Koncert Billy Talent Praha 2009

O tom, jak mám hrozně moc štěstí a o tom, jak punk není mrtvej.

Takže. V sobotu sme si nabalili s Hugem věci, odevzdali Aničku babičce a vydali se navštívit tu děvku Prahu. Naskočili sme do žlutýho autobusu Student Agency, kterýmu jela jenom jedna rádiová stanice a na mp3 kanálech valili furt dokola Chinaski, takže zapůjčená sluchátka mi byla tak nějak k hovnu. Film běžel blbej a spat se mi nechtělo. Chtělo se mi pištět, že uvidím Bena. A Aarona, pochopitelně. Cesta nuda, furt sem viděla kolem dálnice jenom břízy, žádná atrakce. Když sme dojeli a uviděla sem Florenc, málem sem umřela hrůzou při představě co nás v té Praze zase čeká. Hned jak sem vylezla, bylo mně jasný, že mě holka Stověžatá chce přinejmenším sežrat. Ze sezení mě bolela prdel. Horkotěžko sme se dostali na Výstaviště, protože v metru aby se prase vyznalo. Nakonec nás teda šalina, ehe - teda tramvaj, vyklopila na Výstecu. Zavolala sem majitelovi ubytovny kde sme jako měli bydlet, že sme skoro na místě činu a že za půl hoďky dorazíme. Řekl že tam někoho pošle ať nám otevře. Nevěděla sem kde přesně ubytovna je, vlastně sem měla sebou hrozně mizerně obkreslenou mapu, která obsahovala asi tři čáry a domeček.

Bloudili sme. Chodili sme jak tydýti. Byla zima. Bolely mě nohy. Nadávala sem. Nechtěla se mi vůbec hledat ubytovna, protože přece musím jít čekat k tourbusům. Chjo, chytla sem strašnýho nerva. Hugo našel hotel Expo a naivně si myslel že tam budem bydlet. Vrátili sme se zpátky k Tesla aréně. Šla sem obhlídnout tourbusy. Byly za těma vysokýma mřížema a chodili tam sekuriťáci. Stalo se mi to stejný co minulej rok, propadla sem absolutní beznaději. Že Bena určitě nepotkám, že se nevyfotíme a že se k němu nedostanu přes mříže, prostě psycho, a rozbrečela sem se jak Jardík. Ano, přesně jako minule. Když sem se sebrala, zavolala sem na ubytovnu, kam jako že vůbec máme dojít. Po navigaci sem to nějak zvládla a zjistila sem že se svou mapkou sem jako byla hodně mimo.

Na ubytovně nás čekal hrbatej kulhající správce. Zavedl nás přes halu a jakousi podzemní garáž do pokoje. Ale teda to byl úlet. Všude smrad, bordel a špína. Pyšně nám ukázal „náš" záchod na chodbě, kterej byl poblitej, a zavedl nás taky do sprchy, pochlubil se, že ji pro nás umyl, ale nebylo to vidět. Rozhodla sem se sprchu nepoužít, aby mě eště nesežral ňákej šváb. Sedli sme si s Hugem zničeně na postele, zjistili sme že jako přikrývky sou jenom tenký deky, a že se netopí. Hugo zničeně pronesl: „Myslel sem že budem bydlet v hotelu kde bude minibar." Rozhodli sme se nebrečet, zapomenout na to, kde budem spat, a přesunout se k hale. Nažhavila sem foťák, a už sem upalovala, vstříc mřížové fotce. Před halou už ve čtyři čekal hlouček lidí. Stáli tam a zírali do šaten. Vedle byly dveře, kde nikdo nestál, a tak sem se tam přifařila a zkoukla sem Talenty zkoušející Devila. Bomba. Byla sem přilepená na skle, ani sem nedýchala, jenom sem potichu zbožňovala. Když dohráli, a vypadalo to, že odchází z placu, zavelela sem na Huga, že dem k tourbusům. Po cestě sem si koupila grog, abych vůbec přežila, zima mě kousala ze všech stran. Fakt blbý počasí na koncík. Zaujala sem strategický místo u zadního vchodu, položila sem si na zem batoh a grog a upozornila sem Huga, že tady strávíme příštích pár hodin. Zkontrolovala sem foťák a dumala, jestli už teď zapnout blesk nebo ne, když v tom na mě houkl někdo z vedlejšího hloučku lidí. Byla to Markie a další tři holky, vytrvalý jádro fanynek Talentů. Smála sem se, že sme zaujali stejný pozice a jak sme se tam takle sešly. Ještě tam byl jeden borec, kterej byl samostatná jednotka, holky říkaly, že je škaredej a že to můžem klidně říkat nahlas, protože nám prd rozumí, jelikož je to Polák, jak už vyzvěděly.

