Zápisky smolaře

Nadešlo období změn. Všechno se ňákým způsobem pohnulo. Že bych z toho byla odvázaná, to teda ne, protože bohové vědí, jak nenávidím změny, bez ohledu na to, jestli dou k horšímu, k lepšímu nebo úplně jinam. Když kolem mě zuří změny, schovala bych se nejradši někam do země, zaklopila za sebou víko, jako sklípkan v úkrytu, a počkala, až to přejde.
Rozjebala se mi postel, což se dalo čekat, protože tahle postel se mnou de celým životem, takže je jí přesně tolik co mně, takže z toho dřeva se už skoro stalo uhlí, držela silou vůle, a i ta vůle se zlomila společně s roštem, kterej vlastně vůbec nebyl rošt, ale taková divná deska. Společně s postelí to zabalila židle u kompu, což mě donutilo jednat a pořídit nový nábytek. S Aničkou sme se něco naválely na postelích v prodejnách nábytku, abysme vybraly tu nejlepší. Nevybraly sme žádnou, ale sranda to byla. Nábytek sem nakoupila nakonec přes internet, protože sem nechtěla strávit zbytek života tím, že budu v obchodech poslouchat přednášky o zdravotních matracích, roštech a konstrukcích, jako sorry, já chci prostě postel, na vědecký pojednání o zdravotním přínosu roštů nemám čas.
Znamenalo to nechat odvízt starej nábytek a čekat na novej, takže sem si udělala spaní na zemi, a čekala.
Odstěhovala se Kudla, a já sem měla radost, že mám byt zase sama pro sebe, vzdala sem snahy o hledání nové spolubydly s tím, že ňákej čas budu muset platit nájem sama, což sice není nic moc, ale ten pocit, že je byt zase zpátky můj, je tak nepřekonatelnej, že se na ňáký peníze můžu vysrat. Zatím.
A pak přišla ta věc s blogem. Dva týdny sem byla sejmutá, tělo bez duše, protože psaní je moje duše, a najednou duše neměla domeček, nebylo kde být. Připadala sem si vyhozená. Těžce sem to prožívala, brala sem si to osobně, venku sem kopala do šutrů a smutně sem přemýšlela, kde bude moje duše bydlet. Byla tak vystrašená, že se mi nechtělo ani psat, ani vůbec nic, a pak sem si řekla hergot woe, no tak s tím konečně už pohnu, což se ňákým způsobem stalo, akorát teda tunit dyzajn blogu se mi nechce, protože to neumím a su tak uražená, že se to ani nechcu učit.
Musela sem taky navštívit už konečně školní psycholožku a řešit, proč Anička mlátí děti. V sebeobraně sice, nicméně to nebyla polehčující okolnost. V první třídě řešit, jak moc je sebeobrana přiměřená, je fakt násol.

Ve středu sem to zabalila v práci dřív a šla sem na Svoboďák. Pozorovat lidi a snažit se je pochopit. Koupila sem si k tomu velkou zmrzlinu v kelímku, a kafe. Slunko svítilo, svět byl krásný, a tak sem obsadila lavičku s nejlepším výhledem na chlapíky, kteří krumpáčema rozkopávali naši skvělou kašnu, hnusnou skruž. Vůbec - celý to náměstí by bylo dobrý srovnat se zemí a udělat tam něco pěknýho. Rozplývala sem se nad představou morovýho sloupu, když sem si všimla, že ke mně míří bezďák. Určitě ten nejsmrdutější z celýho Brna. Sedl si vedle mě na lavičku. Na mou lavičku. Naskládal vedle sebe kabele, stohy igelitek. Jedna se mě dotkla, vyděšeně sem se posunula až na konec lavičky, ale pak sem si řekla ne! Mě z mojí lavky žádnej přizdisráč nedostane, protože já tady mám svoje odpoledne, já tady mám svůj lavičkový den, svoje slunko, svou zmrzlinu a kafe, a byla sem tady první!
„Nemáte ňákej drobák?” Začal bezďák.
„Ne.” Řekla sem.
„Ani nic na jídlo?”
„Ne.” Zopakovala sem radostně a svěže a nacpala sem si do pusy obrovskou lžíci zmrzliny.
„Vážně nemáte nic na jídlo?”
„Ne, vážně ne.” Usmála sem se. Tentokrát proto, že to bylo fakt směšný.
Houmlesákovi se to asi směšný nezdálo, a tak se nasměroval, natočil se ke mně jako korouhev, a hlavně ke mně nasměroval nohy, a já sem si všimla, že vůbec nemá boty, je úplně naboso a nohy má oteklý, červený, plesnivý, špinavý a hnusný.
„Proč jako nemáte boty?” Zeptala sem se.
„Aéééé....” Mávl rukou rozčileně. „...protože by se mi tam ty nohy nevešly, no. Podivejte na to, jaká je to hrůza.”
„Hm. Žádná hitparáda.” Uznala sem. „Nic moc.”
„No jó... nic moc, nic moc....o nohy se nestarejte. Já potřebuju peníze. Já mám z takové dvacky jídlo na týden, víte?”
Trhla sem ramenem. A co jako. Znovu sem zabagrovala do zmrzliny.
„Dyť už tam nic nemáte, ne....?” Snažil se nahlídnout do kelímku.
„Mám. Je tam toho ještě dost.” Říkala sem si, ty vole, za chvilku na mě zaútočí ňákej svrab, houmlesák má mocný zbraně. Měla sem chuť nechat mu tam zmrzlinu a utýct, ale pak sem si řekla Nééé, je to můj den, moje odpoledne, moje lavička. Já odtud první neodejdu, já ne. Celou dobu na mě upřeně hladově čuměl. Já sem si bagrovala ve svým kýblu zmrzliny, pila kafe, prostě nemohl vyhrát, protože na mě tohle neplatí, já su vycvičená od mamčinýho psa, ten na mě mohl zírat klidně celej den a nedostal vůbec nic. Já se nenechám vydírat očima, protože oči sou ve skutečnosti, zvětšený pod mikroskopem, pěkně hnusný, vůbec nejsou pěkný a vypadají jako prdel.
Bezďák se najednou prudce pohnul, sesbíral kabele, zabrblal „Na tohle já nemám nervy!” a byl pryč.
Rozvalila sem se spokojeně na lavičce. Krásný den.

