Vaflová brutalita

Přes zimu nežiju, a to jako vůbec. Nechodím ani do hospod, jedině tak do baru za barák, a to se eště musím přinutit. O nějakých pochůzkách městem nemůže být ani řeč. Nejdelší trasa je tak pro mě jízda trolejákem do školky a zase zpátky. Sedím doma, zašitá u komplu a jsem ráda, jak sem to vykoumala, jak sem přelstila tu blbou zimu, jak nikam nemusím. Jenomže občas musím. Zesral se mi mikrák a tak sem byla nucená vyrazit do města koupit novej. Už před cestou se mi vybily baterky v empétrojce, což byla nepříjemná záležitost, začla sem se krutě bát, že uslyším nějakýho blbce mluvit, obzvlášť v šalině, to je velice častý jev. Celá znechucená už dopředu sem se schoulila na studený sedadlo a nechtěla sem žít při představě, že si ke mně někdo přisedne. Nesnáším to. Používám pro takový případy fintu fň, psychologický moment, kdy oběť, která by si chtěla přisednout, sjedu nehezkým pohledem. Funguje to. Možná i kdybych se podívala hezky, tak by si nikdo nesedl. Lidi to nemají rádi. Mám je prokouklý, sou průhlední jako sklo. To pak není žádná zábava když dělají to, co od nich čekám. Šalina se šourala děsně pomalu, chytla sem z toho nerva. Šourala se jak hósenka bórovečka a já sem přemýšlela, proč do prdele neexistujou ještě ty teleporty, život by byl daleko snadnější. Jenom by to udělalo fuíííí a byla bych ve městě a zase fíííí a byla bych doma. Člověk by ani tolik neutratil za teplý oblečení. Oblíkla bych se do kalhot a do mikiny a fííí, už bych seděla v hospodě. Žádný rukavice, šály a takový nesmysly. Takže tímto apeluji na britské vědce, aby se přestali zabývat výzkumama jako jestli příčné pruhy zeštíhlují nebo ne a vrhli se na něco užitečnýho. Děkuji.
Vystoupila sem nahoře na Čáře, že si jako projdu město než se dostanu do Vaňkovky. K mýmu překvapení byla otevřená cukrárna. Mají tam děsně dobrý gofry, ale tak dobrý, že i mě, člověkovi postiženýmu nechutenstvím, tečou sliny jako vetřelcovi, jenom se mihnu kolem. A tak sem si stoupla do fronty, která byla mohutná a čekala, a slintala. Přešlapovala sem nervózně na místě, jak sem se toho nemohla dočkat. Bohužel přede mnou byly dvě trempky. Brejlatý studentky. Brýle, umaštěný vlasy, na zádech krosny a karimatky, důležitý až do prdele a eště dál. Jedna měla na brýlých černý mohutný obroučky, myslím že to byly klučičí brýle, takový ty pro emaře.
"Co sou to ty gofry?" Zeptala se prodavačky bystře.
"To jsou takový vafle, na to si můžete dát tady ty přísady, co jsou na tabuli." Informovala prodavačka.
"Jo vafle, to je jako tvrdý oplatek." Ujišťavala se intoška.
"Né, to je takový měkký, je to jakoby z palačinkovýho těsta." Držela se statečně prodavačka.
"Aha. A na to si můžu dat šlehačku, jo?" Brýloun na to.
"No, na to si můžete dat co je tady na tabuli." Ukazovala děvčica za sebe.
"Když já tu šlehačku moc nemusím." Kroutila se kotlíkářka.
"Tak si dejte třeba vanilkový krém."
"No nevím, to je takový mastný, ne?" Krčila borka nos.
Začla sem sebou šít a vyvracet oči na všechny strany. Chtěla sem sama sebe přesvědčit, že nejsu nervák a že to jako vydržím.
"Tak si můžete dat třeba jenom horký maliny." Radila vaflířka.
"Ty horký maliny to je co prosimvás?"
"Ježiši." Zakníkla sem a chytla se za hlavu. Druhá kotlíkářka po mě pohoršeně vrhla pohledem.
"No to máte takový vařený maliny, je to trochu jako džem."
"Aha." Řekla mařka nejistě. Chvilku se nedělo nic. Bylo vidět jak jí to v hlavě šrotuje. "Chtěla bych to asi jenom s polevou."
"Máme tady polevu čokoládovou, vanilkovou nebo jahodouvou."
"A nešlo by to jenom posypat grankem?" Mařka na to.
Kácela sem se zoufalstvím k zemi.
V cukrárně mají hrozně hezky vypadající zákusky, ale už leta se jenom dohaduju jak můžou chutnat, protože v životě si nedám mandlový řez za třicet korun, to by se mi zákonitě v hovno v krku obrátilo. No nic, dala sem si teda gofry s malinama a se šlehačkou, a dopadlo to jak muselo, totiž zapatlala sem si od malin rukáv, následně celou ruku, pak mi spadla šlehačka na bundu a na rifle. Tragédka na pochodu.
Když sem dorazila do Vaňkovky, nestíhala sem se divit. Nějak sem zapomněla že lidi chodí nakupovat. Fakt sem zapomněla co se v takových nákupních centrech děje. Ze všech stran útočily velikonoční vajíčka. Slepice. Králíci. A šílení lidi, pobíhající s kabelama sem a tam a tam a sem, dlachnící v ruce hamburgry, hranolky, smažený krevety, zmrzliny... šílený. Absolutně šílený. Minula sem obchody s oblečením. Vůbec se mi nechce nakupovat, nebaví mě to. Nemám na to nervy, abych stála u kabinek a čekala až si budu moct zkusit tričko z výprodeje. Namířila sem si to teda rovnou do elektra a zůstala sem vytlemená na sluchátka. Najednou na mě něco skočilo zezadu, cyhtlo mě to za krk a začlo se to mohutně smát. Lekla sem se jak treska. Potom se to postavilo přede mě, šermovalo to hadrem a jakýmsi postřikovačem. Byla to Jolda. Chichotala se, jak mě doběhla, ale já sem byla furt tak trochu posraná a tak sem se zas až tak nesmála. Úplně sem zapomněla že tam dělá. I když ji tam vlastně potkám pokaždý když tam jdu, a pokaždý na to taky zapomenu. Jolda má krásný tvar obličeje, takový srdcový. Taky má moc hezkou pleť, řasy jak laň, a hezkou postavu. Přes to všechno budí respekt. Když někomu řekne "hrábneš na mýho starýho a rozcásnu ti popelníkem hlavu" tak jí každej věří. Protože je to bitkařka. Leštila presovače a vykládala, vykládala a vykládala.... Potom ji zahnal nějakej manažer a měly sme po rozhovoru. Stejně se brzo potkáme v hospodě. Koupila sem teda sluchátka s mikrákem a šla o kousek dál na jídlo, což nebyl zas tak dobrej nápad, protože je tam moc velká kumulace nechutných lidí. Pojídala sem hranolky z káefcé a sledovala tlustou ženskou jak naslinila kapesník a utírá pusu svýmu tlustýmu synovi. Bylo mně zle. Opravdu, hrůza. Už jenom chybělo aby tam příšla nějaká žena a začla kojit mimino. Pozvracela bych se už úplně. Kolem mě bylo tak pět borců kteří měli na stolkách noťas. Mně to furt přijde divný. Sednout si doprostřed nákupního centra k mekáčovýmu stolku a rozložit noťas. Já bych v takové atmosféře teda neudělala nic. Když už, tak bych si zalezla někam do kavárny.
Já ty lidi nechápu. Je to tak těžký, být normální?

