Fesťák Rožmberk

Odjezd z Brna probíhal v sedum ráno, což mě skoro zabilo. Naložili nás u ústředního hřbitova, kde sme v sedě na patníku s Laurou dospávaly. Posádku tvořila ještě Vlaďka, v pohodě, její brácha Pavel, kterej byl taky těžce v pohodě, a Duša, které sme říkaly Boža, a ta byla taky v pohodě. A vůbec nemluvila. Naskládaly sme se teda do auta a vyrazili. Cesta byla dlouhá jako prase. Měli sme přidělený úkoly, co kdo poveze. Měla sem za úkol sehnat vodku s džusem. Neměla sem ani vodku, ani džus. Měla sem ale zubní kartáček a otvírák. Zbytek věcí nutných pro přežití sem si pučovala od Laury. U Telče sme otevřeli zabijácký chlast - houbu. Abysme se stihli ožrat, než dojedem. Zadařilo se. Všem sem prozradila že nemám ráda vesnice a proč, tak ať nikdo nečeká že se budu rozplývat nad krásama českého venkova. Což nebylo moc taktický, vzhledem k tomu, že tři pětiny posádky vozu byli vesničani. Vesničany sem označila za blbce, krávy za krvelačný bestie, psy za smrdící hajzly, domečky ve vesnicích za zbořeniny a veškerý památky který sme minuli, za pičoviny. Kupodivu mě nikdo nevyhodil z auta do kukuřičnýho pole. Klidně mě taky mohli nechat napospas přírodě, ach bože. Příroda mě zajímala jenom v moment, kdy sem se vyběhla protáhnout do pole a na krajnici sem skoro šlápla na rozjetýho zajíca. Zdechlina. Vzpomněla sem si na Baudelaira. Zalezla sem do auta a pokračovala sem v pití.
Jeli sme přes čtyři hodiny. Docela brutál.
Ubytování nám zajistila Vlaďčina známá, která dělá na místním hradě kastelánku. A bydlí tam úplně sama. A nebojí se.
Spaly sme v domečku pro zaměstnance hradu, bohudíky, protože v samotným hradu bych se posrala strachy. Nesnáším hrady. Na hradě sme si museli vyzvednout prostěradla a nahlásit svoje jména. To sem eště zvládla. Pak sme se vydali bydlet do podhradí. S Laurou sme si hodily věci na postele a už sme fičely na fesťák, protože měli začínat Skyline, pro mě největší tahák celé akce. Říkala sem si, jaká to bude prda, protože to prda je dycky, energie jako prase, rozeskákaní lidi, prostě sypec sekec mazec. Takže sem byla natěšená. Zbývající členové posádky ale nadšení nesdíleli, Skajlajni u nich nějak nebodovali, tak si sedli na pokoj, jedli řízky a převlíkali postele, a my sme šly teda s Laurou samy. Rožmberkem protýká Vltava, je na ní spousta vodáků, což nechápu, co na tom ty lidi mají, ale všichni, totálně všichni sou vožralí.
Když sme přišli, Skyline už hráli, ale čučela sem jak péro z gauče, protože všichni lidi seděli. Hrozný to bylo. Tak sme s Laurou naběhli před pódium, že to jako rozjedem. A užily sme si. Jelikož Skajlajni tam nikoho jinýho neměli, tak hráli pro nás, smáli se na nás, a já sem pak začla úžasně splývat s Jacobem, kdy sme na sebe fakt reagovali, zvedali sme na sebe ruce, mávali sme si, usmívali sme se na sebe, a já sem si říkala jak je to strašně boží. Když on skákal, skákala sem taky, když sem zvedla ruce, zvedl je taky, když řekl vtípek, podíval se na mě, zasmáli sme se, bylo to děsně fajn. A pak se na nás začla smát i Marka. Nakonec Nu-C zahlásil, že všichni co sedí sou přizdisráči, a že děkuje těm, co je přišli podpořit (to už za nama stálo asi pět lidí), a že děkuje těm co to tam rozjely (jako my dvě) a že jako fakt respekt. Slunko hrozně smažilo a já sem ani nemohla odejít pro pivo, protože sem je v tom nemohla nechat. Ale byli boží, jako dycky. Odehráli to úplně suprově, i když na ně skoro nikdo nereagoval, ještě dali přídavek a i přes to všechno vypadali, že je to baví. Pak mě napadlo, jestli důvod Jacobovýho tlemení a smíchu nakonec nebylo to, že si mě pamatuje z Hrachovky, kdy sem se mu válela po stole. Pevně doufám, že se pletu. Chtěla sem se pak ještě s Jacobem tradičně vyfotit, ale udělalo se mě blbě ze slunka, tak sem ani nešla grůpit, šla sem si pro pivo a pak zpátky do podhradí převlíct se do kraťasů.