Klepaly sme kosu. Hrůza a děs, v takovým počasí něco podnikat. Kolem autobusů chodili dva sekuriťáci, důležití jak hovna. Jeden z nich furt dělal machry, chodil jak gorila a choval se jak prase. Všude kolem sebe házel kelímky a lahve. Markie se ho zeptala jestli ven příde někdo z kapely. Odfrkl, že určitě né a že máme táhnout. Idiot. Lozil na mříže a zase seskakoval zpátky a my sme se mu smály jak je blbej. Ovšem to sme eště netušily jakou pomstu má v záloze. Furt tam taky chodili bedňáci a ňáký týpci, byla sem nervní že nikoho z kapely nepoznám, protože blbě vidím a taky sem věděla že s množstvím vypitýho rumu se můj zrak nijak nezlepší. Kouřila sem jako o život, nervy napnutý. Vykládaly sme blbosti, pindaly o předešlých koncíkách a krátily sme si tak čas. Najednou se od dveří něco malýho mihlo směrem k tourbusu. „To je Ben?" řekla sem potichu.

Holky kroutily hlavou. Né né, to určitě není on. Kdepak.

„To je Ben!" Zakřičela sem. Poznala bych ho mezi milionem.

„Dyť má fousy, to není on, leda hovno." Řekl někdo.

„Je to on, zamávejte, zakřičte." Snažila sem se je přesvědčit. A nakonec sem zařvala: „Je to Ben!"

Na to se na nás otočil, zamával a chystal se odejít. Zahulákaly sme na něho, ať de k nám. Něco na nás ukázal, jakože za chvilku se vrátí a šel kouřit k autobusu. Stál tak blbě, že sme k němu nemohli ani z jedné, ani z druhé strany. Říkala sem si, že až dokouří, tak příde, přece nás tam nenechá stát jak vázy. Najednou Polák odběhl za roh. Holky dál stály a vyčkávaly. Běžela sem za Polákem. Měl tam Bena, u mříží. Zařvala sem na Huga ať lapne batoh a valí za mnou. Celý stádo se přesunulo na druhou stranu, kde stál Ben, něco Polákovi podepisoval. Když nás uviděl, pozdravil a zeptal se jak se máme. Všechny sme sborově zamečely „hi!" jak ovce. Pak nastalo podepisování a focení. Položila sem si grog na zem a někdo mi ho skopl. Bylo po rumu. Hugo točil a já sem se snažila ukořistit si Bena pro sebe, což nebyl až takovej problém vzhledem k tomu že nás tam bylo sedum. Nechala sem ho aby se mi podepsal a pak sem chtěla vychrmlat větu „Please can I take a photo with you?" Jenomže místo toho ze mě vypadlo něco co začlo „kejt áj..." a končilo to „eh heh". Trapas. Červená sem byla až na prdeli, vůbec nevím co mi na to řekl, a neznělo to jako „bude mi potěšením krásko". Řekl něco jako „germany", a rači nepřemýšlím nad smyslem. Naštelovala sem se teda, roztřesená jak aspik, a Hugo nemohl přepnout video na foťák. Kníkala sem „Hugi, no taaak...." Držela sem Bena pevně, aby se mi nevykroutil. Ben držel. Smál se. Nakonec Hugo udělal fotku. Ben mi poděkoval. Taky sem poděkovala. Pak sem se odklidila a sledovala zbytek posádky jak si nechává desetkrát podepisovat blok. Když bylo hotovo, Ben odběhl a my sme tam zase zůstali stát jak vázičky, já šťastná jako prase, hopsala sem štěstím, hurá, hurá, viděla sem Benečka. Moje duševní dvojče.

