Leden, ještě tam budem

Strašný sou zimní rána. Budí mě mobil. Protože nejsem schopná naklikat si tam nějakou schopnou melodii, budí mě vyloženě mobilí kvičení. Vytrhne mě z nočních můr a vrhne rovnou do kritickýho stavu srdeční zástavy. Pak si uvědomím, že je zima. Zase si řeknu "a kurva". Vzbudím Aničku. Nepochopím, jak někdo těsně po otevření očí může vyskočit až vystřelit z postele a radostně se hnát vstříc novým dobrodružstvím, který přinese nový (posraný, zkurvený, zmrzlý) den. Udělám Anči snídani a pomalu u toho otevřu oči. Sobě Vávrovo kafe. Smrťáka. Nemilosrdně. Hodně cukru, hodně mlíka. Pustím telku. Ráno v sedum běží pravidelně dokument o hmyzí říši. Díváme se na dravý larvy vážek, na mravence střihače, na šidélka, na housenky, co se kuklí, na pavouky křižáky, co pletou dokonalý sítě. Pak zjišťuju, že nestíháme. Rychle se oblečem a najednou stojíme před barákem v zimě. Fouká studenej vítr, padá sníh, ten blbej sníh je všude okolo, chodníky sou namrzlý, schody taky, a mráz je tak brutální, že bolí. Musíme podnikat dlouho trasu na zastávku. Slízáme kopec. Anička je maximálně šťastná. Poskakuje, žvatlá, těší se. Já jsem maximálně nasraná a znechucená. Zimu bych kopla do prdele. Už táhni, děvko.
Nejhorší tělocvik z celýho ranního procesu je nazouvání návleků ve školce. Celá se u toho lámu, padá mi batoh, šála a padám celá, motám nohama a vytočená sem tak, že nasraný rosomák je proti mě kliďas z šaolinskýho chrámu. Následně teda vysleču Aničku, vysleču sebe, předám Aničku, obleču sebe, někdy si taky sundám návleky a prchám. Doma si dám kafe a du spat. Život je hořký. Bohužel.
Školka mě ničí ale i jinak než návlekama. Těžce nesu poznámky učitelek jako: "Napekla jsem buchtu, Anička si byla třikrát přidat, moc jí chutnalo. Znáte recept na jablečný dort? Chcete ho? Jaktože nepečete? Ale Aničce tak chutnalo, snědla tři kousky..." Vždycky si řeknu, ó ká, jedna nula pro paní učitelku, de se dál. Jenomže druhej den se to zase se mnou veze. "Anička místo spaní chodí pořád na záchod. Cože? Dělá vám to doma pořád? Jo tak, ona s váma manipuluje. To ale nesmí."
Nicméně, přesto, že mě poznámky o mojí neschopnosti točí, je potřeba říct, že školička montezóri Anči prospívá, naučila se hodně jíst, hodně se rozmluvila a zatím se tam každý ráno těší.
Záhadou školky zůstává, jaký lidi tam dávají děti. Furt mi to vrtá hlavou. Ráno dávám Anču do školky v osum a v osum hodin je tam jenom jedno dítě. To jako nikdo nepracuje? To mi teda zůstává rozum stát. Další věc je, že matkám je průměrně 40 let. Asi je něco špatně.
Vůbec teď nevylízám ven, když nemusím. Nechodím ani na pivo. Maximálně mě Sima vytáhne na jeden škopík za barák, to sou ale veškerý moje aktivity. Volala mi Jája, co se to proboha se mnou děje, že ani nevolám, ani nepíšu, a jestli mi něco neprovedla. Řekla sem, ať se uklidní, že sem jenom shnilá zvednout telefon, o tom, že bych někam zašla, nemluvě. Půl hoďky nato mi volal Eda, jestli mi něco neprovedl, že už dlouho se mi chystá zavolat, ale má strach, jestli něco neposral, když se neozývám. Řekla sem mu to stejný a domluvili sme se, že se uvidíme příští týden. Aby se neřeklo. Efa mě pozvala na svoje narozky, ale taky sem nešla. Prostě se mi nechce. A může za to ta blbá zima a taky to, že není slunko, a žiju napůl.
Do novýho roku sem si dala předsevzetí, že zavčasu a pravidelně budu vybírat schránku, aby se pak nestalo, že složenky ze schránky vylovím až je na všechno pozdě. Předsevzetí sou samozřejmě od toho, aby se neplnily. Takže když sem zase po dlouhé době otevřela kastlík, vysypaly se na mě reklamy, noviny, výpisy, složenky, dopisy a blahopřání k narozeninám pro jakousi Jarmilu. Mezitím se ještě krčil jakýsi papírek, bylo to předvolání na magistrát ve věci ověření státního občanství. Čučela sem na to jak husa z tašky, co na mně kdo chce ověřovat, odjakživa jsem češka jako poleno a měnit na tom nic nebudu, nehledě na to, že pár let sem nevystrčila paty z ČR. Zrovna u nás byl kámoš Ota, a ten mě poučil, že to znamená, že si mě asi na úřadě s někým spletli, a budou mě deportovat na Ukrajinu.
Zavolala sem teda na úřad, co to jako má být. Zvedla mi to nějaká rozjařená slečna. Řekla sem, že mně došel jakýsi záhadný lístek a jestli jde o omyl, nebo za nima fakt musím.
"V jaké věci byste se měla dostavit?" Zeptala se třepetalka.
"Ve věci ověření státního občanství." Přečetla sem z lístku.
"Jo aha." Chvilku ticho. "Tak tam se bude jednat o... ověření státního občanství."
Neboli nedozvěděla sem se nic. Budu muset zvednout prdel a jít pozdravit magistry na magistrát.