Když sme se vrátily na fesťák, našly sme zbytek posádky. Objevily sme taky festivalovou postel. Normální velká postel v areálu fesťáku, s polštářkama. Nejlepší atrakce. Ležely sme tam s Laurou asi půl hodiny a smály se, jaký sme trotli. Chtěla sem ještě dělat postelovou revoluci, ale začli hrát Chinaski, tak sme se šly podívat. Hrůza a děs. Větší trapárnu sem snad neviděla. Malátný byl krutě trapnej a Vlaďka, která se nacpala dopředu, nám později tvrdila, že měl pěnu u pusy a byl zfetovanej, což by ani tak nevadilo, kdyby nebyl trapnej. Když sme s Laurou pak odhalily, jak se mu vlní pivní mozol pod kytarou, tuto akci sme odpískaly, a zatímco směs nemastných-neslaných návštěvníků, což byly z velké části rodiny s dětmi, zpívala "sem vedoucí, já sem king, mítink, brífing, brejnstórming...", my sme se přesunuly ke vstupu pro VIPky v naději, že nějak proklouzneme a já najdu toho Jacoba, protože mě sakra začínalo štvát, že nemám tu fotku. Jenomže u vchodu stál takovej škaredej zlej sekuriťák, zle se díval, a nechtěl nás pustit ani za nic. Smůla jako prase. Koho to tam sakra zaměstnávají. Byla sem celá vzteklá, batoh sem hodila na zem, když kolem nás najednou proběhl Márdi.
"Ježiš, to byl Márdi." Řekla sem Lauře.
"Kdo?"
"Z Vypsané Fixy." Poučila sem ji.
"A jo. Co s tím budem dělat?"
"Musíme za ním." Rozhodla sem.
Po cestě sme potkaly Pavla. "Dem lovit hvězdu." Oznámila mu Laura. Začli se o něčem bavit, a ze mě mezitím vyprchala veškerá odvaha. Říkala sem si, co když mě pošle do prdele, fakt sem si nebyla jistá, protože řekněme si to narovinu, nevypadá jako optimistický mladý muž. Jenomže pak sem si řekla, no když to nezkusím, budu pěknej sráč, a tak sem zavelela a šly sme za ním k malé stejdži, kde něco domlouval s nějakým muzikantem, Laura tvrdila, že to byl Mardoša, ale já si nejsem tak jistá, navíc nevím co by tam dělal. Stouply sme si teda k pódiu a slušně počkaly až domluví a všimnou si nás. Pak se na nás podívali, a já sem na Márdiho spustila, jestli by nebyl tak hodnej a nevyfotil se. Udělal nechápavý výraz. Jakoby se nikdy s nikým nefotil. Už je to tady, říkala sem si. Teď dostanu po čuni.
Pak se usmál, takovej potěšenej byl, a řekl: "Jo, jasně, v pohodě, tak si tady sednem." Ukázal na podium. "A uděláme fotku, to bude fajn."
Tak sem se tam naštelovala, i s pivem, Laura udělala dvě fotky, já sem slušně poděkovala, řekla sem že je fakt hodnej a on nám řekl, ať se přídem podívat na večerní koncert a my sme řekly, že samozřejmě přídem. Pak sem se zvedla, že jako du, a on mi ukázal na nohu a řekl: "To je super tetování, to ale muselo krutě bolet."
A já: "Ani ne."
Pak si všiml jizvy na koleně a řekl: "Ale tohle muselo bolet teda krutěji."
A já: "Jo, ale to neva. Nechám si přes to přetetovat skoby." :)
Zasmáli sme se, pak ještě řekl, ať se přídem podívat na bejbypank, že hrajou za chvilku a taky tam bude, a pak sme vysmahly.
Radostí sem skákala na Pavla, skoro sem mu vylila škopka, a taky sem pištěla jak přišlápnutý morče. Pak sme šly kouknout na Niceland, to nebylo nic moc, a zas u toho všichni lidi seděli, což ale bylo pochopitelný vzhledem k tomu, co tam ti dva předváděli.
Pařilo slunko jako sviňa, a Vlaďka teda vytáhla deku a vyvalili sme se u stánku s párkama. Mezitím přišla kastelánka, Andrea, co nám zažizovala to bydlení, a šly se s Laurou kouknout na toho kašpárka. Já už sem se tam nějak nevešla, ale moc mi to nevadilo, protože sem to slyšela z postele, kam sem se skácela s křečí v noze. Zase.
