Brejloun

Všechno se mi nedaří, což není nic neobvyklýho. A ty nervy! Tak mě vynervily vánoce, že sem myslela, že sebou prásknu o zem, omlátím si hlavu o dlažbu, a nechám stýct krev do kanálu. Vyrazili sme s Hugem do města, s velkým posláním sehnat Aničce vláček. Všude plno lidí, tahali krabice, kabele, vánoční papíry, stromky, a měli u toho ten nablblý vánoční výraz, jakože je to sice hrůza a děs, ale má to tak být, a doma máme vanilkový rohlíčky, a tak sme strašně happy. Pořád sem myslela na Sonju, že asi měla pravdu, že su škarohlíd a blbka, a že udělat si vánoce po svým může každej bez toho, že by se nasíral. Pak do mě někdo žduchnul krabicí. Pomalu ale jistě mě přecházela chuť dělat si vánoce hezký a nějak svou buranskou mysl znásilňovat. Když sme vešli do Teska, udělalo se mi špatně z lidí a z vánoční výzdoby, z vydýchanýho vzduchu a z tlustých ženských, který stály u vánočních dekorací a rozmýšlely jestli bude lepší koupit podšálky, který byly vyzdobený červenou roztřískanou baňkou, nebo bílou roztřískanou baňkou. Zavelela sem k ústupu "nebo se pobliju". Zašli sme do picérie. Zapomněla sem, že nejím pizzu. Dala sem si žampionovou. Dvakrát sem do toho kousla, a zaječela sem že to chutná jako posranej napařenej knedlík. Snědla sem jenom sýr a žapiony. Mařka vedle mě pidlala pizzu umělohmotnou vidličkou, vůbec jí to nešlo, nemohla se najíst, no ale hlavně že dělala dojem na šamponovýho borca, kterej ju vzal asi do pizzerky na rande, či co. Fuj. Řekla sem, že tam nebudu, a táhla sem Huga zpátky do obchoďáku. Koukli sme na vláčky. Ze všech možných vláčků co mohli mít, měli jenom mašinku Tomáše, která ale stála litr. Tomáš bez kolejí osum stovek. Nechceme. Anička chtěla vlak s kolejema. Takže sme prošli celý oddělení hraček, jestli nemají jinej vlak. Neměli. Valili sme teda do Vaňkovky. První hračkářství, jenom mašinka Tomáš. Chtěla sem ještě koupit sadu Bratz Rock Angel, ale zjistila sem, že to je sada panenek, jaksi bez panenek. Tedy že tam panenka měla jenom kytaru, náramek, naušnice a koženou bundu. Což je nám bez panenky jaksi nanic. Mašinka Tomáš za osum stovek, sada kolejí k mašince za litr. Fuj hnus. Skoro sem odplivla blinkánek. Vlezli sme do dalších hraček. Situace stejná. Ze všech možných mašinek jenom Tomáš. Posranej Tomáš. Mega sady Tomáš, batohy Tomáš, trička Tomáš, ručníky Tomáš, plakáty, propisky, puzzle. Tomáš má větší sortiment merchandise než Guns n Roses. No nic. Byla sem vytočená že to svět neviděl. Šla sem teda do Nordsee že se jako konečně najím. Dala sem si smažený kalamáry a hranolky. Obrejlenej boreček mi řekl že na hranolky budu čekat tři minuty. Oznámila sem mu že tři minuty na nic čekat nebudu. Protože čekat neumím. Sere mě čekání. Šla sem teda do mekáča. Tam měli tak hnusný věci, že sem rači zůstala bez jídla. Big sračka menu. Big rozmačkaná kráva menu. Se sýrem. Zašli sme teda ještě do jedněch hraček. Konečně sme ukořistili vláček s kolejnicema za pětikilo. A nebyl to Tomáš! Zašli sme pak teda na jídlo k ťamanům. Dala sem si smažený hermelín a Hugo nudle s gyrosem. Nemohla sem se dopočítat kolik jim mám dat stravenek, ťaman na mě něco drmolil, Hugo zíral a já sem nakonec řekla: Kurvapiča. Dala sem do placu dvě stravenky a dvoukilo ať mi vrátí kolik umí a bylo mně to všecko jedno. Místo hermelínu sem dostala krokety z jakési brokolice. Zašla sem za ťamanem, odprsknout mu, že brokolice není hermelín, pro příště. Snědla sem hranolky a když byl Hugo asi tak v půlce jídla, vstala sem vztekle od stolu, že tady jako nebudu a du pryč, že už se nemůžu na ty lidi dívat. Vystartovala sem od stolu a šla si stoupnout do zimy ven, k bezďákům, a Hugo, protože mě měl plný zuby, a ani se mu nedivím, mě venku nechal vydusit a zmrznout, dojedl si svoje nudle a svůj psí gyros, a pak se veleslavně vyvalil z jídelny a šli sme na šalinu. Jenomže mě nechal tahat krabicu s vlakem, a to sem byla fakt na infarkt a začla sem na něho křičet, že je mi úplně nanic, že sem ho sebou vůbec nemusela brat, mohla sem mít klid a eště bych ušetřila za jídlo. Že sem nedostala facáka, bylo způsobeno asi tím, že mě Hugo prostě neposlouchá, nebo nevím. Sakra, a já sem ho tak chtěla vytočit. Takže mašinka vyřízená.

