Žerte bohatý

Zase se mi odrovnal kompl. Začal nenápadně. Přestalo mi psat písmenko A. Vypáčila sem ho lžičkou a pak sem ho tam zabouchla. To eště šlo. Pak mi ale ta klávesnice přestala jet úplně. Vzala sem si teda starou. Pak z komplu odpadl kryt. To bylo eště gut. Počítač tady na sebe chtěl upozorňovat, ale prostě se mu to nepovedlo. A tak zvolil těžší kalibr. Úplně se posral. Klasicky to shodilo OS. Instalace znovu byla nemožná. Tři dny. Rozjebala sem BIOS. Kompl mi tvrdil, že nemá žádný pevný disky. Snažila sem se teda dělat, že mi na něm nezáleží a chtěla sem rozjet noťas. Jenomže volat na Netbox, to bych byla zase o tři stovky lehčí. Zkusila sem se napíchnout na wifinu sousedům. Všecko zabezpečený. Pak sem našla nezabezpečenou wifinu hospody, kterou mám pod balkonem. Jenomže tam to bylo zaheslovaný. V nejvyšší zoufalosti sem tam chtěla volat, aby mi to heslo řekli. Pak sem si uvědomila, že bez netu na ně nemám ani kontakt, a že sem líná si volat na informace. Takže sem se vrátila ke starýmu komplu. Zkurvila sem tam co sem mohla. Když sem konečně nainstalovala Windows, tak sem si ho zaheslovala, a ta dementní ikonka mě nechtěla pustit. Musela sem instalovat znovu. Tím sem ztratila pochopitelně všechno co sem měla uložený. Pak se mi zdálo, že Windows se roztahuje přes ňák moc disků, tak sem ty zbývající disky smazala. Výsledkem bylo, že mi kompl jel na pěti giga. Stáhla sem si ávégéčka, torrenty, quick time player a víc se mi tam už nevešlo. Když mi přišel Pája ten kompl spravit, nestíhal se divit. Další problém nastal se zvukem. Chrčení, kvičení, šum. Strašně sem trpěla. Byla sem pak odsouzená hrát si dvě hodiny s nastavením zvuku. A to sem měla za to, že sem se smála zvukařům na Majálesu. Já vím, že mě ten osud dycky dá přes prsty. Jenom se divím, že ho furt baví mě vychovávat.

Když sem slavnostně zapla net, zjistila sem že tady budou.... tádydá... Billy Talent, na konci června. V Praze. Předskakovat Gríndejům. Och ach, srazilo mě to ze židle a skoro mě to rozbrečelo. Tolik štěstí najednou. Když sem se vzpamatovala, začala sem jednat. Napsala sem agentuře, která to pořádá, jestli mě přidá na mailing list pro novináře. Další krok bude žádost o akreditace. Ale i kdyby to nevyšlo, neva. Incheba aréna je boží, zadní vchod není zezadu zamřížovanej. Né jak ta posraná Tesla. Doufám teda že se to kvůli Gríndejákům nebude měnit a zábrany zůstanou tam, kde mají být, teda nepřerostou svůj metr. Navíc tam bude dobře slyšet zkouška. Na Green Day sem původně jít chtěla, ale bez těch Talentů bch za ně určitě nevyplácla litr. Takže na ně samotný bych za ty prachy asi nešla. Těším se. Hrozně moc.
Nedávno sme s Laurou probíraly Maďarsko. Mluvily sme o tom, jak je Maďarština děsná řeč. "Mě by zajímalo, když sou tam ti Talenti, a mají takle třeba u nás na programu ptat se před The Ex, jak se řekne "kurva", jestli si na to Ben troufne v Maďarsku." Přemýšlela sem. "Protože mě by zajímalo, jak se řekne Maďarsky kurva."
"No, můžeš se ho na to zeptat, jestli se potkáte." Navrhla Laura.
"No, já jo. Já teda jo." Odfrkla sem. "Škoda žes tam nebyla minule. Kde sme všichni byli s angličtinou. Bylo nás tam pět a všichni sme byli vyvalení jak puci. Zmohla sem se na ...ken áj....kej... take...photo with you? Pcha, kdybys to viděla. Pak řekl ....něco, blá blá blá hihihi, pak sem se naštelovala k focení, šťastná že už jako nemusím mluvit, a Hugovi zrovna nešla přepnout kamera na foťák, a Ben mi tam v mezičase něco vykládal, a vesele se tomu smál, a já sem se smála taky, ale co nás tak pobavilo, doteď je mi záhadou."
"No tak to už se asi nedozvíš."
"No právě. My se spolu asi dobře bavíme. Poprvý si nic nepamatuju. To mi taky neřekneš, protože si byla někde v hajzlu, kdoví kdes s tím foťákem lítala. Nepamatuju si nic, absolutně nic. Tma. Nothing. Někdo mě pak poznal na fotkách a říkal: "Jé tos byla ty, co ste se tam s Benem tak smáli, ukazoval ti ty blbiny s nohou a pak si mu dala ten dárek." No, to sem byla jedině já, jediná s dárkem. Ale nepamatuju si nic." Přiznala sem.
"Žišmarjá, jak můžeš mět takový okna?" Divila se.
"Nevím. Já si ani z těch koncertů nepamatuju nic." Svěsila sem ramena. "To je důvod, proč nepopíšu koncert. Když chcu vědět co se hrálo, musím se zpětně podívat na playlist."
"Takže my jedem do Maďarska, aby sis z toho nic nepamatovala?"
"Jo. Přesně tak to bude." Sevřela sem rty. "Ale víš co? Budou hrát hodinu a půl. Hoďka a půl absolutního štěstí. Pak to zapomenu, ale nevadí. Nezapomenu na to, že sem byla šťastná."

