Kempení

Z Brna sme vyjely v jedenáct, abysme v kempu byly ve tři. Celý mi to přišlo brutální. Chtěla sem si dat sraz o hodinu dřív, protože sem správně pochopila, že půl hodiny budem hledat správnej vlak, pak se Aničce bude chtít čůrat, pak ztratíme Lauru a nakonec nám někdo ukradne batohy. Laura ale tvrdila že né, že když se sejdem na hlavňáku o půl, tak stihnem vlak v jedenáct. Nechtěla sem vypadat jak úzkostlivá ... blbec, a tak sem ji poslechla. Měla sem na zádech brutálně těžkou krosnu, kde sem tahala všechny nezbytnosti jako konzervy, flašku oleje, petku s dobrou vodou, nabíječku na baterky, nabíječku na mobil, tašku s repelentama, opalovacíma olejema, krémama, troje boty a tak dál. Ale že zapomenu tak zásadní věc jako otvírák, to sem se mlátila do hlavy. Takže sem se podlamovala pod krosnou a za ruku sem táhla Aničku která momentálně hned teď chtěla časák Kačera Donalda. Stály sme na péróně, když hlásili něco o našem vlaku. Jenomže to sme neměli šanci zjistit, protože z vlaku, co přijel na vedlejší kolej, se vysypali brutálně ožralí fotbaloví fanoušci, a když říkám že se vysypali, tak to tak myslím doslova. Něco na nás řvali, ale nevšímali sme si jich, protože sme začly tušit, že náš vlak nejede z koleje, kde se právě nacházíme. Laura vytáhla papír s jízdním řádem a začly sme zmatkovat. Nějak se nám neshodovalo číslo vlaku. Když se zopakovalo hlášení, zjistily sme, že vlak byl přeloženej na jinou kolej a stojíme tam teda úplně špatně. Chtěly sme se rozeběhnout do podchodu, ale jeden ožralec se v poslední vteřině zvetil, když viděl, že mu chce utýct oběť (jako já), stoupl si a chytl mě za držátko na krosně. Docela sem byla v pasti, protože kdyby se mnou smýkl tak to vemu o informační tabuli. S tím nákladem na zádech sem byla trochu nestabilní. Začal na mě něco křičet a furt mě držel. Snažila sem se vykroutit, ale nešlo to. Tak sem na něho ječela, ať mě kurva pustí. Když to udělal, málem sem stejně hodila rypák, ale jako silná žena sem to ustála a rozeběhla sem se do podchodu. Když sme nasedly do vlaku, Anička se domohla Donalda a Laura začla sýčkovat, že určitě sedíme ve špatným vlaku. Řekla sem, že je mi to jedno, protože hlavně že sedím a fakt seru na to kam dojedu. Cesta byla úplně v pohodě. Vzpomněla sem si, jak sem jednou jela z Ostravy, čtyry hodiny, a někde v Ostravě ke mně do kupé přistoupila bývalá spolužačka. Taková ta, se kterou se vůbec nechcu bavit. Jako naschvál sme v kupéčku byly samy. Dvě hodiny sem úspěšně dělala že ju nevidím. Pak už sem se neměla za co maskovat.
Teď ale to bylo všecko v pohodě, navíc nás vlak k našemu překvapení fakt vysypal v Ostravě. Z Ostravy do Opavy sme jely děsným krcálkem. Ten vlak stavěl v každé prdeli. Normálně zastavil někde uprostřed pole, jakože zastávka. Divila sem se že nepřistoupil nikdo s husou v košíku.
Laura se zasněně zadívala na vesnici, která obsahovala asi tři domy, čtyři stodoly a rybník kačák, a zahlásila: "Tady bych chtěla žít, to je můj sen."
"Ses posrala." Řekla sem na to. "Bych rači byla v lochu než tady."
"Víš jakej tady musí být klid?"
"Jak klid? Ti tady řvou kačeny od rybníka, žaby kvákají, psi štěkají, lítá tady hmyz, fuj. Navíc tady určitě není internet. Peklo na zemi." Obracela sem oči. "A blbí lidi. Na vesnici sou dycky blbí lidi. Ženský co si myslí, že inteligence znamená mít naklizeno a chlapi co nosí nátělníky a sou smradlaví."
"Nejsou všichni takoví." Snažila se oponovat.
"Pcha." Mávla sem rukou. "Prodávala bys tady v Jednotě a tvůj manžel by dělal údržbáře místní kanalizace."
"Můj manžel by jezdil do práce autem, měli bysme auta." Vylepšila to.
"A menoval by se Venca Konopníkouc." Plácla sem se do kolen. Nejvíc dycky pobavím sama sebe. Nikdo mě tak nebaví jako já.

