Dancing On Broken Glass

Stavila sem se za babičkou. Bydlí v domově důchodců a nemá žádný starosti. Koupila sem bonboniéru i když má cukrovku a umělý zuby, ale nic lepšího mě nenapadlo. Je blázen a je tak šťastná, a já si říkám, ty jo, to je super stav, protože nečekám, že začnu být normální, ale aspoň můžu doufat, že až se zblázním, můžu být šťastná taky. Ptala se na Aničku, a pak řekla: „A tomu hajzlovi ju nedávej ani na ty víkendy, von si ju nezaslouží, vyser se na něho.”
„Ale babi... to je nařízení soudu.”
„A na ňákej soud se vyser taky.”

Domácí vězení nabralo hrozný obrátky. Doteď sem mohla aspoň dopoledne ven, což sem dělala když byla Anička ve škole. Teď onemocněla spálovou angínou, a to mě přibilo a ukřižovalo uprostřed bytu, někde mezi kuchyní a postelí. Venku život svištěl, bobtnal a zuřil,ostatní si žili a vyprávěli příběhy, a já sem byla zavřená za ocelovýma dveřma, démoni mi skákali po hlavě a řvali: Venku je život, a ty tady umřeš. Měla sem plno energie, neměla sem ji kam dát, a celý mi to připadalo jako by mě uprostřed největšího večírku na světě někdo připoutal na postel, nadopoval mě kokainem a šoupl na samotku. Tohle mělo trvat dva týdny. Přála sem si, aby démoni dočista zmizeli, abych měla klid, kterej mají všichni ostatní, kteří sedí večer doma u televize, jedí brambůrky, a vůbec neslyší svištění a víření venku, a nikam je to netáhne. Moc sem si to přála.
Ale jedno ráno sem se vzbudila s brekem, protože sem si někde ve spaní uvědomila, že mi letos bude 34 let, což je pro mě nepředstavitelný drama. Mám hroznej strach, s každým posunem o rok, že tady festival života končí, a opravdu se těch démonů zbavím, a zůstanu u televize, a dobrovolně dohniju. Že třeba tohle bude ten rok, kdy rezignuju na život, obuju si papuče a začnu se těšit z toho, že druhej den uvařím ptáčky, a to bude tak celý. Mám tak hroznej strach, že oproti tomuto se vůbec nebojím smrti.

A pak konečně přišlo vysvobození, aspoň na den. Aničku sem dala k mamce a vydala sem se do práce, protože sem musela vyplnit daně. Venku sem se konečně nadechla svobody, poskočila sem, a byla sem šťastná, i když mrzlo až praštilo, a já nesnáším zimu. Nasadila sem si sluchátka, a hurá do milovanýho města.
To sem ještě netušila, že mi Osud zase přešaltoval položky na seznamu nálezů a ztrát, abych si asi nemyslela, že sestavovat takový seznamy je v mojí režii, nebo co.
A když sem stála u trolejáku, vzpomněla sem si, že se mi zdálo, že mě chytnul revizor. Mně se totiž zdává, co se stane. A sou to takový nepodstatný blbosti, žádný velký vize. Nikdo mi to nevěří, ale mně je to fuk. Takže sem si radši výjimečně koupila jízdenku. Když mě revizor kontroloval, smála sem se, jak sem to přechcala, jakože kdepak, Osude, na mě si nepřídeš, bejbe.
