pindy a žgryndy

V pátek jsem se vydala s Jájou a Edou do hospody. Byl to zase zajímavý zážitek. Žádná návštěva staré hospody, vyzkoušené putyky. Žádný takový. Eda si vymyslel, že zajdem někam jinam, kde je to prej "slušnej podnik". Z toho sem se osypala už dopředu. Řekl mi název hospody, a prej si to najdu, jelikož jsem holka šikovná. Je to fišperácky podaný, jakože "neptej se mě na cestu, najdi si to sama". Protože sem se nechtěla jevit jako holka nešikovná, blbá a trapná, snažila sem se najít hospodu na mapě. Takže sem asi přibližně věděla, kde to je. Hodně přibližně. Když jsem na nádru vylezla ze šaliny, chcalo hrozným způsobem a do toho padal sníh. Za co to byla pomsta, netuším. Bloudila sem teda v temných uličkách, unavená, nasraná, zmoklá, zmrzlá a unikal ze mě život. Zavolala jsem teda Jáje. Ta mi nebrala telefon, tak sem volala Edovi. "Co je, sebevražedný emo? Kde lítáš? Už jsi tady dávno měla být. Představ si, ty jo, že sem si dal utopence, a ten buřt byl vevnitř zmrzlej, a tak sem ho vrátil-" Spustil na mě Eďák Prďák. "Kde ste?" Přerušila sem ho.
"No v hospodě, čekáme na tebe, co myslíš, kde bysme asi tak byly..."
"Ale kde ste, jako ulici chci vědět."
"No tak to já nevím, jaká je tady adresa, prostě hospoda. Ty jo, ale kde seš sakra tak dlouho? Normálně neuvěříš, kdo příde, to až ti řeknu-"
"Ty prosimtě, dej mně Jáju. A dělej. Prší tady jak sviňa, a jsem dost zmoklá."
Eda předával telefon s tím,že ...."To je Vokurka, a je zase pěkně nasraná".
Jája mi teda konečně řekla, na které sou ulici a kam mám jít. Konečně sem potom hospodu našla. No tak byla to taková spíš restauračka. U stolu seděli ještě jakýsi dva lidi, mařka s borečkem. Pochopila sem, že holka je nějaká Jájina známá. V nestřežené chvíli se ke mně Jája naklonila a objasnila, že boreček je policajt, což vysvětlovalo, proč nikdo nevytasil žádnou historku, žádný z našich skvělých příběhů, místo toho sme se bavili o krevetách. Policajt si obědnal vepřový koleno. Nikdy sem to neviděla takle zblízka, musím říct, že je to hnus. Večer poněkud nudně formální, asi jako firemní večírek. Když ale odešli, vytáhl konečně Eda historky, jak byl na záchytce, a to mi přijde docela vtipný, protože byl navštívit kamaráda v blázku, donesl nějaký pití, ožrali se tam a Edu pak sbalili, jak jezdí ožralej na kole po ústavním parku, takže ho šoupli na záchytku, do toho stejnýho ústavu. Ráno se probral, a aby ukecal zřízence, aby ho pustili, a chtěl, aby mu věřili, že je fakt už "v poho", dělal dvě hodiny před kamerou kliky, dřepy a různý cviky, za což mu ostatní ožralci chtěli rozbít držku. Pustili ho teda o něco dřív, Eda si vzal kolo a myslel si, že odjede, pak ale volal vrátnej na záchytku, že nějakej týpek s kolem jezdí před blázkem furt dokola po kruháči, a ať si pro něho přijdou. Eďáka teda zavřeli zpátky, aby se ještě dospal.
Následovaly příběhy o kouření trávy a taky o tom, jak Eda místo trávy prodával kopřivy, a každej z toho byl zhulenej. A taky historka, jak sou ti policajti trapní, protože když se mu tenkrát stala ta záhada a někde ztratil kolo, tak mu ho nenašli, a ještě mu chtěli dat pokutu. Prostě jel někdy v noci z hospody na kole, sjížděl kopec a najednou se probudil v posteli. S odřeným uchem a bez kola. A navíc bylo ráno. Eda tomu říká "záhada bermudskýho trojúhelníku". Šel teda nejdřív k doktorovi, aby mu zachránil ucho, protože vypadalo, že už mu moc nedrží na místě. Doktor mu řekl, aby si na to dal led, že "buď to pomůže a nebo ne". S uchem né moc vcelku se teda vydal na policejní stanici, aby nahlásil zmizení kola. Asi krádež. Popsal, jak jel z kopce, a najednou se probudil v posteli. S tím odřeným uchem. Policajt napsal protokol a odeslal Edu dom. Za nějakou dobu se ozvali a Eďák znovu seděl na stanici. Policajt mu oznámil, že kolo sice nenašli, ale při rekonstrukci případu zjistili (a to by mě zajímalo, co jako rekonstruovali), že v kopci je stopka, že tam vůbec jezdit neměl a že musí zaplatit pokutu. Když se Eda vztekal, policajt mu řekl, ať je rád, že mu zůstalo ucho. Tím to celý končí. Pokuta samozřejmě zůstala nezaplacená.
"Já ale nechápu, co se teda stalo, tak ho asi srazilo auto." Poulila na mě Jája oči.
"Ale prosimtě, to je úplně jasný. Jel na kole, někde se vysekal, kolo zahodil, nebo ho nechal někde v křaku, dom došel pěšky. Cestou sebou někde říznul, spadnul na hlavu, dyť to znáš." Řekla sem.
"Já myslím, že mě srazil kamion. Proto si nic nepamatuju." Zahlásil Eda. Hrdina za každou cenu.

