Ehm...povídka

Nominek mě donutila hodit sem ten můj literární pokus, jak sem se snažila zařadit se do vívegovské soutěže. Postavy byly daný, některý bylo nutný tam zakomponovat. Takže klasika. Chlast, teplouši, propíchnutá ruka. A to sem se držela, protože sem tam nikoho nemohla zabít.

Seděla jsem s Lindou v Acapulcu. Je to zaplivanej, hnusnej podnik, přesně takovej, jakej byste hledali na maloměstě. Tváří se jako jediný kulturní místo široko daleko, a bohužel tomu tak je. V jukeboxu jsou samý vykopávky, cédéčka tam nikdo nevyměnil snad od druhé světové, což tady zjevně nikomu nevadí.
Byl pátek večer, a protože máma by do mě zase šila, že kulturně nežiju a mám si jít najít ženicha, se kterým splodím nejmíň dvě uřvaný děcka, musela jsem prostě vypadnout ven. Linda se mnou šla z jednoho prostýho důvodu.
"Potřebuju se ožrat." Zahlásila sotva jsme dosedly. Objednaly jsme dvě piva. V Acapulcu pinkloval Jenda. Jenda byl tragéd. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se s ním ještě nikdy nezahodila, protože jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem ojížděla jenom chlapi, kteří byli zdraví, to znamená že neměli žádný vážný defekt. Ale Jenda, ten byl tak blbej, že se to dalo označit za těžkou újmu na zdraví. Jestli se někdy probudím v posteli vedle Jendy, další významný krok v mým životě, bude rána do hlavy.
"Pokud se tady něco třeskutýho nestane, tak brzo zdechnu." Řekla Linda.
"Co jako třeskutýho by se mělo stát?" Usmála jsem se.
"Třeba by sem mohl přijít ňákej hezkej, vymakanej černoch." Zasnila se. Po stole lezla moucha.
"Simtě, co by tady dělal černoch?" Nakrčila jsem obočí. Zajímaly mě její myšlenkový pochody, jak na tohle asi došla.
"Jak co by tady dělal? By si třeba pustil jukebox, ne?" Trhla ramenem.
"No to by to vytrhl teda. Poslouchaly bysme pravděpodobně po milijontý Roxette. Takový černochy sem netahej." Kroutila jsem hlavou.
"Tak né, nepustil by nic. Přisedl by si k nám a povídal by něco zajímavýho, něco vtipnýho. Chápeš? Něco, co jsme ještě neslyšely." Snažila se vyvolat nadšení.
"A proč zrovna černoch?"
"Protože když všichni borci odtud nestojí za nic, tak furt doufám, že jinde je to lepší." Řekla s přehledem, snad aby to vypadalo, že někde jinde byla.
"Proč myslíš, že jinde je to lepší? Podle mě na nás nic skvělýho nečeká ani za hranicema našeho vidlákova."
"To si jenom myslíš. Víš, jak jsem byla v Řecku?"
"Vím." Přikývla jsem. Bylo to před třema rokama. Linda tam ojela nějakýho místního rybáře a od té doby dělá machry, že měla poměr s cizincem.
"No tak v Řecku, tam jsou jiný chlapi. Bych ti mohla vyprávět. Všechno je tam jiný. Všichni se chovají tak... hezky. Je tam dobrý víno, né žádný takový sračky, co tady čepuje Jenda." Hodila hlavou směrem k baru. Jenda to bral jako projev přízně a tak se na nás zazubil.
"Víno není pivo." Podotkla jsem.
"A nebo to jídlo." Přešla mou námitku. "Víš co je boží? Když si dáš salát a to... tonfu."
"Tonfu?" Smála jsem se.
"Jo, tonfu. No takový to... na tom salátě." Pak si uvědomila svůj omyl, plácla do stolu a aby se opravila, tak s vyvrácenýma očima zahlásila: "Ale nééé... myslela jsem tofu."
Zapálila jsem si cigáro. Dneska už nejmíň dvacátý. "Myslíš sýr feta." Opravila jsem ji.
