Z výkřiku sojky...

V pátek sem byla ráda jak mi naskočil hlas. Ještě furt nic moc, ale aspoň trochu. A místo abych si znovunabytý mluvení hýčkala, vyrazila sem se Simou na vesnickou zábavu, protože "to musíš vidět". Vesnický zábavy se mě teda moc netýkají a zábavový kapely mě nenadchnou. To už vůbec nemluvím o lonťácích, ke kterým trpím značným despektem. A poslední příšerná zkušenost, kdy mě Eda vytáhl na vesnickou tancovačku, kde byli lidi v krojích, tomu taky moc nepřidala.
Sima byla ve svým živlu. Už po cestě do kulturáku celá zářila štěstím. "Slyšíš? Slyšíš? Ty jo, to bude pecka, už to slyším. Bomba to bude, ty jo."
"Ježiši, kam sem se to dostala." Zasyčela sem. Z pod vrat na nás vyštěkával podvraťák, smrdělo tam pálený listí a kolem nás profičel místní geroj na fechtlovi. "To je lont jako vyšitej." Dodala sem.
Pomalu sem se kodrcala ke kulturáku. Sima už byla kilometr přede mnou, poskakovala a trdlovala jak malý děcko a povzbuzovala mě, ať si pohnu, že už to dávno začlo, a že takle nic nestihnem. Vtrhli sme teda dovnitř a mně zmrzl úsměv. Tělocvična, kolem stoly - a uprostřed tanečníci důchodovýho věku skákali na Airfare. No ty vole. Nevěděla sem, jestli se mám smát nebo... smát :) Protože kdybych byla někým z kapely, todle si dám do klipu.
Nejdřív sem seděla jako pecka, vůbec sem nevěděla co tam mám jako dělat. Dívala sem se na ty lidi a nechápala. Blbý bylo, že se tam nemohlo kouřit, a tak sme chodili ven, ke kulečníku. Simin chlap byl asi nasraný, že se Sima baví, nebo co, a tak jí průběžně chodil opakovat, že s ní skončil, ať už ho nesere, a ať od něho konečně vypadne. Několikrát dodal, že je teplej, aby nám bylo jasný, kerá bije. Šly sme teda se Simou kouřit, stouply sme si do střepů a krve, a slavnostně sme si slíbily, že ty teplouše přežijem. Zábavu sme si užily, ožraly sme se a odskákaly si to. Já sem si natáhla sval v boku a Sima si namohla krk. Někdy v noci, nebo spíš ráno, sme zjistily, že nemáme odvoz, jelikož odvoz se nám nějak ožral, teda spíš se na nás vysral. Šla sem teda shánět odvozáka mezi vesnickou chátru. Ňákej tlustoprd se zlatým řetězem na krku mi vykládal, že mu za hodinu přijede kamoš a klidně nás do Brna hodí. Skočila sem mu na to jak malá holka, nechala sem se kvůli tomu pozval na panáka a taky sem mu nevrazila facáka když mě plácl po zadku. Buřt jeden zparchantělej. Samozřejmě nás nikdo neodvezl a musely sme si brat taxíka. Hrdě hlásím, že sem ho neplatila.
V pondělí v práci to bylo peklo. Nuda a pruda, ajťák se opět snažil vzít mi otisky, ale nedělo se nic. Dojel ňákej vedoucí z Prahy, jakože nás bude školit, a připadal mi děsně šukézní, hezkej boreček, takovej hemžiš s hnědýma očima. Ale přestala sem ho mít ráda když mně spucoval že du pozdě. Nešla sem pozdě. Přišla sem za tři minuty osum.
V úterý večer vymyslela Sima, že musíme jít na pivo. Mluvily sme o koncentrákách. Vytáhly sme všechny hrůzy světa. A musely sme to zapít.
Ve středu sem byla nepoužitelná, ale absolutně. V práci se nedělo nic. Měli sme volat, ale nedělo se to, protože sme neměli přístupový kódy. A tak sme seděli a čučeli. Jelikož sem měla kocovinu jako kráva pila sem furt kafe a sypala do sebe Brufeny. Když mě Enigma na schodech upozornila že kulhám, připadala sem si fakt jako Haus. Bych ale bez těch prášků nepřežila. Zkusila sem se naobědvat, ale zvládla sem jenom rohlík s kafem. Celý odpoledne sem pak vystřihovala s Teplouškem papírový dečky. Na víc sem se nezmohla.
Odpoledne sem se vydala na dobrodružnou výpravu do zdravotní pojištovny. Přihlásit se, že už veleslavně pracuju. Nedonesla sem ale pracovní smlouvu, a tak sem tam byla zbytečně. Cestou domů se mi vybila baterka v empétrojce. Tragédie.
Ve čtvrtek sem zkoušela volat. Sedla sem si vedle Vtipkina, což byla zásadní strategická chyba. Máme hned na úvod vstřícně zahlásit "Jak Vám mohu pomoci?". Místo toho Vtipkin střelhbitě vypálil: "Dobrý den, co Vám mohu?" Jelikož sem měla zrovna někoho na lince, musela sem se hlasově vypnout, dochechtat se, přestat se smíchem plazit po Vtipkinovi, pak sem si utřela oči, vysmrkala sem se a zase sem se zapla. Děs. Zákaznice mi zatím visela na lince a do ucha jí zněla nějaká vypalovačka od Britney. Vtipkinovi sem řekla, že je debil, a že tam sedět nebudu. Vtipkin je totiž dýdžej. A je ujetej.
Pak sem ale to stejný udělala Teplouškovi. Uprostřed hovoru se vypnul, protože něco nevěděl a šel se zeptat Chytračky Škaredé, co jako má dělat. Jak se dalo čekat, Chytrolínka podobající se rejskovi (protože má velkej nos), mu ani neporadila, ani nepomohla, jenom machrovala. Když se teda Teploušek bezradně vracel ke svýmu telefonu, udělal na mě rypák, který škaredou myš značí a já sem na adresu Chytračky dodala: "Nósál Sósál". Záchvat smíchu obrovský, puberta hadra. Jelikož sem se nudila, šla sem se zeptat velitele útvaru, Hemžiše, jak to dělá, že má furt tolik energie. Řekl, že ráno snídá sušenky. Jestli teda todle dokážou sušenky, měli by je zakázat. Protože z Hemžiše je přes den vidět jenom černá čára.
Ve čtvrtek v noci se mi zdálo, že sem jela s Talentama na turné. Vyhodili mě na benzínce v Norsku a řekli, ať se naskladním do tourbusu k Rise Against. No kluci!

