Zase za rok....

Když sme sehnali všechny dárky, myslela sem si že mám jako vyhraný. No tak to omyl. Měli sme pro Aničku vláček, Lego, Bárbínu, puzzle, poníka s česacíma vlasama, a ještě jednu panenku s šálou a čepicí. Taky sem jí udělala krabičku sladkostí. No a co, proč by nedostala něco dobrýho, ne? Takže na štědrý den nastalo balení dárků. Zašila sem se do pokoje ke komplu a balila, a poslouchala sem u toho Jamese Morrisona, vůbec nevím proč. No každopádně jako hudba na balení dárků to vůbec není špatný.

Když sem měla hotovo, hodila sem je do pokoje na gauč, přikryla je dekou a Aničce sem řekla, ať tam vůbec nechodí. Ještě sme před dveře dali židli a říkali sme si že ji budem hlídat.

Pak sem musela na nákup, protože sem zjistila, že nemám olej na smažení řízků, ani hořtici do salátu, což byl skandál, ale pravda je, že mě tam vyhnalo hlavně to, že sem neměla cíga. Albert už týden před vánocema jaksi nevede majonézu. U prázdných majonézích regálů se na mě smála cedule jako prase „supermarket roku". Hm. Když už sem u těch cedulí, nejvíc se směju náboru nových zaměstnanců. Cedule v Albertovi hlásá: „Kde jinde máte možnost být v práci se svými kamarády?" No ty jo. Když se podívám na ty zdrchaný prodavačky, z nichž jedna je matka Yvet, tak je mi jasný, že to už bych rači kamarádila s vykuchanou králičí hlavou. Yvet je odpadní materiál a vedlejší účinek kamarádění s Edou. Chjo. Furt ji tady potkávám. Ať je léto nebo zima, furt má žabky, hnusný nohy a ztvrdlý paty a kdyby se její tuk přesunul na hrocha, tak i ten hroch ho bude mít nadbytek, a kdyby se její blbost přenesla na blbouna, tak ten blboun bude nejblbší ze všech blbounů široko daleko, v celým blbouním království. Naposledy sem ji potkala u pokladny, stála u svojí matky, která markovala, a ohledně tuku a blbounství platí to stejný.

„Zdárrrrrek." Zachrčela na mě Yvet, protože ráčkuje jako prase.

„Zdar." Řekla sem.

„Dobrrrrý den." Řekla matka Yvet, protože taky ráčkuje jako prase.

„Už si byla za Edou? Podívat se na malýho?" Vyjela na mě Yvet, protože se mnou celou dobu soutěží, kdo je větší Edův kámoš. I když nevím proč jí to baví.

„To je tvarrrrrohový koláček?" Zeptala se mě matka Yvet nad evidentně tvarohovým koláčem.

„Byla sem se podívat na malýho, ale to bylo naposledy co sem tam byla." Oznámila sem.

„Prrrrroč?" Řekla Yvet potěšeně, páč vyhrála bitvu o nejlepšího kámoše.

„Protože když sme tam byli naposledy, ožral se jak prase, vysklil okno fošnou, propadl skleněnýma dveřma, Hugo to tam ve finále spravoval a já sem chovala uřvaný malý mimino."

„A malej je hezkej?" Nedala se Yvet.

„Nevím, nevšimla sem si." Řekla sem nasraně. A taky to byla pravda.

„Ty krrrrrosány sou plněný nebo prrrrrázdný?" Montovala se do toho Yvetí matka. Asi na sebe chtěla upoutat pozornost.

„A Jája je v pořádku?" Nadhodila Yvet další trapnou otázku.

„Kromě toho že žije s Edou? Nevím. Jaksi sme se nedostaly ke slovu."

Když sem odcházela, věděla sem že Yvet jim okamžitě bude volat. A že jim všecko poví. A řekne pochopitelně i to co sem neříkala. Seru na to.

