Kopající Elektra

Do práce si dycky donesu tolik práce, že nestíhám pracovat. Jednak musím vytvořit nový naušnice. To je ale bordelu na stole, že je to až neuvěřitelný. Rozhodím tam všechny ty sáčky s korálkama, roztahám nýty, dráty, cvočky, kleště, silony, háčky, nůžky a další neuvěřitelný serepetky. Mezi tím vším mi někde vzadu smutně bliká telefon, jakože by si ho někdo měl všimnout. Dál si do práce taky tahám noťas, abych mohla psát, případně upravovat fotky a dělat jiný záslužný činnosti, když teda nemůžeme na net. O net byl dlouho boj. Nejdřív nám vyhrožovali, že na net prostě nesmíme. Což bylo jaksi házení hrachu na zeď. Pak přišli s pokutama. Ten stejnej efekt, akorát že za pokuty sme se ještě plácali po ramenech, jaký sme frajeři. Pak nám zablokovali přístup na net. To sme eště zvládli a napojili sme se přes jinou aplikaci. Tu nám časem taky zatrhli. Zašli sme to vyřešit za klukama na technickou podporu. Fintou fň sme teda zvládli i toto. Ovšem impérium vrací úder. Zablokovali nejfrekventovanější stránky, jako například Facebook, a mně zatrhli Secondlife. Hyeny jedny křivonohý. Donesla sem si teda noťas a šla opět za klukama žebrat, ať zapojí wifinu. To ale brzo zatrhl ajťák. Takže výsledek je takový, že můžu akorát na Seznam, ícékvé a na Lamera. Což je dost slabota.
V poslední době mám pocit, že prostě vůbec nestíhám věci, který stíhat chci, a nejhorší na tom je, že je nestíhám kvůli nějaké blbé práci. Nemám čas pracovat. Prostě nemám. Daleko horší ještě je, když musím něco zařizovat. Jako poslední extempóre s tý mobajlem. Minulej měsíc mi došla faktura na osum stovek, což sice bylo o dost víc než normálně mám, no ale eště sem to zkousla. Daleko větší prda byla, když teď došla faktura na litr. To už sem se fakt nasrala, co to do prdele má znamenat. Tak sem volala na operátora, proč mám tak vysokou fakturu. Operátorka mi vesele oznámila, že asi musím volat na erotický linky, nebo co. Když mi z toho zaskočil chrchel v krku, dodala, že sem asi hlasovala do Superstár, případně poslala dárcovský mesy na Haity. No tak su já ňákej blbec? Nejsu. Hned sem to taky řekla, že nejsu blbec. Tak mi teda sdělila, že si patrně nechávám zasílat horoskopy. No to mě poser. Byla sem tak mimo, že sem jí to položila. Když sem udělala výslech Huga, jestli někam nevolá, nebo něco někam neposílá, a zjistila, že taky není pako, aby něco takovýho dělal, volala sem znova. Operátorka mi řekla, že tam mám takový vysoký účet proto, že každý den kolem páté hodiny odejde z mýho čísla dárcovská esemeska. No tak to už je vrchol. Kolem páté su buď v práci, nebo na cestě domů, takže mobil mám furt u sebe, a já rozhodně nic neposílám. Nechala sem si teda zablokovat odesílání déemesek a podobných sranců a zeptala sem se, jestli si můžu změnit tarif, protože ten svůj mám jaksi vysoký a nevím proč. Řekla, že změnit si ho teda můžu a až budu vědět co chcu, tak si mám zavolat. Podívala sem se teda na net, a našla si tarif za tři stovky a volala sem znovu. Další operátorka mi řekla, že tenhle tarif mít nemůžu. Řekla sem, že ale ta mobilní žena před ní říkala, že ho mít můžu, a že ho chcu. Na to mi řekla, že jí spadl systém a že mi zavolá později. Později teda volala, ale řekla, že ten tarif mít fakt nemůžu a že mi zavolá až v březnu. Sečteno podtrženo, vyřídila sem velký kulový, a na to sem v práci vypatlala všechny přestávky.
Dál sem taky musela volat do školky, že tam Anušečka už další rok chodit nebude, pak se objednávat k doktorce, pak jít za personální nechat si přepsat smlouvu, pak zaplatit složenku a chabě sem se pokusila navíst si platbu za telefon na SIPO, což se mi nakonec nepovedlo, páč to je na pokračování. Objednala sem si z internetu deodorant, kterej už nikde nemůžu sehnat, a taky sem se pokusila sehnat klíč k PhotoFiltru, což je taky na pokračování. Píšu si do seznamu nesplněných úkolů. Zaběhla sem si pro propustku na příští den a všem v práci sem oznámila, že pokud chcou cukr do kafe, ať si donesou vlastní, což sem taky měla na seznamu toho, co musím nutně udělat vzhledem k tomu, že su jediná cukerná velmoc široko daleko. Cukr sem následně klasicky opatřila nálepkou "take and die". Odpoledne sem dodělala troje naušnice a upravila polovinu fotek. Napsala sem začátek do blogu. Snažila sem se taky přesvědčit někoho hodnýho, a klučičího, aby zaběhl do firmy pod nama a vymámil z nich heslo na připojení k wifině. Marně. Ale budu na tom pracovat. Večer sem už do telefonu nemohla ani mluvit, ale su přesvědčená, že za ten den se ze mě stal Superman. Superwoman.
