Miláčci

Se Sašou sme se staly velký kámošky. Od dob, co sme spolu prolezly Zbrojovku, se počítá naše velký spojenectví.

Ovšem né každej z toho byl nadšenej. Mirka si vzala svý monitory, počítač a sliz na čištění klávesnice, a odstěhovala se do zadní kanceláře. Prej potřebuje klid. Na práci, a celkově.

Ráno po stěhovací akci sem ji potkala v kuchyňce. „Jako čekala bych od vás třeba, že se přijdete zeptat, jestli na vás nejsu nasraná, nebo něco…“ Sypala si cukr do čaje. Trhla sem ramenama. „Nebo né, možná sem to od vás nečekala, ale že hned za pět minut se přišla Saša zeptat, jestli si může vzít můj stůl, to už je moc, no vážně.“

Saša teda sedí vedle mě, což je absolutně boží.

Ve čtvrtek se za Brnem, jakože za městem, v divočině, kde zurčí řeky, lišky a sovy, konala výjezdní porada, kde sme měli být přes noc. V penzionu. 

Pepa mě na firmě vyzvedl ve čtyři. Oznámila sem mu, že musíme ještě hodit hasičovi složku na hasičárnu, protože si ji jaksi zapomněl vyzvednout, a ještě předtím se musíme stavit pro Sašu.

„Proč sakra musíme jet nejdřív pro Sašu a pak se vracet do města.“ Prskal Pepa když sme se zasekli v koloně. „To je sakra blbej plán.“

„Protože Saša chtěla vidět tyče, po kterých sjíždějí hasiči. Tvrdí, že to má tři metry, a že se z toho dá klidně seskočit, jenomže to teda nedá, je to daleko větší výška.“

„Ježiš, a proč vůbec musíme na hasičárnu. Proč si pro ty složky nepřijel? A co vůbec… ty mu sloužíš, nebo co?“

„Jo, je to moje práce. Starat se o vás. Aspoň vidíš, jaký to je, když neděláte co máte.“ Žduchla sem do něho. Nálada byla na hovno. „Ale no tak, aspoň uvidíš hasičský auta.“

Naložili sme teda Sašu, a zase sme se zasekli v koloně. Saša snědla Pepovi všechny piškoty, co měl v přihrádce. Zkritizovaly sme mu voňavku a natřely sme mu krk smrdutým fresh stromečkem.

U hasičárny sme nemohli zaparkovat. Pepa hudral čím dál víc. Chudák, už nás měl plný zuby. Nakonec to někam píchnul, celej spokojenej, že stojíme.

„Ty seš dobrej…“ Smála sem se. „… stojíš přesně před výjezdem.“

Vyhodil nás ven, že si jako zaparkuje sám. A bez keců.

„Nemá smysl pro humor.“ Řekla Saša, a od pusy jí lítaly drobky piškotů. Podívala se na červený vrata. „Mohl by být výjezd, že?“

Když nás služba pustila dovnitř, řekla sem že du za Honzou. Řekli jasně, my ho zavoláme, a tak sme čekali. Saša musela uznat, že tyče mají pět metrů nejmíň, a že z toho se fakt skočit nedá. Snažila sem se Pepovi vylepšit náladu, protože byl zpruzenej jak krocan „Pepi, a tady ty auta třeba, se ti nelíbí? Dívej, támhle je vyprošťovací auto, ono má takovej ten… zvedák. A támhle vzadu je mega dobrý auto, na ropný havárie, to je můj miláček, běž se podívat.“

Nadšení žádný. Čekali sme čtvrt hodiny nejmíň. Pak přišel druhej hasič ze strážné kukaně a řekl, že Honza tam vlastně vůbec není, protože vyjel s chemickou jednotkou.

Aha. Už sme se neviděli tři týdny. Sakra woe prázdniny. Nechala sem mu tam teda složku, papá červený autíčka, a vydali sme se na výjezdní zasedání, vstříc novým dobrodružstvím.

Saši se v autě udělalo špatně a vyhrožovala, že bude blít, protože si nevzala Kinedryl.

Přijeli sme jako poslední. Zbytek posádky, což dělalo deset lidí, se už nalíval pivem.

K večeři sme měli výborný grilovaný kuřata. Neprozřetelně sem se o maso podělila se šmejdící kočkou, a pak sem se jí nemohla zbavit. Večeři sem teda absolvovala s kočkou v talíři. Venkov je fakt drsnej.

Následovala porada, kde sme se měli odprezentovat. Řekla sem, že se starám o techniky, a že to dělám dobře. Protože su boží.

Klára moji hvězdnou chvíli fotila, ostatní tleskali a smáli se, technici křičeli „jó, seš dobrá“ a „jó, vaříš dobrý kafe!“, a to bylo mých pět minut slávy.

