Mimozemská posádka na talíři z bufetu Vesmír

Některý dny v práci stojej úplně za hovno. Su unavená k smrti hned po ránu a je mi jasný, že se to vůbec nemá šanci zlepšit, naopak, že bude eště hůř. Dolezu do práce, zjistím že mi někdo ukradl hrnek, sežral cukr, a protože se vyklízela lednička, přišla sem i o čerstvý sýr Almette. Poté se mi nepodaří nalogovat do počítače, případně hned po ránu bojuju s telefonem, kterýmu se záhadně přes noc rozbil mikrák, nebo ještě hůř - bojuju se zapletenýma šňůrama. Lidi, kteří pak volají, sou vážně všichni jedlí. Jednou mi nadával chlapík, kterej mi řekl: "Jó Brno... vy tam mluvíte tím... vy tam máte ten...hampejz." Jasně bróku.

Některý dny naproti tomu sou ale v pohodě. Třeba úterý. Nějaký můj pubertální hormon opět vyplul na povrch, následkem čehož mě chytla blbá. Nebo blbej. Nevím kerej z nich to byl :) Ráno Teploušek donesl jahody, a tím si vysloužil přezdívku Jahůdka, protože nám nosí jahody pořád, vodkrajuje ty šušně, naskládá nám je na talířek a my s Fikou z toho máme radost nesmírnou. Jahody po ránu sou úpa boží věc totiž. A musím si přiznat, že kdybych si je měla umýt a uždibat šušně, tak je rači nechám zhnít. Vypila sem si kafe, zvedla sem si jeden hovor a pak sem si šla zapálit s Dejvem, což je týpek, kterej vypadá jako Dave Grohl, je to Ostravák a když mluví, nerozumím mu ani ťuk. Venku na kouření pravidelně taky potkávám borečka kterej je děsně vysokej, a menuje se Jalovec. Uchichtávám se pokaždý když ho vidím.
Očko nevolá, posadili ho na recepci jako sekretářku, dělá nábor nováčků a my z něho máme prdel. Vymysleli sme teda, že mu jako na recepci zavoláme, teda nakonec sme vylosovali Fiku že mu zavolá, protože já bych se smála a Jahůdku by poznal. Takže Fika volala, že jako jí říkali, že má přijít na školení, ale že vona na žádný školení nechce, že chce jít rovnou volat, navostro, protože aby hned vydělávala ty prachy. Sledovali sme Očka jak se tvářil a pak sme se prozradili brutálním smíchem. Povzbuzený svou vtipností sme s Fikou počkaly až pude Jahůdka na oběd, pak sme mu vyply monitor a vyndaly tuhu z propisky. Vrátil se celej uřícenej, protože šel pozdě, honem rychle zmáčkl telefon, že de volat a pak hystericky jezdil myší po stole a čekal až se mu rozsvítí monitor. Když konečně přišel na to, kde je zakopanej pes a monitor zapnul, snažil se něco si zapsat a když to nešlo, hodil po mně vztekle propisku. Když dotelefonoval, vyjel na mě, co to jako mělo být. Ublíženě sem se na něho podívala a řekla sem: "To já ne, to byla Fika." Omlouval se velice a donesl mi meloun. Smíchem mi skákaly ledviny. Potom sme šli s Jahůdkou kouřit a vymýšleli sme, co by sme tak provedli Fice.
"Mohli bysme jí vypnout Num Lock." Navrhla sem.
"Jo to je dobrý." Radoval se Jahůdka. "Ale co dál?"
"Zkoušeli ste podlepit myš lepicí páskou?" Ozvala se šéfka vedlejšího oddělení, která kouřila o kousíček dál.
"Ty jó, to je dobrý." Radovala sem se. Dohodli sme se, že při nejbližší příležitosti si Fiku vychutnáme. Stalo se to odpoledne, když někam zmizela. Jahůdkovi sem dala za úkol sehnat lepící pásku a mezitím sem jí vypla Num Lock. Jenomže Fika se na svoje místo vrátila s vedoucím, jakože potřebuje vyřešit nějaký úkol. Byli sme k sobě otočení s Jahůdkou, čučeli sme na sebe, třepali sme se smíchem a jenom sme slyšeli vedoucího: "No, zadej tam to číslo... zkus to ještě jednou. Jakto že to nejde? Nemáš to seklý?"