Koncem dubna je Čarodějáles. Těším se jak prase. Překecala sem Simu a Efu ať dou taky. Budou tam Guano Apes, na ty su zvědavá hodně. Tady tu kapelu sem v životě asi nepochopila. Mají tři tak dobře našlapaný hity, že je člověk prostě musí žrat, ale zbytek stojí vyloženě za hovno. Zívačka, nuda. Tak su zvědavá, jaký budou naživo. Každopádně se na ně těším. Dál tam bude Clou, Airfare... no tak to se těším mega, Horkýže... no bomba, to bude rachot. Pak budou Čankišou, na jednom koncíku už sem byla a nějak mě to nevzalo, tak uvidíme. Potom Elektrick Mann, sem zvědavá, jestli vůbec vylezou na pódium, nebo co tam vůbec předvedou, to bude taky zajímavý. Taky tam budou Killjoy, vůbec to neznám ani to nemůžu nikde dohledat. Pak ještě Totální nasazení, ti mi připomínají ZNC. A samozřejmě Čoko Voko, ty holky žeru. Směju se už dopředu ( je mi padesát pět, mám celulitidu už i na vlasech, přestávám se ohlížet po bimbasech :))

Celkově se těším móc.

Malý hyeny hyenovitý

Ve školce sme dopadli neslavně. Neslaně. A hlavně nemastně. Sima mě varovala, že se rozčílím, naseru, a že to vlastně ani nemá smysl. "Byli sme v pořadníku devětasedumdesátí." Poulila na mě oči když sme se potkaly u Alberta. "A do horní školky vůbec nechoď, tam už nemají ani přihlášky." Dodala.
Horní školku sem teda vynechala, a doplížily sme se s Áňou na zápis do školky nad Albertem. Školka jak z roku dva, což mě ale nepřekvapuje, pro přihlášku sem tam byla už minulej rok, takže vím. Zvonila sem dlouho předlouho, až mi otevřela uklizečka. Čekala sem dole až si teda pro nás někdo přijde a slyšela jekot vychovatelek, ale ukrutný, chudáci děti. Řev dinosaurů by hlasitostí odpovídal intenzitě hlasu vychovatelky. Děcka kolem nás lítaly jak rakety. Ječely, pištěly, řvaly. Uvnitř školky je tma, kachličky, na zemi lino. Dohromady to dává pocit ústavu. Říkala sem to pozdějš Simě, a ta k tomu podotkla: "Requiem pro panenku, vole." Uklizečka nás po delší době dostrkala nahoru do třídy, co byla zároveň asi i jídelna. Tam mě zpozorovala vychovatelka a zahulákala na mě: "Jó, moment, hnéééd. Prší tam ještě?" Zakroutila sem hlavou. "Děckááá, tak dem ven, už tam neprší." Načež se děcka vyhrnuly do šatny a vytlačily nás tam taky. Ředitelka přišla, řekla, ať tam chvilku počkáme a zase odešla. Stála sem uprostřed šatny plné malých predátorů. Děcka zíraly na mě, a na Aničku, jak smečka hladových hyen. Oči se jim zákeřně leskly. Z pusy jim tekla kyselina rozpouštějící kosti. Anička přišla k nějaké holčičce. "Ahoj, já jsem Anička, jak seš ty?"
"Já jsem Lenička." Usmála se malá lentilka. No tak aspoň něco, říkala sem si. Třeba ty děcka nejsou takový piraně, jak vypadají, nechala sem se opít rohlíkem. Načež ňákej malej přičmoudlej hajzlík namířil na Aničku prst a zařval: "Heléé, tady je nějaká tlustá holka." Na vysvětlenou musím dodat, že Anička je pižlík, ale měla na sobě bundu, takže vypadala kuličkově. Hyení čelisti se chystaly nás rozdrtit. Anička se rozbrečela. Aby toho nebylo málo, týpek v tričku s Bořkem Stavitelem na Aničku namířil taky prst a zaburácel hyením chechtákem: "A taky je blbááá!"
Než sem stačila něco udělat, říct, hyeně vydloubnout oči, přišla ředitelka. Odvedla nás do kanclu. Anička furt brečela. Řekla, že sme na osumdesátýmprvním místě. Dětí berou patnáct. A jelikož nemám zaměstnání.... tádydá. Jakože nic.
Pokračovaly sme do spodní školky. Aničce sem mezitím koupila hrozny a nějakou hračku, protože mě bylo líto, že sem neřekla malýmu Bořčímu stavitelovi ať táhne do hajzlu, a měla sem výčitky svědomí. Ve spodní školičce to bylo lepší. Vychovatelky neřvaly. Anička dostala dokonce papírovou hračku. Zato sem si všimla, že těch dětí na jednu "tetu" je tam nějak moc. V pořadníku sme byli sedumdesátí pátí. Nemusím se trápit, že by nás vzali.
A tak Anička bude dál chodit do soukromé montessori školky. Je tam spokojená. Já taky. Udělala pokroky. Vychovatelky se tam dětem věnují. Ve třídě dětí není milijon. Dokonce tam mají kroužeček vaření, nad tím sem kroutila hlavou a vysekla sem "tetě" poklonu, že teda musí mít silný nervy, mít deset dětí v kuchyni :) Prostě Anja zůstane tam kde je a tečka. Nepotřebuju aby mi z ní mezi hyenama vyrostl gangzta.