Úplně nerada potkávám v obchodě někoho známýho. Připadám si divně když se mám mezi regálama s někým bavit a snažím se co nejdřív utýct. Nesnáším stát ve frontě na uzeniny a radši kupuju předražený vakuovaný šunky. Úplně nejvíc mě dokáže nasrat když přehážou zboží a já pak lítám po celým obchodě, zmatená jak sova ve dne, a hledám sterilovanou kukuřici. A když už potřetí zaparkuju u kompotů a ta posraná kukuřice nikde, objeví se přede mnou mega nápis: Supermarket roku.

No nic. Takže nebyla majonéza, ani balící papír, kterýho sem ještě trochu potřebovala, zato sem potkala mladou od Káchy. Aby to nevypadalo, že utíkám moc rychle, zeptala sem se ze sportu, proč spolu Kácha a Hugo nemluví. Né že by mě to zajímalo, ale chtěla sem získat čas, abych pomalu ustoupila směrem k rohlíkům, odtama skočila k marmeládám a odtama zdrhla přímo k pokladně. Tou blbou otázkou sem si ale pěkně naběhla, a ona se do mě pustila, že Hugo o nich kdesi šíří pomluvy a kdesi cosi, oči jí lezly z důlků rozčilením a já sem ve finále řekla, že je mně to přece úplně jedno a že sem to vlastně vůbec vědět nechtěla, a šla sem si stoupnout do megafronty na cigára.

Doma sem musela udělat bramborovej salát a řízky, což byla katastrofa, zasraná celá kuchyň, do toho Anička na sebe strhla ubrus, čímž mi zničila všechny vánoční dekorace, co sem tam umístila, no prostě hotovo dvacet. Z rádia hrály připosraný koledy a taky tam říkali, že vánoce sou svátky klidu a pohody, z čehož mi vyplynulo, že sem si asi zapomněla vzít nějaký drogy, jako ostatní lidi.

Pak sme se šli podívat na pohádku. Anička někam odběhla a když přišla, hlásila, že v pokoji sou pod dekou dárky. Myslela sem že dostanu infarkt. Čekala co jí na to řeknu. Honem rychle sem ze sebe vydolovala, že si to do toho pokoje schoval Ježíšek, protože se s tím přece nemůže tahat. Že je to jako takový překladiště. A že teď se Ježíšek určitě zlobí, když Anča leze kam nemá. Nato spustila hroznej řev. Musela sem si vymyslet další story, že sem teď Ježíška potkala v předsíni a říkal, že se nezlobí, že jí večer ty dárky jakože přinese.

Zasedli sme teda k štědrovečerní večeři, jenom proto abysme zjistili že nikdo nemá hlad. Zazpívali sme koledy. Nemohla sem si vzpomnět, jak začíná Hajdum Pajdum Tydlidum, což Aničku zase rozbrečelo. Pak teda Hugo zazvonil v obýváku na zvoneček. Řekla sem Aničce, že to byl Ježíšek.

„Nééé, to byl taťka." Řekla bystře.

„Taťko zvonil si na zvoneček?" Snažila sem se dělat divadlo když přiběhl do kuchyně.

„Já? Ne." Řekl Hugo.

„Lžeš!" Řekla Anička. „To není pravda." Ale než stihla udělat scénu, odtáhli sme ji ke stromku. Radost veliká, rozbalování dárků mohutný, největší radost samozřejmě udělalo Lego.

Já sem nedostala nic. Udělalo se mně blbě ze salátu a šla sem spat.

Svátky sem si nijak neužila. Protože mě sraly. Co bych si koneckonců jako na tom měla užívat.

Návrat do práce byl ale brutální, po devíti dnech volna, musela sem si hned z rána vzít dva prášky na bolení hlavy. Všichni se asi rozhodli, že před koncem roku zruší telefony. Furt sem chodila akorát kouřit. Fika byla celá potlučená, protože spadla ze schodů a vypadala eště hůř než já, mrtvola. Očko se zhulil a asi hodinu se na mě tlemil jako Cartman. Tlučhuba nám celý den vykládal o Hells Angels. Šéf mi řekl, že su šikovná, ale moje hovory v podstatě stojí za hovno. Asi onemocním a nebudu.