Došla sem teda do práce, podškrábnout ty daně, rozloučila sem se s těma, s kterýma sem se ještě nerozloučila, a opustila sem kriminál. Ještě tam stejně několikrát budu muset. Hlavně vyjednávat o finální výpovědi. Nechce se mi. Je mi dycky líto těch krásných mladých lidí, co všechno musej snášet, jenom proto, že nemají jinou možnost. Venku sem si strčila ruce do kapes, nadechla sem se mrazivýho vzduchu, a vydala se za Evkou a Verunkou, protože mi napsaly zprávu, že vědí, že su v práci, tak ať se za nima stavím, že budem chvilku blbnout doma a pak vyrazíme do města, a já sem si řekla, no tak teda jo, protože bydlej hned za rohem a zrovna měly den volna. A samozřejmě sem je moc chtěla vidět. Seděla sem u nich, povídaly sme, Evka o tom, že pude pryč z Brna, Veruna asi taky, a já, já bych nejrači jela taky pryč, Brno je mně malý. Kdyby to bylo na mně, a neměla bych žádný závazky, jela bych do Ameriky. Nevada, Nebraska. Všichni říkají, co blbneš, dyť v Nebrasce nic není. Ale sakra, to je na tom právě to boží. Říkám si, proč sem já blbec nejela nikam, když to šlo. Jenomže když to šlo, byl mi svět moc u prdele, než aby mě zajímalo ňáký cestování.
Když si holky dotočily vlasy a namalovaly se, když sme absolvovaly půlhodinový přemýšlení nad tím, jaký boty si vzít, konečně sme se dostaly na cestu do města. Byla sem celá rozjásaná, měla sem kapucu a šátek přes pusu, aby mě nikdo nepoznal, a vykřikovala sem, že su Anonymous, a v tom zápalu sebevtipnosti sem se pochopitelně vykašlala na ňákou jízdenku, takže sme naskočily do šaliny, a hned naproti nám chlápek s bločkama. Do prdele. Veruna začla křičet „Je tady! Holky, je tady, co budem dělat?! Je tady... no ón, tééén... sakra, pusťte nás ven!” a bouchala do dveří, který už byly dávno zavřený. Pak vydala pokyn „Hej, zdrháme!” Jenomže nebylo kam. Eva měla jízdenku, Veruna ne, a dopadlo to tak, že sem pokutu dostala já. Veruna zdrhla, a já bych zdrhla taky, kdybych neměla podpatky.Venku sem se musela odmaskovat, aby si mě zkontroloval s fotkou na občance, to už sem z toho měla dobrou srandu, protože sem si vzpomněla na ten sen, a tak. Hééj, doběhls mě, řekla sem Osudovi. Smála sem se spolu s ním, protože mi přišlo fajn, že dal o sobě vědět. Když sme našly Verunu, šly sme do města pěšky, a já sem celou dobu vykládala, jakej je to úlet, a jak je můj osud vtipnej, ty vole, to je borec, smála sem se.
Vzala sem je do restauračky, kde dělá Sandler. Byl tam, a donesl nám oběd. A pak kafe, a malý piva, a my sme zase vykládaly o konci světa, protože to je ta věc, co Verunce leží v hlavě, a srovnaly sme vztahy, protože každá z nás někdy té druhé určitým způsobem někoho vzala, nebo chtěla, nebo se chystala, a ve finále se tomu zasmějem, a všechno je gut, protože ti borci už nejsou, a my jo. Evka řekla, že úplně nejlepší akce byla, jak sme udělaly ženský večírek, byla to prostě pecka „jenom tak sedět, a smát se, a probírat všechny ty borce, a péra...” A já sem jí musela dat za pravdu, protože to byl nejlepší večírek celýho roku, byla v tom ta ženská síla, obrovská síla. Říkala sem si, že jestli někdy napíšu příběh, bude to o takových ženských, a o té velké síle, kterou vytvoří, když se své bezbranosti, hlouposti a utrpení dokážou zasmát. To bude moje velký téma. Byl to skvělej den.

A pak, sem seděla se Simou na kafi, o něčem sme se bavily, a najednou mi Sima řekla: „Ty si už konečně uvědom, že kamarádství mezi holkou a klukem není možný, to je blud, je to tvůj výmysl, a celkově je to blbost! Dycky chce někdo něco víc.”
Zapálila sem si cigáro a řekla sem „Pokud by to byla pravda, tak o tom vůbec nechcu vědět.” „Nechcu vědět ale ubližuje lidem.” Řekla na to.
Jako jo, já tuším, že sem za sebou nechala pěknou spoušť. „Máš pravdu, je to celý blbost.” Musela sem uznat, že tenhle experiment se nepovedl.

