No sleep

Ve středu sem seděla se Simou v baru u piva a čuměly sme na Óčko.
„Divej, LMFAO, to sou borci.” Smála sem se na telku.
„Mně se líbí ten kudrnáč.” Řekla Sima.
„Jo, já vím. Furt ale nevím, kterej, chichi.” Zapálila sem si cigáro.
„Příští týden je Valentýn.” Řekla. „A Honza mě požádá o ruku.”
„Ty vole, to byl teda fofr, už se taky budeš vdávat, jako Laura, hele, a teď... to příde - Everyday I´m shufflin, to sou borci, tyjo.”
„Nó... posloucháš mě?”
„Jo. Tááákle su překvapená...” Smála sem se. „Však to bylo jasný.”
„Hovno bylo jasný, tos nemohla vědět.”
„Neasi, tak sem asi čekala že Honza prodá dílnu, odjede do Bangkoku a pošle ti odtama pohled že chce žít svobodně, protože nechce přibíjet poličky, fuck you, nechá si přes záda vytetovat hada a do smrti bude v poušti sbírat meskalin, born to be wild.” Kroutila sem hlavou. „Proboha, dyť podnikáte rodinný výlety na skvoš.”
„Já si ho asi vezmu. Já chci mít svůj velký den už konečně někdy. Šaty a to všecko. Já to chcu!”
„Být jako normální člověk se vším všudy, ha?"
Vzpomněla sem si, jak sem asi před týdnem Lauře říkala, že doufám, že spolu pudem vybírat svatební šaty, protože já chcu zažít svatební salón a to pištění a focení, a tak, ale Laura řekla, ať si naseru, a že mám jít se Simou, však se bude taky brzo vdávat. Všecko je nalajnovaný a žádný překvapení nás už nečeká.
Daly sme si ještě jedno pivo, a když sme platily, pinklica mě chtěla natáhnout o kilo. Nedala sem se. Žádný takový, ty zmijo.

Druhej den sem jela na pracovní pohovor. Logistika, organizace. Měla sem jet do Řečkovic, ale ňák sem se zapomněla a dojela sem do Ořešína. Autobus mě vyplivl někde uprostřed polí, mínus dvacet, osum hodin ráno, skučel tam blizard, nikde nic, ani kafe, kurva já tady umřu, říkala sem si, kdoví kdy odtud pojede ňákej autobus zpátky, jestli odsud vůbec něco jezdí. Quoth the raven, „Nevermore". Konec světa. This it is, and nothing more.
Nakonec bohudíky něco jelo, možná to byl ten jeden autobus, kterej se tam otočí jednou za den, a tak sem vesele naskočila, blahopřála sem si, že sem přežila, kupodivu sem našla i firmu, kam sem měla dojít. Takže sem tam půlhodiny vykládala, jak su boží, zkušená, schopná a úžasná, a oni řekli Jo, my vám zavoláme, a mně bylo jasný, že ani hovno, protože radši si vezmou mrzáka, kterýho si odepíšou z daní. Co by tam dělali se mnou, asi tak, ještě by mě museli platit.
Když sem dojela zpátky do Brna, šla sem se rozmrznout do Vaňkovky, koupila sem si velký kafe, čmárala sem do novin, a přemýšlela, kde sakra všichni ti lidi, co tady jedí kuřecí křídla, pracujou. Nevím. A nakonec, co je mně do nich.

V úterý přišla Sima celá rozjařená, že nám sehnala práci, jakože budem dělat pokojský v hotelu. Jakože dem další den na pohovor, že nám rovnou ukážou pokoje a jasná věc, tutovka, tohle je práce pro nás jak vyšitá. Jenomže odpoledne už to tak nebylo, protože Sima zjistila, že ten hotel, kde nás tak moc chtěli, je v Písku. „Hele, ale nic se neděje, ještě jich mám pár v záloze.”

