Majáles

Byla sem pořádně překvapená že sem se dostala se svým blogem do výběru kvalitních autorů. No teda. Nevím jak se to stalo, a kdo to udělal, ale děkuju.

Takže, o čem budu dneska blábolit. Trochu politicky. Musím napsat, jak mě strašně serou volební billboardy. Za prvý, kdo se má na ty strašný xichty furt dívat. Za druhý: Koho sakra zajímají ty kecy. O volebních anti-billboardech ani nemluvím. Připadá mi to jako kdyby tam bylo: Pepa je idiot. Karel ještě větší. Ale Karlovi je to jedno. Máňa souloží s Oldou. Olda miluje Pepu. Přesně tak dětinský a trapný mi to celý připadá. Sou tam nápisy a já čtu jenom blá blá blá a vidím vyhozený peníze. A ty strašný xichty. Na facebooku mě furt někdo otravuje skupinama, ať jdu k volbám. Ale dejte mi pokoj. K volbám sem šla jednou, když sem byla tupohlav a zvolila sem Zelený, nebo co, protože sem myslela že tím pádem tady bude krásná příroda. Omlouvá mě jenom to, že sem byla mladá a blbá, a taky že sem chtěla babičce udělat radost. K volbám nejdu, ať si o tom myslí každej kdo chce co chce. U nás v rodině se o politiku všichni zajímají tak nějak aktivně. Já o tom nevím vůbec nic. Nevím co se dělá v parlamentu, co je to senát, nevím který strany mají kolik křesel a kdo je to Sobotka. Nevím jaký program má levice a pravice, a co to vůbec je, a je mi to fakt jedno. Mamka by řekla: "Jak ti to může být jedno, rozhoduješ přece o své budoucnosti." Ale to je právě kámen úrazu, já si připadám že nerozhoduju o ničem, necítím se tady v tom jako součást ničeho, a nepřipadá mi, že by někoho zajímalo, co si o tom myslím. Myslela sem si, že z politické apatie vyrostu a začnu se zajímat, ale není to tak, pořád si myslím že tam seděj prasata, který si hlídají svoje koryta, lžou, a lidi sou jim u prdele. A pokud si tohle budu myslet, nemá cenu ztrácet čas vyplňováním volebního lístku.

S mamkou jedeme na dovolenou. Do Řecka. Jo, tam, co lidi zapalují banky :) Mamka je vyplašená z občanských nepokojů. Hugo je vyplašenej z toho, že poletíme letadlem. Mně je všecko jedno, jenom to chcu tak nějak překlepat, protože moc nevím co tam deset dní budu dělat. Nebudu moct hrát na flétnu, internet je za příplatek, takže s noťasem taky nebudu celej den, moře nemám ráda, slunko taky ne. Empétrojka se mi určitě vysere hned jak opustíme ranvej. Asi si sebou vezmu ňáký knížky, nebo co. Pozitivní na tom celým je to, že konečně budu moct někde mluvit anglicky. Čeština už mě přestala bavit.

Angličtinu nejvíc piluju na diskuzních fórech. A nejvíc když se naseru. To mám potom potřebu vyjadřovat se sáhodlouze ve slohových pracích. Naposledy sem napsala takový traktát na diskuzi Against Me, kde sem zpracovala téma ohledně komerčních labelů, mainstreamu, byznysu, a zakončila sem to vítězným výkřikem: Good music is good music and I don´t care about their label. Vůbec.. tady ty věci mě serou. Ukázkovým případem sou Pearl Jam, kdy se jejich aktivity točily jenom kolem toho, jak se nezaprodat mainstreamu a došlo to tak daleko, že na protest proti předraženým lístkům na svoje koncerty zrušili celý turné. Takže ve finále z toho nikdo neměl nic, hlavně že si chlapci mohli honit trika jak sou nezávislí.
