Kapucíni, fošny a zase ty úřady

V práci změny. Na oddělení nám byli přidělení nováčci. Je to grupa jako prase. Sedí u nás a poslouchají hovory, což je strašný psycho. Furt do mě někdo jebe židlí, přejíždí mi nohy, motám se do drátů odposlechových telefonů a vysvětluju a vysvětluju... V nové skupině operátorských hvězd se vyskytuje fakt kvalitní matroš. Vede to Kleopatra, která má účes jak kdyby se vyloupla z Egypta a blbá je jak pondělní ráno. Všem už nám stačila říct, co děláme blbě, a šéfovi si stěžovala, že svou práci děláme "od á do zet, ale nic víc". Shodli sme se na tom, že to bude mít hodně těžký. Její největší kámoška je Ovca, která jí ve všem zdatně sekunduje, přikyvuje a já jenom čekám kdy Kleopatře začne říkat "má královno". Pak je tam Ovocná holka. Jí jenom ovoce a zeleninu. Tahá si do práce obrovský mísy zeleninových salátů, igelitky hroznů a furt žere jabka. Se divím že se z toho neposere. Další případ je Vlásečnice. Má uměle namotaný vlasy, přiheftnutý ke svým jakýmasi kroužkama, který sou ale dost vidět. Vypadá jako Hellraiser. Ptala sem se jí kde jako ty vlasy na namotání vzala. Vysvětlila mi, že sou od někoho cizího, že neví. Koupila si je v kadeřnictví. No fuj, to je hnus. Žít s cizíma vlasama na hlavě. Připadá mi to nějak morbidní. Nejhorší ze všeho je ale Exploder. To je mařka, která má strašně vyvalený oči. Ale tak hrozným způsobem, že se jí bojím. Když na mě mluví, musím se jí pořád dívat na ty oči, přitahujou mě, sou hypnotický jako oči skalního hada Kaa, sou děsivý, monstrózní a já furt přemýšlím, kdy bouchnou, explodujou, všechno kolem ohodí sklivcem a krví. Něco příšernýho. Pak je tam Ken, geroj nováčkovské skupiny. Na tabuli nakreslil srdíčka a jakýsi vzkazy..."miluju vás Peťulko a Haňulko" a eště něco jako S + L = VSL, což obkroužil srdíčkem a dokreslil holubičky. Verča když to ráno viděla, shrnula to jednou větou: "Co to je za piče zase." Ken se nesměje. Nikdy. Dělá moralistu. Značně odporně se tvářil, když Vzteklina vykládala příběh o jejím psovi, kterej na ulici vyšukal hnusou olysalou čubu, a když se od ní jaksi nemohl odtrhnout, a spadly mu růžový brýle, hrůzou se posral. Padala sem smíchem pod stůl mezi výukový materiály. Ken se zatvářil velmi znechuceně, vzal svou židli, přejel mi nohu a odsunul se na druhou stranu přepážky.

Skvělý kousek se podařil Jahůdkovi a Vzteklině. Koupila sem si mlíčka, malý kapucínky do kafe. Nechala sem je neprozřetelně ležet u komplu. Druhej den přídu do práce, uvařím kafe, otevřu kapucína - a nic. Mlíčko nikde. Začla sem frflat, že mě ojebali a napustili mi do kapucína vzduchovou bublinu. Otevřu druhýho, nic. Podívala sem se na Jahůdku, dělal že se tomu jako strašně diví a navrhl ať to du reklamovat. Otevřela sem třetího, nic, vzduch. Otevřu čtvrtýho, jakási kapka mlíka jak mravenčí ublinknutí. Ty paka totiž vzali injekční stříkačku, kapucíny nabodali a mlíko vysáli. Přísahala sem že se pomstím. Počkala sem si na vhodnou příležitost. Ta nastala když si Jahůdka vymlátil zub a musel k zubaři. Zpozorovala sem že má na stole musli Vitalis. Natrhala sem papírky, udělala z nich drobný kuličky a do toho sáčku mu to namíchala. A teď uvidíme. Včil sa ukáže!