V pátek sem se nudila až hrůza. Snažila sem se utěšovat tím, že je venku stejně kosa jak prase, a můžu být ráda, že su doma, a takový kecy, ale pravda byla, že sem neměla jít s kým. Sima mi řekla hned po minulé akci, že do Karibiku v životě nevkročí, to tak leda až bude chtít dobrovolně umřít, pude se nechat umačkat na bar, nebo se vrhne do ňáké rvačky na parketu. Kačka mně řekla to samý. Ondráša sem odepsala a Petra už sem nemohla počítat. Laura chodí spat v devět, ta nemá na nočním tahu žádnou šanci. Mohla bych zavolat Tomovi, nebo co... ale pak sem nad tím mávla rukou. Pustila sem si film, a v devět volala Veruna, že se sejdem ve městě. To sem teda zírala, protože sem to vůbec nečekala. Veruna má zajímavý styl vyjednávání, dokáže třeba říct „Ale nebudem tam dlouho, v sedum vstávám do práce.” A hned za tím řekne „Musíš spat u mě, protože já nepojedu někdy v pět ráno sama dom.” Daly sme si teda sraz na nádru. Vyrazila sem navzdory tomu, že mi mamka na obědě říkala, ať v noci nikam nechodím, že má o mě strach „protože sou mrazy, a venku umírají bezdomovci a opilci”.
Verunka přišla pozdě, to už sem pod hodinama v těch mínus dvaceti byla zmrzlá jak hovno ledního medvěda. Šly sme do Malibu baru. Je to nejlepší místo na rozjezd pátečního tahu, protože tam, kdovíproč, nikdo nebývá. Prostě v pátek večer není v celým centru Brna možnost sednout si ke stolu, celý město natřískaný po okraj, ale v Malibu ne, tam je oáza klidu lemovaná palmama. Daly sme si koktejly. Pink Lady. Stálo to za hovno. Verča vykládala, jak ztratila peněženku, když jela na nádr, a ňákej chlap ji zvedl, a když se otočila, jakože si tu peněženku vezme, tak jí chlap řekl, že jí to vrátí, když dostane nálezný, a Veruna mu teda musela dat kilo, aby jí tu peněženku vrátil. „Takže sme ani nezačaly pít, a už su o kilo lehčí.” Řekla nakonec.
„Teda, to byl ale zmrd." Odfrkla sem.
„No já nevím, třeba ne. Taky tu peněženku mohl vzít celou a prostě s tím odejít." To je celá Verča, ona furt věří v to lepší.
„Veru, měl ti ji podat, a říct: Slečno, něco jste ztratila, a né handlovat o nálezným. Normální zmrd, ti říkám."
„Tak mohl mi ji normálně podat, mohl ale taky utýct. Takže jestli je to zmrd, tak je jenom malej zmrdeček.”
„Né.” Stiskla sem rozčíleně rty. „Neomlouvej hajzloviny, protože sou malý. Není malý zlo a velký zlo. Zlo je prostě zlo. Věci nejsou šedý, a slonovinový, a míň šedý a víc bílý ...sou černobílý, a čím černobíleji to vidíš, tím jednodušeji dokážeš udělat závěry.”
„Jak jako? O čem to mluvíš?” Smála se. „Mimochodem, už si zaplatila pokutu tomu dopravnímu podniku?”
„Heh...ne.”
„Ale to musíš. Prosímtě zaplať to co nejdřív, nebo ti naskáčou penále a pak příde exekutor a zabaví ti ledničku, a kde pak bude mít Anička jogurty, no...?”

Vedly sme velice plodnou diskuzi o tom, co budem dělat až dopijem koktejly. Padlo mnoho nápadů, argumentů a návrhů protistran, které bylo potřeba zvážit z různých úhlů pohledu. Celý to vypadalo takto:
„Pudem do Karibiku.”
„Jo.”

Když sme dopily tu růžovou břečku, ještě bylo brzo. Něco po desáté. Slušnej člověk chodí do klubu až kolem půlnoci. „Co si dáme dál?” Koukala Verunka do lístku.
„Pivo.” Řekla sem. „Já si dám pivo.”