Sima se na mě urazila, že sem hovno kamarádka, že furt někde lítám a nemám na ni čas, a tak po mně požadovala, abych s ní strávila aspoň jeden večer ve městě, samy dvě, jako abych dokázala, že su fakt kámoš. Řekla sem, že tak teda jo. Chtěla jít do XXLka na Rytmusa, což mi zasadilo smrtelnou ránu, až mi z toho hrůzou luplo za krkem, ale chtěla sem vyhovět, protože ultimátum je ultimátum, a tak sme nejdřív zašly do Tres Gallos, kde sem se snažila matonkama napravit fakt, že sem předtím v baru s holkama z práce vypila dvě piva a panáka, a pak sme teda šly na Rytmáča. Fronta školaček až na hlavňák, nicméně Sima chtěla dovnitř, a tak sme stály v té děsné frontě, a mně nebylo moc dobře, protože sem věděla že vevnitř potkám Bárbí s klubem zlaté mládeže, a taky Arču s bandou modelek, achjo, ale byla sem připravená trpět v rámci zachování přátelství. To mě ovšem přešlo hned, jak sem se po hodině stání ve frontě dozvěděla, že lupen na Rytmáča stojí tři kila, a tady sranda skončila. „No tak to né, Simo, nezlob se, vydržím hodně, ale toto je příliš.” Otočila sem se na podpatku a šly sme směrem k hlavňáku. Sima chtěla, abych ji teda aspoň vzala do ňákýho metalovýho klubu, a já sem řekla, tak jo teda, a zavedla sem ji do Brooklynu s upozorněním „je to místo, kde ses nikdy nechtěla ocitnout”, což byla svatá pravda, a to taky později musela uznat. Doupě plný metaláků, a to jakože hrůza se vším všudy, dlouhý mastný vlasy, mikiny s mrtvolama, reagovalo to dycky na začátek songů „ty vole, Amon Amarth, ty vole, nářez vole.” Trpěla sem, a to jakože hodně. Ňákej zoufalec, co mně tvrdil, že je Ozzák, mě obral o tři cigára. Další chudák nás chtěl uchvátit tím, že nám přišel ke stolu zazpívat Wish I Had An Angel. Chodily tam holky v divných gothic kostýmech, který jim neseděly ani trochu, a pak se tam objevilo něco, co vypadalo jako střihoruký Edward. V zoufalosti největší sem odešla na hajzl, zapálit si cígo, abych strávila všechno to zlo, jenomže tam přišla ňáká mařka, co mi šáhla na zadek. Nasraně sem hodila cígo do umyvadla, vytáhla sem překvapenou Simu od stolu „deme. Já tady nebudu už ani minutu, ani sekundu!”, a tak sme utekly a šly sme do Charlies, kde se na mě nalepil ňákej Belgičan, kterej na mě mluvil anglicky, koupil mně dvě piva a zmizel. Na Simu se tam lepil jeho kámoš, a ta mně v zoufalství požádala, ať mu laskavě řeknu, ať de do prdele, což sem taky udělala.
Totální fiasko večer.
Od té doby se to všechno sralo. Nastalo období klidu. Nikam se mi nechtělo chodit, za nikým, s nikým. Došlo to dokonce až do takovýho extrému, že sem jeden pátek šla spat v devět. Hodin. Večer!