Už to vypadalo že budu muset do práce. Na účtě skoro prázdno, koncerty a fesťáky za dveřma (knock knock....), a z našich dvou (jednoho) příjmu jako nevyžijem. Už už to vypadalo že skončím v call centru. Kroutila sem se několik dní a nocí jak strašně smrtelně mě to zasáhlo. Fakt to vypadalo smrtelně bledě. Už sem tam mohla sedět. Ale najednou, a to sem měla vědět, že mě ten osud nenechá se posrat, nám přišly prachy, s kterýma sem vůbec nepočítala. Můžu eště půl roku žít. Nikam nemusím. Jsem happy. Jestli je někdo narozený pod šťastnou hvězdou, sem to já. Štěstí je tmavě zelený světlo. Vím to, vidím to než usnu. Ochrana milovaných lidí je bleděmodrý třpytící se světlo. Jako když se rozsype drťka z baněk.

Po dlouho dlouhé době sem zašla do hospody na protější sídliště. Borci kecali o koncertech a fesťákách. Pojedou na ty Brutály, no jasně. Plánovali to dvě hodiny. Nudila sem se. Podotkla sem, že metloši mají nějak moc výhod na to, jak sou nemožní. Zmalovaní vombati. A furt tady mají koncerty s tím.... chrlením krve a taky fesťáky.
"A kde sou punkový fesťáky?" Udeřila sem na Pepu.
"Máš spoustu takových, na lontech. Ota furt jezdí, se připoj." Mudroval Karel.
"Vogo, punkový fesťák kde je headliner Vypsaná Fixa?" Smála sem se. "No to je teda kultůra."
"Dřív bývaly na těch lontech zábavy." Posteskl si Karel. Ty vole Karle máš vole pravdu, ach starý časy, chce se mi plakat....
"Ale Jáňa má pravdu, punk tady prostě není. Naposled sem byl na Exploited, to je patnáct let zpátky." Řekl Pepa. "A taky Ramones. Byli ste na nich někdo?"
"Ti měli koncert teďkonc." Řekl Hugo.
"Ramones?" Divil se Pepa. "To je tada blbost."
"To byli Rasmus." Máchla sem rukou. Omg wtf lol rofl.
Pravda je, že sem chudák s tou hudbou. Například v Kanadě mají Warped Tour. To je několik punkových kapel, který jedou spolu turné. Vlastně fesťáky. To bych jako chtěla vidět. Tady ty rokáče sou sice dobrý, to jo, ale není úpa supa, jakože bych nemohla spat z toho, že uvidím Migy nebo Divokýho Billa, no to teda ne. Zato bych se třeba třeskutě těšila na Flogging Molly nebo NOFX. Což mi teď připomnělo jak sem naposledy v lesbím baru pustila Gogol Bordello a vypudilo to většinu posádky, včetně Simy. A taky sem do jukeboxu hodila půl sta, abych si poslechla Chinese Democracy.

Na balkoně si nějaký ptáček postavil hnízdo. Je asi imaginární, jako Bůh. Nikdo ho nikdy neviděl. Přesto tam má hnízdo, který ani bouřka neodnesla. Sypeme mu ořechy a rohlíky. A ty mizí. Tak si myslíme, že tam je. Haribo se eště neodlouplo ze stropu balkonu. Zato už ale vybledlo.

Mládí v hajzlu, do důchodu daleko

- S koncertama je to teďkonc špatný. Bojím se, že lepší to v dohledné době nebude. Zatímco Hugo si vesele pojede na Soulfly do Prahy, tak já zase zůstanu sedět doma s hudebním absťákem, jelikož mi nějak nic nehraje. V nejbližší době z českých kapel akorát Sunshine a Sto Zvířat, který ovšem hrajou v Praze. Pak tady máme brněnské vystoupení Evy a Vaška na Špilasu. Bojím se, že už neseženu lístky :))) Ze zahraničních tady budou Simply Red, ZZ Top a AC/DC. Návštěvu takových koncíků absolvuju leda tak až se budu chtít nudou zbláznit. Billy Talent za tři měsíce vydají novou desku. Vyrazili na nový turné (předskokani Rise Against a Rancid - ty chci vidět už deset let), ovšem po Americe, takže to vypadá, že si na kluky ušatý ještě počkám, minimálně do podzimu. V červnu se zajdu podívat na Korny (zase v Praze, světe div se) a Hugo mě taky tahá na koncík kapely našeho tatéra (jo, těch co hráli před Biohazard, takže respekt, kluci :)) Pořád ještě pěstuju seznam kapel, který nutně potřebuju vidět než umřu a taky mám seznam lidí, s kterýma se musím vyfotit. Na seznamu mám taky The Rasmus. Takže sem byla přešťastná, když včera Hugo přišel s tím, že tady budou mít koncík. Štěstím sem byla celá bez sebe. Když sem ještě zjistila, že předskokani jsou Airfare, nemělo to chybu. Hugo mi hrdě vypsal datum konání - a vůbec ho nezarazilo, že to bylo v únoru. No nic, život de dál. Ďas aby to....

