Silvestr trapnej jako celej rok

Su z těch vánoc a toho všeho vycucnutá jak kdybych se toho účastnila, nebo co. Silvestra sem se rozhodla slavit doma. Protože sem stejně musela být s Aničkou, takže mi ani nic jinýho nezbývalo. Takže chlebíčky, jednohubky, šáňa a takový trapárny. Co byla trapárna největší, že sem musela být na silvára v práci do půl patý. Takže sem jela dom, z práce celá hotová, usnula sem v šalině. Když šalina konečně po hodině dojela do toho našeho prdelákova, tak sem teda vylezla, obě oči ještě napůl zavřený, hrnu si to k baráku a najednou proti mě z chodníku vystartovala raketa, a následovalo bombardování asi čtyřech petard. Sem myslela že to je moje poslední hodinka. Protože mám z ohňostroja panickou hrůzu. Ani o silváru nevylízám na balkon kouřit aby mě ňákej ohňostroj netrefil. Takže když mi skoro pod nohama bouchly petardy a raketa mi proletěla kolem hlavy, rozhodla sem se že jebu celej silvár, a že za trest nesním ani chlebíček, aby viděl že ho neslavím. Zdarec posranej starej roku vítej zkurvenej novej roku. Co sem jako doteď slavila, je mi záhadou. Rok sem, rok tam... Na komplu mě ani nebavilo hrát, všichni byli v háji, v telce valily klasický silvestrovský hovna, tak sem prostě šla spat o půl jedenáctý. Ještě mi volala Laura, že „teď se vrátil Tomííííík z práce, tak my se stavíme". To bylo tak deset. No to víš že jo. Za prvý su eště furt nasraná že se mnou nejela do tý Prahy, za druhý nesnáším návštěvy, za třetí eště víc nesnáším neohlášený návštěvy, a za čtvrtý asi už nemám ráda ani Lauru, protože sebou všude tahá Tomííííka a taky mě sere, že když říká „Tomííík", tak u toho divně piští. Řekla sem, že přijít nemůžou, protože spím.Druhej den ráno sem teda vstala, du si do kuchyně pro chlebíček, konečně, a vidím že za barákem běhají policajti se psama, fotografi, a všude stojí davy čumilů, kteří se snad museli stáhnout z celýho Brna. Řekla sem si, že tady zase někdo natáhl brka, a jak je to stylový, na Novej rok. Když sem dojedla chlebíčky, šla sem si na balkon zapálit a všimla sem si, že teda kromě policajtů, čumilů a psů, sou tam taky hasiči, a že vlastně celá restauračka Havana, kterou mám téměř pod balkonem, je jaksi shořelá. Nejdřív sem se smála. Pak mi došlo, že tam asi dělal včera Petin. Volala sem Simě, a ta mi řekla, že ten je teda v pořádku. Takže sem si zapálila novou cigaretu a v konečné fázi sem se nasrala, že sem zaspala takovej perfektní požár. No dala bych si pár facek.

Až potom sem si vzpomněla jak sme nedávno seděly se Simou v hospodě, a mluvily sme o Petinovi. Sima říkala, že má o něho dost starost, protože v té restauračce dělá, jak tam hrozně ti majitelé zacházejí se zaměstnancema, jak mají divný praktiky, a jak ten Petin vůbec ani vlastně nemůže dat výpověď. Upřímně sem se zhrozila co tam se děje.

„A už tam nikdy nepudu, ani na pivo. Naposledy tam vlítli borci s kvérama, na to seru, ti říkám." Rozčilovala se Sima. „Takoví hajzli tam sou. Furt se to tváří jako nóbl restaurace...."

„Takových už vyhořelo". Mávla sem rukou.

Je to totiž moje univerzální hláška na snobárny. Tak. A je to tady.

Přes den se na tu hospodu chodilo dívat celý Brno. Snad u toho ti lidi aji brečeli, nebo co. Fotili si to mobilama. Stádo vyplašených ovcí.

Den před Silvestrem k nám přišel Eda. Teda dotáhl ho Hugo. Oba dva ožralí jak nudle. Seděla sem si vklidu u komplu, když do mě Eďák začal cosi meldovat. Že prej nemám radost že ho vidím. Řekla sem, že o půlnoci nerada vidím kohokoliv, ještě k tomu když je nalámanej. Stoupl si ke mně a vykřikl:

„Poď si dat se mnou cígo."

„Teď sem byla, běž sám." Zavrtěla sem hlavou.

„Ti říkám, poď se mnou na cígo, dlouho sme se neviděli." Nedal se.

„A už se ani dlouho neuvidíme." Řekla sem nasraně.

„Ti říkám, poď se mnou na balkon!" Zvýšil hlas.

„Přestaň tady se mnou manipulovat, nikam nejdu, ti na to seru." Byla sem už pěkně vytočená.

„Tak já za tebou přídu, tak dlouho sme se neviděli a ty mě takle vyfakuješ." Tvářil se hluboce dotčeně.

„Jo." Přikývla sem. „A víš proč? Protože normálně nepřídeš, vrazíš sem o půlnoci ožralej jako prase, a chceš po mně abych si s tebou povídala. Na to já ti seru. Až někdy přídeš normální, můžem se bavit. To se ale pravděpodobně nikdy nestane, takže vykuř."

„Jáááňo, já vím že sem se minule choval jako debil, jak sem vysklil ty dveře..."

„Jenomže ty se už furt chováš jako debil."

„Fajn. Takže už se mnou nebudeš kamarádit, jo? Proto mi ani nebereš telefony."

„Smazala sem tě z telefonu."

„To myslíš vážně, todle?"

„Jo, to myslím vážně, todle." Odsekla sem a šla sem si zapálit. Nikdo za mnou na balkon nepřišel.

Takže rekapitulace minulýho roku, vyhlídky do příštího. Nic moc. Kromě Aničky tady nic dobrýho není. Každej den chodím do práce, která mě ukrutně sere, nenávidím každýho člověka kterej mi volá. Nenávidím motivační kecy. Nenávidím dělat že se o něco snažím. Nesnažím se vůbec o nic. Moje manželství stojí za hovno, vo tom není třeba se vůbec rozepisovat. Moje koníčky stojí za hovno. Psaní sou bláboly, který mě vlastně taky nebaví, dělám to jenom proto, že musím. Pak flétna a bubny. Jenomže na to taky hraju věci, který složil někdo jinej, není v tom nic mýho, nic sem nevymyslela. V životě nechcu ničeho dosáhnout a je mi to jedno.

Další rok teda bude pravděpodobně stejně nudnej jako ten předešlej, a že teda ten velký mezník mezi nudou 2009 a nudou 2010 nijak neoslavila, mi vážně žíly netrhá.