Mávla rozčileně rukou. "To je snad jedno, jestli je to tonfa, feta, futra, nebo fet. Víš co jsem myslela. No tak." Linda nesnášela když ji někdo poučoval.
Jenda nám donesl piva. "Nechte si chutnat, pěna je dneska obzvláště vypečená, chichi chi." Zasmál se svýmu vtípku a vysmahl.
Otráveně jsem zakroutila očima. "Tady ten výstup určitě trénoval doma před zrcadlem dvě hodiny."
"Jo, je to hnus." Řekla Linda. "Je mně nás líto."
"Je blbej jak necky." Ulevila jsem si.
"No jo, tady inteligenta nenajdeš." Napila se piva. "Víš co jsem vymyslela? Měly bysme si dat inzerát."
Napila jsem se taky. Břečka. "Inzerát?" Povytáhla jsem obočí. "Na inzeráty se seznamujou jenom úchyli."
"To se teda pleteš." Namířila na mě bojovně cigaretu. "Znám jednu holku, co si našla přes internet chlapa, a toho si pak vzala."
"Jaká je šance že si přes internet někoho najdeš, když sis tady nenašla nikoho pořádnýho za celej život?" Namítla jsem.
"Víš v čem je tvůj problém? Nevíš co chceš." Řekla a rozmázla na stole muchu pivním táckem.
"Já to ale vím." Opravila jsem ji. "Chtěla bych, abych našla už toho pravýho. Někoho s kým budu šťastná. A kdyby nepřišel, zůstala bych sama."
"A co ti v tom brání? Můžeš být sama."
"Jo." Zapálila jsem si cigáro. "Ale cítím tu výčitku. Že když se nevdám, budu k ničemu. Podívej se kolem. Všechny holky ze třídy už mají dávno děcka. Manžely. Baráky. Dívají se na nás skrz prsty, protože my jsme ty chudery, který nikdo nechce. O mně si navíc každá z nich myslí, že jsem děvka. Ale že mě šoustali ti jejich chlapi, to jim divný nepřijde. Pokrytci."
"Kašli na ně." Mávla Linda rukou a upravila si vlasy, který jí padaly do obličeje. "Není důležitý co si myslí ostatní, ale co chceš ty."
"Jo, to jsem si říkala. Ale sama víš, jak je to děsný. Pořád tě někdo cpe do toho, co bys měla, co musíš. Není to na poblití? A navíc, já bych to i chtěla. Chtěla bych chlapa, kterej by byl fajn. Jenomže kde brát a nekrást?"
"No tak uber." Uchichtla se. "Třeba můžeš krást."
"Jo. A skončím jako milenka nějakýho ženatýho blbečka, kterej mě ojede a pak odfičí za manželkou na večeři. A někde uprostřed toho, jak mi to bude dělat, bude myslet na to, že dneska musí pohnout, protože na večeři bude špenát, tak aby to měl ještě teplý."
"Fuj, to je teda hnus." Řekla Linda s odporem, skoro si uplivla. "Já jsem měla ženatý chlapy, dva."
"A jak to dopadlo?" Zajímalo mě.
"Nijak." Trhla ramenem. "Jeden mě ojel na kulečníkovým stole v Esku, a další den tvrdil, že si to nepamatuje. A ten druhej..." Zamyslela se. "No když mi to dělal, tak asi myslel na to, jak mu vystydne večeře, protože to byly rychlovky, že jsem ani nezpozorovala, že se ňákej sex děje."
Hlasitě jsme se tomu zasmály. Chlapi u vedlejšího stolu se po nás otočili. Místní puberťáci pustili do jukeboxu Michala Davida a zřejmě jim to připadalo vtipný. Kroutili se, asi ve snaze tančit, a po podlaze bryndali pivo.
"Bože, tady je to zoufalost." Zakroutila jsem hlavou.
"Já nevím, proč někam nevypadnem." Řekla Linda. "Do města. Měly bysme žít ve městě. Ne tady v tom hrobě."