Moje nejstrašnější vlastnost je, že do všeho musím furt kecat a myslím si o sobě jak su chytrá. Absolutně odmítám přiznat jakoukoliv chybu. Opravuju wikipedii a předělávám překlady textů na Karaoke.cz. Paní Chytračka. Naposledy sem narazila když sem překopala překlad Tears Into Wine, protože se mi to ani trochu nelíbilo. Well I just turn these tears into wine. Přeložený to mají jako Nuže, já změním slzy ve víno. Panebože, to je překlad jak kdyby překládali Děti z Bullerbynu. Můj překlad neuznali, mají tam furt tu děsnou trapárnu, to ani nemluvím o tom že přeložili Dead Can´t Testify jako Mrtví nemůžou nesvědčit. Navíc tam mají překlad "And because I can't take an eye for an eye" jako "Protože nemůžu vzít oko za oko." Ó můj bože, pak to má mít ňákou hodnotu, když se to naprosto křupansky zesere v překladu. Je to ten stejnej zločin jako natřít diamant asfaltem.

Takže, Majáles. Jediný na co sem se jakž takž těšila, bylo Sto Zvířat, který sme ale nestihly. Takže už když se ke mně Laura stavila, byla sem otrávená jak malajskej šíp, vůbec nikam se mi nechtělo, a vlastně sem byla pěkně nasraná. Nasraná sem byla taky proto, že sem byla unavená, protože sem do dvou v noci čekala na novej klip I Was A Teenage Anarchist od Against Me!.... čekala sem do dvou, pak se si říkala, no kurva, o půlnoci už to mělo být na Myspace, to jako na Floridě mají ňák posunutý hodinky, nebo co... když sem pochopila, že tam fakt mají posunutý hodinky, šla sem konečně spat. Sere mě tady to, časový pásma. Jak může, sakra, internet ovlivňovat čas? Nechápu, proč ještě není zavedení centrální internetový čas. Tím by se řídilo všecko na internetu. Celý svět se propojuje, padají jazykový bariéry, ale furt se někde přičítají a odčítají hodiny. Myslím, že internet je samostatný svět. Měl by mít svůj čas. Usnadnilo by to komunikaci, online hry, organizaci, všechno by bylo jasnější. Kdyby někdo řekl, o půlnoci internetovýho času máte, vážení přátelé, nový klip na Myspace, tak by všichni věděli kdy přesně to bude. Né žádnej Floridskej čas, středofloridskejčas, dolnofloridskej čas, ležatý a stojatý čas, čas půlnočního království, americký čas, čas měřený na bodu setkání rovnoběžek.
Takže, Laura když viděla jak su nasraná, z toho všeho, plus taky to, že mně Hugo oznámil že zase celej víkend nebude doma, a taky mě sralo to, že sem měla do práce donýst paragraf, bezpodmínečně, a místo toho du na ňáký trapáles... no prostě, když to Laura viděla, jak vypadám, tak normálně couvla a řekla, že asi rači pudem na hodinu na pivo a pak dom. Jenomže to by zase nebylo fér, protože bych si připadala jako pičus, když ona se mnou absolvovala Talenty a Anti-Flag, čekání půl dne u tourbusů, a ještě třeba pojede na ten Sziget.... no dobře, řekla sem že teda pudem, ale okamžitě, ale okamžitě, si tam musíme koupit pivo a ferneta. Protože já su totiž se svýma hroznýma náladama na zabití, víme? Nicméně sem byla dost agresivní, celou cestu na zastávku sem nadávala, a nadávala sem hrozně, co je to za bordel, že si nemůžeš vzít sebou na fesťák svou vlastní vodu, nemůžeš ani na koncert do uzavřené haly, co to jako do hajzlu má být, že voda je základní lidská potřeba, a toto je fašismus, a největší zhovadilost se stala v Incheba aréně kde sme na lahvičku s kolou museli čekat hodinu, vedro k padnutí, nedýchatelno, a zatímco si Anti-Flag vesele rozbíjeli nástroje, my sme čekali v posrané frontě, a nakonec sme dostali lahve bez víček. Nechápu čemu tím pomohli. Největší krutopřísnost byla, že na hajzlu byla zastavená voda. Aby se náhodou někdo zadara nenapil. Na těch fesťákách mi to příde stejný. Davy lidí, horko.... málokdy sou v areálu korýtka s vodou, páč umývárky sou až za sekuriťákama, a dovnitř nic neproneseš. "Nechat lidi bez vody je největší prasárna na světě." Rozčilovala sem se na Lauru. "Aby se všichni z těch prachů neposrali. Furt se velice diskutuje o tom, jestli v restauracích má na stole stát karafa s vodou. Kdo kurva potřebuje v restauraci karafu s vodou? Dělají lidumily v restauracích, a na koncíku zamezili přístupu vzduchu a zastavili vodu v kohoutkách. Na fesťákách a koncertech seš bez vody. Sere mě to. Hrozně mě to sere. Asi s tím budu něco dělat." Laura se na mě soucitně podívala: "Ano, máš pravdu. Ty máš vždycky pravdu."