Další den sem musela na poštu. Bohudíky mě tam Tlučhuba po práci hodil autem, jinak bych zemřela hrůzou a vysílením, kdybych musela jet hodinu emhádé, pak spěchat na poštu a pak se plazit dom. Cesta autem byla pekelná, páč s nama jel eště Očko, a ňákej kluk co bydlí ulicu pode mnou, jak sem zjistila. A dělá na technické podpoře. Na technické sou vůbec samí pěkní borci. Jízda autem byla zajímavá. Mám ráda auta kde se může kouřit. Zjistila sem, že Kluk taky hraje na bubny. A taky na kytaru. A že taky nemá rád Iné Kafe, který nám Tlučhuba pustil.
Na poště to bylo o nervy. Půlhodinová fronta na proplacení složenek, nervy mi vytekly ušima. Přemýšlela sem, proč na poště pracují furt ty stejný matróny, ženský abstolutně stejnýho zjevu jako před padesáti rokama. Tam se to prostě neobnovuje, za přepážkama seděj lachtani. Jakoby předpoklad pro pošťačku za přepážkou byl vypadat jako lachtan, mít brýle a velkou prdel. A ztvrdlý paty, na který nepomůže ani svěcená voda, natož pemza. Čekání ve frontě na balík byla další půlhodina. Fronta až ven. Lidi ve frontě byli taky nářezoví. Říkala sem si, že hnusný lidi si za to můžou sami, že sou hnusný. Například mařka, která vyzvedávala balík s vlasovou kosmetikou. Úplně sem na ní viděla, jak tou kosmetikou žije. Jak je přesvědčená o tom, že kondicionér na vlasy je nejlepší věc na světě, a to jenom proto, že jí to někdo řekl, a rozhodla se toto poselství dávat dál světu, a proto vyzvedává každý měsíc krabici vlasové kosmetiky. Vypadala vyloženě jako kosmetická dýlerka. Hlupaňa Důležitá. Su přesvědčená o tom, že hloupost se lidem vráží do xichtu, proto blbci prostě vypadají blbě a hotovo. Vyzvedla sem si balík s hračkama a druhej s dývkama na učení bubnování a odtáhla sem si balíky v té kose domů. Nechápu proč máme poštu na konci světa.
V práci sem si vzala volno na půl dne abych stihla vyřídit všechny věci, totiž zajít do knihovny a skočit si konečně pro brýle. V knihovně sem musela vrátit knížky, který nemám dočtený a neopovážila sem si je znovu pučit, protože je mi jasný, že se v nejbližší době do knihovny nedostanu. Zaplatila sem pokutu a odkráčela sem pro brýle. Nadšená paní optička už na mě čekala, vytasila brýle a vrazila mi je na xicht. Strnula sem hrůzou, vypadala sem totiž jak péro. Obrýlený péro. Matykářka. Zběsilá knihovnice. Sova Jůla. Myslela sem, že to se mnou praskne o zem, cestou to vemu o roh pultíku s vystavenýma šprťáckýma obroučkama. Krev se mi srazila do malých hrudek a vecpala se do očí, který hleděly přes dioptrie, vyvalený na nejvyšší míru. Optička jásala, jak z dalšího člověka udělala obrejlenýho idiota. Řekla že v těch brýlích vypadám důstojně. Což byla nejhorší hláška které sem se mohla dočkat. Spustil se mi sopel. Zaplatila sem dva litry a vypadla sem ven. Doufala sem, že uklouznu na sněhu, brýle se mi rozbijou, budu dělat, že su nešťastná a pudu si koupit nový, který nebudou vypadat tak strašně. Tak strašně důstojně. Večer sem se musela vydat na besídku ve školce. Anička už na mě čekala. Hlídkovala u šaten. Zjistila jsem, že je tam chudáček samotná, že všichni rodiče už tam hodinu sou a patlají s dětma perníčky a vystřihujou a malujou, jenom já sem se prostě nemohla vyhrabat z postele. Myslela sem že tam bude dřív Hugo, ale ten uvízl v zácpě, a výsledek byl, že chudáček Anýsek celý dílničky hlídkovala u šaten. Chjo. Takže sem honem vlítla do třídy, napatlaly sme perníček, ukázala sem jí na mapě kde je Brno, podívaly sme se na kostru dinosaura a pak sme šli do třídy, kde měla probíhat besídka. Zazpívali sme koledy, Anušku sem vyfotila u stromečku, děti dostaly dárečky, dokonce sem se zapojila s hudebním nástrojem, teda s paličkama, do koledy Hajdum hajdum tydlidum. Nakonec to bylo fajn. Anuška je moc šikovná, mám z ní radost. Radost ale trochu vyprchala, když sme stály na zastávce, čekaly sme na tralalák, děti se koulovaly, Anča chtěla taky, tak říkám ó ká, teda. Tak Anička přišla k dětem "ahoj kamarádi, můžu si s váma hrát?" na to sestrojila sněhovou kouli velikosti pomela a hodila to borečkovi do xichtu. Řekla sem, že todle jako né. Smetla teda sníh z auta, splácala další pomelo a hodila to tomu stejnýmu aktérovi... zase do xichtu. Řekla sem jí, že todle né, že když si neumí hrát, koulovat se nebude. Při větě "každá hra má svoje pravidla" mi zatrnulo hrůzou až se mi zablokovaly krční obratle a říkala sem si, že už mi fakt chybí jenom ty brejle, svetřík, halenečka a zítra jít koupit suroviny na nedělní bábovku. Anča samozřejmě spustila jekot, sopel jí zamrzl pod nosem, v trolejáku se válela po sedačce, pištěla a dupala. Dala sem jí svoje rukavice, který jí byly velký, a jak máchala rukama, vypadala jako bláznivý Střihoruký Edvard.

Druhej den sem v práci vytáhla svoje nový brýle. Upozornila sem ostatní že vypadám hrozně. Nasadila sem si brejle, ostatní na mě chvilku statečně čuměli, pak se začla Enigma strašně smát a ve finále Očko řekl: "no jo, fakt vypadáš jako péro."