Laura si rozmyslela, že pudem teda koupit ty svatební šaty. Mamka mi hlídala Aničku, kvůli tady téhle velké misi, nikam sem teda nemusela spěchat. Takže sme si to metly městem, vánice jako prase, démoni přicházejí, a Laura vykládala, jak ji serou ti pankáči v podchodě „každý ráno, když tama du, tak chcou peníze, a doprdele, takoví mladí kluci, sou zdraví, mají obě ruce, a po mně chcou prachy, dyť ať dou do té práce taky, ne?” Už sem se chichotala a nadechovala a Laura řekla: „No, já vím, já vím úplně, co chceš říct. Měly sme je rádi, když nám bylo dvacet, zdáli se nám boží, svobodní, a vofrňovaly sme, když jim nikdo nedal ani těch pět korun, protože co by to těm pracujícím hajzlům udělalo, žejo?”
Koupily sme šaty. Plesový, bílý. Slíbila sem Lauře, že nafotím tenhle velký okamžik, takže sem si na to pučila z věšáku černý flitrový šaty za čtyry litry, vytáhla sem foťák a šla sem na věc. Fotky se nepovedly. Nevím proč.
Měla sem nápad, že pudem na pivo a na tatarák, ale Laura řekla že ne, a tak sme šly aspoň do cukrárny. Stály sme u tabule, já sem se rozhodla pro tiramisu, a Laura řekla: „Dej si k tomu ještě kafíčko, však ať si osladíme život.” Následně sme se na sebe zděšeně podívaly.
„Připadá ti, že je nám sto let?” Zeptala se.
„Jo.” Řekla sem. „Kafíčka a tiramisu sem se dycky právem bála.”
Mám je obě ráda, holky moje, Simu a Lauru, ale jejich světy, kafíčka a tiramisy, plesy, skvoše, kursy angličtiny a zumba, celý je mi to vzdálený jak mléčná dráha.

Večer sem seděla u komplu, hryzala sem si nehty a zírala na ňákej film, o kterým sem si myslela, že bude o umělcích, ale byla to hrozná úchylárna, takže sem to v půlce vypla, snědla čokoládu, zapálila si na balkóně cígo, převlíkla se do pyžamka, zalezla s knížkou do postele, přečetla sem pár stránek a zazvonil mi telefon.
„Ahoj, tady tvůj bratr.” Správně mi došlo, že můj pravý bratr to nebude.
„Tome...?”
„Kde seš... za půl hodiny budu v Karibiku... poď se napít... za hodinu? Fajn, budu tam čekat, ještě ti zavolám...”
Takže sem se vymotala z postele, oblíkla, namalovala, a o půl dvanáctý sem čekala před barákem, tralalííí, v tom hrozným vichru, nastoupená na rozjezd. Poskakovala sem na zastávce, nadupaná energií, která pramenila z radosti, že nemusím spat. Cestou sem si říkala, že tohle nesmím posrat. Protože Tom mohl být třeba taky poslední na světě, s kým se můžu chodit bavit. Těch lidí zbylo tak málo, démoni noci. Sou jako broušený diamanty a je potřeba si jich vážit, a nenechat je odejít. Never. Protože pak se může stát, že budu sedět doma, sledovat úchylárny, žrat čokoládu a umřu, pomalu umřu nudou.
O půlnoci mě autobus vysypal na nádru a já sem se vydala přes celý město do Karibiku.
Byla tam tradičně fronta, což mě docela udivilo, protože byla středa. Tři vyhazovači to zase měli všechno na povel. Vymyslí dycky ňáký inovace. Teď se rozhodli, že budou pouštět po dvojicích, a kontrolovat lidi, takže vyřvávali: „Dvojice! Do dvojic se seřaďte! ...ste hluší, kurva? ...připadáš si snad jako dvojice?” Musela sem teda utvořit dvojičku s ňákým týpkem, co sem ho lapla na schodech, aby se vyhazovači nezlobili, protože to by bylo špatný, a prošla sem.
Tom na mě čekal pod schodama. „No konečně. Právě sem ti volal. Ňákej problém nahoře?”
„Ne, v poho.”
„Kde máš ostatní?”
„Já nemám ostatní. Sem říkala, že přijedu sama.”
Stáli sme ve frontě, půl hodiny, abych si mohla dat věci do šatny. Tom vykládal o tom, jak sme tady byli naposledy „víš ta akce... došel sem o tři hodiny pozdě do práce.”
„Skandál.” Smála sem se.
„No to si piš, skandál. Zavolali si mě a radili se, co se mnou. Padl návrh, že budu měsíc bez prémií, pak že budu bez prémií tři měsíce, což jakože bude lepší.”
„Kdybys tam dělal zadarmo, bylo by to úplně nejlepší.”
„Jo. A nakonec sem dostal vytýkač.”
„Chachááá, jako já. Musels slíbit nápravu a polepšit se do sedmi dnů?” Hodila sem bundu na šatnu. „Prověřoval to pak někdo?”