Dívala sem se na dokument Sedm epoch rocku. Předminulej týden byl o metalu. Zajímavý. A teď bylo o grunge. Úplně sem byla natěšená jak sviň. Konečně sem zjistila, o čem je od Nirvany Serve The Servants. Byl to jeden z prvních textů který sem přeložila, ale furt sem dumala, o čem to asi tak je. Každopádně na ten text si často vzpomenu když se cítím staře. "Jak mi rostou kosti, hrozně to bolí, bolí strašně moc." A taky sem se dověděla, že Where Did You Sleep Last Night je cover. No ty vole. Jako ...cože? Čučím jako puk, normálně mi z toho začlo tikat oko. Ale eště že sem ji neměla tak ráda. Daleko horší by bylo, kdyby adoptovaná byla třeba Lithium. By se mi asi zbořil svět. Dívala sem se taky na překlady Nirvaních textů. Musím říct, že už před deseti rokama sem s kapesním slovníkem dělala daleko lepší verze překladů než je většina na netu. Jak někdo může texty tak zkurvit, nepochopím. Distill the life that's inside of me někdo klíďo píďo přeloží jako "zničím život který je ve mně". Tohle by mělo být trestný. Vypátrat autora a normálně ho hodit krokodýlům. Já když dělám překlad, tak mi to trvá dny, týdny. Nosím ten vál v empétrojce, přemýšlím, pak to přeložím, poskládám, několikrát přepíšu, vycucám slova který potřebuju, nahradím který nahradit jdou a pak přemýšlím jestli sem to udělala s citem. A někdo, tam klidně křápne takovej děs. To je jako chrstnout plechovku barvy na Monu Lisu. Sem se zase rozčílila.

Eště víc sem se ale rozčílila když mě doběhla byrokracie. Valila sem na radnici pro přeplatek nájmu, jakože sem byla po telefonu domluvená s jakousi ženou, že ty peníze budu mít na pokladně a "nebude problém", řekla. Tak já si naivně valím, najdu pokladnu, tam mi řekli, že tady na té pokladně mi to nevyplatí, že musí na jinou pokladnu, že to mám napsaný na ceduli, kde je "druhá" pokladna. Šla sem k ceduli, žádná druhá pokladna tam nebyla, vrátíla sem se a řekla sem, že hovno s octem, že tam žádná jiná pokladna není a žena mi řekla že musím jít na nějaký jiný odbor. Teď já zmatená jak mudla, lítala sem jak pako po celé budově. Nakonec sem vtrhla do dveří Sekretariát, informace. Zeptala sem se kam mám jít. Sekretářka mi řekla, že takový informace nepodává, že jako neví. Sem se zeptala, proč má na dveřích napsaný Informace. Na to mi řekla, že je sekretářka ředitele. No ty vole. Vtrhla sem teda do jiných dveří. Zeptala sem se chlapa, kam mám jít pro přeplatek. Mávl nade mnou rukou, což sem jako nepochopila. Bublala sem vztekem. Pak vstala ženská, co s ním seděla v kanclu, a odvedla mě na chodbu, kde mi ukázala kam mám jít. Zachránila mu život. Stejně spolu šukají. Mrknu a vidím. Šla sem teda na druhou pokladnu. V budově kam mě poslali sem pokladnu nenašla, tak sem se šla zeptat do kanclu kde byly otevřený dveře, kde je pokladna. To už sem ale vztekem měla pěnu u pusy. Takže v kanclu mi velice neochotně řekli, že musím do prvního patra. Dorazila sem teda na pokladnu v prvním patře. Řekla sem, že tam mám mít přeplatek. Žena se mě zeptala kde mám doklad. Řekla sem že nemám, ale že to tady mám mít nachystaný, páč to má v systému, že tam mám přeplatek. Ať se jako koukne do komplu. Řekla že musím jít dolů, za paní Králíkovou aby mi vystavila jakýsi doklad. Z rádia začla hrát Nirvána. Přemýšlela sem o tom jak je na hovno být standartní daňový poplatník. Řekla sem, že ani nápad, že už do žádnýho kanceláře nejdu, že jakej doklad zase potřebujou, že to nechápu, že po tom jejich úřadě lítám hodinu, je mi už do breku, spěchám do práce, a nic sem nevyvedla, jenom sem dvakrát zaplatila nájem, tak tady je občanka, a chci ty peníze zpátky. Po mým velice hysterickým výstupu se žena napila minerálky a řekla mi ať si skočím za paní Králíkovou. Vzdala sem to. Šla sem za paní Králíkovou. Králičí žena nebyla v kanclu, kancl zamčený. Byla sem tak nasraná, že se mi zapálily trysky u prdele a vyběhla sem schody rychlostí světla. Hodila sem batoh k přepážce na zem, složila sem se na přepážkový pultík a celý můj vpád vypadal jako přepadení. "Králíková u sebe není!!!!" Zahulákala sem na ženu. Ženská se konečně pohnula. Někam volala. Pak otevřela pokladnu, vypsala mi doklad, konečně mi dala peníze a já sem odešla s žaludečním vředem navíc.