Když sme dorazily na Velas, začla sem být zoufalá. Lidí milijón, kapely na hovno. Jediný vzrůšo bylo když ňákej boreček hodil kelímek po policajtovi, ten se vrátil s posilou, aby to týpkovi vytmavit. Stála sem u toho a čuměla. Laura mě tahala za rukáv. "Poď pryč, bude mlata."
"No dyť, čekám na to." Řekla sem. "Su připravená se do toho vložit, bude prdel. Policejní brutalita!"
"Žiši, nejseš přece puberťák." Řekla Laura, které na čele blikaly tři pubertální jebáky. Byla sem rozhodnutá vytrvat. Jenomže se nic nestalo. Borečka odvedli. Chjo. Měla sem dobrý nápad koupit lístky od překupníků. Kterých sou tam vždycky tři prdele. Prošli sme to celý před vstupem třikrát tam a zpátky, hledání překupníka nám trvalo půl hodiny a bez výsledku. Nechápu, kam ten svět spěje. Lístek sem si teda musela koupit za plnou cenu, což mi málem žíly urvalo, protože byl za tři kila. Nechápu. Majáles stál dycky stovku. Pak sem si šla koupit na benzínku zapík. Přede mnou byl boreček, kterej si taky kupoval zapík. Mařka po něm chtěla deset korun.
"Pchááá, dacani." Řekl jim na to borec, a odešel. Koupila sem si teda veleslavně zapík a vpadly sme do areálu. Zrovna hrála Fixa. Ti mě bavili minulý léto, letos už ani trochu. No jasně, no. Co nemá hloubku, to mě fakt nemůže držet dlouho. Lauru sem vyslala pro pivo a sedla sem si na trávu. Jako vždycky, majáles měl tak příšerný nazvučení, že se to nedá slovy popsat, nedá se to ani přiblížit, jak hrozně sem trpěla. Laura uznala, že je to fakt trapas, co tam s tím zvukem předvádějí. A to vona nemá hudební sluch, takže jí může být zvuk šumák. Aby mě ještě víc nasrali, na závěr setu, kterej teda trval hodinu a půl, a bylo to poněkud nekonečný, Fixák zahlásil: "Tak sme zjistili, že sme na začátku rychle nazvučili, takže nám zbývá spousta času, tak my vám ještě něco zahrajem." No, ty jo, jenom víc do mě. Je to sice asi boží, že zahraješ o tři vály víc, ale nikdo z toho nic nemá, protože je slyšet jenom hučení. Nevím jestli su nějak rozmazlená zvukovou kvalitou odjinud, nebo co, ale mně ten Velas dycky příde jako strašná tragédie. Fixa teda o ničem, furt ty stejný vály, absolutně žádný zapojení publika, no nic. Nuda. Seděla sem teda na zemi, pila pivo, když ke mně přišel boreček co sem ho potkala na benzínce. Chtěl cígo.
"Áááá... já si tě pamatuju z benzinky." Řekla sem. "Ty sis šel koupit zapík."
"Jo, no.... to su já, já sem tam byl...."
"Jo, a řekl si jim.... jéééé... si nevzpomenu... něco co mě pobavilo...." Dumala sem.