Čímž se dostávám k další věci, a to k superhrdinům. Začnu například Kačičkou. Kačička je superhrdinka Katastrofistka. Jako když se kolem ní točí tornádo, který semele všechny kolem, včetně jí samotné teda. Fakt se nestíhám divit. To, co se jí stane za rok, se normálnímu člověku nestane za život, a to jak ona musí být silná, to by ani Herkules nepobral. Svou katastrofičnost mi předvedla když přijela na víkend. Měla sraz s kamarádkou. Šly na kafe. Kamoška po cestě ze záchodu spadla, rozsekla si koleno až jí vylízala kost, musely jet do nemocnice na šití. Klasika. V sobotu si teda vegetím doma, čekám na Kačičku, kdy se vrátí, píšu vyplašenou mesu, kde je a najednou telefon: "Prosimtě nevíš kde je tady nejbližší nemocnice?" Co na to říct... snad že se ani nedivím.
Další takový Superhero je například Tlučhuba. To je superhrdina Mystik. Neskutečným způsobem se ze všeho dostane vykecat. Co neví, to si vymyslí, a když je v koncích s tématem, dycky do toho vloží konspirační teorie. On se snad vykecá i ze smrti. Nedávno za ním přišel šéf, aby mu Tlučhuba vysvětlil, proč nebere hovory, a vysvětlování skončilo u toho, že za druhé světové války vyvražďování Židů způsobili ti nejbohatší Židi, protože voni byli v těch tajných spolkách, a byli to vlastně rytíři. Tlučhuba je jednička.
A pak su já. Superhero Elektra. Mívám záchvěvy kopavosti. Například teď. Na co šáhnu, vydá mohutný elektrický výboj. Šáhnu na tyč v trolejáku, prásk, dotknu se kliky, prásk, dám ruku Dýdžejovi na rameno - prd, ráno zapínám monitor - prááásk. Prostě kopu všude. Když to takhle mohutně dělá dva týdny, už se bojím něčeho dotknout. Aničku sem pohladila po tvářičce a taková řacha. Chudinka vyděšená. Že nade mnou zhasínají lampy, si až tak nepřipouštím. Ale že mě bojkotují komply, o tom vím moc dobře. Jedno ráno sem přišla do práce a z ničeho nic mi nejel monitor. Rezignovala sem a sedla sem si na jiný místo, jakože boj s komplem vzdávám a vyhrál. V momentě kdy si tam sedl někdo jinej se počítač vesele rozjel. Nefungují mi elektronický otisky prstů v práci, musí se pravidelně obměňovat. Z rozpisu na březnový směny sem jako jediná vypadla. Když sem na to šla upozornit, Vzteklina se divila, že to není možný, že to tam zadávají hromadně a mě jedinou ten systém neuložil. Doma se hádám s komplem, nejde mi za žádnou cenu rozjet mikrák. V celým bytě je na hovno elektrika, nedávno nám vyhořela zásuvka, ale podle elektrikářa všecko ó ká. Když vlezu v noci do kuchyně, blikne na mě vypnutá zářivka. A tak dál. Nejvíc se mi na mojí supersíle líbí, že když na sebe v noci natahuju deku, tak jiskří. Lítají všude ty malý, mrňavoučký jiskřičky a praskají.
Ve středu sem se vydala na neurologii. Protože pan doktor se rozhodl že mě chce po pěti letech vidět. Byla sem zvědavá, protože nedávno mi kartář tvrdil, že prášky beru zbytečně, že epilepsii už dávno nemám a ať si někam zajdu, protože už bude možný prášky vysadit. Byla sem teda objednaná na eeg, aby mi zkontrolovali mozkový výboje. Hledala sem to dlouho, protože to zase všechno předělali, achjo, bohunická nemocnice je nekonečný labyrint, který vypadá docela trapně a nudně. Ale pod zemí, to je něco. Náhodou to vím, protože sem se tam jednou v podzemí ztratila. Poslali mě na vyšetření do protější budovy, a protože byla zima, řekli mi, běž podzemím, seš tam hned. Místo "seš tam hned" to byly nekonečný minuty, co se zdály jako hodiny, bloudění tmavýma podzemníma nemocničníma chodbama, kde nebyli žádní lidi, semtam sem došla do osvětlené části, kde byl vchod do jakýchsi šaten, kotelna, nebo výtah, občas sem vrazila do zapomenutýho lehátka a jenom sem čekala kdy vlezu na pitevnu, kde mě zamče bláznivý patolog a taky mě rozpitvá, že jo. Chodby nebyly osvětlený a už vůbec ne ňák vydlážděný nebo něco, bylo to prostě jak když to prohrábne krtek. Ale co je zase dobrý, viděla sem potrubní poštu. Což mi zase v ten okamžik nepřišlo jako vůbec nic úžasnýho, když sem strachy cupovala svou zdravotní kartu.
