Pohovor

V pondělí proběhl další pohovor. Mělo to být na místo recepční. Kam až sem se musela kodrcat, v té děsné zimě, ani radši nemluvím, protože pak bych musela psat, jak mě nějaká pomstychtivá důchodkyně poslala úplně jinam, takže sem musela obcházet půlku sídliště. Do firmy sem teda zase dorazila nasraná, kalhoty obalený sněhem a rozpouštějícím se blatem, nos červenej, vlasy rozcuchaný, protože sem si musela sundat čepici. Prostě elegance jako sviň. A to sem si ještě svědomitě předtím žehlila halenku. Po delším bloudění ve firmě jsem našla ženu, která se mnou měla provést pohovor. Pořád se jenom usmívala, tak sem si říkala, to je fajn, to pude dobře, s usměvavýma lidma se dobře mluví. Že já se dycky nechám opít rohlíkem! Nechala mě čekat dole v hale a abych předstírala zájem, listovala sem si jejich katalogem, i když jsem měla daleko horšejší starosti, protože se mi spustil sopel a já sem neměla kapesníky. Což mi značně komplikovalo situaci. Zuživě sem hledala kapesníky, ale nikde se u mě nenacházely, tak sem to vzdala a silou myšlenky sem rýmu zarazila. Když byl sopelní obřad dokonán, přišla si pro mě žena a zavedla mě do výslechové komory. Byla sem připravená na všechno. Ale to, co přišlo, bylo vážně sado. Ani historky mých pivních kamarádů o výslechách na Nopce nejsou tak strašidelný. Vyhlašuju to za nejhorší pohovor mýho trapnýho života. Protože byl nejdelší. Vytáhla asi pět stránek á čtverky a zahlásila, že teď se bude teda na něco ptát. Následně z ní zmizel úsměv. Ptala se a zapisovala. Semtam prohodila doplňující otázku. A já sem se klátila v židli, dělala sem rozumy a humory, smála sem se a v duchu sem umírala. Moje důstojné Já skřípalo zubama a křičelo.

Otázky byly následující:

Co naší firmě můžete nabídnout?
Jaká je vaše dosavadní praxe?
Proč si myslíte, že se na tuhle pozici budete hodit?
Co si myslíte, že bude náplní Vaší práce?
Jak vycházíte s kolektivem?
Jak vycházíte se šéfem?
Co byste dělala kdyby vás šéf delší dobu neocenil?
Co vás demotivuje?
Co vás motivuje?
Co byste dělala, kdybyste nemusela pracovat?
Jaké jsou vaše zájmy?
Jak by vás popsali kamarádi?
Proč by vás tak popsali?
Jaký je váš největší idol? (nééé, nebyl to Ben)
Popište váš den.
Co je váš největší životní úspěch?
Co je váš největší neúspěch?
Co se vám v poslední době povedlo?
Co se vám nepovedlo?
Dokážete dělat přesčasy?
Pracujete radši na samostatných úkolech nebo v kolektivu?
Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste si vyčarovala?
Kde si myslíte že budete za dva roky?
Kde budete za deset let?
Kde byste chtěla být za deset let?
Co byste změnila na svým životě?
Na jaké pozici byste chtěla pracovat, kdyby to bylo možné?
Jaká je vaše nejlepší vlastnost?
Nejhorší vlastnost?
Co byste dělala kdyby vám zákazník řekl, že váš kolega něco pokazil?
Proč jste skončila v minulém zaměstnání?
Co si myslíte, že byste dělala, kdybyste měla na starosti tady vzorkovnu?
Co byste dělala, kdyby na vás byl zákazník nepříjemný?
Jak jste na tom s jazykama?
Umíte Power Point?
Jak jste na tom s uživatelskými programy na PC?
Jaký byl váš největší pracovní úspěch?
Jak jste v minulém zaměstnání vycházela s kolegama?
Jaký je podle vás nejlepší šéf?
Jak si představujete ideální práci?
Jak si představujete ideální život?
Čeho chcete v životě dosáhnout?

Jako tady to skončím, protože pakárna. Chtěla sem jenom zapípat "mohu poprosit o sklenici vody?" ale ani na to sem neměla čas. Potom mi žena dala papír, že mám napsat jakýkoliv text na stránku a půl, jako kvůli grafologickýmu rozboru, a odvedla mě do jiné místnosti. Na schodech sme potkaly další účastnici výběrového řízení. Měla saténovou červenou halenku, sukni těsně pod prdel, lesklý silonky, brutálně vytrhaný obočí, pusu obtáhlou červenou rtěnkou, vlasy sčesaný do upravenýho culíku a přes kozy neviděla na schody. Představila se ženě. Žena řekla, že za chvilku se jí bude věnovat, ať chviličku počká. Prsatka vydechla "jistě..ééé". Měla to nacvičený z nějakýho porna. Bylo mi jasný, že svoji slohovku budu psat zbytečně. Nenechala sem se zdeptat a když už sem uvedla jako svýho idola Dalajlámu, vzpomněla sem si na jeho "nikdy se nevzdávej" a vzpomněla sem si taky na Bena, kterýho sem neuvedla, a taky na jeho "nikdy se nevzdávej". Sedla sem si teda k papíru a pozorovala borečky kolem sebe. Byli tam samí takoví mladí, hezcí, šikovní, dlouhovlasí... no inspirativní. Nejdřív mě napadlo napsat text nějaké písničky. Protože to bylo stejně jedno, co tam vysmolím. Protože nemám kozy čtverky ani místo mluvení nevzdychám. Ale nakonec sem si řekla, že se přece jenom nevzdám. A tak sem napsala traktát o tom, jak mám ráda Brno. Chtěla sem napsat něco ušlechtilýho, ale nějak se mi tam vetřela historka, jak sem v hliněným zákopu u baráku dostala šutrem do hlavy.
Tímto dělám za tímhle pokusem o získání místa tlustou čáru. Jediný, co sem si z toho odnesla, je pozitivní "horší už to být nikde nemůže".