Ještě sem chtěla Aarona. Bez Aarona neodjedu. Zrovna měl totiž ten den narozeniny. Musela sem mu popřát, i kdybych měla sekuriťákovi vymlátit zuby a proběhnout do backstage. Byla to moje mise dne. A mise se plní. Stála sem tam ještě půl hodiny. Zima už se nedala snášet. Měla sem hlad a vylitej grog. A co bylo nejhorší, začla se mi křečí kroutit noha. Zase. Zavelela sem k ústupu s tím že Aarona odchytím po koncíku.

Vrátili sme se zpátky na ubytovnu. Zima jak prase. Schovali sme se pod deky, ale vůbec to nepomohlo, navíc po chodbě lítali ukrajinci, křičeli, a do toho všeho si cigáni pustili svoje songy na plný prdy. Po hodině sem toho měla dost. Byl čas přemístit se do hospody. Zvedli sme se teda, přemluvila sem Huga aby si proboha nebral pistoli, zamčeli sme pokoj a zjistili sme že na chodbě je tak veselo, protože cigáni si vaří psa se zelím. Měli u toho na plný prdy ty svoje hárdkóry „šukáre šukáre, džambóre džambóre...."

„Brou chuť." Popřála sem slušně. Ať si dají chlapíci. Punk forever.

V hospodě sem si dala grog. A Brufen, jelikož mě chytla opět křeč. Bála sem se, že zase kvůli křeči bude celej koncík v hajzlu. Taky sme si dali smažák. Čekali sme na to jídlo snad hodinu. Koukla sem na hodiny. Právě začla hrát první předkapela. Měla sem jakousi divnou představu, že předkapely pojedou do desíti, pak nastoupí Talenti. Řekli sme si, že tak o půl desátý se zvednem z té hospody a pomalu se přemístíme na koncík. Protože předkapely byly Silverstein a Cancer Bats, a ani jednu ňák moc nemusím. Silverstein navíc nesnáším. Takže plán byl předkapely ignorovat a na koncík se vydat v deset. Jenomže o půl devátý sem do sebe rychle hodila zbytek druhýho grogu, začla sem se vrtět a těkat a vůbec sem nemohla prostě vydržet na místě a měla sem hrozně neodbytnej pocit, že musíme jít. Tak sme se teda zvedli a šli. Nevěděla sem furt proč se tak hrnu na Cancer Bats, no ale člověk nikdy neví. Lepší poslouchat instrinkty.

Když sme dorazili do haly, zrovna byla přestávka. Koupili sme si pití a vešli do poloprázdné haly. Stoupla sem si k boku a říkala sem si, že až začnou hrát, tak si asi sednu, ať šetřím nohy. Potkala sem Markie.

„Kdo bude teďka hrát?" Zeptala sem se protože sem nevěděla která předkapela šla jako první.

„Talenti." Řekla.

„Cože? Už? Je půl devátý!" Vykulila sem oči.

„Jo, obě předkapely už byly. A stály za hovno." Trhla ramenama.

Hrůza mě obklíčila ze všech stran. Mohlo se mi klidně stát že bych seděla v hospodě zatímco by Talenti hráli. Umřela bych na místě. Ta představa mě úplně přibila k zemi. Šílený. No ty vole.