Pak se začli všichni ožírat. My sme to s Járou stihli ještě během porady, a stali se tak z nás kámoši, z čehož mám velkou radost, protože krušný byly začátky. Docela sme se nesnášeli, abych pravdu řekla. Ale já sem věděla, že si k sobě jednou najdem cestu. Takže teď miluju všechny svoje techniky.

Se Sašou sme přišly na to, že musíme ze zdi sundat hasičák, jenomže to nešlo, a malá hladina alkoholu v krvi nám nedovolila hasičák ukopnout, a tak sme si z auta donesly vlastní. Stouply sme si s ním ke krbu, a špekulovaly sme, co uděláme.

Šéf se nás zeptal,  proč taháme hasičák z auta, proč sme nesundaly ten v rohu. Přiznaly sme, že sme na to málo opilý, načež nám šéf vykládal historku o tom, jak kdysi někdy ve čtyry ráno hasičákem postříkal chráněnej stoletej strom.

„Aha. Připadám si teď oproti tobě dost sucharsky.“ Přiznala sem.

Pak už se zábava odvíjela podle zajetýho scénáře. Nejdřív se všichni bavili o práci, pak se plácali po ramenách, pak zpívali a tančili, a pak přišel zlom, někteří brečeli, někteří se chtěli mlátit, někteří balili místní tlustoprdý křupany na baru. Klasika jako prase.

Se Sašou sme šéfovi předváděly, jak se bijou pokémoni, jak morfujou strážci vesmíru, Jára dělal, že je Flash, a mě pak napadlo, že vyhlásíme soutěž o nejlepšího vodního pokémona a skočíme do řeky. Venkov skýtá různý skvělý možnosti. Protože ale mrzlo, nikdo nechtěl být vodní pokémon, takže snad příště.

Ve čtyři ráno, po mohutných tancích s Radimem, blbnutí s holkama, a rozmluvách s Járou, sem šla obejít chatu, jenom tak, abych si mohla nerušeně pískat, a našla sem brečící Pipi z obchodního „Víš, já nemůžu dovnitř, protože teď hrajou písničku, která mi připomíná mýho kámoše, kterej se zabil.“

Tak tohle je eště víc klasika. „Čemu se směješ…?“ Pokračovala dotčeně. „…nó, tak to sem fakt ráda, že se bavíš… protože on umřel! Umřel, chápeš to?“

O kus dál sem našla Sašu na lavičce. Polozmrzlou a totálně na sračky. Jelikož sem slíbila, že se o ni budu starat kdyby něco, cítila sem se trochu jako že jestli už zmrzla, tak můj slib nestál za nic.

„Hej“ Houkla sem na ni. Překvapivě rychle se vymrštila. „Jani! Já sem věděla, že mě tady ne-ééééé….“ Jak stoupla, tak udělala pět kroků dozadu, pět do boku, a pak si sedla zpátky na lavku. „No, deme.“ Hodila sem si ji na záda, a to jakože doslova, a dopravila sem ji ke krbu. Tam sem ji nechala s tím, že se brzo vrátím. Šla sem ještě oběhnout chatu a případně posbírat další miláčky. Našla sem Radku, která brečela, a vykládala někomu do telefonu, ať si pro ni přijede, že sme všichni svině, vůbec na mě nereagovala, a tak sem ji tam nechala.

Když sem se vrátila ke krbu, Saša nikde, tak sem šla na dvorek, a tam sem ji objevila, jak blije, a Vlaďka jí drží vlasy, a s takovým tím vyplašeným výrazem se ptá „Seš v pořádku?“

Smála sem se hodně moc. Pak sem si Sašu zase hodila na záda a vynesla sem ji do schodů. Páni, úplnej záchranář.

U snídaně všichni vypadali jak blumy. Seděla sem soudržně s technikama v rožku a potichu sme trpěli. Kluci si vzpomněli, že vůbec neví, kam jedou dneska na školení, i když sem jim to samozřejmě vychystala, ale to by si museli taky vzít, žejo, a tak sem tam šermovala s noťasem ve snaze zjistit kdo jede kam, jenomže furt padal internet a celý to bylo na hovno.

Saša řekla: „Já bych si dala colu. Je nám blbě, Jančo skoč nám pro colu.“

Než sem se stačila nadechnout, vyhrkl Pepa: „Nenech se buznit! Ale když už tam budeš, vem mi kafe.“

Praskla sem hlavou na stůl. Tady se musí něco stát.

„Miláčci, děte do hajzlu.“ Řekla sem láskyplně, tak jako to dělají učitelky v mateřské školce, nebo tak něco.