Vyskočily sme v Opavě a od tama nás čekal přesun do kempu. Anička se držela skvěle, nedělala žádný problémy. Na nádru sme se motaly jak hovno pod splavem, to je pravda, ale nakonec sme nastoupily do autobusu, kde si Anička našla na hraní skupinku cigánů. Výborný zážitek. Budu si s ní muset na tohle téma promluvit. Autobus nás vyplivl u ohrady s krávama. "Sme tady." Zahlásila Laura. "Pudem teďka rovně, po silnici, a určitě tam dorazíme."
"To je hovno, rovně po silnici. To je moc jednoduchá cesta. Musíme támhle nahoru po té cestě do kopce." Snažila sem se přechcat zákon schválnosti.
Nahodily sme teda krosny a vydaly se do kopce. Musely sme projít kolem krav. "Vůbec si jich nevšímej." Radila sem Aničce. "Sou to krvelačný bestie, čekají kdy tady budou moct sežrat nějakýho vyplašenýho turistu."
"Ale no tak..." Řekla káravě teta Laura.
"To nevidíš? Chtějí nám vycucat krev." Řekla sem bojovně. Mě nedostanou, mě teda ne.

Když sme se doplazily na kopec, zjistily sme, že sme v lese, v prdeli daleko od civilizace, všude jenom jakási příroda. No bordel. Moje fyzička není nijak skvělá, a tak už sem se s tou krosnou skoro plazila. I když si myslím že pod takovým nákladem by zařval každej.
"No nic, deme zase dolů." Řekla s klidem Laura.
"Ti seru..." vymáčkla sem ze sebe.
"Hele, nechtěla sem to tady vytahovat, ale byl to tvůj nápad, plahočit se do blbýho kopce, tak toho nech." Utřela mě.
"No tak teda jo." Souhlasila sem. Anička si zobla něčeho co vypadalo jako rulík a vydaly sme se na cestu.

Sotva sme dorazily do kempu, začlo chcat. Recepční nás naložila do auta, i se špinavýma báglama a hodila nás do chatky. Pustila sem televizi a škrábla sem sebou na postel.

Další dny už probíhaly v klídku a pohodě. Flákaly sme se po kempu, Anička si užila hřiště, děcka a s nabytou svobodou opět zvlčila. Najíst se chodila do vedlejší chatky k sousedům, takže sme na jídle ušetřily, dá se říct. Večer sme s Laurou sedávaly před chatkou s pivama nebo vínem, což mělo za následek, že Laura v deset vytuhla a nebyla. Takže zatímco večer byl v kempu řev, hukot, všichni chlastali a bavili se, tak já sem čučela na telku a dopíjela škopky. Tady nepomůže výmluva, že sme starý, protože padesátníci nás evidentně převálcovali. Když ve tři ráno zpívali u stožáru už potřetí hymnu, říkala sem si, že sme pěkní sráči.

Teď se pakuju na fesťák, v sobotu je odjezd, ale Vlaďka a Laura se rozhodly, že mě asi zabijou a vyrazíme ráno v sedum, abysme stihly Skyline. No nevím nevím děvčata, vidět mě po ránu, to vás ta radost ze skajlajního trdlení přejde.