Za chvilku to všechno vypuklo. Z koncíků si pamatuju tak první dva vály, než se dostanu do svýho trsacího šílenství, pak už vidím jenom svoje vlasy. Bylo to všecko bezvadný. Užila sem si maximálně. V půlce už sem byla tak vyřízená, že sem si říkala, hlavně ať už nehrajou nic božího, na co budu muset skákat, což se teda nestalo. Natáhla sem si sval na boku při nějakým výskoku a opět mě chytly křeče do noh. Nebyl ale vůbec čas přemýšlet nad bolestí. Adrenalin od začátku do konce. Ben skákal, ječel, ztělesněná energie, úplně to rozjel. Proložil to řečma o tom, jaký je u nás boží pivo, jak umíme dobře zpívat, jak je Praha krásná a tak dál... a pak přišlo klasický: „V Praze je hodně krásných holek, ale tahle písnička není o vás, né né né, tahle je o ďábelské ženské... jak se u vás řekne „slut?" Kurva? This song is about the biggest kurva you ever seen." A dali The Ex. Klasika. Nicméně se tomu furt směju.

Hráli vály z třetího alba, podle mě nejlíp vyzněla Dead Can´t Testify, a jak sem čekala, nadchla mě Devil On My Shoulder, do které nás v půlce zapojil. Taky bych jim neodpustila kdyby nehráli Tears Into Wine. Tam sice uprostřed vynechal nějaký slova, ale to sem odzpívala za něho. Úplně sem byla napnutá jestli vyzpívá Saint Veroniku, ale dal to sebejistěa a bezchybně. Přestala sem skákat a jenom sem čučela na obrazovku na to vypětí. Úžasný zážitek. Z dvojky hráli River Below, což mi udělalo radost. Vůbec sem nečekala že dají Turn Your Back, to bylo překvápko. Z jedničky pak zahráli How It Goes.

Jako slabší se mi jevilo Diamant Into Landmine, ale to je asi tím, že ten vál ňák moc nemusím, a asi to bylo hozený do prostředka aby si trochu odpočinuli. Ben popřál Aaronovi k narozeninám, zazpívali sme Happy Birthday a jelo se dál. Znervóznil mě přídavek Red Flag, protože podle mě je to už moc obehraný, ale musím uznat, že naživo to má prdy, a vyvedený to mají dobře. Oproti tomu Fallen Leaves se mi neoposlouchá nikdy, ta je věčná.

Koncík skončil akorát když sem byla na pokraji svých sil a daleko za pokrajem, řekla bych. O celým koncíku musím říct, že byl perfektní. Jsem absolutně nadšená. Čekala sem hodně, hodně sem dostala. Co se týče těch dalších věcí... lidí o něco míň než loni, což sem vzhledem k vydání třetího alba nějak nečekala. Vzduch na jedničku. V hale bylo sice chladněji, což okomentoval i Ben a doporučil nám ať se k sobě přitisknem, no ale bylo dýchatelno, což oproti minulýmu koncíku byl luxus. Pití nám prodali i s víčkama, což bylo další plus v případě že bych někde stála sama v kotli, mohla bych si tak hodit lahvu do batohu, né jak minule. Vadilo mi že nebyl až tak nahlas zvuk aby mě to rozdrtilo. Bylo to nějak tichý. No, tichý... teda, relativně. Ale přesto, chtělo to větší prdy. Taky mi vadilo světlo, místama byla hala dost osvětlená, a to působilo rušivě. Taky bylo trapný že byly zavřený šatny, ale měla sem hozenou bundu na zemi, takže mi to až tak nevadilo.

Po koncertě sem byla zničená jak ostříž. Jenomže mise je mise. Obešli sme teda plot a dostali se zpátky dozadu k tourbusům. Tam stála ještě jedna holka. Taky čekala. Vyčkávali sme asi půl hodiny. Najížděly kamiony a bedňáci skládali aparaturu. Někteří hodní nás pozdravili. Sledovala sem to celý a tetelila sem se blahem. „Divej, bedňáci, teď naloží všechny ty repráky, boží." Hugo zakroutil očima. „Simtě, co je na tom božího...tahaj bedny."