Potom hráli Wohnouti. Zaskákala sem si na starý pecky, jako sou Ganga a Kabrhelová, a protože sem furt měla křeč, tak sem se pak sklidnila a šla se přifařit za posádkou na deku. Nohu se mi podařilo dat do pořádku, a tak sem ještě stihla skáknout na Banány.
Potom hráli Sunshine, ti byli úplně výborní. Zase na ně lidi nereagovali. Fakt nevím co tam bylo za sebranku. Tak sme opět s Laurou naběhly, skákaly sme a bylo to fajn, ale už se na mě nikdo neusmíval, ani nic takovýho se nedělo, ale i tak sme si to užily. Večer sme pak s Laurou v posteli vedly zajímavou debatu na téma kolik je Kayovi asi tak let. Rozpětí bylo 50 - 100.
Dala sem si další pivo a přesunula se ke druhé stejdži na Fixu. Konečně. Slušnej nářez. V půlce vypadla elektrika. Hráli teda bez zvuku. A já sem zezadu křičela "jééééď!" a bylo mě slyšet až ke splavu, kde se topili ožralí vodáci.
Pak už byl večer, tak sme se šli do podhradí převlíct a když sme se vrátili, hráli Tleskači, ale ti se mně nelíbí, nevím proč, asi mi připadnou moc prvoplánoví, nebo co, a tak sem si sedla za zvukařa, vedle ožralca, kterej tam ležel jak ožralej pytel, dala sem si cigáro, a pozorovala sem, kolik lidí ho přeskočí a kolik lidí do něho kopne. Výsledkem bylo jedno ukopnutí, ale nechtěný. Žádný šou.
Pak hrál Divokej Bill a Čechomor. Chtěla sem je vidět, vážně jo. Ale po prvních dvou čechomořích písničkách šla Laura do kolen, teda normálně si sedla uprostřed davu a všechno jí bylo jedno, a mě už bolelo všecko, přestávala sem reagovat na cokoliv, a tak sme to zabalily, protože sme prostě nemohly. Vydaly sme se zpátky do domečku, spat. Když sme přecházely mostek, a já sem sledovala projíždějící ožralý vodáky, šel proti nám nějaký pár, borec na nás nějak divně zíral.
"Vypadal jak piča." Řekla sem když přešli.
"Vypadal jak Brousek." Řekla Laura.
"Jo, no, dyť to říkám." Plivla sem do vody. "Asi to byl on."
"Ale nevím co by tady dělal." Řekla Laura.
"Nic, prochází se a čučí."
"Jo dyť on hraje v Monkey Business." Plácla se Laura do čela.
"Dyť to říkám, je to piča." Můj flusanec netrefil nikoho. Škoda.

Ještě se nám nechtělo to úplně zapíchnout, a tak si Laura sedla na zábradlí u řeky, já sem čučela na vodu a mlely sme. Vzadu svítila věž kostela Sv. Mikuláše a blikaly na nás světýlka z kaváren. Od Čechomorů sem ještě vzdáleně slyšela "zabili Janka, Janíčka Janka místo jelena".
"Napsala sem povídku do soutěže." Řekla sem.
"Do jaké soutěže?" Zakymácela se Laura na zábradlí.
"Do soutěže co vyhlásil Víveg." Řekla sem a zírala sem si na špičky bot.
"Vole. Že vy se máte tak rádi, s tím Vívegem." Smála se Laura.
Zapálila sem si cigáro. "No právě, my se milujem, s vívegovic míšou."
"Cos psala?" Chtěla vědět.
"Mělo to být pokračování povídky, kterou napsal." Řekla sem. "Takže trapas. Příběh z maloměsta. Třicetiletá prodavačka nábytku má zažít milostný románek."
"A co si s tím udělala?"
"Poslala sem ji za bývalým, tam se pohádali, a ona mu propíchla vidličkou ruku." Vyfoukla sem kouř.
"Ty seš prostě romantik, to se nedá nic dělat." Pokývala hlavou.
"Zůstanu asi navždy neuznaný génius."
"To je dobře, aspoň zůstaneš underground." Trhla ramenem. Kolem projela loďka s ožralýma vodákama.

Druhej den ráno sem vstala o půl šestý, protože sem si jaksi zapomněla vypnout budík. Rychlá smrt. Laura mě nenáviděla eště půl dne. Zabalili sme všechny věci a šli sme zírat na Vltavu a na vodáky.
Plivla sem na kačenu, co se proháněla po vodě a čekala, že dostane ňáký rohlík, aby ho mohla rozblemtat ve vodě. Netrefila sem se. Ale pobavilo mě, jak zamířila k tomu flusancu v naději, že to je žrádlo, a vono nic.
"Cha, to je prdel." Lámala sem se smíchem.
"Ty seš prase." Řekla Vlaďka.