Laura chce pořád fotky z Majálesu. Ale já je, kurva, nemám. Upravovala sem je celej den než se mi zhroutil počítač. Takže fakt nemám chuť to v nejbližší době dělat znovu. Laura dycky chce fotky hned. "Na úpravy se vyser." Ale když já nemůžu. Protože nedokonalosti se netolerujou. Kdyby šel opravit svět tak snadno jako v PhotoFiltru.
Zjistila sem, že na koncík Green Day se prodávají lístky první a druhé kategorie. Zaplatíš si víc a můžeš stát v první řadě. Sakra, kde to sme. Kdo se kam probojuje, tam stojí, ne? Dycky sem souhlasila s právem silnějšího. Právo bohatšího mě teda vůbec nebaví. Navíc, jak to chcou praktikovat, nechápu. Jak zajistí aby se chuďas s levnější vstupenkou neprodral dopředu a nevyšoupl boháče? To tam jako bude oddělený policejníma páskama, nebo co... Docela mě to rozhodilo. Dělat třídní rozdíly na punkovým koncertě je jako kdyby se na srazu vegetariánů podávalo grilovaný prase. Ach jo, asi nad vším moc přemýšlím. Dobře, vypínám hlavu a du nakoupit suroviny na nedělní bábovku.

Zdál se mi zajímavej sen. Byla to pohádka. V jednom království byl malý chlapec, malý princ. Celý život ho připravovali na to, že jednou získá celý království, všechno bohatství, a bude mít všechno na co si vzpomene. Ale připravovali ho na to zodpovědně. Když povyrostl, zavřeli ho na tři roky do tmavé místnosti s diamantama, aby o nich mohl přemýšlet. Protože věděli, že celý život bude obklopený diamantama, a bohatstvím, chtěli aby o tom přemýšlel, aby to nebral jako samozřejmost, aby si na tom našel klady a zápory. Po třech letech ho z diamantové komory pustili. Potom, ještě než se stane králem, ho chtěli oženit. Našel si nejhezčí ženu na celým světě a chtěl si ji vzít. Ale král a královna, a rádcové řekli: Kdepak, nejdřív spolu musíte být tři roky zavření v tmavé místnosti, abys princi mohl přemýšlet o své budoucí ženě, stejně jako o diamantech. A protože princ byl moudrý, věděl, že je to pravda, zavřel se se svou budoucí ženou na tři roky a tam spolu přemýšleli o manželství, a princ zjistil, že tam nemusí být zavřený tři roky, protože všechno co vymyslel ohledně svýho vztahu k diamantům může aplikovat na manželství. Například že ze své ženy taky může udělat brusku :))) No dobře, to už tam nebylo. Ale takový poučný sny mám teda. Ale nevím jaký z toho plyne ponaučení. Mě by teda nikdo, nikdo na tři roky nemohl někam zavřít kvůli diamantům, a už vůbec ne kvůli manželství. Nenapadá mě jedinej člověk kvůli kterýmu bych vydržela tři roky být zavřená. Ale pokud bych tam měla internet, docela by to změnilo situaci. Mohl by tam být se mnou třeba Král Šprtů a bylo by mi to jedno.

Konečně sem se rozhodla jít po týdnu na poštu pro zásilku s červeným pruhem, co kriminál značí. Věděla sem, že mně píšou buzeranti z pasovýho. A já se kvůli tomu potahnu na poštu. No co už. V úředním dopise, kterej zněl jako rozsudek smrti... Jana Kowáková, bytem tam a tam... se uznává vinnou z přestupku na úseku cestovních dokladů.... smála sem se do té doby, dokud na mě nevypadla složenka. Chcou po mně litr. Složenka je vypsaná rukou. Na úřadě asi nemají počítače, nebo tam s nima neuměj ty zkostnatělý kreatury pracovat, nebo co. Necítím se jako vyvrhel, cítím se tak, že to jako zaplatit nemám z čeho. A nezaplatím to. Už mě unavuje být standartní daňový poplatník, kterýho natáhne kdejakej mamrd na úřadě. Furt se snažím něco vydělat, zaplatit nájem a školku a odvádět daně a zařadit se a držet hubu a krok, nezapaluju odpadkový koše, nerozsekávám lavičky, nebliju na zastávkách a v emhádé se nevěším za nohy na madla. Nesprejuju po zdech, nekradu, nemlátím cigány, a stejně mě ňáká přizdisráčka z pasovýho vypíše RUKOU složenku, abych zaplatila za to, že su vinná z přestupku. Takže tohle teda ne. Chtěla sem napsat odvolání, nebo aspoň napsat co si o tom myslím. A v nějakým odstavci je tam vtipně napsaný, ať se jako nepokouším o odpor, že mi můžou napařit pokutu až čtyři litry.
Su asi takovej vyvrhel a takovej sociální případ, že se zařadím na koncíku Green Day někam hodně dozadu.