Pak přišel sekuriťák, ten co sme se mu smály. Nečekala sem nic dobrýho. „Jesli čekáte na podpisy, musíte k třicetdvojce." Zasyčel.

„Kam k třicet dvojce?" Zeptala sem se.

„Na druhou stranu, sem nikdo nepříde."

„Aha." Trhla sem ramenama. Měla sem pocit že se nás chce jenom zbavit. No ale nakonec sem se rozhodla že se teda přemístíme. U vchodu 32 stál nějaký hlouček fanoušků, to mi dalo trochu naději, že někdo dostal echo. Rozhlídla sem se kolem. „No ale proč by šli právě tudma? Nemají tady ani auto." Uvažovala sem nahlas. Tahle hláška způsobila v hloučku zmatek.

„Možná odjedou minibusem, ten stojí támhle." Ukázal někdo na stříbrný auto. No dobře. Rozhodla sem se teda že budem čekat tady. Někoho pak napadlo jít dovnitř. Jenomže jako překážka se nám jevila recepce, kde hlídal vrátnej. Zima byla strašlivá, pořádně přituhlo. Klepala sem se jak ratlík bez oblečku, jektala sem zubama a říkala sem si že takhle tam dlouho nevydržím a je potřeba to nějak vyřešit. Pak už ale nad nějakým zdlouhavým řešením nebyl čas přemýšlet. Chytla mě křeč do nohy. Kroutilo se mi chodidlo, lýtkový sval mi drtil kost na čtverečky, bolest jako kráva, strašná a šílená, nemohla sem ani chodit, ani stát. Naběhla sem dovnitř, k recepci, jakýpak copak, a jestli by mě chtěl někdo vyhodit, měl by smůlu. Svalila sem se tam na sedadlo, vyzula si botu, masírovala sem nohu a kvičela sem jak prase u porážky. Za mnou hned vběhl Hugo, chytl mi nohu a snažil se s ní něco dělat. Noha se dál kroutila. Adrenalin opadl. Brufeny sem neměla. Ani rum. Bylo to čirý zoufalství. Co dělat? Přece teď neopustím stanoviště. Musím vidět Aarona, nezdar vyloučen. Konečně sem pro nohu našla ucházející polohu. Hodila sem si ji na šprušli mezi sedačky. Pomalu odeznívaly křeče.

Když viděli ostatní, že sedím vevnitř a nikdo mě nevyhodil, neohroženě se přidali. Seděli sme tam teda já, Hugo, holka co s náma stála vzadu, pak vedle mě ňákej kluk v černým oblečení, holka s mamkou a dva emaři, kluk s holkou. Kolem furt chodili ňáký lidi. Občas kolem projel někdo s vozíkem a provezl jakýsi hrnce a tácy, pak tam jezdil někdo s přepravkama, pak tam byl asi čtyřikrát řidič, jestli má přeparkovat auto nebo ne. Pak tam přišel jakýsi týpek za vrátným a říká: „Je tady zítra ňáká akce?"

Vrátnej: „Jo, zítra je Bořek Stavitel."

„Bořek co? Co to má jako být?"

Vrátnej: „Nevím, ale divej, tady to máš napsaný. Dneska byl Billy Talent, zítra je Bořek a potom Prodigy, to je ňáký disko."

Všichni jak sme tam seděli sme se začli trapácky smát. Jenomže to bylo tak jediný co nás na chvilku drželo při životě. Pak se dlouho nedělo nic. Hodinu se nic nedělo. Emařský kluk usnul. Choulili sme se tam do bund jak kuřata. Už sem taky pomalu usínala. Ztěžkly mi víčka, měla sem toho za ten den dost. Říkala sem si že když usnu, neva, někdo mě vzbudí až tady budou. Až tady bude Aaron. Má přece ty narozeniny...musím ho vidět. A chtěla sem se ještě přefotit s Benem, bez mříží. Celá hala byla tichá. Od vrátnýho šel jenom zvuk z televize. Kluk v černým pořád držel svinutý plakát. Už s ním nebubnoval.

