Ptačí teror

Konečně sem se dokopala k tomu že něco napíšu. Chjo, jak já su líná.
Nejžhavější novinka teda je, že o víkendu za mnou dojela Kačička z Prahy. Přetransformovala se tak z avatara do reálu, což je fajn, protože sem poznala bezva člověka a konečně mám s kým chodit na koncerty. Víkend sme si užily úplně super, válely sme se u telky a jenom sme kecaly a jedly. Doufám že takových víkendů bude víc. Kačka by měla přijet ještě teď v únoru a pak já valím do Prahy, zajdem na 30 STM a taky mi slíbila že mě veme do emo klubu, z toho mám smích už teď.

Moje počítačový eskapády neberou konca. Kde sem to skončila naposledy... asi jak sem si koupila noťas. Takže nějakou dobu sem jela na noťasu, ani mi to nevadilo, jenomže pak mě rozčílilo, že mi na tom nejede Second Life, teda nejel pořádně. No tak sem si řekla, že spravím starej, velkej, výkonnej kompl. Uf, to je dycky rozhodnutí ke kterýmu se musím dokopávat dlouho a dlouho ho odkládám. Protože dopředu vím proč. Domluvila sem se teda s Očkem že ráno přijede, spraví mi kompl a pak společně pudem do práce na odpolko. Přes bios mi teda spravil kompl abysme vůbec mohli instalovat, jenomže pak sem zjistila že nemám jaksi klíč k Windowsům, tak sme ho stáhli z netu. Spokojenost. Těžce sem si zase nainstalovala ovladače grafické karty, to je dycky děs. Nejdřív sem nahrála Catalysty, to mi nefungovalo. Jinej ovladač mi na grafárnu nešel. Zoufalost. Pak sem ty catalysty teda odinstalovala, že si tam dám nějaký starší ovladače, a jak byly pryč, najednou to jelo. Záhada jako prase, fakt netuším na čem mi to teďka valí. Nakonec sem ale byla spokojená sama se sebou, jak sem to dala dohromady. Jenomže za dva dny na mě počítač začal křičet, že su pirát a že todle teda né. Byla sem nucená teda znovu přeinstalovat OS, s použitím správnýho klíče. To se povedlo, ale furt mi nejela zvukovka. Zase sem se nad tím trápila jak ostříž, až mi to kamarád ze Sekáče opravil přes TeamViewer. Bohudíky za ten program a za schopný chlapce. Takže teď mi kompl běží, žádný hlášky na mě neplive, ale zase mi nejede klávesnice, která mi na tom dycky jela, takže buším do staré, ale ta zase vynechává písmenka s háčkama a číslovky. Nemám já to vůbec lehký.
Pozitivní věc je, že mám teď novýho koníčka, jakože vyrábím naušnice, přívěsky, náramky a takový trapárny. Může za to Bára z práce, která mi ukázala Korálkárnu. Protože sem to chtěla dělat už dýl, jenom sem nevěděla jak na to, Korálkárna byla dobrej způsob jak začít. Neohroženě sem do toho obchůdku teda vtrhla a nakoupila matroš, všechno teda za nehorázný prachy. Mělo to být taky řešení toho, že nám v práci na dva týdny zatrhli internet. A když nikdo nevolá, točit se na židli je fakt otrava. Čtení je unavující. Takže sem do práce naběhla s korálkovou výbavou, hodila sem na stůl kleště a čekala sem, jak mě šéf sejme, za takovej bordel. Jenomže šéf přišel, prozkoumal korálky a výrobky, a zeptal se mě co tak najednou. Řekla sem, že když nemůžu na internet, je to řešení jak se zabavit, pokud nikdo nebude volat. Byl spokojenej a ještě sem dostala pochvalu před nastoupenou jednotkou, jak sem si s bezinternetovou situací poradila. Na netu sem si objednala další dvě dodávky materiálu. Když se mi začly hromadit výrobky, řekla sem si, že by bylo dobrý to třeba jako někam zase odvelet, a že si udělám eshop. Jenomže po prozkoumání sem zjistila, že to není vůbec tak lehký, že to po mě chce divný věci, že nejsu schopná udělat logo, protože už dávno neumím s Photo Filtrem, a aby bylo ještě hůř, vůbec sem nepochopila jak mám přiřadit kód zboží k fotce zboží, nemluvě o tom, že mi pořádně nejede foťák. Nejsu taky schopná udělat nějaký normální pozadí stránky aby to nevypadalo jak na emařským blogu, no prostě eshop je jeden velkej výmrd a zatím to nechávám spat a rýpu se v korálkách. Protože, vážení přátelé, já su přírodní blondýna. Jasno?
Anička je zase nemocná, takže sme spolu doma. V práci ze mě musí mít radost. Není měsíc, kterej bych odchodila celej. Navíc sem si přehodila směny z osmihodinových na šesti. Docela se na to těším. Na druhé straně se netěším na ty ušmudlaný peníze. Sice mě ta práce většinu času sere, to jo, ale musím říct, že na druhé straně si toho vážím, protože nikde jinde by mě ani nevzali, natož aby mi zkracovali pracovní dobu.
