Třikrát sláva

Byl nejteplejší den roku. Rádia od rána vysílaly zprávy, aby lidi nevycházeli z domů. Kdo nemusí, nevychází. Obklopte se zásobama vody a nevystavujte se slunečnímu svitu.

Hysterie vrcholí. Zatlučte okna, vemte si zbraně a čekejte na nejhorší.

Mohla sem se smát jak sem chtěla, ale bylo mi jasný, že hodinovou cestu domů, ještě s noťasem na zádech, nemůžu přežít. A tak sem řekla Pepovi, ať mě hodí dom nebo zdechnu.

V autě mi říkal, jak si sjednal rande, který má za měsíc. Celej šťastnej.

„A jaks to jako udělal? To sjednání rande.“

„Sem pozval slečnu na kafe. Já sem školil, ona pila vodu, pak se zakuckala, já sem řekl, že to je z té vody, a že by bylo třeba lepší kafe, a že můžem zajít, a ona řekla, že jo.“

„Takhle jednoduše?“ Třeštila sem oči. „To mě poser!“

„Ale věci sou jednoduchý, když si je jednoduchý uděláš.“

„Mě nikdy nikdo na rande nevzal.“

„Tak to teda kecáš.“

„Né, vážně. Nikdy v životě.“

„Ale jak je to možný?“

„Bojí se mě.“ Řekla sem. True story, bro.

„No…“ Zamyslel se. „To dělá ten tvůj humor, víš… jako je divnej. Teda já ho miluju, víš že jo, ale ostatní lidi… víš co myslím. Pozvat tě na rande je jako si přiložit pistoli k hlavě … víš co, chlapi sou takový v podstatě křehký bytosti-„

„Ale já su hodná holka přece. Já sem nikomu neřekla, že ho má malýho.“

Zasmál se. „Vidíš? To je přesně ta věc, o které mluvím.“

„Mluvíš o pérech?“ Chichi, chi.

„Mluvím o tom, že ty každýho sejmeš. Jako jo, je to vtipný, ale kdybych někoho pozval na rande, nechtěl bych být poslanej do hajzlu, ani ze srandy.“

„Tak to je?“

„Myslím, že jestli to někdy někdo dokáže, musí být drsnější než ty.“

„Nó, a na to já si počkám.“ Založila sem spokojeně ruce „Je to dobrej filtr.“

V úterý mě vzala Saša na školení do areálu Zbrojovky. Hurá. Celý dopoledne sme strávily procházením výroby. Když sem viděla lidi u lisů, u lepících a vykrajovacích strojů, děkovala sem Bohu, že dělám, co dělám. Hrůzostrašný pracovní úrazy, ještě hrůznější monotónní dřina.

Když sme to měly za sebou, vydaly sme se do rozbitých a opuštěných továrních hal.

„Takle vypadá apokalypsa“. Radovala sem se. Saša se věšela na plot a dělala zombí. Ztrouchnivělý schody, rozbitý okna, haldy kamení, vymlácený podlahy, padající trámy. Byly sme štěstím bez sebe. Nafotila sem pár pěkných fotek.

Pak sme se vydaly do města do hračkářství, protože sem si musela koupit propisku s růžovým peřím.

Ve čtvrtek sem vyjela s Pepou na školení požárky. Rozjeli sme se do ranní mlhy za Brnem vstříc novým dobrodružstvím.

Zastavili sme na benzínce. Vylezl ven, natankoval, a zaklepal mně na okýnko.

„Chceš něco kotě? Snídani? Kafe?“

„Ne.“ Kafe už sem v sobě měla dvě, a to bylo teprve osum ráno.

Zírala sem na kluky, co stáli před regálem s olejama, ruky vbok, macho póza yeah gangzta nigga a popíjeli red bull.

„Héééj, partička drsňáků tady na tebe zírá….“ Řekl Pepa když přišel do auta. „Ty si tady sedíš v mým autě, blondýnečka v růžovým svetříku, sukně, punčocháče, wow, motáš si tady s brýlema…“

„No a?“

„Připadám si tak jako… tak jako … pasák.“

„Pasák?“ Zalapala sem po dechu a rozesmála sem se. „Chceš tím jako říct, že vypadám jako kurva.“

„Ale né, tak sem to vůbec nemyslel, to sem myslel jinak, jakože dobře…“

„Tyjo, kámo, takovej násol po ránu. Řekni, že mně to sluší, nebo vystupuju z auta.“

„Jo, sluší ti to.“

„Fajn. Padáme vocaď.“

Motali sme se kolem Olomouce.

První zastávka byla v kovářství. Pan kovář mi udělal instantní kafe, a pak se celou dobu omlouval, že mi nedal mlíko. Vážně milej chlapík. Vzadu v dílně měl džípa, kterýho si sám vyrobil. Pepa byl v sedmým nebi. Zkoumal to po milimetrech, tu práci. Byl úplně paf, protože sám restauruje veterány. Udělali sme, co bylo potřeba, a kolem oběda sme se rozloučili a hurá dál. Měla sem děsnej hlad, a tak sem se vrhla na buchty, co sme měli v přihrádce pro případ nouze.

„Foufám, fe mě nevyhodíf z auta.“ Huhlala sem s plnou pusou. „Ti tady totiž ueám pěkněj boudel.“

„Proč bych tě vyhazoval? Až dojedem, vezmeš si vysavač, a napravíš škody. A když s tím budeš hotová, můžeš mně rovnou umýt auto. V plavkách.“

Další zastávka byla v kovoobráběčské dílně. Obhlídli sme to tam, a protože tam toho bylo k řešení milijon, domluvili sme se, že pošlem celou naši rychlou rotu, páč to chtělo hodně času a hodně  lidí. Úkol splněn.