"Řekl sem dobrý den, já bych chtěl zapalovač, a pak sem řekl děkuji pěkně a odešel sem."
"Haha, tak to nebylo." Smála sem se. Dala sem mu cígo. Pak sem na něho v návalu osvícení namířila prst: "Jo, já už vím. Dacani."
"Ahááá, dacani. Jo dacani. Jo, to sem řekl. Dobrý den, dacani, já bych chtěl zapalovač. Hele, něco ti řeknu." Naklonil se ke mně spiklenecky. "Tohle není Majáles."
Když sem dopila druhý pivo, měla sem hlad jako prase. Musím říct, že oproti minulýmu roku hodně velký zlepšení, stánků s jídlem bylo daleko víc, a nebyly fronty. Na pivo nebyly tak děsivý fronty jako minule. Šla sem si teda koupit zapečený brambory. Cestou sem potkala Růženku. Ta měla radost že mě vidí, a někam mě odtáhla, jak sem teda zjistila později, odtáhla mě za Královnou Plesu (!), protože jí prostě uniklo, že se máme rády jak olej s vodou. Like a fire don´t need water...aaarrghhh... sem si dala. Řekla sem zdarec, a už sem valila pryč. A bylo to štěstí, protože sem našla stánek s parukama. Prostě nářez. Zkusila sem si černou a vypadala sem jak Magika fon Čáry. Todle by jako nešlo. Pak fialovou, růžovou, a nakonec to vyhrála blonďatá. Jako chápu, že to zase takovej úlet není, ale mně se líbila. Vypadala tak kurevsky. Vrátila sem se k Lauře. Chvilku dělala že mě nezná. Pak sem ji přesvědčila že vypadám jak Nancy Spungerová. Nakonec z toho byla nadšená a šla si koupit taky. Koupila si dlouhovlasou svítivě červenou. Vypadaly sme božsky. Jenom sme se na sebe podívaly, už sme se smály jak tydýti. Fakt sem si připadala jako zhulená.
S hajzlama byl problém. S hajzlama je dycky ňákej problém. Byly tam pisoáry, a všechny protýkaly. Skvělý zážitek. Takže všechno, co tam borci vychcali, udělalo buď kaluže, nebo děsivý bahno. Přejít přes to .... byl taky zážitek. Kterej fakt už nechcu opakovat. Podruhé když se Lauře chtělo na hajzl, tak sme se rozhodly jít na favál, což je klub připojený k Velasu. Na dámských hajzlech fronta až ven. Sranec. Šla sem teda na pánský. Laura protestovala. Že pudem znovu do bahna. "No tak to teda nééé." Řekla sem. Před nama stálo na chlapských hajzlech asi osum mařek. Čekaly sme dost dlouho. Mezitím tam chodili borci, na pisoáry, z čehož sem měla hlavní atrakci dne. Někteří byli neskuteční. "Holky nedívejte se!"
"Áááá, copak novýho bysme asi tak viděly." Začla sem. "Soustřeď se na svou trubičku, aby ses vůbec vychcal, a neříkej nám, co máme dělat." Smála sem se. Všech pět borců u zdi se zatřepalo smíchem.
Pak přišla další várka pěti borců. Jeden se zarazil u dveří. "Tady je ale pánský záchod." Upozornil nás.
"Odteď už ne." Řekla sem.
"Tak se holky můžete vyčůrat do pisoárů, jeden je volnej." Upozornil nás ňákej týpek.
"Kdybych měla péro, měla bych snadnější život." řekla holka přede mnou.
"Kdybys měla péro, byla bys Lady Gaga." Plazila sem se smíchem po zdi, až mi to málem sundalo blonďatou paruku. Já nevím, jestli do toho škopku někdo nedal derivát téhácé. Pak přišel na hajzl skuriťák. Měl velký sluchátka, takový ty traktoristický.
"Áááá, pan zvukař." Vypískla sem. "Pane zvukaři, máte to dost blbě nazvučený." Oznámila sem mu.
"Já nejsem zvukař." Řekl.
"Já vím, ale někomu sem to říct musela." Trhla sem ramenem.