- S Aničkou půjdu na zápis do školky, uričitě ji zase nevezmou. Jelikož vezmou děti matek, který jsou dál na mateřské. Protože je to všechno podplacený, a do školky se dostávají děti známých od soudružek učitelek. A všechny matky světa se proti mě spikly. Mluví divným jazykem, šišlou a doma si pěstují muže. Muže, kteří nejsou schopní ani ohřát si jídlo v mikrovlnce, a takový muže ještě milují. A protože se mnou společenství matek nekamarádí, neřeknou mi, jak to dělají. Protože já to nechápu. Zjistila jsem, že jsem povaha tak hrůzná, že si ani nenajdu přítele v Second Lajfu. Jelikož takovej borec, aby mě ustál, se tam jako ještě nenašel. Ale až se takovej objeví, bude to prda až to zalaguje celej sim. Z toho plyne, že jsem hrozná nejenom reálně, ale taky virtuálně.

- Firmy a agentury stále odmítají moje žádosti o práci. Něco je špatně. Zjistila sem že pravda je blbost, kdo si počká, se nikdy nedočká, a když budu sedávat v koutě a čekat až mě někdo najde, vyrostou ze mě akorát za tu dobu malí nezmaři. Inspiroval mě Frank W. Abagnale (to je ten, co neuměl nic, ale dělal všechno), takže sem si do životopisu zase vesele připsala že mám maturitu, umím aktivně anglicky a přefotím si fotku, kterou mohutně upravím, než ji na ten životopis plácnu. Protože když mě odmítli v call centru, což je sběrna zoufalců, to mě teda nasralo.

- Chci si stáhnout spoustu hudby, ale Hugo mě vyděsil k smrti, že mě za to zavřou, že se to teď nějak moc kontroluje. Tím mi zakázal stahovat z torrentu. Nevím, co budu dělat. Přece si nebudu kupovat céda, nebo co

Dancing Queen

V pátek byla naplánovaná akce u Simy doma. Sima říkala, že to bude v klidu, jakože jenom popijem a trochu předoslavíme ty její narozky. Že to v klidu nebude mi došlo, když sem se dozvěděla, že příde Efa s jejím přítelem.
Koupila sem víno a jakousi hnusnou japonskou směs, což měly být nějaký křupky, ale vůbec bych si nedovolila to tak nazvat, protože něco tak strašnýho můžou prodávat snad jenom ve zverimexu. V devět večer sme seděli u Simy v kuchyni, chlastali a jedli chlebíčky. Seznámila sem se s Efím boyem Ríšou, který nepil, prý aby nás měl pod kontrolou. Všichni byli zase jak urvaní z řetězu, nejvíc pochopitelně Efa. Rýpala se v japonské směsi, vyhazovala od tama medovo-kořeněný křížky a frflala: "Ježiši ty seš sráč, cos to koupila? Panebože, tos nemohla koupit normální ořechy? Ty seš woe orion naše hvězda, ty sračko." Smály sme se jak vorvani, Sima mi furt nalívala hnusný kyselý víno, a že bylo tak kyselé přesto sem se opil. Sima rozhodla, že pustí céda. "Teď vám pustím výběr... jak se to Janino řekne anglicky?"
"Best of"
"Teď vám pustím výběr Best Of volové."
Nahodila Billy Talent ("co se divíš, každýho nakazíš, seš jak mor"), Gány a Foo Fighters.
Efa obracela oči, ta by si nejrači pustila Morandi. Ríša se zdržel hlasování. My sme se Simou vedly vědecký debaty, jak už je dobrým zvykem.
Sima: "To má koule tyjo, Janino, dělej bubeníka."
Popadla sem teda smotaný dřevěný ubrousky a třískala sem do stolu do rytmu Foo Fighters.
Sima: "Dělám Dejva, takže zpívám. Ty jo, to je borec."
Já: "No to je. Bubeník je ale hezčí."
Sima: "No no je kusanec. Kdybys ho Efo viděla, no ty jo."
Já: "Bacha, ten je můj, ty máš Dejva."
Sima: "Jo jasně, ten je taky dobrej. Ale dobře to teď rozjeli co?"
Já: "Jak teď?"
Sima: "No jako kapela, sou dobří."
Já. "Ale oni nehrajou odteď."
Sima: "No tak dva roky. Ale sou dobří."
Já: "Nehrajou dva roky. Dyť mám nahraný Everlong ještě někde na videokazetě, to musí být už tak deset let."
Sima: "Si děláš prdel."
Já: "Ty jo, a co by Dejv celých těch deset let asi tak dělal?"
Sima: "Byl by doma?"
Ríša jenom kroutil hlavou, jakože "kolik vám je holky let...". Efa se mohutně napila vína a bouchla mě do zad. "No jo, ty víš všechno nejlíp, ty seš hvězda, woe. Kde máš svoje hvězdný naušnice? Tam máš jakýsi trapný cosi.... ty pytle hoven, co to je?"
"Čtyřlístky." Objasnila sem. Že sem si je vzala jako talisman proto, abych přežila Efu ve zdraví, o tom už sem se nezmínila.
"Ježiši, čtyřlístky. Ty seš hvězda. No ale teda nejseš hvězda jako já, ti říkám. Já chodím ze školky v návlekách. Normálně si v nich odejdu, jdu dom přes celou dědinu, vole megere megere kris kros, chachááá, ještě se stavím do vobchodu, dobrý den, tady mě máte, jsem paní Návleková, a doma zjistím, pičo, že je mám na nohách, tak je druhej den vrátím do školky a vodejdu s jinýma, chachááá chró".
Rozhodli sme se, že pudem na diskotéku. Teda já sem se nerozhodla. Oni se rozhodli. Snažila sem se tomu mohutně zabránit, ale nešlo mi to. Byla sem donucená zavolat taxíka. Řekli, že tágo bude u baráku za pět minut. Luplo mi z toho za krkem, protože Efa si zrovna malovala oči, což dycky trvá hodinu, navíc Ríša si vzpomněl,že si musí vyčistit zuby. Zapomněla sem dodat, že je metroš, z čehož Sima měla šílenou srandu. Takže sme ještě dostali přednášku o výhodách zubní pasty Colgate Total White Now a pak, zatímco už sme všichni byli obutí a oblečení a já nervní jak tuleň, si pígloval zuby a nevypadalo to, že by chtěl přestat. Sima mě vyhodila, ať zdržím taxíka, a tak sem teda šla ven. Už tam stál. Naskočila sem a zoufale sem řidičovi vysvětlila, že nahoře mám ještě tři kamarády, kteří si ale ještě nutně musí vyčistit zuby, fuck, a tak musíme ještě čekat a ať někam zajede.
"Tak vy máte takle čistotný kamarády?" Vyzvídal taxikář.
"No oni to nejsou kamarádi, to sou dvě kamarádky a jeden kluk, ale zrovna si vzpomněl, že si musí nutně vyčistit zuby, tak tady budeme prostě čekat." Řekla sem nasraně.
"Aha, tak to musí, když jedete na diskotéku, aby pro vás byl čistý a voňavý." Uchichtával se taxíkář.
"No to může, ale jak dlouho tady budem čekat, že jo.."
"Tak to má dobře zařízený, když má tři holky, tak musí o sebe dbát, že jo?" Udeřil taxikář.
Já: "Ne, tak to není, to není náš borec, to je jedné jenom... týpek." Celkem sem z toho byla znechucená, co si o mě ten člověk myslí. Nevím, koho teda vozí, ale toto... no sodoma gomora. Pěkně mně dal.
Pak ti tři konečně dorazili a odvezl nás na disku.
Na diskotéce je jediná dobrá věc, striptýzová tyč. Atrakce numero uno. Hned sem ji obsadila. Pak mě teda na chvilku vyštípala Sima, když si zkoušela šplh. Narozdíl ode mě jí šplhání šlo, já už se ani nepřitáhnu. Ale nebránilo mi to v tom, tančit a kroutit se, a dělat tyčový kreace. Efa byla jinej formát, ta se ještě začla svlíkat.
Přežila sem tak několik hodin a několik děsných diskotékových hitů. Zpátky sme si zase vzali taxíka, tentokrát sme zase museli čekat na Ríšu až si doumývá ruce.
Druhej den sem byla úplně vyřízená. Namožený ruky, nohy, otlučený kolena, žebra, lokty a modrák za krkem. Na tyč už nikdy víc. Ještě teď se z toho dostávám.
Sem zase jednou přecenila svoje síly. Striptérka ze mě prostě nebude, musím se s tím smířit.