„Né, nedáš.” Kroutila hlavou. „Neztrapňuj nás!”
A to je ta věc. Tohle mně všichni vyčítají, jakože su nestylový křupan. Prostě, podle té jejich logiky, není vůbec možný dojít do vinárny, a dat si pivo, nebo jít do koktejl baru, a dat si pivo. A úplně nejhorší ze všeho je, dojít do Karibiku a dat si ferneta. Třeba Petr, když se mě naposledy ptal, co si dám, tak sem vypálila „Citrusa”. A to bylo. Pohoršený pohled a „no tak jestli chceš, tak si tady můžem dat citrusy, ale já si myslím, že... hej, vymysli si něco na úrovni. Morgana?” Nebo Filip: „Citrusa? No jak chceš, ale třeba... gin s tonikem piješ?” Nebo Tom „Co chceš? Ferneta? Nó... prosimvás, simvás... dvě vodky.”
„Proč bych si nedala pivo? Mají ho na lístku, tak co. Ty jo, dokonce za dvacku!” Snažila sem se oponovat Veruně a hájit svoje křupanský právo.
„Ty... to neřekneš. Ty mu normálně řekneš, že chceš pivo? Na to nemáš prdy. A jestli jo, tak já odcházím, nepatřím k tobě a počkám na tebe v Karibiku.”
Dopadlo to tak, že sem si dala Piňa Coladu, ale slíbila sem si, že ještě ňáký rebelství dneska spáchám.
Veruna vykládala, jak se ji minule v Karibiku snažil sbalit ňákej borec. „Nejdřív mně koupil pití a pak mi ukazoval, že má značkový tričko.”
Smála sem se. „Má to furt stejnej scénář, křečíku. Jakože Co si dáš, koukej mám tričko Armani, a najednou máš ruku na něčím péru, ani nevíš jak se to stalo.” A práva na svůj citrus se stejně nedomůžeš. „Je to tričková taktika.”
„Ale to je hrozný.” Upírala na mě svoje velký hnědý oči. „Nepřipadá ti to hrozný?”
„Ne. Pro mě je to čitelný.”
„Ale sakra, kam se poděly básničky a romantický procházky a rande? Tohle nám vážně stačí?”
„Mně jo.” Ohlodala sem ananas. „Nikdo si nehraje na souznění duší, což mi vyhovuje.”
Dopily sme, Veruna zaplatila, a přesunuly sme se do toho slavnýho klubu. Já mám nejradši chvíli, když scházím dolů po schodech. Protože je to všechno na začátku, všechno co nás tady v noci čeká.
Stouply sme si na bar, koupila sem Frisca a Morgany. Tři kila jen to šustne. Dělaly sme blbiny, já sem si dala nohu na rantl a ukazovala sem Veruně, jak pije pivo Marlboro men, ten kovboj z reklamy, a pak sem jí taky ukazovala, jak kovboj balí mařky. Nasmály sme se moc.
Spadli na nás dva ožralí kšiltovkáři, další dva do nás několikrát žduchli.
„A je to tady.” Řekla Verča. „A vidíš tamtu mařku? Ta se na mě furt dívá, protože já se na ni taky furt dívám, a myslím, že mně dá brzo do držky.”
Otočila sem se „Jo, Veru, vypadá to tak. Tak na ni přestaň čumět.”
„Já bych sem sama nešla ani za zlatý prase.” Křičela na mě. „Je to tady úplně hrozně o hubu. Mimochodem, proč ti tři vyhazovači sedí u vchodu a nejsou tady v klubu?”
„Ty jo, buď ráda, že sedí, kde sedí.” Vyhazovača sem mezi lidem potkala jenom jednou, a to měl zrovna potřebu mě sundat z pódia.

Kolem nás bylo spoustu borců, Veruna řekla, že by nebylo od věci, kdyby nám někdo koupil pití. „Tak tady nic, brouku, kolem nás je to samej chudák. Ale... jestli chceš pití, tak támhle ten na schodech, tamten na konci baru, pak... tamten s tím šátkem...” Točila sem se jako korouhev. Čitelný signály.
