ať dou taky. Budou tam Guano Apes, na ty su zvědavá hodně. Tady tu kapelu sem v životě asi nepochopila. Mají tři tak dobře našlapaný hity, že je člověk prostě musí žrat, ale zbytek stojí vyloženě za hovno. Zívačka, nuda. Tak su zvědavá, jaký budou naživo. Každopádně se na ně těším. Dál tam bude Clou, Airfare... no tak to se těším mega, Horkýže... no bomba, to bude rachot. Pak budou Čankišou, na jednom koncíku už sem byla a nějak mě to nevzalo, tak uvidíme. Potom Elektrick Mann, sem zvědavá, jestli vůbec vylezou na pódium, nebo co tam vůbec předvedou, to bude taky zajímavý. Taky tam budou Killjoy, vůbec to neznám ani to nemůžu nikde dohledat. Pak ještě Totální nasazení, ti mi připomínají ZNC. A samozřejmě Čoko Voko, ty holky žeru. Směju se už dopředu ( je mi padesát pět, mám celulitidu už i na vlasech, přestávám se ohlížet po bimbasech :))

Celkově se těším móc.