Buket

V pondělí došla výplata. Takže sme všichni mohli vesele vyrazit na firemní pařbu. Všichni končili o půl patý, já trapácky ve dvě, takže sem jela hodinu dom, pak hodinu zpátky do práce, a dorazila sem zrovna když se konečně všichni domluvili (po celým dni), kam se jako pude. Vybrala se Alterna. Nemám to tam moc ráda, je to divný místo. Už jenom ten název. Alternativní alterna. Jakože intoši všech zemí, zamiřte do Alterny, protože je alternativní. Taky ji nemám ráda, protože když mi bylo šestnáct, přišla sem tam o svýho borca, a to jenom proto, že sem přišla pozdě, a už mi ho tam ojížděla jiná. Z toho plyne ponaučení, za prvý, že to byl idiot, což stejně ale nebyl důvod k tomu, aby to bolelo míň, a zadruhý že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Od té doby chodím všude včas. Moje dochvilnost vlastně plyne z traumatu.
Seděli sme se školitelem, Kifem, Járou a jeho holkou, co nevím jak se menuje, a pak ještě s Čárou, to je borec od techniků. Byli sme venku na zahrádce, kam nechodila obsluha, takže sme museli chodit dovnitř, což bylo do schodů, a navíc jim moc pěnilo pivo, a došla jim jedenáctka. Kif to omlouval furt tím, že je to studentská hospoda, a že je to ó ká, což byl ale argument jak noha, protože nechápu proč bych ve studentské hospodě nemohla dostat nepěnící pivo, a co když bych třeba chtěla jedenáctku, že jo. Enigma šla s Puštíkem kupovat boty, a ještě se k nim přidala Vzteklina, jakože dojdou potom. Motali se na těch nákupech nejmíň dvě hodiny, a Puštík si nakonec ukořistil Pumy za dva litry, a ještě z toho byl spokojenej. Děkovala sem bohu, že sem neměla nápad jít s nima, protože z dvouhodinovýho nakupování bot by mi odlítl dekl. Enigma si chudáček chtěla koupit barvu na vlasy, ale beze mě byla bezradná a nekoupila si nic. Dorazili s Puštíkem kolem osmé, pak přišla taky Vzteklina se psem, a zbytek holek. Mezitím už sme byli přesunutí dole v klubu. Přišel taky Adam, kterej si vedle mě nechtěl sednout, protože "budeš zase dělat ostudu", a tak sem se přesunula za Enigmou a začla sem se spokojeně hádat s Kifem, protože mi tak připadá, že sou věci tak jak mají být. Pak si teda sebral pivo a šel se bavit za někým jiným, ven.
Enigma mi zopakovala, že su na něho příliš zlá. A že chce jít taky ven. Všichni se začli přesouvat ven. Řekla sem, že mi je dobře kde su, nikam se přesouvat nebudu, a že nebudu za nikým dolízat, protože se furt všichni přesouvají tam a zpátky, a tak teda protestně zůstanu sedět dole, v katakombách, a Enigmě sem řekla, že tam protestně zůstane se mnou. Což se teda stalo, zůstaly sme sedět na trestné lavici, Enigma lapala po dechu, a občas se ozvala, že by rači možná šla na vzduch, že protestně bokem můžem sedět přece venku. Jenomže to už zase tak trochu ztrácelo smysl, protestovat proti přesunu tím, že se přesunu taky, a sednu si o kousek dál. Ale Enigma je kámoš, vydržela se mnou trucovat asi hodinu. Pak přišel Kif, jakože ať dem nahoru, ať přestanu blbnout, že ničemu nepomůže, když se protestně zadusím horkem, a že přece i protestní situace se dají zvládnout daleko elegantněji. Enigma v něm viděla záchranu, a když sem viděla, jak na něho prosebně upírá pohled, jakože "dostaň mě z toho", tak sem vyměkla, a šla sem teda nahoru. Kecali sme tam bůhví o čem, až se setmělo. Přišel taky Martin, kterej nám momentálně dělá poradce na lince, a posral ho pták. Byl to sranec, jakej sem v životě neviděla. Nejenom, že byl posranej Martin, ale taky dva krýgly, kus stolu a popelník.