Dobře sem se pobavila s vozíčkářem, kupodivu. Vedla sem Aničku do školky, když sem viděla vozíčkářa uprostřed kopca, jak se zasekl v haldě sněhu. U nás je to celý bezbariérový sídliště. Vozíčkářů plno. Jenomže mám takový zkušenosti, že někteří sou voprsklí a tak se člověku ňák extra nechce nikomu pomáhat. Pak se to ve mě zlomilo, protože přece jenom su hodnej člověk, že, ale spíš to dělám z vypočítavosti, co kdyby se mi to někde nahoře počítalo. Každý plus dobrý. Takže sem se zeptala, jestli chce pomoct. Chlapík byl nadšený, že si ho konečně někdo všiml, a poprosil mě, jestli bych ho teda nemohla odtlačit na kopec, že to přes ten sníh nejde.
"To máte blbý, že? Vy na tom nemůžete mít sněhový řetězy, nebo tak něco?" Zeptala sem se.
"O ničem takovým teda nevím. Když je sníh, tak prostě kopec nevyjedu. Spíš bych potřeboval nějaký silný kola."
"Nebo vyměnit pneumatiky. Nebo víte co... vznášedlo." Smála sem se.
"Tak to by bylo úplně nejlepší. Protože kdybych měl vznášedlo, neměl bych odřený ruce od kol."
"To by bylo bezva. A mohl byste tady na tom vznášedle dycky před školou vozit děcka."
Smáli sme se oba. Bezva rozptýlení. Člověk furt nadává na posranou zimu, a ani si neuvědomí, že je na tom eště dobře, že ty sněhový muldy může přeskákat, nebo že mu může ujet noha.
Zase sem si naběhla s dýlerem. Byl u nás už kdysi dávno, jakože dostanem slevu na elektřinu. Podškrábla sem teda jakousi smlouvu, a radovala sem se, jak ušetřím. Za měsíc mi volal, že potřebuje nějaký dva údaje z přílohy ke smlouvě s EONem. Přílohu sem teda našla, i když to nebyla vůbec žádná sranda, ale protože sem tam ty údaje neviděla, tak sem mu volala, jakože kde je to přesně napsaný. Nebral telefon a tak sem se na to vykašlala. Protože já se snažím jenom do určité chvíle, pak už mi to za tu námahu nestojí. Za měsíc volal znovu, jestli mám přílohu ke smlouvě a ať mu to nadiktuju. Hledala sem přílohu. Ta samozřejmě nikde. Řekla sem, že mu zavolám zpátky a že se po tom papíru ještě podívám. Nezavolala sem. Protože papír jak byl jednou vytažen ze svýho šuplíkovýho úkrytu, byl odsouzen k zabordelení. Za týden opět telefon. Jakože kde to vázne. Řekla sem, že přílohu nemám. Řekl, že ať najdu aspoň smlouvu. Ok. Řekla sem, že zavolám. Za pár dní mi opět volal. To už sem byla ale fakt nasraná. Že prej jestli mám smlouvu. Řekla sem, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic takovýho, a ať to teda stornuje celý, neboli ať na mě už fakt zapomene. Řekl že se může zastavit a nějak to spolu dořešíme. To sem vyhodnotila jako blbej nápad a taky sem to řekla. Za dva dny deme s Aničkou z pošty a vidím veleslavnýho pana dýlera stát dole u zvonků.
"To jako dete za mnou?" Vyprskla sem už fakt dost nasraně.
"Ano, ano, jdu náhodou kolem, tak mě napadlo, že bych mohl doplnit ty vaše údaje." Kýval mohutně hlavou. Žiši. Náhodou kolem. To teda určitě.
"Ale já sem vám říkala, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic. Já to prostě nemám!"
"Tak se můžeme podívat na měřáky, tam by to mělo být." Byl neodbytnej jak hmyzák.
"No dobře, dobře..." Rezignovala sem a pustila ho do baráku. Ukázala sem mu kde sou měřáky a Aničku sem zatím poslala do pokojíčku. Vůbec sem neměla radost že budu šaškovat na chodbě, protože sem musela nechat dveře od bytu otevřený abych na Anču viděla a měla sem nerva aby někam neutekla.Chtěl po mě šroubovák. Tak sem musela prohrabat naše nářadí, což mi dalo pořádně zabrat, tím hůř, že sem ještě měla bundu a šálu. Šroubovák sem nenašla, protože to má všechno Hugo v práci. Takže sem ho nakonec trapně musela vysomřit od souseda. Dýler Důležitý samozřejmě na měřákách nic nezjistil a tak sem musela od souseda ještě získat jeho přílohu ke smlouvě, abysme zjistili jaký máme typ měřáků. Nakonec si to teda dýler zapsal a odešel. Uf. Snad už mám pokoj.
Na balkon sem dala krmení pro ptáčky. Ti drzí hajzli mi za to posrali celej balkon a udělali záhadu. Jednou takle ráno si du na balkon zapálit, čumím na čerstvě napadanej sníh na balkoně a vidím že je to tam pochcaný. To mi teda nelezlo do hlavy. Říkám Hugovi, že je záhadně pochcaný balkon, ale jenom takovýma cvrkánkama a že teda vůbec nevím co si o tom mám myslet. A Hugo řekl, že to je přece jasný, že to udělaly vrány. Jenomže já si zase myslím, že ptáci nečůrají. Že to mají všechno v jednom. Proto mají tak tekutý ty prcance. Celej život sem o tom teda přesvědčená. Tak teď nevím. Každopádně vím, že žádný zrní už nebude.