"Nedovedu si představit, že někam vypadnu, sama." Napila jsem se piva. Pořádně. "Celej život jsem tady. Ve městě nikoho neznám. No, v Praze mám tetu, ale to je mi platný jak zuby v prdeli."
Linda na mě vyfoukla kouř. "Já bych odjela do Řecka."
"Neumím si to představit, prostě se sebrat, a někam se přestěhovat. Najít si nový bydlení, novou práci, někde kde nikoho neznám. A jak se seznámím, když nikoho neznám? Když budu chodit sama do barů, budou mě balit jenom týpci, co si chtějí užít, a hlavně žádný závazky, že jo. To já nepotřebuju, toho jsem si užila dost, na to nemusím nikam jezdit. To můžu sbalit tady rovnou... Jendu." Hodila jsem hlavou směrem k němu. Usmál se. "Nó, blbečku..." Upustila jsem páru.
"Můžeš sbalit rovnou Heinricha." Vyprskla Linda.
"Nech ho být." Mávla jsem rukou. Neměla jsem ráda když si z něho holky utahovaly. Nevím proč.
Chvilku jsme jenom tak seděly a dívaly se na sebe. Linda byla zvláštní. Vždycky mi připadlo, že se sem prostě nehodí. Že je odjinud. A patří jinam. Ale bylo těžký říct, kam ji zařadit, a nevěděla to ani ona sama. Plácala se v tom zrovna tak jako já, a zrovna tak jako Petra. Byly jsme jako tři bradavice na tváři našeho úžasnýho vidlákova, kde každý žije tak spokojeně až je to neúnosný.
"Je načase dat si panáka." Řekla Linda. Hned nato mávla na Jendu.
Když přišel, blbě se culil. "Tak co? Ještě dvě, dámy? A která z vás dá mi?" Opět se tomu zasmál. Měl z toho věčnýho blbýho uculování vrásky u očí.
"Ještě dvě." Řekla Linda. "A dva fernety."
"Dva fernetky do trumpetky." Zachichotal se Jenda a vystřelil.
Linda se na mě znechuceně podívala. "To snad není možný. Jestli nepříde ten černoch, tak umřu."
"Černoch z Řecka." Smála jsem se.
"Ty seš kača." Kroutila hlavou. "Nevíš. Vůbec nic nevíš. Jenom blbě kecáš. Furt jenom melduješ, jak láska není, a přitom tady vykládáš, jak bys chtěla mít chlapa."
"No jo." Napila jsem se. "Láska není, ale nemyslím že neexistuje. Jenom není tady. A pro mě."
"Třeba neexistuje vůbec." Řekla Linda. "Třeba je to celý kravina. Byla jsem jednou s jedním borcem, co studoval biologii, možná si ho pamatuješ, Jára. No, z Brna."
Snažila se mi napovědět. Tupě jsem na ni zírala. "No to neva." Pokračovala. "Tak ten říkal, že žádná láska není. Že lidi jsou k sobě přitahovaní z jednoho jedinýho důvodu, prostě proto, aby se rozmnožili."
"No jo, byl to biolog." Řekla jsem.
"Já myslím, že měl pravdu. Měly bysme se množit. Ale my, Kačo, my jsme defektní. My to z nějakýho důvodu nemáme zapotřebí."
"No jasně. My netoužíme po tom, aby sme tady nechávaly svoje geny. Protože k čemu. Jednou lidstvo zanikne. Ty moje geny se stejně nikam nedoberou. Celý je to hrozně marný." Sklopila jsem hlavu. "Nechci se pohřbít zaživa jenom proto, aby tady žil ňákej můj gen, dyť je to jenom biologický materiál."
"Materiál?" Smála se Linda. "Ty říkáš děckám biologický materiál? Tak to je teda prda."
"No co... musím to říct naplno, jinak to nejde." Hájila jsem se.
Jenda nám přinesl piva a fernety. "Dejte si holky do nosu. Nebo do kokosu, hihi."