„Jak to poznáš? Jak to víš?”
„Tak třeba tamten... vidíš toho s tím šátkem na krku? Viton. To je jasný.”
„Jak poznáš, že ten šátek nemá z tržnice na Olomoucké?”
„No tak samo o sobě to nepoznáš. Musíš sledovat detaily. Koukej na to tričko. Bílý bez viditelné značky. To je vyšší level. A, každopádně, roztrhaný rifle. Nikdo si na tržnici nekoupí roztrhaný rifle.”
„A tadyten? V té košili?”
„Chudák, jednoznačně. Rifle, košile... nuda. A koukni na ty boty. Ty má na čtyři roční období, na pole a v neděli do kostela. A divej, jak zírá. Toho tady vysypal autobus, kterej přijel z Dolních Kotěhůlek, píchl gumu, a týpek si tady dal pivo, než autobusák vymění kolo.”
„Hehééé...” Smála se Veruna. „Poď chodit po klubu, naučíš mě to.”
Stály sme na galerii a pozorovaly to dění dole, jak lidi tančili a týpci z protější galerie házeli na plac lahve a sklinky. Já se divím, že to ještě nikomu nerozbilo hlavu, ale asi sou tady lidi chránění kouzlem strašné zlaté sochy nad barem. Veruna mi ukazovala týpka na place „Divej, vypadá jak sultán Sulejmán, ty vole, divej, divej na něho. Kolik mu je? Sto? A divej, divej jak se o něho ta mařka otírá, no fuj, no šla bys do něčeho takovýho jenom proto, že má prachy?” Smála sem se a napila se Frisca. A najednou u mě stál. Petr. Prostě stál a díval se na mě. Nevěděla sem, co mám dělat. Protože mě zahodil, a zahodil mě proto, že má nový party kamarády. A já furt nevím, jestli se zlobím nebo ne. Takže sem tam stála, zírala, a pak sem se rozhodla, že ho mám ráda aji tak, a tak sem se radostně rozpřáhla... vyrazila sem mu panáka z ruky a polila mu svetr. Koukal na mě s jakýmsi divným úsměvem, protože asi nemohl dělat nic jinýho.
„Jé, promiň...” Snažila sem se to spravit, ale pravda je, že sem se smála jak pošuk. „...hele, tak... co piješ, koupím ti panáka.”
„Ne, já... mně kupuje panáky teď tamhle... kamoš....” Au, to bolí. Pohodil hlavou směrem k baru. Podívala sem se tam. Stáli tam dva kluci.
„Aha... tamten...? To je tvůj nový kamarád?”
„Ts! Neukazuj na lidi prstem furt!”
„Promiň. Nebylo by fajn, kdyby za náma přišli? Proč sem nejdou? Můžu pro ně zajít?”
Takže sem pro ně došla, jestli nechcou jít za nama, ať tam nestojí jako trubky, řekla sem, že sme Petrovy kámošky, príma veselý holky, a že když přídou, tak je neukousnem. Dívali se na mě jak na kopu hnoja. Nikdo se ani neusmál.

Verča řekla, ať se na to vykašlu, že sou prostě divní, Petr taky, a já sem si řekla, je čas dat si citrusa, a tak sem šla na bar pro dva panáky. Stouply sme si s Verunou ke stolku. Přišli tam za nama tři borci a začli vykládat, že jeden z nich je z Kalifornie. Zeptali se, co pijem, já sem řekla, že citrusa, borec si k tomu nevěřícně čuchl, zakroutil hlavou a vyslal svýho gangzta bro, aby nám koupil tekily. Na obrazovkách nad nama zrovna běžely záběry z Vegas. „Nádhera. Já bych chtěla jet do Nevady, pak do Nebrasky, a pak bych to vzala dolů do Mexika.” Řekla sem borcovi.
„Nevada? Tam nic není.” Řekl borec a přisunul mi panáka tequily. To sem odmítla. „A Mexiko... tak tam bys nechtěla být, věř mi.”
„Myslíš kvůli drogovým kartelům?”