Po snídani odjezd, Jára mě odvezl zpátky na firmu, tam sem se ploužila jak lemra, stěhovala sem nábytek v kanclu, a promýšlela plán, co udělat s Miláčkama, abych je srovnala do latě.

A pak, veřer, volala Sima. Že zajdem na pivo. Věděla sem, co se dozvím. Že vzala Motorkářa zpátky. Věděla sem to, protože se měsíc neozvala, a neozvala se proto, že se bála.

Su taková unuděná, protože pokud dokážu u většiny lidí předpovědět přesně, co se stane, připadá mi jako bych vytvářela malý divadlo, jenomže se fakt nudím, protože moje soukromý divadlo hraje pořád to samý. Šou prostě nestojí za nic.

Čekala sem ve sportbaru, kterej nedávno slavnostně otevřeli, jakože ho zrenovovali, velká změna přišla.

Né, to teda nepřišla. Bar byl akorát modře osvícenej, jinak tam seděli furt ti stejní opruzáci, z jukeboxu hrály sračky a za barem sloužila stará lesba.

Sraz sme měly se Simou v 21:15.

V 21:38 přichází na scénu.

Objedná si pivo.

„Tak jak?“ Ptám se podle scénáře.

Chvilku mluví o práci. „Co je s Motorkářem?“ Upřesňuju po chvilce, ať to máme za sebou.

„Víš….“ Následuje dramatická pauza, přesně jak chce pan režisér „…ty mě asi zabiješ.“

„Ste spolu, zase, že.“

„Ale tak to není! Fakt to není jak si myslíš, on se změnil!“

„Tak hlavně…“ Zapaluju si cígo „… já nemyslím.“ Není potřeba. „Nic na to neřeknu, protože všechno už sem řekla.“

Mlácení prázdné slámy. Někde u předmluvy prvního  dějství sem zjistila, že lidem je dobře když můžou pořád nad něčím kňourat. Proto si vytváří problémy. Milujou je. Říkají, že chtějí věci změnit, a být šťastní, ale to je takový dramatický kvílení, takový jakože koření hry, aby se nepřišlo na to, že všechny scénáře sou vlastně úplně stejný.

„Seš srab.“ Řekla sem. „Být s někým jenom proto, že se bojíš být sama, to je děsně slabošský.“

„Ale já ho fakt miluju! Což ty nemůžeš pochopit, protože ty nevíš, co to je….“ Ratata.

Dopila sem pivo a šla sem dom.

Cítila sem se podvedená, zmlácená, ubodaná a kdovíco ještě, protože přesně takhle to vypadá, když si přestanu někoho vážit.

Hasič mně chyběl, celý tři týdny sem byla smutná. Hrklo ve mně pokaždý, když v rádiu hlásili požáry, a když sem věděla, že tam je, já su taková hysterka prostě. Chtěla sem, aby už bylo po prázdninách a abysme se zase viděli, a tak hned jak přišel, sem mu ze samé radosti řekla: „Jestli si myslíš, že budu lítat na hasičárnu se složkama pokaždý, když se na to vykašleš, tak to ani náhodou. Mimochodem prosím. Aspoň poděkovat bys mohl. Příště až si zapomeneš svou práci, tak budeš bez složek, protože já na to seru furt někomu žehlit průsery.“

Oh, to byly velký emoce. Vzal mě ven na zahradu a tam mně dal kapky, že sem se nestíhala divit. Podzimní umírající slunce vytvářelo dramatický stíny, když na mě padaly výčitky „Já pro tebe dělám tohle a tamto, a ještě to, a navíc ještě tohle… a ty seš na mě taková zlá když jednou něco…“

A já dělám pro tebe všechno, a ty to ani neoceníš. A proč seš tak zlá? Vzal to přes „kdybys nejela bůhvíkam chlastat a čekalas na mě tak jak to má být, vyzvedl bych si normálně složku v pátek, je to tvoje vina“, a po půl hodině to končilo „až přijedu příště, budeme na sebe hodní, ale teď fakt ne, teď se zlobím.“

Uf. Zakázal mi taky vyjet s ním na školení, zůstaň si tady, když seš taková.

Bylo to zlý. Ale tohle aspoň byl zábavný výstup, který nenudí.

A pak přišly narozeniny. Zase. Připadá mi, že sou čím dál častějc. Už je mi 34 a je to pěkně na hovno. Su stará jako Morlor. Od Pepy sem dostala plyšovýho slona a od holek z domečku fialovou květinu do vlasů, a taky naušnice z peří. Ale hlavně sem od mamky dostala pěnovej polštář, takovej ten co vyvinula NASA, a bohudíky za ty vesmírný výzkumy, protože konečně dobře spím. A to je věc, která se v tomhle věku už počítá, amen.