"Jeníku." Podívala jsem se na něho znechuceně. "Nemohl bys nám to pití nosit potichu?"
"No prosím, prosím..." Zatvářil se dotčeně a odešel.
Ťukly jsme si panákama a naklopily do sebe fernety.
"Co je vůbec s Romanem?" Chtěla vědět Linda.
To mi ale zasadila ránu. Pořád to ještě bylo živý. "Nevím." Odsekla jsem.
"Proč jste se vůbec rozešli?" Pokračovala. "Já to doteď nechápu."
"Nevím." Trhla jsem ramenem. Lež jako věž.
"Myslím, že by ses s ním měla dat zase dohromady." Nedala si pokoj. Sypala sůl do ran, a to nebylo dobrý.
"Poď se bavit o něčem jiným." Řekla jsem otráveně.
"Radši jo. Protože moje rady jsou dobrý, moje teda jo. Kdyby ses jima řídila, mohla bys být šťastná. Ale já jsem ráda že šťastná nejseš. Dívat se na šťastný lidi je teda hnus." Upravila si pramen vlasů, který jí padal do čela, a mohutně se napila piva.

Vypily jsme ještě dvě piva a rozloučily jsme se na náměstí. Klopýtaly jsme na podpatkách jak ranění koně. Ranění koně na kočičích hlavách. Lindě každou chvilku spadla kabelka z ramene. Mizela ve tmě, ale ještě dlouho jsem o ní věděla. Ozvalo se vždycky bouchnutí kabelky na zem a následovala salva nadávek. A pak zase chvilku klopýtání.
Bylo mi blbě. Ne snad ani tak z těch piv, ale z té marnosti, co číhala všude kolem. Jakoby nic nemělo smysl. Věděla jsem, že lepší to jen tak nebude. A bylo mi po něm smutno. Zmínka o Romanovi mi vůbec neudělala dobře. Snažila jsem se na něho nemyslet. Dělala jsem, že není, že se nic nestalo. Sedla jsem si na lavičku a zapálila si cigaretu. Podívala jsem se na mobil. Nic. Nikdo nevolá, nikdo mě nechce. Všichni spí, ti šťastnější spí vedle někoho. Jenom já tady straším v noci, uprostřed Dolních Kotěhůlek a nemám ani komu zavolat. Linda je naplech, Petra má dneska rande, rodiče spí, a v dosahu není žádnej chlap, kterej by si se mnou chtěl o půlnoci vykládat. Ležela na mně samota těžká jako balvan. Musela jsem někam jít, za někým. Věděla jsem kam, a zároveň jsem věděla, že jestli to udělám, budu se nenávidět ještě hodně dlouho.
Párkrát jsem ještě potáhla z cigarety a vydala se směrem k jeho domu.

Roman mi přišel otevřít v tričku a kraťasech. Usmíval se od ucha k uchu. "To je ale překvapení!"
"Ještě nespíš?" Položila jsem hloupou otázku. Jasně že nespal. Nikdy to nezalomil dřív než ve dvě ráno.
"Jasně že nespím, dyť víš." Usmál se. "Pojď dál." Odsunul se od dveří abych se k němu mohla vplížit. Bydlel v malé garsonce, kousek ode mě. Jenomže narozdíl ode mě měl ten byt víc útulný, vyzdobený, každý detail sladěný. Zatímco já jsem byla bordelář a bylo mi jedno co se kde válí. Skácela jsem se na gauč.
"Mám tady víno, dáme si?" Ještě než to dořekl, už držel v ruce vývrtku.
"Jóó." Zakřičela jsem bojovně.
"Ty už jsi pila, že jo?" Vytáhl z lednice lahev vína. "No jo, pila." Odpověděl si sám.
"Byla jsem v Acapulcu." Řekla jsem a sledovala, jaký má krásný tělo, jaký má pohyby, zdálo se mi hrozně fajn, že je na mě tentokrát hodnej, protože někdy byl taky dost sprostej, ale to bylo všechno v pohodě, za to jsem ho přece milovala. Protože za mnou neběhal jako slintající pes.