No nic, na neurologii to teda bylo super. Natáčení eeg je dycky zážitek. Dycky mi nejvíc vadilo když sem musela zhluboka dýchat, to se mně dělalo fakt blbě. Tentokrát sem to ale ošulila. Dělala sem, že dýchám, ale nedýchala sem. Nejhorší bylo světlo. Pouští tam takový rychle blikající světlo, ostrý a brutální, a nic nepomůže že mám zavřený oči. Je to jakoby se paprsky světla změnily v malý skleněný tyčinky a píchaly přimo do mozku. Hnus. Ale pak je zase chvílu klid. Usnula sem, jako dycky. Když to skončilo, vypadala sem jako by mi hlavu ojel slizský mimozemšťan a na čele sem měla vytlačený dvě kolečka jak po boji s krakaticí. S chrchlama na hlavě a kolečkama na čele sem si šla teda sednout do čekárny. Úchvatná sem byla až do nevidím. Dala sem si kafe a otevřela noťas. Ani sem ho nestačila zapnout, když pro mě přišel doktor. Zase sem teda noťas hodila do batohu a vychutnala sem si pohledy ostatních čekajících, kteří tam určo seděli už dvě hodiny a modlili se, aby na ně už proboha přišla řada, nebo tam chcípnou. Doktor mi řekl, že žádnej nález nemám. Že prostě ložisko elektrických výbojů zmizelo. Žádná epilepsie. Žádný prášky. Pills no more.
Jenom sem čučela. Poslal mě ještě zaplatit regulační poplatek, což znamenalo sjet výtahem z dvanáctýho patra dolů, výtah zastavoval v každým patře, tisknula sem se tam se starýma, nemocnýma, tlustýma a různě chrchlajícíma lidma, a než sme dojeli dolů, připadlo mi to jako pěkně dlouhej očistec. Pak sem teda zaplatila posraných třicet korun a s kuponem sem zase jela nahoru. Výtah opět zastavil v každým patře. Dolů sem pak šla rači pěšky. Do práce sem dojela akorát na začátek odpolední směny.
V práci sem rozjela velkovýrobu naušnic. Pořád tam šermuju kleštěma, všude rozsypaný ty moje poklady. Už sem dělala naušnice snad všem. Pro všechny holky a pro přítelkyně všech kluků na oddělení. Oddělení ústavu. Nejdřív mi chtěli dávat peníze. Ale né, to by nebylo tak zábavný. Fuck s penězma. Takže když se někdo ptal, co za naušnice chcu, dycky sem řekla jako ať donese co uzná za vhodný. Což je nejhorší co sem teda mohla udělat. Protože museli přemýšlet. Ale vyvinula se mi z toho dobrá zábava. Dostala sem čokolády, cigára, bagetu, což sem čekala. To je standart. Pak co mě strašně překvapilo, dostala sem pro Aničku sadu malovátek, čerstvě nově koupenou, no prostě měla z toho zážitek, protože dárek to byl neuvěřitelně pěknej. Od Dredatýho Kluka sem dostala demáč jejich kapely, což mě fakt nadchlo. Pak sme si dobře pokecali o hudbě, a překvapil mě že zná kapely jako Alice In Chains, Stone Temple Pilots, Babes In Toyland a podobně.

Je víkend, a zase nic nestíhám. Musela sem vstat už v osum. Hodinka ráno s Aničkou, koukání na pohádky, hra na kočky. Přesun ke komplu. Úprava fotek. K tomu jako že si pustím hudbu. Pak beru flétnu, hraju několik válů od Pixies. Přesun k bubnům, tak na půl hodiny. Sprcha, kafe. Dopsat blog. Vracím se k fotkám. Upravuju dvě. Píšu seznam věcí na nákup a vysílám Huga nakoupit. Rozepíšu článek na Fler. Pustím dva klipy od Garbage. Pokouším se spravit repráky, protože všecko chrčí. Pak nad tím mávnu rukou. Punk rulezz. Hugo se vrací z nákupu. Vařím. Rvu prádlo do pračky. Dělám pár fotek Aničky s mejkapem. Dodělávám fotky. Obědváme. Posílám Aničku spat, vytahuju naušnice. Dopisuju blog. Nestíhám.