Pak sem volala, jakože se nic neděje, Fika k tomu žádný připomínky neměla, a tak sem si říkala, že ani nepoznala, že sme to byli my. Že sem ji podcenila mi došlo když sem se vrátila z hajzlu, sedla sem si na židli a ta se ukázala jako odjištěná, katapultovala mě držkou na stůl a Fika prskala smíchem.
Pak už sme z toho byli tak zblblí, že sme se báli od svýho kutlošku někam odejít.
Další den si Jahůdka ztlumil vyzvánění u telefonu, takže zatímco sme hráli Jméno město..., promeškal čtyři hovory, což by nám ani tak nevadilo jako to, že to hodil na nás. A mimochodem, jméno a město je pěkně blbá hra, protože sme se akorát domlátili bločkama a já sem se urazila když mi nechtěli uznat jako celebritu Barbara Conana a sprostý slovo na L mi neuznali "lupec", protože tvrdili, že tak se ničemu neříká. Ale na mě si nepřídou. Jahůdka měl dokonce tu drzost napsat do celebrit "kastelán" a vykládal nám, že kastelán je přece celebrita každýho hradu.
Pozitivní věc na celým týdnu byla, že Sosál dal výpověď. Nepozitivní je, že Psí holka ji ještě nedala.

Koupila sem si voňavku která nevoní a sluchátka který mi nedrží v uších.

V pátek sem zase dostala depku. Dycky v pátek chytnu depku. Protože všichni se někam těší, všichni se na něco těší. Ale já se netěším nikam. Nikdy. Netěším se na víkend, netěším se na týden, netěším se nikam. Nemám ráda jídlo, vo sexu mlčím, drogy si nemůžu dovolit, protože sou drahý. Na žádnej koncert se nedostanu, když už chcu a celý nový talentí album je tak emo, že mě to zabouchlo do rakve a tímto sem ho vymazala z empétrojky. Netěším se ani na "někoho" protože nemám na koho. Připadám si jako robot. Nic jinýho. Chodím mezi lidma, vrážím do nich, je mi všecko jedno. Ujede mi šalina, nechá mě stát dvacet minut na zastávce, je mi to jedno. Tvářím se hnusně na cigány, protože jestli mě zmlátí... je mi to jedno. Do práce chodím pozdě. Nejím. Během dne si udělám osum přestávek na kouření. A všechno je mi šumák.
V pondělí mně bylo tak blbě... bolela mě hlava, žaludek a krk. Nejhorší to bylo s žaludkem. Kroutila sem se v práci jak přišláplá žížala. Ráno sem si dala dva Brufeny, v práci další dva. Pak sem si šla pro Ataralgin. Nic nezabíralo. Kurt říkal, teda předtím než se zabil, že bere herák protože má bolesti žaludku. To ale teda nebyla výmluva. Mně kdyby někdo dal něco schopnýho, beru cokoliv. Jahůdka si vedle mě furt hrál s lahvičkou léků, až mě s tím vytáčel. Řekla sem mu, ať to schová a pak sem se ho zeptala na co ty prášky sou. "No na žaludek." Trhl ramenem.
"Ježiši." Zakníkla sem. Tak já se tam celej den kroutím a on má prášky a nic neřekne. Pako. Pak sem si od něho teda vzala dva, abych přežila další dvě hodiny, a šla sem si koupit Pepsi. Trochu to pomohlo, ale jenom trochu. Když sem dojela dom, vzala sem si další dva Brufeny a šla sem se naložit do vany. Říkala sem si, že kdyžtak umřu ve vaně, jako Morrison, což taky není úplně nejhorší. No co, každej máme svůj osud.
Když sem neumřela, trochu sem se tomu podivila a šla sem si přečíst 21. století. Dozvěděla sem se, že internet je živý organismus. Sem to dycky říkala. Internet, foťák, můj kompl a výtah v práci, kterým nejezdím od té doby, co po mně hodil jiskry z ovládacího panelu.