Zdeptaná Sima a vesmírný ještěrky

Velefirma kde se mnou vedli hodinový pohovor, se mi samozřejmě ani neozvala, jestli mě vzali nebo ne, z čehož je jasný že nevzali, ale když už dělají tolik voprdů, mohli poslat aspoň mejl. Dělají machry a hajzl mají na chodbě. A recepci v průvanu. Takže si tam vesele může sedět slečna "I´m plastic, it´s fantastic".
Sima bude mít narozeniny. Třicátý. Je z toho v depresi už půl roku, ale teď zoufalství vrcholí. "Řekni mi, řekni mi, jak to mám slavit? Co chceš slavit?" Bědovala u piva.
"Že seš blíž ke smrti." Podotkla sem vtipně. Hodila po mně škaredý pohled staré třicátnice.
"Třicítka je strašný věk." Řekla.
"No jo, to je skoro půlka života. Když mi bylo patnáct, tak sem si přísahala, že se ve třiceti zabiju, abych tady nevydýchávala vzduch." Řekla sem popravdě.
"Já su fakt v depresi." Potáhla z cigára. "Představ si, že minule sem stála u baru, a tam ti mlaďoši, tak kolem těch třiadvaceti, tak sem řekla, že mi bude teďka třicet, že jako budu dělat oslavu, a čekala sem, že řeknou, jakože ´no né, tobě a třicet, to si děláš srandu´. Ale Jano, vono se to neděje!" Třeštila na mě oči, ve kterých byla smrt. "Do toho všeho... Efa má dalšího nabíječe. Víš kolik mu je?" Mávala si před obličejem cigaretou.
"To nevím." Přiznala sem.
"Dvacet! Představ si, dvacet."
"Tak to je lepší skóre než šestnáctiletý, ne? Kde vona je vůbec bere?" Zajímalo mě.
"No tak ona bydlí v nějakým skoro rodinným domku a tam bydlí jedna rodina, ti mají syna a za tím synem tam chodí kamarádi. Jenomže nemůžou u nich doma kouřit, tak všichni chodí k Efě."
"Ona má stálý přísun mlaďochů ty jo." Smála sem se.
"Ta se má." Pokývala Sima hlavou. "Nikam ani nemusí chodit."
"Ona je vlastně jak sklípkan, jenom čeká, kdo jí uvízne v doupěti." Smála sem se.
"No a druhá věc je, že ty lidi, co chcu pozvat na narozeniny, nechcou aby tam přišla Efa. Jedinej, kdo to chce, seš ty, Lucka a Peťa. Ostatní mají frfly."
Představila sem si, jak zas budu obouchaná, ohořelá a neslyšící z Efích výkřiků typu "megere megere kris kros" a nebyla jsem nějak schopná určit kde vzala Sima jistotu, že Efu někde chci :)

Je mně strašně smutno po létě a po fesťákách a po koncertech. Chybí mi se prostě někde na slunku vyplácnout se škopkem. Někde, kde je každýmu jedno kdo jsem, co jsem, co mám za sebou a co před sebou. A kde hlavně hraje hudba a zvuk z bubnů drtí žebra. A kde je energie milion a člověk tam žije, a ne přežívá. Tak to bych chtěla. Být někde mezi svýma.

