Život končí ve třiceti

Někdy mám fakt deprese ze svýho věku. A co hůř, z celýho svýho života. Napadá mě, že sem nic nedokázala, nic neudělala, nic nevytvořila, a co sem nestihla doteď, to už nedoženu. Nikdy. Protože odteď budu už jenom stárnout, umírat, a během toho budu chodit do práce, a makat a makat a makat, a pak konečně umřu. Jenomže pak si říkám, že ta smrt není nic extra, dyť je z člověka najednou mrtvola. Já nechci být mrtvola. Nechci ležet na patologii, nahá. Studená. Zmodralá. Dyť to je hnus. Umírat by se taky mělo pěkně. Například by se z člověka měla stát nějaká třpytivá mlha, která se rozplyne. Né mrtvola. Né kostra.
V životě sem nedělala nic, co by mě bavilo. Myslím práci. Furt ztrácím čas v zaměstnáních, který mě nebaví, nebo mě serou. Vytrpím si tam svých osum a půl hodiny a du dom, spat.
Když sem o tom mluvila s Jahůdkou, tak řekl: "No jo, když to máš těžký, když nevíš co by tě bavilo."
"Já ale vím co by mě bavilo." Namítla sem. "Já bych jezdila s ňákou kapelou a psala bych o někom životopis, nebo článek, nebo tak něco. Důležitý je, že bych byla na turné. Protože to by byl hukot. Jenom bych chlastala, psala, hrála pokra, a prospala celej den. Ráj na zemi. A nemusí to být žádná boží kapela, mně stačí cokoliv."
Jahůdka se začal smát. Dělal že se jenom usmívá, ale viděla sem jak se směje.
"Ticho!" Rozkřikla sem se. "Směju se snad já, že tančíš? Protože abys věděl, to je taky dost blbý."
"No to se teda směješ." Řekl.
"Jenomže ty aspoň děláš co tě baví, i když je to blbý." Povzdechla sem si.
"Si nemysli, já už su ze všech nejstarší, za chvilku budu moct dělat jenom trenéra." Postěžoval si. "Když je člověk starej, život nestojí za nic."

Když sem si šly s Laurou sednout na pivo, obě s mírnou depresí, tak mi řekla: "Ještě že seš tak nešťastná, dívat se na šťastný lidi je pěkně na hovno."

Nejvíc zaperlil ale taťka, když sem si stěžovala, že nic jinýho nedělám, jenom chodím do práce, a z práce na nákup, a pak vařím, a uklízím, a večer se skácím do postele abych mohla ráno zase do práce, a že mě tohle nebaví, a to je hovno život, žádnou radost z toho nemám. A taťka vševědoucně nakrčil obočí a řekl: "Ale ono to takle bude ještě dalších čtyřicet let."

Domů sme pořídili plácačky na muchy. Teda Hugo je pořídil. Volal mi z práce, že má plácačky. Těšila sem se na chlast. A zatím to byly hračky pro Aničku, protože furt ujíždí na lovu much. Jednou sem teda honila mola, hajzla, že ho zabiju. Jenom sem ho připlácla a na Aničku sem akčně křičela: "Přines plácačku, rychle, dorazíme ho!" Mola sme následně uplácaly na zemi. Když sem toho kurváka vyhodila, zeptala se mě Anja, proč sme ho museli zabít. Řekla sem jí na to, že mol nám jí mouku a oblečení, tak proto. Dál sem jí vysvětlila, že se ale nic nesmí zabíjet bezdůvodně. Byla z toho chvilka poezie, kdy sem se tvářila, že su strašně mírumilovný tvor.
"Divej. Třeba můžu zabít muchu, protože nám ujídá jídlo." Vysvětlila sem. "Ale můžu zabít třeba šnečka?"
"Néééé." Kroutila Anička mohutně hlavou. "Šnečka nééé."
"Správně. A můžu zabít třeba... lučního koníka?" Pokračovala sem v testu.
"Néééé. Koník papá trávu." Řekla Anička.
"A může se zabít třeba...prase?" Zkusila sem chyták.
"Néééé. Prase přece nic nedělá."
"Hm, to sice nedělá, ale stejně..." Je mu to prd platný.
Moje vysvětlování tak dostalo velký trhliny, protože zabít něco proto, že mám důvod, je kravina. Já mám důvod zabít spoustu lidí a taky to nedělám. Chjo, i my vědci sme někdy s argumentama v hajzlu.

A zpráva roku: Talenti přijedou do Prahy v listopadu! To sem si myslela, tak tohle sem čekala. Takže budu mrznout před tourbusama. Těším se jak prase. Poslední deska sice nestojí za nic, ale i tak, sou to přece moji kluci. A pak mám eště v plánu Vídeň, o měsíc později. Hurá, aspoň bude na Vánocích něco hezkýho.

Teď se balím na dovolenou, pekelně se těším, těším se na to, jak si to užijem s Aničkou, těším se že s ní konečně někde budu a těším se, že vypadnu odtud. Chatka už na nás čeká, všechno domluvený, připravený a co připravený není, na to kašlem. Akorát ta cesta mě štve, pět hodin je celkem dost. Chtěla sem si na cestu koupit časáky, ale rychle mě to přešlo, jenom sem do nich nahlídla. Sem asi fakt zakuklenej chlap, jinak si neumím vysvětlit, že mě nezajímá jakej si mám koupit lesk na rty, jestli jsem zimní nebo jarní typ, jestli je sluneční záření škodlivé a jestli sou baleríny IN. Dále mě taky nezajímá, jak mít deset orgasmů za sebou a jak ošetřit po slunění vlasy. Čím sem starší, tím hůř ty přiblblý redaktorky a jejich bláboly snáším. No nic, pět hodin teda budu čumět z okna.

Přírodě zdar, klíšťákům zmar, a zatím ... nazdar :)