V úterý mi bylo tak blbě, že sem nemohla do práce. Nemohla sem mluvit, krk oteklej jak prase, kašel, rýma. Do toho žaludek a bolavá hlava. Připadala sem si poněkud malomocně. Musela sem teda zajet k doktorce pro neschopenku, protože v takovým stavu pracovat, toho sem fakt schopná nebyla. Protože sem vyrazila moc brzo, do města sem dojela se značným předstihem. Takže sem vymyslela, že si skočím na oběd. Zase do bezdomovčího bufáče. Ani nevím jestli se to menuje Vesmír nebo Sputnik nebo co, každopádně tahle "stravovna" má za úkol zlikvidovat chátru tím, co tam vaří. Nepřekvapilo mě, že sem se projevila zase jako idiot. Protože tabule nic nenabízela, dala sem si smažený žampiony. Zase. V nějakým trapným domnění, že tentokrát to bude lepší než minule. Když sem se sunula s tácem k pokladně, byla sem eště ráda, že sem si dala ty žampecy s rozkydlýma bramborama, protože žlutá břečka co asi byla špenát, nevypadala vůbec k jídlu, spálená cibulka byla fakt černá a o tom, jak vypadala hrachová kaše, rači ani nebudu mluvit, to se snad ani nesmí zveřejnovat. Nicméně to bylo naposledy kdy sem se ze svých žampionů radovala. Zaujala sem opět strategický místo u hajzů, ale tentokrát né proto, že by se mi chtělo tam stát, ale protože jinde nebylo místo. Díky této zkušenosti můžu směle prohlásit, že vím jak smrdělo středověký město v centru největší morové epidemie. Zakrojila sem směle do žampionu a zůstala sem zírat. Bylo to průhlednýho cosi, co mělo semotamo bílou skvrnu. Buď obalili medůzy nebo se mi snažili dostat do žaludku mimozemšťani, kteří sou maskovaní ve strouhance. A útočí ve skupinách.
Po tomhle hrůzným setkání třetího druhu sem se vydala k doktorce, kde mě čekalo setkání s nemocnýma lidskýma exemplářema a dlouhý sezení v čekárně. Když na mě konečně přišla řada, nadnesla sem svůj problém. Doktorka mi chtěla dat antibiotika, ale odmítla sem to s tím, že to zvládnu sama. Když mám být drsňák, tak až do dna. Pak sem zašla do práce odevzdat neschopenku a nakazit všechny ostatní. Jahůdka zrovna lezl po stole, vyložila sem si to tak, že je to ze zoufalství, že tam nejsu. Všichni mě mohutně uvítali a odjeli s židlema kilometr ode mě, aby to taky nechytli, někteří se pokřižovali. Vedoucí tam zrovna nebyl, abych odevzdala neschopenku, tak sem to předala Fice.
"Řekli sme, že už včera si vypadala dost blbě." Řekla Fika soucitně. "Ale už sme neřekli, že tak vypadáš každej den."
Jahůdka se smál a hodil mi broskev. "Né že budeš nemocná dlouho, já tady sám nebudu." Varoval mě.
"Neboj, mám to ukončený k úterku. Do té doby to tady musíš překlepat."
"Představ si, du na casting." Radoval se. "A né, že mně zase přičaruješ něco špatnýho. Opovaž se."
"Neboj, já ti to přeju." Ujistila sem ho. "Pozdravuj Agátu."
"A Mašlíkovou." Šklebila se Fika.
"Jo, náš silikonový vzor!" Zachrčela sem bojovně.
Už se mi tam nechtělo dýl zdržovat, protože sem myslela, že se mi z té bolesti rozstřelí hlava, tak sem se odplazila na šalinu a už sem se viděla jak se doma svalím do postele a nebudu. V šalině telefon. Volal mi vedoucí že sem jako hodná, že sem tam došla s těma papírama, ale že nejsou podepsaný. Mohli za to určitě ti strouhankoví mimozemšťani, kteří mi napadli mozek.