Šli sme na bar. Friska a vodky. Sedli sme si na barůvky, já sem si zapřela nohy o bar a prohlížela sem si svoje sněhule s kožíškem. Vážně debilní boty, ale oboje oblíbence s podpatkama sem odrovnala. Prošoupala sem střevíčky.
Vytáhli sme foťáky a mobily, samozřejmě nám všechno zase popadalo. Já si jako myslím, že můj foťák je chráněný ňákou nadpozemskou silou. Tom mě vyfotil, jak sedím u baru s Friskem a čumím na ty boty, byla to úplně nejlepší fotka ever „hele, takle to vypadá” Ukázal mi to.
„Ta je super” Řekla sem já.
„Takže to mažu.” Řekl na to a fotku smazal. To byl typickej příklad věcí následujících. Protože on je taky tak trochu praštěnej.

Vylezla sem na stůl, abych udělala ňáký fotky a jak sem seskakovala, tak sem neodhadla výšku, protože stůl byl dost vysoko, ňák blbě sem dopadla a foťákem sem třískla o bar. Přežil. Ale zbytek večera na mě házel hlášky, že má plnou kartu, a občas se úplně zasekl.
„Eště můžeš vylízt na bar, to je výš.” Radil Tom. „Já tě budu kdyžtak jistit. Počkej, odděláme sklinky a brčka... můžeš!” K tomuhle akrobatickýmu kousku naštěstí nedošlo, protože přišel ňákej jeho kamoš, Míša, a měl sebou ještě ňákýho týpka, co se menoval Marek. Tom mě představil Míšovi „Neuhádneš, kdo je tady dneska se mnou. To je... moje sestra!" Míša vypadal fajn. Zato Marek byl moc velkej a mohutnej a nelíbil se mně, ale já sem se asi líbila jemu, protože se kolem mě furt motal, už od chvíle kdy přišel. Furt vyzvídal kde bydlím, co dělám, omračoval mě tím, že je podnikatel a má vlastní byt, čtyry plus jedna, a že su taková moc hezká a živá... a mladá. A je mně určitě 23 let. Kámo, na tohle sem v životě neskočila. Tohle je přesně ten způsob, na kterej mě nesbalil nikdy nikdo, nicméně ostatní lidi se tak asi dávají dohromady, jak sem pochopila. Takže nechápu, proč existují seznamky, když si každej může přijít stoupnout do Karibiku na bar, a dostane co chce.
Řekla sem mu, že su stará, rozvedená a mám dceru. A že sem přišla s Tomem a taky s ním odejdu.
Né, že by to něco změnilo. Zeptal se, jestli je nutný, abych odsud šla spat domů, pak jestli spolu pudem tančit, přiskakoval úslužně se zapalovačem sotva sem vytáhla cígo, pak se se mnou chtěl vyfotit „no tak tyhle fotky až dám na fejs tak všechny moje přítelkyně budou žárlivostí bez sebe" a celý to završil „nepochopím, proč se taková krásná mladá holka, bezpochyby inteligentní, tahá zrovna s NÍM.” Hodil hlavou směrem k Tomovi. Ten balancoval na stupátku u baru, máchal rukama a smál se na všechny kolem. Šla sem za ním. Když seskočil, dali sme si další pití. A pusu. Pak sme se vykousli. Hrozně pěkně voní. A to je celý, co můžu říct. Protože kdo voní, má sto procent.
„Proč my spolu nemůžeme spat?” Zeptal se.
„Co?” Zírala sem. „Jak nemůžeme? Jaks na to přišel? Co to je zase za otázky. Samozřejmě, že spolu můžem spat.”
„Jo? Tak proč si minule zdrhla?”
„Jak jako zdrhla?”
„Nechalas mě tady!”
Napila sem se Frisca. „No... a co.” Trhla sem ramenem. „Já nevím, my se stejně nedokážem zorganizovat tak, abysme spolu někam dojeli." Což je pravda pravdoucí. Navíc já mám utíkací sklony, což je taky dost nesynchronní vlastnost. Chtěla sem navrhnout, že bysme se měli setkat někdy ve dne, jakože by se tím eliminovaly zmatky, jenomže co bysme spolu asi tak dělali ve dne, ha? To je moc světla na mě.

Chvilku sem se bavila s Míšou, to byl takovej fajn sympaťák, pak sem šla na hajzl. Tam je taky věčně živo. Holky štěbetalky semelou kdeco. Stojím před zrcadlem, vytahuju rtěnku, takovou tu speciální, drživou, neslíbatelnou, no páni, ta už přežila věcí, a vedle mě stojí holky, jedna zdvihá kabelku aby druhá viděla „divej, to je kousek jak sviňa”. No to bych řekla. Kabelka Guess, krémová varianta, tři litry odhadem. „Ty vole”. Vydechla druhá. Tak to mě poser, říkala sem si já.
„Zadara to nebylo. Dva dny mě bolela pusa.” Vypískla mařka a spustila smích, jako když kašle myš. Smála sem se taky, protože mařky přede mě furt cpaly tu kabelku, smály se a byl to smích vítězek, rozjařených mladých perspektivních kurev.