V pátek sem v práci ztratila mobil. Nechala sem ho venku na kuřáckým stole. Nějaká dobrá duše ho našla a vrátila na vrátnici, a vrátnej byl na prášky z toho, že mu tam ten mobil zvonil a hrál Devila, a tak obtelefonovával všechny firmy v budově, a zjišťoval komu ten mobil patří, aby se ho už zbavil. A já sem šťastná že sem ho neztratila, protože bych přišla o fotky Aarona. A to už by můj život neměl smysl.
Odpoledne sem se chtěla domluvit s Jájou a Edou že někam vyrazíme, protože sme se neviděli asi sto let. Ale stejně se mi moc nechtělo, protože s Jájou bysme nemohli do hospody a taky se mi nechtělo mluvit o miminech. Taky se mi nechtělo poslouchat, jak vykládá, že Eda "už se polepšil, protože tři dny už nechlastá" anebo že "až se to malý narodí, tak von se změní." A tak sem se nakonec sešla jenom s Edou a zašli sme na pivní dny. Všude bylo narvaný, hafo lidí. Eda už byl najebanej s předstihem, a tak pití dalších škopků pro něho bylo nošením dříví do lesa. Potkali sme známý. Starou pařící partu, seskupení trosek. Sledovala sem je a řekla sem si, že je fajn, že už s nima nemám nic společnýho. Zůstali furt stejně přízemní, hloupí a trapní, jedinej rozdíl je v tom, že na pivní dny někteří už tahají svoje děcka. Sledovala sem zrovna borečka, kterej měl v uchu diamantovou náušnici, bundu Luis Vuiton a bílý rifle, zkrátka metroš jak vyšitej, fuj, když ke mně přišel jakejsi bezďák, kterýmu chyběly tři přední zuby, a řekl mi: "Z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe..." A pak se vypařil jako pohádkový dědek. Přemýšlím, jestli to byl posel s nějakým životním moudrem. Řekla sem o tom Edovi. Ten řekl: "Nic si z toho nedělej. Na mě minulej týden sáhla smrt. Byl průvod masek. Stojím ve městě frontu na párek v rohlíku. Najednou na mě někdo zezadu šáhl, tak, na rameno. Otočil sem se teda a tam byla smrt a řekla mi "Dobrý den"."
"A dál?"
"Zase odešla."
"To je divný." Řekla sem.
"Víš že zjistili že su blázen? Doktor mi řekl, že trpím psychickou atakou."
"To ale neznamená že seš blázen."
"Znamená to, že su debil." Opravil mě.

Sedla sem si na schod obchodu Coccinelle vedle bezďáka, kterej jedl klobásu. Braun za mnou přišel špekulovat, kolik stojí taková Coccinelle kabelka. Řekla sem, že rozhodně nevím, protože v takovým obchodě sem nikdy nebyla a nemám to ani v plánu. Byla sem přesně tam, kam patřím. Na schodě, a né vevnitř, s kelímkovým pivem, cígem a bezďákem. Přemýšlela sem, jestli si nekoupím langoš, ale fronta mě odradila, a tak sem rači zůstala hladem. Protože stání ve frontě jistou smrt značí.
Pak mě chytla křeč do nohy a nemohla sem ji žádným způsobem zklidnit. Stála sem, propínala nohu, prošlapovala chodidla, chodila sem, pak sem si zase sedla, ale efekt žádný kromě toho, že sem teda předváděla dobrý šou. Takže sem tam bezďákovi nechala svůj nedopitý škopek a odkulhala sem domů.

Večer sem pak překládala nový Talenty a vyděsila sem se, jak sou ty texty geniální, vsáklo mě to do koberce a nechalo to tam mastnej flek. A já už nejsu.