Příběh jednoho večera

V pátek Sima vymyslela, že se schováme před fotbalem do Sportbaru, protože uprostřed baru je taková zahrádka, plácek, co vypadá jako vypuštěný bazén, ale sou tam ratanový křesla, a není slyšet okolního nic. Daly sme si pivo a seděly sme samy, v tom bazéně, naprostý klid. Obě sme byly rozsekaný životem na sračky.
Simě dal Honza ultimátum, že buď s ním bude mít děcko, vezme si ho a odstěhuje se i s děckama do baráku jeho rodičů, nebo se rozejdou. A Sima zvolila druhou možnost, pochopitelně. Takže si sbalil věci a opustil je.
„Je mně smutno.” Řekla. „Kurevsky. Jenomže mně není dvacet, nemůže si někdo přijít a chtít mi změnit celej život, sakra. Nebudu furt kvůli borcům rodit děcka jak kočka.” Nabírala do breku. „Už su stará, Jano.”
Cítila sem se taky na sto let, stará jak otec Furat. Rodina se zřejmě rozhodla dlouhodobě se odstěhovat na Zéland, a já tady zůstanu sama, jako kůl v plotě, v tom posraným království blbosti a malosti, v hloupým Malenkově, kde je všechno malý, kde se každej drží nízko, kde není prostor, kde sou všichni otrávení, kde nám vládnou hlupáci a kde žijou hlupáci, kterým se to líbí. Nechci žít v zemi, kde se nosí ponožky v sandálech, kde sou Kabáti národní kapela, kde se čte Víveg, kde se lidi smějou Geňovi a Suchánkovi. Nechci žít v zemi, kde je Rytmus fenomén. Prostě nechci.
Jenom sem ještě nenašla způsob, jak odtud vypadnout. Brácha ho našel, mamka s taťkou taky. Jenom já ne, sakra, a tak tady zůstanem s Aničkou, v království blbosti. Chudák holčička, narodila se na blbým místě.
„Já tady nebudu, ti říkám.” Přecházela sem po bazénu s rukama v kapsách. Dívala sem se dovnitř do hospody, jak borci rozčileně vstávají, sedají a rozhazujou rukama směrem k obrazovce. „Zkurvený fotbal. Divej, divej na ně, nemůžou si sakra vzít aspoň tričko? Kdo je zvědavej na ty jejich pivní pupky. Nahý. Fuj, to je hnus, Simo, já tady nebudu, ti říkám.”
A tak sme seděly, pily pivo, každá se svou osobní tragédií, a pak začlo pršet, bazén se naplňoval vodou, měly sme mokrý boty, ale seděly sme tam, čuměly do zdi, a poslouchaly déšť, kterej uklidňoval.
„Já chcu slyšet hudbu.” Řekla Sima. „Dem nahoru do klubu.”
Souhlasila sem, protože horší už večer těžko mohl být, nebylo co ztratit. A tak sme se vydaly v dešti na cestu. Já sem měla hlad, tak sme si řekly, že se stavíme ještě na jídlo a zašly sme do takové zaplivané restauračky, kde Sima hodila svíčku doprostřed stolu „romantika vole”, pak nám donesli jídeláky a bylo po romantice.
„Za špagety chtějí sto pade? Tady? Já tady nebudu.” Urazila sem se, hodila sem jídelák na stůl, vzala sem si svetr, a zdarec. Sima šla za mnou, hodila jídeláky na bar „díky, my si rači koupíme brambůrky.” Byla sem sice znechucená a hladová, ale tohle mě rozesmálo. Stály sme venku v dešti a třepaly sme se smíchem, úplně promočený, voda nám kapala z vlasů a z nosů, já sem pak skočila do kaluže, dělala sem, že su Gene Kelly a umím stepovat, singing in the rain, Sima se smála, život se do nás vrátil někde uprostřed deště.

V klubu sme si daly pivo a panáka whisky. Zapadla sem do židle a pozorovala dýdžeje, kterej hrál songy z roku dva. Když sem šla pro další pití, barmanka měla mega problém mi vrátit na litr. Museli to dat dohromady s vyhazovačem. Tvářili se na mě, že nikdo není na moje tisícovky zvědavej. To na nás nezkoušej. No. To je tak, když dete na diskotéku na kopec. Tohle všechno sem samozřejmě čekala. Zlatej Karibik plnej dýlerů a drahých kurev. Aspoň to má úroveň.