"S kým si byla? S nějakým chlapem? Rozdali ste si to? Já to furt říkám, ty seš taková moje malá děvka." Otočil se na mě a usmál se. Už jsem říkala, že je někdy fakt sprostej? Jo, říkala.
"Jo, no. Bylo to fajn." Odsekla jsem.
"Lžeš." Řekl suše. Otevřel flašku, nalil víno a pak si se skleničkama přisedl vedle mě. "Tak co je?" Zeptal se.
"Co co je jako?" Nevěděla jsem co na to říct.
"No proč seš tady. Né že bych nebyl rád, ale ňákej důvod to má. Tak co se děje?"
Podívala jsem se na něho. Krásný oči. Klučičí výraz, takovej ten, co vás dostane do kolen. "Nic. Všechno je marnost." Řekla jsem na konec.
Pokýval hlavou. Neřekl na to nic. Zalovila jsem v kabelce a vytáhla cigára. Jedno jsem si zapálila. Přisunul popelník.
"Už někoho máš?" Zeptala jsem se když jsem si dala pár šluků.
Nervózně se zavrtěl. "No, víš...." Dlouhá pauza. "Vlastně jo."
Popadla jsem sklenici s vínem a napila se. "Kdo to je?"
"Ale nikdo." Mávl rukou.
"Jak nikdo? Máš někoho, kdo se jmenuje Nikdo? Tak to asi nemáš nikoho." Zrekapitulovala jsem, za mohutnýho mávání cigaretou ve vzduchu.
"Seš ožralá." Řekl.
"No a co? Můžeš za to ty. Kdyby ses se mnou nerozešel, mohli sme si spokojeně žít, mohli jsme spolu bydlet, mohli jsme se vzít, mohli jsme mít děcka, mohla jsem mít normální život. Ale né, to né, to bych nesměla narazit na tebe." Sekla jsem zubem.
Vyděšeně se na mě podíval. "Jak bys se mnou chtěla žít? Řekl jsem ti to dost jasně. Já nejsem na holky!"
"A tos nevěděl, sakra, dřív?" Křičela jsem na něho. Dopila jsem sklinku vína. Nalil mi další.
"Myslel jsem že... seš výjimečná. Že to půjde." Sklopil oči.
"Ježiši." Odvrátila jsem hlavu. "Výjimečná." Rozhodila jsem rukama. "To já jsem. Následkem toho mě nikdo nechce. Všichni mají doma ty nevyjímečný, hloupý husy, jenomže všichni jsou spolu a jsou šťastní. Nám to mohlo vyjít. Jenomže to bys prostě nesměl být teplej!"
"To mi nemůžeš vyčítat." Zakroutil hlavou.
"Né, to ti nevyčítám. Vyčítám ti, žes mi zamotal život. To nebylo fér. Po takové době hledání, kdy jsem se tady plácala od ničeho k ničemu, od chlapa k chlapovi, z průseru do průseru, jsem konečně našla tebe. Vypadalo to tak dobře. Dyť já jsem tě sakra milovala. Jak sis se mnou mohl vůbec něco začít? Jaks mohl když jsi věděl, že to nemá cenu? To je strašně krutý." Cloumal se mnou vztek.
Povzdychl si. Složil ruce do klína. Pak se na mě podíval. "Proč jsi vůbec přišla?"
"Bylo mně smutno." Ztrapňovala jsem se.
Přisedl blíž ke mně a objal mě. Pak jsme se na sebe podívali. Rozzářil se. "Mám tady dort, jestli chceš. Počkej." Zvedl se a přešel k ledničce. "Byl jsem na oslavě narozenin." Položil přede mě talíř s kouskem dortu, a donesl mi vidličku. Pak si sedl zpátky ke mně. "Dej si, je dobrej. Pak bude všechno lepší."
Lepší? Jak lepší? Co si sakra myslí? Že mě nakrmí dortem, pak si řeknem jak budem nejlepší kamarádi a všechno bude dobrý? Všechno bude lepší?