„Tam všeobecně vůbec nesnesou cizince.” Vyprávěl mi různý historky, třeba o tom, že v Mexiku se vůbec nepije zlatá tekila, a pak si na panáka tekily nasypal skořici, a já sem mu řekla, hele vo co, že tam neobrátíš celou solničku skořice, a on si šel pro panáka, otočil solničku plnou skořice, zamíchal to a pak to vypil. „S pepřem bys to samý neudělal.” Řekla sem a odkráčely sme s Verunou tančit. Tam se k nám na chvilku přidal Petr, jakože sme si zablbli, to bylo fajn, a pak se na nás nabalilo spoustu borců, kteří s náma tančili. Měla sem hozenou kabelku na zemi, na place, a říkala sem si, že tohle telefon nemůže přežít. Ale bavily sme se s Verunou skvěle, dokonce sem zase vyskočila na předtancovávací místo, což je fajn vyvýšenina pro gogo tanečnice, takže se od tama dá dobře ovládnout pole. Pak sme šly na bok parketu, pod stříšku, já sem si dala do pusy cígo a hledala sem zapalovač, a najednou ke mně zezadu přistoupil jakýsi gentleman a škrtl mi před obličejem zapalovačem, jakože mi připálí, jenomže se ten zapík trochu posral, a já sem měla před ksichtem fajr jak z plamenometu. Docela vtipná situace, tomu sem se fakt zasmála. Kořínek se pak hrozně omlouval, celej červenej, a já sem furt říkala „to nic, to nic, nic se nestalo...”
Takže na chvilku sme s Verunou ovládly taneční situaci pod stříškou, a pak Verča řekla, že jede dom, protože byly tři, a přece jenom, měla by vstat do práce. Přemlouvala mě, že mám jít k ní spat, ale já sem řekla, že ne, protože... a ňákej důvod, ale pravda je, že už su na přespávání v cizích bytech asi stará, nebo co, já se prostě chci vzbudit ve svojí posteli, s dovolením. Takže odjela, a já sem tam ještě zůstala, protože sem měla energie jako Fukušima, klidně by mě někdo mohl napojit na generátor, a celý Brno by z toho svítilo dva dny a dvě noci. Našla sem Petra a šla sem za ním tančit, ale zvládli sme to jenom chvilku, pak se někam ztratil, a já sem ho nešla hledat, ale našla sem si príma tanečníka, takovýho fajn kořeňa, s kterým sem prostě tančila a blbla, bylo to hrozně zábavný, skákali sme tam takle hodinu, a já sem fakt ocenila, že tam prostě jenom byl, a neotravoval mě kecama, jako jak se menuju, mou kabelku na zemi bránil vlastním tělem, tancovali sme na střepech z rozbitých flašek a sklinek, kterýma byla pokrytá celá zem, a furt se něco rozbíjelo, bordel pokračoval, a my sme v tom skákali, a zpívali, a bylo to prostě bezva. Pak sem cítila, že začínám být asi unavená, což se u mě stane z minuty na minutu, prostě off, tak sem mu řekla čau a vydala se pryč, cestou sem ještě plácla po rameni Petra, kterej tančil se svýma novýma kamarádama, řekla sem mu čau, a chtěla sem jít pryč, jenomže sem zjistila, že rozjezd mi jede až za dlouho, a na nádru sem v té zimě fakt nechtěla čekat, tak sem si sedla na lavičku u baru, že si ještě zapálím. Vysedávala sem na téhle lavce s Filipem, kdysi. Poslední cigáro, nic není na stálo. Pak sem si dala ještě další poslední ... a pak sem zjistila, že zase moc nestíhám, tak sem valila k šatně, a tam sem potkala toho borca, tanečníka, zrovna se vracel z venku „Tady seš. Já sem myslel, že už si šla, tak... sem tě šel hledat.”
„Jedu dom.” Řekla sem. Fronta na šatnu mi fakt dělala starosti. Vypadalo to, že se to nepohne ani trochu, zůstanu tam trčet, rozjezd nestihnu, a budu muset jet až za hodinu. Kurva.