Když sem se vrátila, šli sme všichni tančit. Skákat, blbnout, vylívat pití, žduchat do sebe, Míša vymyslel, že dem hrát šlapku, takže sme jako dali nohy k sobě, ráz dvá tří téééď, načež sme všichni odskočili, zbořili sme lidi za sebou, všem sme pošlapali nohy, lidi byli nasraní, začli do nás žduchat, pogo fight.

Marek se pak bohužel rozhodl, že bude pokračovat ve svých velkomožných balících technikách, takže mi přinesl pití, jégra s kolou... „nó, a když nemáš práci, tak to seš celej den doma, co... a co takhle třeba ten den vyplnit něčím pěkným, mohla bys se mnou zajít na oběd...” No tyvole. Ne, nemohla, řekla sem. Já nikam nejdu.

Tom mě odtáhl k baru, dlouho sme se o něčem bavili, já sem fotila, pak sme si dali další vodky s friskem, házeli sme po sobě brčkama, a já sem byla vážně šťastná, že tam je, protože je prostě boží, no a pak sme se rozhodli, že pojedem. Ke mně. Mysleli sme to upřímně, takže ready steady go, jenomže zmatky na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo to jako ňáká hra, dostat dva bojovníky z bodu A do bodu B, jakože cestou se budou vynořovat zombíci a draci, démoni a narcos, no prostě to vůbec nebude lehká mise.
Já sem řekla, že jo, že jedem, ale že chcu ještě chvíli zůstat na baru. Tím sme prošvihli rozjezd a už se to vezlo. Když sem se rozhodla, že můžu jít, Tom řekl, že nikam nejde. Řekla sem, fajn teda, a šla k šatně. Přišel tam za mnou, vyzvedli sme oblečení a vyšli ven. Potkali sme tam ňákýho borca, kterej tvrdil, že bydlí naproti, v hotelu, a že máme jít s ním. Pak se někam ztratil.
Nevěděli sme, jestli máme jet taxíkem, a nevěděli sme to tak dlouho, až nám tam skočili ňáký lidi a ujel. Přesunuli sme se k okýnku s jídlem. Najíst. Honem.
A pak sme se vydali na rozjezd. Všude námraza, město tichý, bez lidí. Jakoby to pročistil
Krysař. Kopali sme si s flaškou, co se nám připletla pod nohy. Já sem měla proslovy ohledně toho, jak se na mě všichni vykašlali, nikdo nikam nechce chodit, a já se nudím.
„Jak jako že se furt nudíš? Jakože se mnou se nudíš?” Ňafal když kopl do flašky.
„Ale to sem neřekla."
Pak se zasmál. „Já sem si to myslel, protože to není možný.”
Smáli sme se, pak sme si zase našli jinou flašku na kopání, a pak sme dorazili na hlavňák. Odkud samozřejmě nic nejelo. Cvakala sem zubama, byla mně zima, a to jakože hodně. Tom řekl, že skočíme támhle do herny, než něco pojede. Hej jako, klidně do pekla, hlavně ať je teplo.
Fajn. Procházeli sme hospodou. Byl to strašnej zaplivanej nádražní podnik, kde sem byla naposled před třema rokama, když sem čekala na autobus do Prahy. Jedla sem tam držkovou polívku, která byla strašně hrozná.
Jak sme tama procházeli, potkal tam Tom ňáký známý, takže mě přivedl k jejich stolu a představil mě „to byste neuhodli, kdo tohle je. To je moje sestra.”
Dívali se na nás divně. „Nó...” Řekla sem. „Dobrý večer.”
Prošli sme teda hospodou dozadu do místnosti, kde byly automaty. Zavřeli sme se tam, hodili sme bundy na židle, já sem si zapálila.
„Kterej mám zkusit, co myslíš...” Rozhlížel se po automatech.
„Tady ten, s těma lebkama, ten je tvůj.” Určila sem. Sedla sem si k vedlejšímu automatu. „Seš si opravdu jistej, že tam chceš hodit ty prachy? Protože, aby ti to zítra nebylo líto.”
Chytl mě za bradu, dal mně pusu „To je od tebe hezký. Myslíš to dobře.” Usmál se. „Chceš hrát?”
„Néé. Já nemám ve hře štěstí. Zato su ale dobrej maskot. Dej mi pusu na čelo a vyhraješ.” Smála sem se. Taky se usmál, hodil tam peníze a vtom přišla barmanka, aby nám řekla, že případný výhry nevyplácejí v hotovosti, páč nemají. Přišel tam taky ňákej najebanej týpek, sedl si k automatu a hned zase spadl. Ležel u mě na zemi a blekotal „Mě si kdyžtak nevšímejte.”
„Se neboj, já si tě nevšímám.” Ujistila sem ho. Automaty blikaly, jakoby ani vůbec nebyly unavený, jakoby tady nikdo nebyl unavenej, ale já už sem sakra byla, protože čtvrtá hodina ráno je pro mě jistá smrt. Podívala sem se na hodiny, típla sem cígo a řekla sem Tomovi, že du. Usmál se a zůstal u automatu. Pusu a go!
Rozjezd sem stihla tak akorát. Byl to úžasnej večer.
Když sem dojela dom, praskla sem sebou do postele, celá šťastná že su v teple, a usnula sem. Zdálo se mně, že ke mně domů přišel Chris Angel, s televizním štábem, natáčet ňákej kousek. Chtěl po mně, ať si dám na krk oprátku, tak já že jo, udělala sem to, on se zatvářil, jakože je to blbý, ten trik s tebou vůbec udělat nepude, oprátku mi sundal a odešli. Jenomže potom se mi v bytě začli objevovat lidi, který nikdo jiný neviděl, a já sem byla vyděšená, a taky tam byla kočka, která pohledem ničila všechny věci, a já sem chtěla Chrisovi zavolat, ať příde to zlo dat pryč, a tak sem vzala telefon, jenomže kočka to viděla, podívala se na telefon, ten se rozbil a pak se rozdrobil.
Ráno sem se vzbudila v sedum. Hlava mě bolela jak nikdy.