Pak sme zajeli na oběd. Já sem měla stejk a tvrdý hranolky a Pepa měl nedovařenou kuřecí rolku. Nedovařená kuřecí rolka nás proklela kuřecí smrští.

Protože po obědě sme dojeli do autodílny, vedle které byla drůbežárna. Troufám si říct, že horší smrad sem nezažila, a to sem zažila už docela hodně, protože su stará. Za chvíli budu mít narozeniny, zase.

Pepa mě varoval: „Vedle je drůbežárna, může to trochu smrdět.“

Prej trochu. Když sem vylezla z auta, prsty na nohách se mi hrůzou z toho smradu sevřely v pěst, slzely mi oči a chtělo se mi brečet, protože sem se bála, že až se pobliju, tak se ztrapním.

Šéfka dílny mávla rukou „To je nic, slečno, minulej týden jim ty kuřata všechny pochcípaly, v pátek, protože selhala ventilace, a než sem v pondělí přijeli, to bylo teda něco, to byste teprve něco zažila!“

Tak jestli tam v tom takhle ty lidi žijou, tak teda nazdar párek. Znovu sem si připomněla, jak dobrou práci mám. A koneckonců, i když je Brno špinavá díra, furt tam ještě nesmrdí kuřecí hovna. Takže nakonec su i ráda, že žiju, kde žiju, a tohle poselství budu šířit dál.

Školící výjezdy sou cesta k uvědomění. Možná, když budu víc cestovat, stane se ze mě lepší člověk.

Dostala sem tam tu nejlepší kávu, co sem kdy pila, a ani kuřecí pomsta mi to nemohla zničit.

Provedli sme školení, i když s obtížema, protože nikdo nechtěl být členem požární hlídky. Ti starší to házeli na mladší, a mladší si vzali auta, a prostě ujeli, aby s tím neměli nic společnýho. Nakonec se ale záměr zdařil, školení proběhlo, a my sme se vydali zase dál.

Většinu cesty sme prokecali. Narovinu a naférovku, před Pepou nemusím dělat žádný hérečky, protože on moc dobře ví, co su zač. „Ty seš úplně šílená!“ Říká dycky. „Ale já tě mám rád, protože prostě, má to něco do sebe.“

Stavili sme se za Pepovýma známýma, ohledně nějakých dílů na auta. Potřeboval něco na veterány. Ovládala to tam holka s borcem. Kmitali, házeli na stůl různý součástky, používali divný slova jako kulový čep, alternátor… holka vytahovala prapodivný věci, dycky s něčím přiskočila a vykřikla: hřídelová spojka! nebo tak něco, připadala sem si jak v Rychle a zběsile.

Sebral díly a mazali sme zase o kus dál, k další autodílně, kde zas potřeboval něco předat. Cestou sme se nemohli dohodnout na hudbě, což bylo pochopitelný vzhledem k tomu, že se mě snažil zabít německým hiphopem. Když se to snažil spravit, pustil další hrůzy, a po hrůzách ještě větší hrůzy.

„My se absolutně nemůžem shodnout.“ Zhodnotila sem tu tragédii. „To teda s hasičem takovej problém nebyl.“

„No jasně, to sem čekal… hele, mám to. Beatles!“

Donutil mě zpívat Oh Darling. Please belive me. Smála sem se, až se z toho zapadající slunko chvělo.

Ve čtvrtek sem měla sraz s Kačkou. Zašly sme k Námořníkovi. Dala sem si tatarák a pivo. Ať žije buranství, tohle je nejlepší věc na světě.

Kačka byla šťastná, konečně sbalila kamaráda, který neměl zůstat kamarád, mise se zdařila.

Poplácala sem ji po rameni „Mám z tebe radost, děvče.“

Daly sme si ještě víno, a pak sme zavolaly holkám, aby přišly. Verča nebyla v Brně, Eva byla nezvěstná a Lůca byla v práci.

„No tak dem za Lůcou do práce.“ Dostala Kačka skvělý nápad.

„No jistě!“ Zajásala sem. „Poďme navštívit kriminál!“ Hrkla sem do sebe zbytek vína, a tradáá!

„Hodně věcí se změnilo, hele….“ Ukazovala mi Kača záchody „… na hajzl se dostaneš už jenom přes otisk prstu.“ Přiložila palec na čidlo. „Vidíš?“

„Úplnej startrek. A když si zapomeneš palec, tak se posereš.“

„Když zapomeneš palec, tak každopádně.“

Callcentrák se zdál menší, než když sem tam byla. Procházela sem řadama, a čekala, kdy mě příde ňákej bachař vyhodit. Byla sem připravená se případně zase schovávat pod stolem.

Lidi furt seděli ve dvaceti řadách, jak banda trestanců, s výrazem naprosté rezignace. Pozdravila sem pár známých, kterých ale nebylo moc, pěkně se to tam protočilo. Nabraly sme Lůcu, a ještě jejich novou kámošku Petru, která sedí na mým místě, a opečovává samolepku lebky Skullcandy, jak řekla. Z úcty k padlým bojovníkům. Šly sme teda kouřit, a bavily sme se o koncertě Coldplay, a já sem ukradla firemní popelník, za trest, za to, co se mnou udělali.  V životě už nemůžu pracovat s lidma.

V práci, na domečku, sem si dala ukradený popelník na schody. Přemýšlela sem o callcentráku, o lidech, kteří tam zůstali, a o sobě, a do třetice sem si řekla, jak je skvělý, že dělám, co dělám, protože kdybych tam zůstala ještě chvíli, tak by mi totálně hráblo, a to už by nikdo nedal dohromady.

Uvařila sem si kafe, zapálila si cigáro, a dívala sem se na slunko, který sotva vyšlo, a smiřovala sem se s tím, že přišel podzim. Vítej, vládče hnijícího listí.