Chtěla sem whisku s colou, nemíchat, ale to sem teda zadala moc příkazů najednou. Takže sem si odnášela dva koktejly, o který sem nestála, chjo. Nicméně sem zaplatila kilo, zatímco v Karibiku bych platila tři sta.
Chvílu sem seděla, čuměla, pak sem si řekla, že asi pudu rači dom spat, ale eště sem tomu dala jednu šanci, šla sem za dýdžejem, ať pustí Avicii - Levels.
„Jak to bylo?” Zíral na mě.
„Avicii.”
„To neznám, ale zkusím to najít.” A zadal do vyhledávače Amiči.
Vrátila sem se ke stolu za Simou. Sebrala sem svetr ze židle a začla sem se oblíkat. „Já tady nebudu.”
Chtěla sem odejít, když najednou, z ničeho nic, vběhli na plac brejkaři. Mám moc ráda brejkaře, takže sem si zase sedla. Bylo jich osum a byli fakt dobří. Největšímu bosovi sem koupila pivo a zase sem si šla stoupnout na kraj za Simou, abysme mohly fandit. Bylo to úplně nevinný, jako dycky, žejo, jenomže mařka od toho týpka se na mě začla hnusně dívat a dělala na mě ňáký posunky. „Asi tě chce zabít.” Řekla na to Sima.
Zasmála sem se. „Su zvyklá. Divej, jak se o toho svýho borca bojí. Divej, divej.” Smála sem se. „Počkej, co udělá teď, bude sranda.” Šla sem k borcovi, šáhla sem mu na rameno, uctivě sem se poklonila a řekla sem, že je mistr brejku. S mařkou to málem seklo. Bublalo to v ní, až jí žluč málem vytekla ušima.
Sima do mě žduchla, smála se. „Ty furt budeš ty lidi provokovat. Přesně tohle sem čekala totiž.”
Pořád za nama ke stolu chodil ňákej borec, klasickej vopruzák, král všech vopruzáků. Nejdřív přišel „Holky poďte si za nama sednout, sme tam sami čtyři kluci a nudíme se stejně jako vy.”
„Já se nenudím, já nikam nejdu.” Řekla sem důrazně ještě než Sima začla dělat tázavý pohledy.
„Ale no ták, holky, trochu se pobavit, přisedněte si....” Prostě klasickej otravnej retard, kterých je na každé diskotéce tři prdele, a až budu chtít souložit s nějakým takovým otravným slizákem, dám zavčasu vědět. Zatím mám ještě mozek v hlavě a ňákou tu sebeúctu. Byl za nama třikrát, jako kdy už si pudem přisednout. Mezitím mě vytáhl „na taneček” takovej starej tlustej chlapík, já sem s ním teda tančila, ale jenom proto, aby se Sima smála, a ta se teda smála.
Pak si za nama přisedl opruzák i se svýma kámošama. Rozhodně sme nevěděly, že Opruzák tam má mařku, což byla malá obludka v bílým oblečku. Ta se objevila až ve chvíli, kdy Opruzák něco začal šeptat Simě. Obludka přiletěla zčistajasna a začla ho mlátit. Normálně bum prásk, hlava nehlava. Smála sem se hodně moc nahlas. Pak se začla smát i Sima. Obludka vydala ještě pár skřeků, párkrát mu ještě dala koňara a odfičela.
Borec se napil piva a dál vrkal do Simy. Ehehééé. A pak Obludka přiletěla zas. A celý se to opakovalo. Když zase odsvištěla, zeptala sem se borca: „Proč se necháš mlátit proboha?”
Pokrčil ramenama „A co mám dělat. Holky se nebijou.”
„Aha.” Nechápala sem nic. Ale já sem vztahy nikdy nechápala, takže žádná změna. „To je tvoje přítelkyně?”
„Jo, to je moje manželka. Ale to neřešte holky, sedněte si tady ke mně...”