"Musel to být pterodaktyl, jinak si to nedokážu vysvětlit." Rozumovala Enigma a schovávala se pod slunečník, kam ptačí hovno nedolítne. Martin si vyčistil kalhoty, zaplatil posraný pivo a šel na hotel. Ještě dlouho sme zkoumali na stole ptačí megasranec a kroutili sme hlavou. Z katakomb se vynořil Jára s holkou, a spadli na lavičky mezi stoly. Na moment utichla hospoda, všichni sledovali, jestli sou mrtví. Adam je posbíral a zavelel "Dem chlastat dáááál !" A odvrávorali s mohutným smíchem někam do tmy.
Zůstali sme s Kifem a Enigmou u stolu sami. S Kifem sme se tradičně pohádali. Ohledně manažerů. Enigma se do toho nenechala zatáhnout, a dělala klasicky Švýcarsko. Kolem jedenácté sme se rozhodli přesunout se k Námořníkovi. Enigma to zabalila a šla domů. Nevím, jak to dělá, ale dycky se chová zodpovědně.
U Námořníka sem se dobře bavila. Dycky tam sou skvělí lidi. Hráli sme kostky o panáky. Dost sem jich do sebe obrátila a ani jednoho sem neplatila. Kif přišel o pět stovek. Dali sme si závazek, že v jednu budem doma. Tentokrát sem to chtěla neposrat, takže sem se vydala na rozjezd. Čekali sme na autobus asi čtvrt hodiny. Když přijel, Kif si vzpomněl, že potřebuje cígo, a jak sem ho lovila, smála sem se u toho jak blbá, spadl mi batoh, no a autobus mi odjel. Zavřel mi před nosem a zdarec. To sem se taky ještě smála. Už sem se ale nesmála, když sem nemohla chytit žádnýho taxíka, protože v pondělí v noci po Brně asi žádný nejezdí, nebo co. Prošli sme půlku Žabin, abysme našli hlavní taxíkovou tepnu. Nic. Mrtvo. Kif teda řekl, že pudem k němu dom, kouknem na net a zavolá mně tágo.
Když sme došli k němu dom, půl hodiny hledal na netu nejlevnějšího taxíka, zatímco sem hučela z křesla, že je to kurva jedno. Pak ho zavolal, a šli sme čekat ven.
Taxík přijel za deset minut.
"Mám mu jít domluvit, aby nedělal žádný vylomeniny?" Zeptal se.
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nepotřebuju tě. Zvládnu to sama." Jako dycky, pomyslela sem si.
Cesta domů trvala neskutečně dlouho. Možná taky proto, že taxikář objížděl celý Brno. Platila sem tři kila, pěkně mě natáhl. Bylo mně to jedno.
Osprchovat, spat.
V práci mě mučil Puštík. Od té doby, co sem na sebe práskla, že sem nikdy neměla rande, se mi kluci nevybíravě a trapně smějou. Puštík se teda rozhodl mi popsat, jak to chodí na rande.
"Tak divej. Zajdete na večeři. Někam do drahé restauračky, pochopitelně. Příde hezky oblečenej, donese ti buket-"
"Cože co?" Zarazila sem se. "Cože donese?"
"Buket." Zíral na mě, jakože to je přece jasný.
"Buket?" Opakovala sem. "Buket nic není, to sis vymyslel."
"To nemůžeš vědět, protože si nikdy nebyla na rande." Setřel mě. Do toho přišel Kif, další pan Rada.
"Na rande se dostává buket?" Ptala sem se jak blbka. Co to asi tak, ta záhadná věc může být. A o co sem přišla?
"No, buket, jasně." Puštík se obrátil na Kifa. "Že jo? Mám pravdu, ne? To se musí donýst, buket."
"Ty myslíš puket." Řekl Kif.
"Cože?" Nechápala sem eště víc. "Puket? Ty seš vypukanej puket. Puket nic není."
"Hele, není to puket." Opravil ho Puštík. "Je to buket."