„Já sem tě vlastně hledal, protože sem ti chtěl říct, že... nemohla bys jet až za hodinu? Divej, ten autobus stejně teď nestihneš, přece nebudeš hodinu mrznout na nádru.”
„No to doufám, že ne.” Řekla sem a čumákovala dopředu do šatny, jestli se to hýbe, nebo co.
„Mohli bysme si ještě zatančit, protože ... opravdu ti to šlo.”
„Já už tančit nebudu, mám dost, su unavená, já už nemůžu.” Řekla sem.
„Aha.” Vypadal schlíple. „A nemohli bysme třeba jít na bar? Koupím ti pití, než ti pojede další rozjezd, a pak pudeš. Můžu tě jít třeba doprovodit, jenom k autobusu, bude to bezpečnější než teď utíkat přes město.”
Chvilku sem to zvažovala, protože... nebyl úplně marnej. Vlastně byl docela milej, a tohle, aby se mnou mluvil u šatny, mu muselo dat kurva práci, protože to nebyl typ „tričková technika”, to bylo vidět.
„S kým tady seš?” Zeptal se.
„Už s nikým. Kámoška odešla. A ty tady co děláš?”
„Já sem tady se svým bráchou, a můj brácha je kamarád tvýho kamaráda, jak sem pochopil. Toho, co ses s ním loučila.”
„Jo, Petr.” Pokývala sem hlavou. Fronta se trochu pohnula.
„Býváš tady často?”
„Jo, myslím, že se to tak dá říct.” Zasmála sem se.
„A mohli bysme... mohla bys tady být třeba příští pátek? Mohla bys přijít?”
„Nevím.... možná.” Trhla sem ramenem.
Konečně se fronta pohnula, dostala sem se k pultu, vydali mi bundu, a tanečník na mě celou dobu čekal. Zeptal se mě ještě jednou, jestli tam nechcu počkat ještě hodinu, řekla sem, že ne, řekl že mi bude držet pěsti abych to stihla, já sem řekla dík, pak sem ho objala, řekla sem že děkuju za ten tanec, on řekl, že taky moc děkuje, a že doufá, že se příští pátek uvidíme. Ani se nesnažil dat mi ruce na prdel, ani nikam jinam, neříkal mi, že má boty Viton, nešplíchal na mě voňavku za milijóny a neukazoval mi svých pět telefonů, který mají všechny rozlišení foťáku deset mega.
Byla sem z toho úplně vyvedená z míry, protože tohle byla situace, na kterou vůbec nejsu zvyklá a neumím na ni reagovat.
Utíkala sem na nádr, na podpatkách, a eště sem měla na botách přilepený střepy, ale autobus sem stihla. Vmáčkla sem se tam zrovna když zavíral dveře.
Když sem se druhej den vzbudila ve své milované posteli, tralalííí, zjistila sem, že telefon kupodivu funguje, i přes to, že na něho šláplo tolik lidí, že stádo Jumanji bylo proti tomu umírněný vycházkový dvojřad. Rozhodla sem se, že příští pátek nikam nejdu, zato sem se rozhodla, že už je potřeba nachystat se na jaro, a tak sem jela do města, koupit si sluneční brýle, a tak sem v butiku objevila ty stejný, který sem měla minulej rok a poctivě a opravdově sem je milovala, než sem je ztratila někde ráno u kostela svatýho Jakuba. Volba byla jasná, musela sem je mít znovu, protože je nemůže mít nikdo jinej. Měla sem z toho shledání tak velkou radost, že sem si je prostě vzala, bez ohledu na tu brutální cenu. Prodavačka u pokladny se na mě soucitně podívala a řekla „ale ty brýle nejsou ve slevě, ty máme za tu plnou cenu”.
Ale já sem řekla „Já vím, nic co se mi líbí nikdy není ve slevě. No, naťukejte to tam, já vím, kolik stojí.”
Hrdinka, woe. Nasadila sem si pyšně svoje milijonový brýle, koupila sem si kafe-to-go, sedla sem si k fontáně s krokodýlem, a čekala sem na jaro.