"Chtěla sem jí plivnout mezi křídla, ale nepovedlo se mi to. Ona by si ten flusánek pak vezla sebou na zádech, bylo by to srandovní." Smála sem se.
"Ježiš." Zvedla Vlaďka obočí. "Kolik že ti je?"
"To nic není." Mávla Laura rukou. "To eště nevíš, že chtěla flusat z mostu na vodáky."
"Jim je to stejně jedno, sou všichni ožralí." Nedala sem se.
"Panebože, takle se chovat ve třiceti." Spráskla Vlaďka moralisticky ruce.
"Lepší než se ve třiceti chovat na sto." Udeřila sem.
"Já se rozhodně na sto cítím." Řekla Laura. "Bolí mě všechno."
"A já nutně potřebuju kafe, nebo zdechnu." Oznámila sem posádce. "Zamávejte kačenkám, jdeme do kavárny."

Nakonec sme zašli na hrad, dostala sem tam boží kafe na stříbrným podnosu. Přišla za nama dolů Andrea.
"Viděl sem tě ráno jak otevíráš okno a mával sem na tebe." Řekl Pavel. "Ale ty se asi nedíváš do podhradí."
"Já špatně vidím." Smála se. "Takže na nějaký poddaný nedohlídnu."
Zeptala se nás, jestli se chceme jít podívat do hradu. Laura s Pavlem šli. Vlaďka s Božou už tam kdysi byly.
"Mě to nezajímá." Řekla sem.
"Jak tě nezajímá hrad?" Syčela na mě Andrea, a vypadala jak rozčilená bachyně, které jsem se rozhodla zakousnout selátka.
"No nezajímá mě, co bych tam jako viděla?" Usrkla sem kafe.
"Tam je spoustu zajímavostí. Předělávali sme teďka nový pokoje, je to po rekonstrukci, jsou tam nový tapety. A pak se můžeš jít podívat na věž."
"Cha!" Vyprskla sem smíchem. Prej na věž. Už sem viděla jak s tou kocovinou lezu někde do schodů.
"Je tam zbrojnice!" Zvýšila na mě hlas.
"A dál...?" Snažila sem se být vtipná. Ale nikdo to nepochopil, a tak sem opět zůstala nepochopená, hlavně ale že sem pobavila sama sebe. No co už. Po zbytek kávovýho sedánku, který trval ještě útrpný dvě hodiny, mě Andrea úplně ignorovala, zkrátka se se mnou přestala bavit, jelikož sem jí šáhla na hrad, a to bylo špatně.

Cestou domů sem byla nucená v autě poslouchat Iné Kafe, což je strašná sračka. "Je to strašná sračka." Řekla sem.
"Tobě se nic nelíbí." Utřela mě Vlaďka. Náhodou to byla pravda, protože předtím sem kritizovala v rádiu Marka Ztracenýho a taky Davida Deyla. Protože chtěl nejspíš v textu vyjádřit jak je sám, a má tam "už deset nocí marně zkouším být sám". Z čehož mi vyplývá, že to s tou samotou není tak děsný. Prskala sem nad tím blbým textem, a jedinej kdo mě pochopil, byl Pavel. A teď sem jim teda kritizovala céda.
"Mně se to líbí." Vyjádřila se ke Kafi Boža.
"Dyť ty texty sou tak strašně stupidní. Poslouchej. To je takovej bejby pank. Pro děcka. To ani není pank, sračka to je. Pro děcka." Frflala sem.
"Furt řešíš ty texty." Kroutila očima Laura.
"Tak, poslouchám to tady už půl hodiny, takže to řeším." Řekla sem a pozorovala kukuřičný pole.
"Tak co třeba mají za texty Skajlajni?" Testovala mě Laura.
"Seš moje krásná, krásná princezna." Přeložila sem. Laura se smála.
Vlaďka se na mě otočila z předního sedadla a sjela mě kritickým pohledem. "Takže Iné Kafe se ti zdá jako hudba pro děcka, zatímco ´seš moje krásná krásná princezna´ se ti zdá jako text pro dospělý." Zrekapitulovala suše. Dostali sme z toho všichni záchvat smíchu. Pak sme vytáhli víno, dopili sme ho a Pavel mi naladil rádio.

V Třeboni sme se pak stavili na oběd. Na hajzlu měli všechno automatický, měli na fotobuňku i dávkovač mýdla, teda té mýdlové pěny a mě se to tak líbilo, že sem pod tím furt šermovala rukou až se pod dávkovačem vytvořila kopička, co kopička, přímo hora mýdlové pěny, tu sem si pak naplácala na ruce a měla sem z toho mýdlový rukavice. A to byla nejlepší tečka celýho dne.