Překvápko večera měl být Staňa. Staňa s přívlastkem Hrozný, jelikož Staňa hrozný je. Nejenom že není hezký, je ještě k tomu blbý a co navíc, lakomý. Pořád si stěžuje, buď že nemá holku, a nebo když nějakou má, má s ní hrozný problémy, který se neslučují se životem. Furt mele o nějaké lásce, píše básničky (který sou fakt děsný) a člověk z něho má pocit, že se vyloupl z nějakýho jinýho století. Z ňákýho trapnýho století. Stala sem se obětí pana Hrozného.
Nejdřív nám vykládal, jak si koupil novou kameru. "Ty vole, to je obraz, to je tak skvělý." Vykládal Edovi. "Jako kdybys s tím chtěl natočit šukačku, bude tam vidět každej pupínek."
"Proč bych natáčel pupínky?" Divil se Eda. "Nejseš ty Staňo tak trochu úchyl?"
"Já sem si předtím koupil kameru, ale ta nebyla tak kvalitní, tak sem ji prodal, a teď mám tady tu. Koupil sem si plazmu. Mám mercedesa. Já jsem partie. Jenom kdyby mě tak nějaká chtěla... " Ještě vytasit tu žiletku a pro závěrečný efekt si překudlat žíly. "Třeba tady Jáňa. Víš, že ses mi vždycky líbila? Tebe já jsem měl vždycky rád, krásná holka seš." Udeřil na mě.
Ó bože, jakoby ten déšť nestačil, ještě todle.
"Co z toho máš, žes ji měl dycky rád, když s ní spí někdo jinej." Usadil ho Eda. "Ty vole, ty seš průser, Staňo."
Jája se smála. "Ale kdyby sis to rozmyslela, budeš mít plazmu a kvalitní videokameru."
"A mercedesa, kterej nedojel ani do Chorvatska." Přidal se Eda.
Hm, a hroznýho hroznýše na krku. To bych asi musela být na hlavu padlá.
Ale zas už se mi tak neeklovalo využít Staňu když sme odcházeli z hospody. Flirtovně sem na něho vybalila, že by nám s Jájou mohl zaplatit taxíka, a dokonce sem se ho i dotkla (ble), protože to jako většinou zabere. Ne tak ale na Staňu. Řekl nám, že není žádná charita, že těžce vydělává a rozhodně nebude platit ňáký taxíky. Ještě navíc mi objednal pivo, který sem vůbec nechtěla, a který mi ani nezaplatil. Na žebříčku imbecilů tak možná předběhne Kese.

To je tak vše, co se u mě děje. Zase nic zajímavýho. Konec hlášení školního rozhlasu.