Druhej den mi napsala Verunka, že bysme se měly co nejdřív sejít. Sima mi psala, že dostala k valentýnovi čopra. Aha. Ještě na podzim se se mnou s Honzou do krve hádali, že čopr není motorka. Pak se stavila, a vylezlo z ní, že „jak Efa mluvila o tom, že má skvělýho borca, tak jednu věc ti du říct. Nikdy se neviděli, znají se z netu, v pátek se mají teprv setkat. Mezitím už si Efa samozřejmě naplánovala, že se k němu přestěhuje. Kočky a děcka mu prej vadí, ale snese je. Takže, já tam v pátek jedu, protože to si nenechám ujít, ti říkám.”
Pak mi psal Tom, že chce fotky. A pak mi psala Laura, že chce fotky. Zbytek dne sem strávila úpravama fotek, pila sem hektolitry kafe a říkala si, proč nejsu vlastně fotograf. Ale já náhodou vím proč. Protože si nemůžu pořídit žádnou schopnou zrcadlovku, protože všechno rozbiju.
Zašla sem pro Aničku do školy. Při čekání se mi v oku ňák vzpříčila čočka, což je pro mě záhada, jakože jak se může čočka z ničeho nic v oku složit napůl? Pozdravila sem Aničku, pak sem si sedla do šatny, a za přihlížení vyděšených děcek sem se snažila čočku z oka vydloubnout. „Fůůůj, tvoje mamka si rýpe do oka.” „Paní... bolí to moc?” „Mami, musíš pořádně otevřít očičko.”
„To nic křečíku. Nic se neděje, děcka, všecko je óká.” Snažila sem se uklidnit situaci dřív, než zavolají vychovatelku. Ta se mě jednou snažila napomenout, že „u nás se na parapetu nesedí” a od té doby se jí bojím. Když byla operace dokončená, vítězoslavně sem děckám ukázala, jak vypadá čočka. „Pche, to má moje mamka taky!” Mávl nade mnou rukou ňákej malej chytrák.
Vzala sem Aničku, která měla na hlavě rohy a pláštík, protože je čert, já sem měla v oku jednu čočku, druhou ne, což je stav, kterej nikomu nepřeju, a vydaly sme se na nákup.
Daly sme si svačinu a potom sem ji odvezla Hugovi, slušně sem poděkovala za čokoládu k valentýnovi, a vydala sem se pěšky domů, protože už povolily mrazy, a já musím chodit, a modlím se k bohovi jara, aby už bylo teplejc, abych mohla chodit do Bílovic, protože bez toho nemůžu žít, a myslím že Bílovice beze mě taky přes zimu plakaly.