V sobotu sme jeli na návštěvu za Jájou a za Edou. Protože se jim narodilo mimino a já už sem měsíc slibovala že se tam zajedem podívat. Trávit sobotní den na návštěvě s uřvaným miminem se mi nechtělo, tak sem se doteď statečně vymlouvala na nachlazení, ale dlouho se ta rýma protahovat nedala. A tak sem vzala dětskou židlu na krmení, Aničku a Huga a jeli sme na návštěvu do Vidlákova. Byl to zase nápad za všechny prachy. U baráku sme potkali Edovu matku, která prchala, a oznámila nám že "ti dva se už zase hádají, dělejte něco."
"No jo no...." Zahučela sem. Klasika. Když sme přišli, byl v baráku jenom Eda. Eště nebyl ani tak moc ožralej. Vytáhl mě na dvorek na cígo, zatímco Anička si vevnitř hrála s kočkou. Furt mi opakoval jak mi to moc sluší.
"Vypadáš jak tá...teď se určitě nasereš, jak Diana Kobzanová. Seš tak luxusní."
"Heh, Kobza vole."
"Seš furt drsná."
"Punk pičo!" Zapálila sem si cígo. "Jak se má malej? Jak se menuje?" Chtěla sem jako projevit zájem.
"Ani nevím, je mně to jedno. Seru na to." Smál se.
Zasmála sem se taky. Já sem to věděla. Nezmění se nikdy.
"Hele něco ti ukážu." Dovedl mě k oknu který vede z obýváku. Před oknem ležely fošny. Okno vymlácený.
"Ty vole, cha, to se ti povedlo jak." Řezala sem se.
"Normálka, ona po mně chtěla abych sem nanosil ty prkna. Tak sem je sem hodil. To je prostě punk. Vidíš? Takle na to musíš. Rozbij si doma okno taky." Smál se.
"Já mám plastový okna." Přiznala sem.
"Tak to je hovno model." Kroutil hlavou.
Asi za půl hodiny přišla Jája s miminem. Anička se podívala na malýho a byla upřímně vyděšená. Furt křičel. Sedli sme si na pohovku, v baráku zima jako prase a Jája řekla teda Edovi, jestli by nemohl aspoň posunout do háje tu fošnu, která zaklíňovala okno a nedalo se zavřít. Že se na něho potom jako dá deska a budem v teple. Eda vyskočil na okno, otevřel ho tak že málem spadla garnyž, zakopl o fošnu, zakymácel se, přepadl k protějším vchodovým dveřím a ty vysklil. Myslela sem že je mrtvej. Zbytek návštěvy sme teda uklízeli střepy, lepili dveře a zabedňovali okno. Skvěle strávená sobota.

V neděli sem šla odvízt Aničku k našim. V autobuse sem potkala Laďu. Ach bože. Furt po mně mámil telefonní číslo a stěžoval si jakej je Michal hajzl, jak si myslel že je kamarád, ale on není, je to kurva mizerná. Což je jasný. A chtěl si se mnou dat rande, tak sem se nechtěla hádat, řekla sem že za hodinu budu ve sportbaru, ale vůbec sem samozřejmě neměla v úmyslu tam jít. Předala sem teda Aničku, a rozhodla sem se domů dojít pěšky, protože furt zírám do komplu, a měla bych pochytat čerstvej vzduch a projít se listím. Za chvilku už sem všeho litovala, mrzly mi uši a ani kožich mě nezahřál. Což nebylo to nejhorší. Neprozřetelně sem to vzala kolem sportbaru. Venku už stepoval Laďa a nervózně mě vyhlížel. "Já nikam nemůžu." Řekla sem hned zkraje.
"Proč ne?"
"Protože...nemám peníze." Lhala sem.
"Já mám, všechno ti koupím." Prosil.
"Nemám cíga." Bránila sem se.
"Koupím ti cíga, piva a panáky." Vytáhl na mě Laďa těžkej kalibr.
"No tak jo." Souhlasila sem. Jelikož sem prospěchářka. Strávila sem s Ladinem ve sportbaru dvě hodiny. Na záchodě mi spadla šalinkarta do hajzlu. Ladin mi říkal jak su hezká a hodná. Asi měl zamlžený mozek. A ten Michal, to je kurv, no jo. A já sem myslel, že je kamarád a není kamarád, on to jenom tak dělal. No jo.
"A nechcu se tě dotknout, ale o tobě říkal, že vypadáš jak fetka." Sdělil mi.
"Muhéhéhé.... no ty vole." Smála sem se.
"Doufám že tě to neurazilo." Staral se Laďa.
"Já už sem toho na sebe slyšela tolik, že tohle je slabá hrušková voda." Pokývala sem hlavou. "Stejně mě nesnáší, idiot, protože sem s ním nechtěla jít k němu dom "na kafe". Chlámala sem se.
"Ty jo, tos mi měla říct, bych ho zmazal." Prsil se Ladin.
"Dala bych si whisku." řekla sem na to. Pumpla sem ho eště o dvoje Bora, dvě piva a pak sem řekla, že musím jít "dom žehlit". Cha! Šel mě doprovodit a celou dobu loudil sliby že mu zavolám, že spolu eště někam pudem a že to bude co nejdřív. Všechno sem odkývala. Slibem nezarmoutíš.