V sobotu volala Laura s Vítkem, že dou otestovat restauračku na svatební hostinu, a že mám jít s nima. Sraz byl na zámečku, kde se budou brát.
Dorazila sem se značným zpožděním, uřícená a vytočená „Sakra, nemohla sem to najít.”
„Dyť ses tady vdávala.” Smála se Laura.
„Nojo, já vím, když já sem zapomněla, kde to je.”
„Tys zapomněla, kdes měla svatbu?” Ptal se Víťa.
„Jo.” Smála sem se. „Noaco, serepes.”
Dali sme si jídlo. A já kafe. A pivo. Nesmělo se tam kouřit, nebyli tam vůbec žádný lidi a byla tam pinklica, kterou zaujal Lauřin pes „aééé...to je bulíček... to je pitbul? Bulíček, že...? Jéé jůůů ... já mu donesu z kuchyně nějaký masíčko, no týý šeš klášnéééj...” Pitbul bulíček Banetka se rozradostnila z návalu té přízně a my sme se modlili, aby se nerozradostnila zase moc, protože to začne pak hrozně prdět, což je věc, kterou nikdo nechce zažít, a kdo nezažil fakt smrdutýho prdivýho psa, může být rád, že k němu osud byl tak milosrdný.
Laura mluvila o tom, že je to fajn místo na svatební hostinu, a já sem řekla, že jo a představovala sem si, jak se tam budou procházet ty babičky a všech těch padesát lidí po té velké zahradě, a myslela sem si upřímně, že to bude super akce „pak mi musíte ukázat fotky.”
„Dyť tady budeš.”
„Ajo vlastně.” Rozesmála sem se. Do té doby mně to ňák nedocházelo.
„Seš přece hlavní svědek.” Smál se Vítek.
Mě osobně by zajímalo, kdy spadnu z nebe mezi ty lidi na zem. Zatím to nevidím nijak růžově, protože po vyřešení otázky, kde má zlatohlávek uši, mám ještě daleko víc věcí k řešení, hlavu to baví, a asi ještě dlouho bude.
Na večeři sem si tam dala plněný žampiony a bylo mně z toho pěkně blbě. Pak sem se šla vyspat domů na zem.

Další týden mi konečně dovezli nábytek. Předtím mi teda ještě volali, že židle, kterou mám objednanou za dva litry nestojí dva litry, eh, heh, to se někdo uklikl, ale stojí o pětikilo víc. Nó, hahaha.... ksichti. Řekla sem teda dobře, ať ji dovezou, protože potřebuju u kompu na něčem sedět, žejo, a stará židle dožidlila. Byla sem domluvená, že přijedou, vynesou nábytek a rovnou ho smontují. Tak to řekli. Poprosila sem teda taťku, aby u toho byl, bude to jenom takový lalíčko, a já celou akci budu ovládat z práce, kdyby něco. Jenomže to sem si asi představovala moc jednoduše. Nábytek přivezli v jedenáct a pak se čtyři hodiny čekalo na montéry, kteří průběžně dávali informace, že nestíhají. Šlak by mě trefil. Když sem mezitím volala na informace, co to má jako být, tak mi řekli, že přece montéři ale nemají jenom mě, mají přede mnou ještě hodně práce. Jako ať zklidním a nevytvářím vítr, dyť o co de.
Když slavnostně přijeli, ukázalo se, že kancelářská židle, kterou mi dovezli, nejde složit, že je úplně celá na hovno, a že si to mám reklamovat. Ještě dodali, že se teda vadný zboží nemělo přejímat, a to by mě zajímalo, kde to kdo měl zjistit, asi měl mít taťka rentgenový vidění skrz krabici, což byla taky naše vina, že ho neměl. No ty vole. Seštelovali teda postel a stůl a vyfičeli.
Následně sem volala do Sconta na reklamace, kde mi pan kokot reklamátor tvrdil, že je to vlastně óká, a že si za to můžu sama, protože nedokážu říct, co konkrétně mi tam chybí. Co já vím? Sem asi studovala anatomii židlí, ne? Ať vám celý Sconto i s reklamačním oddělením sežere termit, vy kozomrdi.

Po téhle eskapádě sem byla tak vyřízená, že sem musela jít s děckama z práce na exkurzi do pivovaru, spravit si náladu. Smrděl tam chmel. Prošli sme celou výrobu, sdělili nám všechny postupy, a na konci exkurze sem zjistila, že nevím vůbec nic, protože sem nedávala pozor. Zato mě pekelně bolely nohy, měla sem hlad a žízeň, a byla sem tak unavená, že sem zaškobrtla o patník, vzala sem to o zeď a o zeď to vzal taky foťák, kterej sem měla v ruce, takže se rozhodl chvilku nejet, jak byl uraženej, ale pak sem ho přemluvila, tak řekl jakože fotit teda bude, ale bez blesku. Pak sme si konečně sedli na pivo, dala sem si tři kousky a druhej den mně bylo tak blbě, že sem nechtěla žít.