"Počkat." Dala sem si ruce před hlavu. "Time out. Takže... borec příde na rande, jo. Příde hezky oblečenej, a donese.... buket. Myslíte jako ... víno?"
"Ale né ty knedlo." Smál se Kif. On totiž dycky všechno ví, všechno zná, a ohledně puketu toho jako věděl nejvíc. "To je takový to... no...."
"Vy máte dost." Mávla sem nad nima rukou. "Buket a Puket ste tak akorát vy dva. Nic takovýho neexistuje."
"A co třeba ti, co chodí a prodávají to po těch vinárnách? Aha?" Triumfoval Puštík. "Ti si asi vydělávají na vzduchu."
"Myslíš obchodníky s deštěm?" Snažila sem se vpravit do jejich divné hry.
Podívali se na sebe zmateně.
"Tys nikdy nedostala kytku?" Zeptal se statečně Puštík.
"Jo, dostala." Řekla sem.
"No vidíš. A kdyby jich bylo víc, tak je to buket." Dokončil svou veleslavnou myšlenku.
"Jo pugét. Vy myslíte pugét." Rozsvítilo se mi.
"Ne. My myslíme buket." Sejmul mě Puštík.
Jako bych se necítila už dost jako blbka, sejmula mě Enigma když sme v pondělí seděli u piva.
"Ještě týden školení a píšem závěrečnej test." Řekl Kif.
"Ale toho se vůbec neboj." Mávla Enigma rukou. "To udělá každej blbec." Pak se zarazila a podívala se na mě. "Teda promiň... takle sem to nemyslela."
"No tak sem to posrala, no a co, tak su blbec." Trhla sem uraženě ramenama.
"Ale nejseš blbec." Řekl Kif. "Sem se na to díval, nedalas to jenom o jeden bod. Jeden blbej bod a měla bys to v kapse."
"Jeden bod, taky bod." Řekla sem.
"Ale zhořelas úplně na blbých otázkách, to se přece všechno dalo najít v komplu." Rozumoval.
"No, jenomže to asi bude tím, že sem to nehledala. A nech toho, vy technici ste dycky hrozně chytří. Já nejsu technik, mně všechny ty internetový nesmysly zní jako blá blá blá..."
"To bych ještě pochopila." Řekla Enigma. "Ale že posereš otázku, jak probíhá rušení linky, když jsi to rok dělala, to už fakt nechápu."
"No a co. Nemohla sem se soustředit. Puštík si zpíval Seven Nation Army." Snažila sem se obhájit. Marně. Stejně na mě koukali jako na blbečka. A to už mi zůstane.
Když sme se vymotali z pivovaru, zjistili sme, že nám ujely všechny šaliny. Takle to končí dycky. Scandalous Travelers. Museli sme se přesunout k Námořníkovi pěšky, přes půl Brna. Ještě to bylo do kopce. Kráčela sem si spokojeně vepředu, jako vedoucí výpravy, když na mě ze křoví vyskočil ňákej týpek.
"Nemáš papírový kapesníky? Mně se chce strašně srat." Vychrlil na mě. Byla sem vyplašená jak zajíc, co běhal po polích a pak našel smrt v pažích tetovaných. Lekla sem se tak strašně, že sem mu dala všechny kapesníky, co sem měla.
U Námořníka sme se bavili o tom, že je léto velkých změn. Já sem plánovala, jak začnu psat, pořádně, vážně už dodělám tu knížku. Enigma plánovala, jak dá v práci výpověď a pude na lepší. A pravděpodobně se odstěhuje zpátky do Městečka. To je hroznej smutek, úplně je mně z toho špatně, ale nic s tím nenadělám, život je prostě kurva. Su zvyklá, že dobří lidi sou tady prostě jenom na chvilku. Kif neplánoval nic. Řekl, že u něho se žádný změny nedějou, a to je teda trapný. Jenomže takový věci se nesmí říkat u Námořníka. Všichni tři sme přesvědčení o tom, že je to magický místo. Je to vážně zvláštní bar. Je jako zakletej. Věci, který se tam řeknou, prostě obživnou.