Najednou mě probral ňákej křičící hlas.

„Co vy tady děláte? Na co tady čekáte?" Stál u nás nějakej chlap. Vrátnej vylezl z kukaně. „Právě sem se jich chtěl zeptat." Přidal se.

Trochu sme se probrali a zírali sme na ty figury. „No na co tady čekáte?" Nedal se ten uječenej.

První se zvetil kluk v černým: „Čekáme na kapelu."

„Jo vy myslíte tamty." Zasmál se vrátnej.

„Tady ale není žádná autogramiáda, seberte se a běžte." Řekl ten uřvanej.

„To nám jako chcete říct, že sem nepřijdou?" Zeptala se mamka od holky.

„Ne. Ti už sou dávno pryč. Šli tamhle k zadnímu vchodu na autobusy a odjeli." Odfrkl idiot.

Zvedla sem se a šla ven. Říkala sem si, že to takle přece nemůže skončit. To teda kurva ne!

Venku byla strašná zima. Chtělo se mně spat a brečet a všechno dohromady. Řekla sem že aspoň pudeme najít ňákou hospodu kde se ohřejem, protože jít zpátky na ubytovnu a mrznout tam do rána, to se mi fakt nechtělo. Byli sme skoro u křižovatky, když sem uviděla že na druhý straně haly stojí ňáký lidi.

„Blázni. Oni tam na ně ještě čekají." Řekla sem. „Dávno přece odjeli."

Pak sem viděla jak blýsknul ňákej foťák. „Hele foťák, oni fotí. Oni fotí!!!"

Únava neúnava, šmahem sem přeběhla přes celou halu k chumlu lidí. První co bylo, tak sem viděla že tourbusy tam ještě stojí. Druhá věc byla že sem si všimla že se tam ty lidi fotí s někým v kapuci. Když sem se prodrala blíž, viděla sem že je to Jon. Hurááá sláva, neodjeli. Na Jona byla pěkná fronta. S ničím sem se nesrala, předběhla sem a vyfotila se s ním. Byl hodnej a zlatíčko. Na ňáký vybavování ale nebyl čas, lidí tam bylo fakt hodně. Říkala sem si, že jestli tady celou tu dobu čekali, v té zimě, tak to teda klobouk dolů. Když Jon všechny odbavil, všechno podepsal a vyfotil se, tak se rozloučil a odešel.

A přišel...Aaron! Nadšením sem byla bez sebe. Sborově sme zazpívali Happy Birthday. Začal se fotit s holkama. Opět se mi nechtěla stát fronta, protože co kdyby mezitím utekl, a tak sem se vtěrkla dopředu a zeptala se ho, jestli se s ním můžu vyfotit. Yes, sure. Přimáčkla sem se k němu jak nejvíc to šlo. Aaron je úžasnej. Vysokej a takovej... těžko to popsat. Zvláštní. Dycky mě napadne akorát takový to... nepusť mě a chraň mě. Aaron je fakt zvláštní. Těžko se mi od něho odtrhávalo. Pak sem se na něho podívala, poděkovala sem, on taky poděkoval a pak sem rozpřáhla ruce, přitiskla sem ho k sobě a řekla sem Happy Birthday. Dobrá záminka, to chcu častějc. Jakýpak copak.

Na ubytovně sme pak přežili noc pod třema dekama, stejně sme ale chytli rýmu. Další následky koncíku sou občasný křeče v nohách a natažený břišní sval, dál namožený svaly za krkem a naražená ruka. Ale štěstí...štěstí milijon. Co bych pro ty kluky s talentem neudělala.

Takže, všechno se mi povedlo. Štěstí sem měla tolik, že sem si ho vyplýtvala na rok dopředu. Byla to akce, která mi vlila krev do žil, úplně mě to odbouralo a já se hrozně těším až tady budou příště, a slavnostně si slibuju, že tam budu taky.