Eh. Blbec. Asi půl hodiny byl klid. Pak se Obludka objevila znovu, vzala všechno pití, co bylo na stole, a vylila to na borca.
„Hej, já sem tam měla whisku. Takže mi to zaplatíš.” Řekla sem jí. Nepřítomně zírala před sebe. „Hej psychouško, slyšíš? Kupuješ nám dvakrát whisku s kolou.”
„On to vylil, on to zaplatí.” Ukazovala na Opruzáka prstem.
„No né, on to nevylil, tys to vylila, retardko, takže deš se mnou k baru a koupíš nový pití.” Nedala sem se.
„Ser na to, já du koupit piva.” Klidnila mě Sima.
„Ty drž hubu, kurvo.” Vyjedla Obludka na Simu.
„Komu říkáš kurvo?” Žduchla sem do ní.
„Ale no tak, no tak, holky.... kašlete na to, nehádejte se.” Řekl Opruzák chlapsky. Jó, to byl borec, takovou hroudu ubohosti jenom tak nepotkáte. Obludka odtáhla, ale vrátila se za čtvrt hodiny, aby provedla útok z vrchu, zaútočila od přepážky, kterou sme měly za zádama, a řezala borca hlava nehlava. Když do mě u toho žduchli, nasrala sem se, vzala sem pivo, chrstla sem jí ho do xichtu, žduchla sem do ní, až sletěla z přepážky, jenomže pak se zase vynořila, hodila po mně sklinku, ale tomu sem hbitě uhnula, takže použila další munici. Prostě sklinky lítaly. Sima se smála, já už ke konci taky. Pak sem ji sežduchla zase z přepážky, ale obešla to, a začla znovu běsnit, ale to už tam byli vyhazovači, barmanka a dalších pár lidí, snažili se ji zkrotit a vyhodit, a já nevím co, a pak se tam ještě objevili kamarádi Opruzáka, a kámošky Obludky, no prostě mela jak má být, a v největším fightu se tam objevil Tlouštík „já nesu smeták, tak to tady uklidím....” A lozil po place a zametal střepy.
Ti dva se ještě ňákou dobu rvali a hádali, pak odešli. Sedly sme si se Simou ke stolu, pily sme pivo a chlámaly sme se. Tlouštík se přišel smát taky. Za půl hoďky sme to zabalily a že dem.
Před vchodem ležel Opruzák pod schodama.
„Myslím, že ho psychouška zabila.” Řekla Sima. Pak se podívala na mě „hej ale ty seš taky dobrej psychouš, bych nečekala, že po někom takle vystartuješ.” Smála se.
„Tak hlavně, že to od sebe čekám já. Kdybych dělala věci, který od sebe nečekám, to by mě teprv děsilo.” Šťouchla sem do mrtvoly nohou „Hej prudo!” Nic. „Třeba je to fakt průser.” Sklonila sem se k němu, abych mu šáhla na krk, jestli má tep. Pak už se pohnul. „Seš óká?”
„Mmmmm....”
„Simo, pomož mně....” Zvedala sem borca ze země. Jako uf, hard work. Pičus je pičus, ale já nenechávám lidi ležet na ulici, protože já pičus nejsem. Takže sme ho ňák postavily na nohy. Najednou se tam objevila Obludka.
„Co to s ním děláte?”
„Drž hubu.” Doporučila sem jí, a tahaly sme ho do schodů. Smály sme se u toho, což nás oslabovalo, takže párkrát nám málem spadl. „Tak, teď tě předáme tady psycho přítelkyni.” Oznámila sem mu když sme vyšli schody.
„Já nejsem přítelkyně!” Vztekala se Obludka. „Já jsem manželka!”
„Tak to fakt gratuluju.” Smála sem se a naložila sem jí ho na záda. Nezvládla to, podlomily se jí nohy. Stály sme se Simou opodál, s rukama v kapsách, a, jak jinak, řezaly sme se smíchem. Pak se odněkud vynořil Tlouštík, podepřel Opruza a zřejmě ho tak dotáhli dom.
Grrrrand finale.
Tak to byl příběh jednoho pátečního večera. Jednoho večera, kdy sem poprvý někomu do xichtu chrstla pivo. Připadá mi, že mě čekají ještě velký, fakt velký věci.