V neděli u nás byla na návštěvě tchýně, prý podívat se na Anju. Přijela, zahlásila že na tu samou jízdenku, na kterou přijela, se chce dostat ještě zpátky, takže si vypočítala, kdy má zase vyjít. Což mně přišlo dobrý, ale zase na druhý straně... no, aspoň přivezla řízky a bramborový salát. Ze sportu sem se zeptala co dělá její rodina, protože se jako moc nestýkáme. A zjistila sem, že Hugova ségra, která je učitelka, a je strašně hloupá, se rozešla se svým přítelem, se kterým měla.... psa :) Jorkšíra. A protože oba psa milují, mají jako o něho střídavou péči.
"To jako pes jezdí k Jirkovi na víkend?" Chtěla sem vědět a dělala sem, že se nesměju.
"No oni si Endžinku střídají po týdnu, víš." Řekla mi tchýně s vážnou tváří.

Jako by toho nebylo dost, dostala jsem email od Vesmírných Lidí. Varují mě, abych se nestala čipový otrok. Protože pokud se nechám očipovat, budu zotročena vesmírnýma ještěrkama ve službách pekla. No ty vole. Takovej dlouhej mejl, to byl vyloženě námět na román. Jako vymakaný to mají, to zase jo :) Hlavně argument, že očkování vlastně v této době vůbec není potřeba a pouze slouží jako příprava lidí na očipování. No kdo todle vymýšlel, to musel být frajer.

Ukopla sem si malíček a to tak, že hodně. Bolí to jako prase. A v noci se mi zdálo, že jsem byla igelitový sáček. Co z toho plyne, to už snáře neuvádějí.

Pohovor

V pondělí proběhl další pohovor. Mělo to být na místo recepční. Kam až sem se musela kodrcat, v té děsné zimě, ani radši nemluvím, protože pak bych musela psat, jak mě nějaká pomstychtivá důchodkyně poslala úplně jinam, takže sem musela obcházet půlku sídliště. Do firmy sem teda zase dorazila nasraná, kalhoty obalený sněhem a rozpouštějícím se blatem, nos červenej, vlasy rozcuchaný, protože sem si musela sundat čepici. Prostě elegance jako sviň. A to sem si ještě svědomitě předtím žehlila halenku. Po delším bloudění ve firmě jsem našla ženu, která se mnou měla provést pohovor. Pořád se jenom usmívala, tak sem si říkala, to je fajn, to pude dobře, s usměvavýma lidma se dobře mluví. Že já se dycky nechám opít rohlíkem! Nechala mě čekat dole v hale a abych předstírala zájem, listovala sem si jejich katalogem, i když jsem měla daleko horšejší starosti, protože se mi spustil sopel a já sem neměla kapesníky. Což mi značně komplikovalo situaci. Zuživě sem hledala kapesníky, ale nikde se u mě nenacházely, tak sem to vzdala a silou myšlenky sem rýmu zarazila. Když byl sopelní obřad dokonán, přišla si pro mě žena a zavedla mě do výslechové komory. Byla sem připravená na všechno. Ale to, co přišlo, bylo vážně sado. Ani historky mých pivních kamarádů o výslechách na Nopce nejsou tak strašidelný. Vyhlašuju to za nejhorší pohovor mýho trapnýho života. Protože byl nejdelší. Vytáhla asi pět stránek á čtverky a zahlásila, že teď se bude teda na něco ptát. Následně z ní zmizel úsměv. Ptala se a zapisovala. Semtam prohodila doplňující otázku. A já sem se klátila v židli, dělala sem rozumy a humory, smála sem se a v duchu sem umírala. Moje důstojné Já skřípalo zubama a křičelo.

Otázky byly následující:

Co naší firmě můžete nabídnout?
Jaká je vaše dosavadní praxe?
Proč si myslíte, že se na tuhle pozici budete hodit?
Co si myslíte, že bude náplní Vaší práce?
Jak vycházíte s kolektivem?
Jak vycházíte se šéfem?
Co byste dělala kdyby vás šéf delší dobu neocenil?
Co vás demotivuje?
Co vás motivuje?
Co byste dělala, kdybyste nemusela pracovat?
Jaké jsou vaše zájmy?
Jak by vás popsali kamarádi?
Proč by vás tak popsali?
Jaký je váš největší idol? (nééé, nebyl to Ben)
Popište váš den.
Co je váš největší životní úspěch?
Co je váš největší neúspěch?
Co se vám v poslední době povedlo?
Co se vám nepovedlo?
Dokážete dělat přesčasy?
Pracujete radši na samostatných úkolech nebo v kolektivu?
Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste si vyčarovala?
Kde si myslíte že budete za dva roky?
Kde budete za deset let?
Kde byste chtěla být za deset let?
Co byste změnila na svým životě?
Na jaké pozici byste chtěla pracovat, kdyby to bylo možné?
Jaká je vaše nejlepší vlastnost?
Nejhorší vlastnost?
Co byste dělala kdyby vám zákazník řekl, že váš kolega něco pokazil?
Proč jste skončila v minulém zaměstnání?
Co si myslíte, že byste dělala, kdybyste měla na starosti tady vzorkovnu?
Co byste dělala, kdyby na vás byl zákazník nepříjemný?
Jak jste na tom s jazykama?
Umíte Power Point?
Jak jste na tom s uživatelskými programy na PC?
Jaký byl váš největší pracovní úspěch?
Jak jste v minulém zaměstnání vycházela s kolegama?
Jaký je podle vás nejlepší šéf?
Jak si představujete ideální práci?
Jak si představujete ideální život?
Čeho chcete v životě dosáhnout?