"V případě, že mi někdo jednu natáhne, spravíš mi pak vlasy, že jo." řekla sem Lauře.
Když sme vylezly z hajzlu, tak hráli Horkýže. Hmmm... nuda. Vymyslela sem novou hru "vyfoť se s náhodným kolemjdoucím". Což bylo děsně super. Přepadávaly sme lidi, jestli se s nima můžem vyfotit, a všichni sme se dobře bavili. Já sem se vyfotila s králem majálesu, kterej ještě nebyl král majálesu, ale nejkrásnější fotku máme s fotografem, to mi přišlo boží, byl to takovej mladej, hezkej týpek, a měl velkej foťák, a všechno kolem fotil, a já sem na něho zavýskla: "Hééééj, vyfotím se s fotografem!" A boreček měl radost, jeho kamarád nás s ním vyfotil obě, a pak to ještě vzali svýma foťákama. Byli to nejvíc cool lidi z celý akce. Pak sem nutila Lauru, ať se de vyfotit s nějakým tlusťochem, protože "Na Hrachovce si mě nacpala na fotku s ananasovým mužem, ten na mě plival ananas a nutil mě ať si kousnu, hrozně smrděl, a vypadal jako prase, a fotila sem se s ním kvůli tobě. Dlužíš mi to." No dobře, gut. Nakonec sme udělaly fotku Laury s tlusťochem a tímto sme si kvík. Opět nám došlo pivo. Odmítala sem čekat ve frontě. Předběhla sem všechny a na výčepního sem křičela: "Já su blondýna, já mám přednost!" Nicméně mi to bylo prd platný. Pro pivo sem nakonec poslala Lauru.
Kryštofi nastoupili v devět. Laura nás ňákým nechtěným řízením osudu dostala do kotle. No dobře, dobře, říkala sem si, dostanu tady pár teček, pár loktíků do xichtu, pár dobře mířených ran do žeber, budu mít podupaný nohy, a když nebudu mít vyvrácený koleno, bude to gut. Rozhodla sem se nekazit Lauře radost. Protože su kámoš. Kamarádství mi vydrželo první tři písničky. Nevadí mi kotel, su zvyklá. Na druhou stranu nemám potřebu se tam cpat, ještě k tomu na Kryštofy. Vyplatí se to u kapel, kde se něco děje. Kde zpěvák chodí mezi lidi, skáče do lidí, mluví s lidma, padá z repráků, můžeš ho držet za ruku během koncíku, a tak. Vypadá to brutálně, ale pořád je to sranda a všichni se baví. Sekuriťáci sou zpocení až na prdeli, je sranda to pozorovat. Já si myslím, že sekuriťáci nesmí pustit nikoho z kapely dolů ze stejdže. Natož mezi lidi. A to je na tom právě to správný haló. Jenomže být v kotli na Kryštofy je jako vzít si plavky na Saharu. Naprosto zbytečný a trapný. Bohužel to nevědělo těch tisíc lidí kolem mě. Krajčo skákal, a u čtvrtýho válu se tak zadýchal, že další písničku jenom odrecitoval. "Bože, to je úroveň, toto." Rozčilovala sem se. "Nemá skákat, když na to nemá." Borec, co stál asi tři řady přede mnou, se ke mně prodral a nasadil mi blikající králičí uši. "Ať z toho života taky něco máš." Tak hroznej zvuk tam byl. Všichni sme se slyšeli. Uši sem pak nasadila někomu za mnou. V půlce to vzdala i Laura. "To je děs. Nuda jak prase, dem pryč." Řekla, a táhla mě ven z kotle. Zbytek Kryštofího vytí sem si poslechla sedící na betonu, kouřila sem jednu za druhou, a modlila se, ať už to proboha skončí.
Když byl konec, pořádně sem si oddechla a vydaly sme se na cestu domů. V šalině na nás lidi divně tlemili.
"Asi vypadáme jak prostitutky." řekla sem Lauře. Udělala sem v emhádé ještě tři fotky a pak sem se odebrala domů, vyspat se z toho všeho.