Dloubla jsem do dortu vidličkou. Nechtělo se mi do něho. Napila jsem se vína.
"Zkazils mi život." Řekla jsem nakonec.
"Ale neboj, všechno bude zase dobrý. Někoho si najdeš."
"Jak najdu? Tady? Seš blbej? Tady jsou všichni buď ženatí, nebo to jsou puberťáci. Nebo blbci. Nebo dědci. Z čeho si mám jako vybrat?"
"Zkus internet." Zatvářil se povzbudivě. "Já jsem tam taky našel-"
Zatrnulo mi. "Našel koho?"
"Nikoho."
"Jo tak to je ten stejnej Nikdo jako ten Nikdo se kterým chodíš, jo?" Hystericky jsem se zasmála. Pak mi to došlo. Podívala jsem se na něho. "Jo takhle to je. Vy jste se seznámili na internetu."
Přikývl. Típla jsem cigaretu. Na chvilku jsem zavřela oči. To bylo moc. Celý to bylo hloupý, trapný, nechápala jsem, co tam vůbec dělám.
"Kačo." Vzal mou ruku a podíval se mi do očí. "Já jsem ti nechtěl ublížit. Vážně ne. Mrzí mě to."
"A co bude dál?" Zeptala jsem se blbě.
"Dál?" Přemýšlel. "No zůstaneme kamarádi."
Ježiši. Přesně toho se bála. Blbější větu už říct nemohl. "Ty mě zabiješ." Řekla jsem znechuceně.
"Jo, někdy seš na zabití. Teď například." Smál se. "Seš úplně ožralá. Nechceš tady přespat?"
Zakroutila jsem hlavou. "Né, to fakt teda né." Spat v pokoji s někým, koho chci, a nemůžu ho mít, to je vážně forma očistce. Celá situace mě urážela. Nejhorší bylo, že jsem se shazovala a doprošovala, a to vůbec nemám ve zvyku. Nevážila jsem si sama sebe.
Otočil mi ruku dlaní nahoru. "Umím číst z ruky. Chceš říct, co tě čeká?"
"Hm." Zamumlala jsem.
Hladil mi dlaň. "No jo, ty máš docela komplikovaný život. Divej, vidíš tady tu čáru? To máš úplně přerušovaný. Ty máš předurčený, že to budeš mít těžký."
"Jako že nebudu šťastná." Zakymácela jsem se.
"No, to je těžko říct."
"To vím i bez tebe." Odsekla jsem.
"Jak to můžeš vědět?" Usmál se. "To přece záleží na tobě."
"Já náhodou taky umím číst z ruky." Lhala jsem.
"Jo?" Položil dlaň na stůl. "Tak ukaž."
Podívala jsem se na jeho ruku. Měl tak krásný ruce. Měla jsem je tak ráda. Měla jsem ráda, když mě hladil. Měla jsem ráda když jsme se drželi za ruce. Teď je to všechno pryč. Celej bude pryč. Bude pryč někde, kde na něho nemůžu. S někým jiným. Ty krásný ruce už nebudou moje, budou hladit někoho jinýho. Hrozně to ve mě všechno kňučelo, ta bolest chtěl ven. Chtělo se mi křičet. Ale bylo to nedůstojný. Nenáviděla jsem ho a nenáviděla jsem jeho ruce, který mě už nikdy nepohladí. Představila jsem si, že on bude šťastný a já ne, už nikdy, protože tady navždycky zkysnu, na tom hnusným maloměstě, nikoho si tady nikdy nenajdu, protože milovat se dá jenom jednou a já jsem vsadila na špatnýho koně. Budu skákat do postele ženatým chlapům, co budou spěchat domů na večeři, a umřu jako stará a opuštěná, hnusná ženská.

Všechen ten vztek, ta marnost, zlost a bezmoc, všechno se to ve mně nahromadilo. Podívala jsem se do jeho očí, který se smály, potom jsem vzala vidličku, co ležela vedle dortu, a zapíchla mu ji do ruky.