Jako tady to skončím, protože pakárna. Chtěla sem jenom zapípat "mohu poprosit o sklenici vody?" ale ani na to sem neměla čas. Potom mi žena dala papír, že mám napsat jakýkoliv text na stránku a půl, jako kvůli grafologickýmu rozboru, a odvedla mě do jiné místnosti. Na schodech sme potkaly další účastnici výběrového řízení. Měla saténovou červenou halenku, sukni těsně pod prdel, lesklý silonky, brutálně vytrhaný obočí, pusu obtáhlou červenou rtěnkou, vlasy sčesaný do upravenýho culíku a přes kozy neviděla na schody. Představila se ženě. Žena řekla, že za chvilku se jí bude věnovat, ať chviličku počká. Prsatka vydechla "jistě..ééé". Měla to nacvičený z nějakýho porna. Bylo mi jasný, že svoji slohovku budu psat zbytečně. Nenechala sem se zdeptat a když už sem uvedla jako svýho idola Dalajlámu, vzpomněla sem si na jeho "nikdy se nevzdávej" a vzpomněla sem si taky na Bena, kterýho sem neuvedla, a taky na jeho "nikdy se nevzdávej". Sedla sem si teda k papíru a pozorovala borečky kolem sebe. Byli tam samí takoví mladí, hezcí, šikovní, dlouhovlasí... no inspirativní. Nejdřív mě napadlo napsat text nějaké písničky. Protože to bylo stejně jedno, co tam vysmolím. Protože nemám kozy čtverky ani místo mluvení nevzdychám. Ale nakonec sem si řekla, že se přece jenom nevzdám. A tak sem napsala traktát o tom, jak mám ráda Brno. Chtěla sem napsat něco ušlechtilýho, ale nějak se mi tam vetřela historka, jak sem v hliněným zákopu u baráku dostala šutrem do hlavy.
Tímto dělám za tímhle pokusem o získání místa tlustou čáru. Jediný, co sem si z toho odnesla, je pozitivní "horší už to být nikde nemůže".

