Zdeptaná Sima a vesmírný ještěrky

Velefirma kde se mnou vedli hodinový pohovor, se mi samozřejmě ani neozvala, jestli mě vzali nebo ne, z čehož je jasný že nevzali, ale když už dělají tolik voprdů, mohli poslat aspoň mejl. Dělají machry a hajzl mají na chodbě. A recepci v průvanu. Takže si tam vesele může sedět slečna "I´m plastic, it´s fantastic".
Sima bude mít narozeniny. Třicátý. Je z toho v depresi už půl roku, ale teď zoufalství vrcholí. "Řekni mi, řekni mi, jak to mám slavit? Co chceš slavit?" Bědovala u piva.
"Že seš blíž ke smrti." Podotkla sem vtipně. Hodila po mně škaredý pohled staré třicátnice.
"Třicítka je strašný věk." Řekla.
"No jo, to je skoro půlka života. Když mi bylo patnáct, tak sem si přísahala, že se ve třiceti zabiju, abych tady nevydýchávala vzduch." Řekla sem popravdě.
"Já su fakt v depresi." Potáhla z cigára. "Představ si, že minule sem stála u baru, a tam ti mlaďoši, tak kolem těch třiadvaceti, tak sem řekla, že mi bude teďka třicet, že jako budu dělat oslavu, a čekala sem, že řeknou, jakože ´no né, tobě a třicet, to si děláš srandu´. Ale Jano, vono se to neděje!" Třeštila na mě oči, ve kterých byla smrt. "Do toho všeho... Efa má dalšího nabíječe. Víš kolik mu je?" Mávala si před obličejem cigaretou.
"To nevím." Přiznala sem.
"Dvacet! Představ si, dvacet."
"Tak to je lepší skóre než šestnáctiletý, ne? Kde vona je vůbec bere?" Zajímalo mě.
"No tak ona bydlí v nějakým skoro rodinným domku a tam bydlí jedna rodina, ti mají syna a za tím synem tam chodí kamarádi. Jenomže nemůžou u nich doma kouřit, tak všichni chodí k Efě."
"Ona má stálý přísun mlaďochů ty jo." Smála sem se.
"Ta se má." Pokývala Sima hlavou. "Nikam ani nemusí chodit."
"Ona je vlastně jak sklípkan, jenom čeká, kdo jí uvízne v doupěti." Smála sem se.
"No a druhá věc je, že ty lidi, co chcu pozvat na narozeniny, nechcou aby tam přišla Efa. Jedinej, kdo to chce, seš ty, Lucka a Peťa. Ostatní mají frfly."
Představila sem si, jak zas budu obouchaná, ohořelá a neslyšící z Efích výkřiků typu "megere megere kris kros" a nebyla jsem nějak schopná určit kde vzala Sima jistotu, že Efu někde chci :)

Je mně strašně smutno po létě a po fesťákách a po koncertech. Chybí mi se prostě někde na slunku vyplácnout se škopkem. Někde, kde je každýmu jedno kdo jsem, co jsem, co mám za sebou a co před sebou. A kde hlavně hraje hudba a zvuk z bubnů drtí žebra. A kde je energie milion a člověk tam žije, a ne přežívá. Tak to bych chtěla. Být někde mezi svýma.

V neděli u nás byla na návštěvě tchýně, prý podívat se na Anju. Přijela, zahlásila že na tu samou jízdenku, na kterou přijela, se chce dostat ještě zpátky, takže si vypočítala, kdy má zase vyjít. Což mně přišlo dobrý, ale zase na druhý straně... no, aspoň přivezla řízky a bramborový salát. Ze sportu sem se zeptala co dělá její rodina, protože se jako moc nestýkáme. A zjistila sem, že Hugova ségra, která je učitelka, a je strašně hloupá, se rozešla se svým přítelem, se kterým měla.... psa :) Jorkšíra. A protože oba psa milují, mají jako o něho střídavou péči.
"To jako pes jezdí k Jirkovi na víkend?" Chtěla sem vědět a dělala sem, že se nesměju.
"No oni si Endžinku střídají po týdnu, víš." Řekla mi tchýně s vážnou tváří.

Jako by toho nebylo dost, dostala jsem email od Vesmírných Lidí. Varují mě, abych se nestala čipový otrok. Protože pokud se nechám očipovat, budu zotročena vesmírnýma ještěrkama ve službách pekla. No ty vole. Takovej dlouhej mejl, to byl vyloženě námět na román. Jako vymakaný to mají, to zase jo :) Hlavně argument, že očkování vlastně v této době vůbec není potřeba a pouze slouží jako příprava lidí na očipování. No kdo todle vymýšlel, to musel být frajer.

Ukopla sem si malíček a to tak, že hodně. Bolí to jako prase. A v noci se mi zdálo, že jsem byla igelitový sáček. Co z toho plyne, to už snáře neuvádějí.