Takže, od tý doby, co zahlásil, že se u něho nic neděje, to bylo všechno špatně. Druhej den přišel a vítězoslavně hlásil: "Ti idioti zase nechali v koupelně smradlavý ručníky, chápeš to? Normálně to nechají v pračce tak dlouho, až to smrdí. Tak sem to vzal, hodil sem jim to před dveře, a napsal sem jim tam k tomu dopis. Dost hnusnej dopis."
"Dobrý, Mindo, za tohle tě už ale vyhoděj." Pokývala sem vševědoucně hlavou.
A taky že se to stalo, ještě ten den.
"Teď su bezďák." Stěžoval si. Bylo mně ho fakt líto. Ztratit bydlení je na hovno.
"No, ale vidíš, chtěl si změnu, máš změnu." Řekla sem nakonec. Protože i změna může být k lepšímu, no né?
V práci sem začla dělat víkendy. Je to neskutečnej opruz, hlavně večerní směny, kdy končím v deset. V neděli sem se odpoledne stavila za Simou do baru. Povídala o tom, jak ji Petinova bývalka pozvala na svatbu. "Její rodiče tam nechtějí přijít, protože jim zakázala, aby si tam vzali psa. Ten čokl měl ušitý obleček, chápeš? Normálně mu nechali ušít svatební šatičky. No a když to Lucka viděla, tak řekla, že todle na svatbě nechce. Rodiče se smrtelně urazili a nepřídou jí na svatbu. Chápeš to? Kvůli čoklovi." Ťukala si na čelo.
"Víš jak muselo být drahý nechat čoklovi ušít svatební šatičky?" Smála sem se. "To by se nasral každej."
"Ty vole, ten pes chodil na zkoušky šatů." Kroutila Sima hlavou.
Dala sem si tři kafe a odkráčela sem do práce. Večerní směnu sem naštěstí měla s Enigmou. Odpoledne přišel Kif, aby nám pověděl, jakej měl skvělej víkend a že de na pivo.
"Chtěl sem vás vzít sebou, ale když končíte až v deset...." Vysíral. "... netvařte se tak hrozně, je přece neděle. To chce úsměv, holky, no tak..."
Ty vole, vem to kolem šneků a vypadni.
O víkendu volají samí děsní lidi. Hlavně ožralci. Udělají si párty a nenapadne je nic lepšího, než volat na zákaznickou linku a mučit chudáky operátory. Enigmě volala ňáká ožralá holka, a chtěla vědět, jaký má rodný číslo. Enigma jí řekla, že to jí říct nemůže.
"Tak já chci aspoň vědět, kdy jsem se narodila, hihi." Chichotala se blbka a vzadu byl slyšet bujarý smích ostatních ožralců.
"Tak se na to zeptejte svojí maminky." Poradila jí Enigma.
"Ale já nevím, kdo je moje maminka. Můžete mi to říct?"
"No já nevím, kdo je Vaše matka, ale já to určitě nejsem." Prskala Enigma. "Můžu Vám ještě s něčím pomoci?"
Nebo nejlepší sou telefonáty jako:
"Já volám za svého přítele, potřebuje aktivovat SIM kartu, ale odjel pryč, tak to musím vyřídit za něho." Vykládá ženský hlásek.
A vzadu je slyšet: "Řekni jim kurva že su nemocnej."
"Hihi." Směje se žena, potěšená tím, jakýho má doma vtipálka. "Můžete mi s tím prosím pomoci?"
"Samozřejmě." Snažím se. "Poprosím Vás tedy o rodné číslo pana XY."
"Moment, zavolám mu na mobil a zjistím to." Šepty šepty..."No, jaký máš to rodný číslo?"
"Na co do prdele potřebuje moje rodný číslo. Řekni že su nemocnej. Za co kurva platím takový prachy? Řekni jí, že žádný rodný číslo nemám, a ať mi to zaktivuje, do prdele. A řekni, že su nemocnej."
Strašný. Tohle prostě nepochopím. Úplně vidím toho chlapa, co leží u telky vyvalenej na gauči, na sobě vasilo a červený trenky, na pupku postavenýho lahváče, zpocený čelo, a je se sebou spokojenej, jak je drsnej. Ach můj bože.