hola hola, sociálka volá

Dneska sem se vydala na sociální úřad, sociální ústav, abych předala papír s potvrzením o školce. Většinou to jde hladce, přijdu, jdu rovnou na přepážku, předám papír, odejdu. Tentokrát sem podcenila situaci. Kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych si sebou termosku s kafem o objemu pět litrů a v kapse bych měla sáčky s kokainem. Když sem přišla na úsek kam patřím, zůstala sem stát v šoku. Hemžení, mumraj, fronta táhnoucí se od nevidím do nevidím, pobíhající děcka, křičící cigáni, nervózní matky. Posedávající důchodci. Nachrchlaní bezďáci. Bezzubí. Horko na umření a já bez kafe. Bez vody. Bez cigára.
Našla sem si konec fronty k přepážce 4,5 kam normálně patřím. Na přepážkách se dlouho nic nedělo. Fronta nepostupovala. Přede mnou stála matka, co měla hozený mimino přes rameno. Mimino pištělo. Před matkou stálo hnusný stvoření, čemuž se bojím přiznat nějaký pohlaví, ale z vyprávění jsem pochopila, že je to žena. Byla to velká hrouda tuku, s bílou pletí, ale úplně strašidelně bílou, vypadalo to jakoby přes tu kůži ten tuk prosvítal, ono to vlastně vypadalo jako hrouda tuku bez kůže. Jako tuková buňka. Tuková buňka s blbě udělanou trvalou a divně zesvětlenýma vlasama, asi to měla být blond barva, nebo co. Za mnou stála černovlasá žena s dcerou. Dcera hrála dost hlasitý střílečky na telefonu. Vedle fronty seděli ti, co měli štěstí a urvali místo. Vedle mě seděl bezďák. Podíval se na mě a utřel si sopel do rukávu. Starej cigoš vepředu zachrchlal tak, že sem myslela, že bude sbírat plíce po zemi. Vyčkávala sem, kdy z těch lidí začne odpadávat svalovina a různý části těla. Otevřela sem aspoň okno, abych tam sebou nesekla.
Hrouda se otočila na Matku, která se zrovna snažila sundat si dítě z obličeje. "To je ale strašný, že? Taková fronta. Jako mně není dobře, vám říkám, mně není dobře, mám zablokovaný krk." Politovala se Hrouda.
Byla sem vděčná, že obětí tučné ženy nejsem já. Nesnáším takový kecy. Nemají význam. A nezajímají mě. Já bych ji odpálkovala. Ale Matka né, ta byla nějak moc slušná.
"Co se vám stalo s krkem?" Chtěla vědět.
A Hrouda, vyčkávající na svou příležitost, spustila na celý kolo. "No to víte, já mám taky děcko, no proto tu su, ne, no tak jak se s ním furt tahám, ne, tak jedno ráno se probudím, jako a nemůžu pohnout s krkem. Kámoška mi říkala, že můžu takle vochrnout, to víte, to není žádná sranda, tak sem musela jít k doktorce. Tam sem čekala, představte si, dvě hodiny. Znáte Holubovou v Krpoli? Ne? No já k ní chodím. No je to tam dost hrůza, vám říkám. Takže potom mě teda vzala, vyšetřila mně a řekla, že mám zablokovanej krk, no normálně ho mám zablokovanej. Nesmím se namáhat. Jenomže nenamáhejte se s děckem, že jo, to nejde, ne. Takže já su nemocná a ještě tady musím stát v takové frontě, no a to si nemyslete, žádná sranda. Teď nohy mě do toho bolí, představte si, minulej rok sem měla úraz kolene, no to taky bylo..."
A pokračovala. Jela jako fretka. Některý lidi zřejmě mrzí, že sou zdraví, tak si ty svoje nemoci musí vymýšlet. Každej furt nad něčím fňuká. Všechno je to přežitek.
Matka přikyvovala a umravňovala děcko. Za mnou se furt střílelo. Měla sem chuť lapnout ten mobil a vyhodit ho z okna. Nebo si minimálně jít pro kafe. Na chodbu se nahrnula tlustá těžkotonážní cigoška, která kdyby do fronty žduchla zezadu, poskládáme se všichni jak domino a první stojící v řadě by prorazil hlavou přepážku číslo 6. Vyřvávala, že tady rozhodně čekat nebude, že na to nemá čas (no jistě, musí do práce chachááá), a že jde rovnou za vedoucím. Na moment sem chtěla být taky cigán. To bych totiž byla voprsklá jak nudla a nemusela bych ve frontě čučet jak husa z tašky. S vyhlídkou, že tam strávím tak hodinu minimálně.
Zase sem zachytila monolog Hroudy: "Já sem kojila jenom do čtyřech měsíců. Ale kamarádka, ta kojí furt ještě a malej už má rok. A vona pořád kojí. Váží chudák čtyřicet kilo. Ona vůbec ani nejí. Vůbec nejí. Říkám jí furt, jak může kojit když nejí, ale vona né, vona je úplně vycucaná, vona váží čtyřicet kilo. A furt kojí, malýmu už je rok. Ale vona kdyby tady byla, ta by jim dala. Ale vona je v Praze. No."
K Matce se přihnala cigaňa. "Jako to byste měla jít přednostně s tím děckem, to víte jo? Ze zákona na to máte nárok. Normálně, tady na vostatní se vyserte a vběhněte tam."
Matka se jenom usmála a dál stála ve frontě. Dítě pištělo.
"Ale to byste fakt měla jít přednostně." Řekla sem jí. "Už kvůli děcku, dyť se podívejte, kolik tady může chytnout bacilů, to není dobrý." Hodila sem hlavou směrem k bezďákovi. Člověk měl pocit, že chytne svrab minimálně a mor jako bonus. Černovlasá žena za mnou se přidala "No to byste měla ale fakt jít přednostně, tady můžete chytnout kdeco."
"No, už jsem nad tím taky přemýšlela." Pípla matka.
U přepážek se dlouho nic nedělo. Nikdo nešel dovnitř ani ven. Pak vyšel jakejsi trhan, s předkusem, čučel přes brýle s deseti dioptriema a mně bylo jasný, že ho na přepážce asi učili, jak se podepsat. Přemýšlela sem, proč se točí horory s psychopatama, se zombíma a mutantama, když na sociálce je to skoro všechno v jednom. To je prostředí pro námět na horor. Protože člověku se tam vážně chce křičet. Z přepážkovýho kolbiště vylezla úřednice a oznámila nám, že mají pauzu na oběd. V mým soukromým hororu by teď mutanti v kostýmech bezďáků vyrvali radiátor ze zdi a úřednici by umlátili, až by z ní zelený sliz tryskal. Takle ale sem musela poslouchat jenom chabý urážky, jako "děte do prdele". Oběd teda znamenal další půlhodinu minimálně. Sesunula sem se podél sloupku až k zemi. Todlenc bylo fakt nadlouho. Holka se střílečkama si sedla na zem vedle mě.
Hrouda pokračovala: "Tak nám přesunuli sociálku z Krpole semka. No to je ale teda bordel."
"Tady ale nepatříte, když ste z Krpole." Řekla černovláska.
"Jo, sem patříme." Nedala se Hrouda. "Ale vy, pokud máte jinou městskou část, tak máte jiný přepážky, tam ty vepředu. Tady je jenom přesunutý Krpole."
Zděšeně sem se podívala na lidi kolem sebe. Polovina fronty se mohutným úprkem přesunula k předním přepážkám. Čekala sem delší dobu, než mi to dojde, a pak sem se přesunula taky. Další fronta, další čekání. Děs.
Když sem se konečně dostala na řadu, byla sem na pokraji sil. Předložila sem teda veleslavný papír s potvrzením. Úřednice se na mě podívala skrz brýle a zahlásila: "Vy to ale máte na starým tiskopise, to není platný."
Já. "Cože? Jak jako... jak není platný? To mám potvrzení za leden."
"Ale máte to na starým tiskopise, měnili jsme lejstra, no jo, to jste celí vy, nasbíráte si to dopředu a pak se divíte."
"Jako jak jako.. jakože to neplatí?" Prskala sem jako křeček. "To si ze mě děláte srandu?"
"No to není platný, musíte si zajít pro potvrzení znovu." Řekla mi s klidem, jak kdyby jí nic nehrozilo.
No, já vím, teď si každej řekne, no to by viděla, to já bych jí... Jo. Ale já už sem vážně neměla sílu. Sebrala sem nový papíry a vypadla odtama.
Těšila sem se, že si koupím ve stánku grilovaný kuře, ale měli zavřený. K tomu všemu sem před barákem potkala naši děsnou sousedku, která vyzvídala,jestli už chodím do práce. Řekla sem , že ne, ale ať si zamyká dveře, že se nás teď někdo pokoušel vykrást. Měla z toho oči navrch hlavy a zavolala ještě druhou sousedku, jakože "pocem, Lído, to si poslechni, von je chtěl někdo normálně vykrást". Takže sem ještě poslouchala špekulace, kdo to tak asi mohl být a proč a jestli sme byli na policajtech a co sme tam řekli. Domů sem dolezla úplně vyřízená a nasraná.
Anička je nemocná a Hugo taky.
V pondělí du na pracovní pohovor.
Jsem zvědavá, co mě ještě čeká za hrůzy.