Úterý večer. Celej den sme s Laurou uklízely v novým bytě, kterej dostala. Celej den sem měla děsnej hlad, a těšila sem se, až přídu dom a pořádně se najím. Chtěla sem si udělat játra na cibulce s bramborama, ale jaksi chyběly brambory, cibule a tatarka. Chtěla sem si teda aspoň udělat ty játra a sníst to s chlebem, ale zjistila sem, že není ani chleba. To mě pochopitelně vytočilo, protože furt jenom nakupuju, a furt nic není. Zavolala sem teda Hugovi, kterej byl od oběda v hospodě, a křičela sem na něho, co to má jako do prdele znamenat, že nemůže dojít nakoupit, a jestli kurva čeká, že když všechno sní a spotřebuje, tak se to tam samo doplní, nebo jako co. V poslední době sme spolu vůbec nemluvili, jenom sme po sobě štěkali, navíc to všechno šlo do hajzlu, protože zkrátka... chtěla sem se už delší dobu rozvíst. Jenomže to nešlo. Takže po tom telefonu, kdy sem ho spucovala, přišel za půl hodiny domů, už ode dveří řval, co do prdele zase vymejšlím, co ho buzeruju, a o co mi jako de. Krájela sem si ty játra, protože sem se rozhodla, že je teda sním samotný. Stoupl si za mnou do kuchyně a furt řešil, jak to bude s naším veleslavným vztahem a tak dál. Anička naštěstí nebyla doma, byla s rodičema na dovolené. Řekla sem mu, že je ožralej, že se s ním bavit nebudu. Křičel na mě, ale tak ňák sem ho ignorovala. Furt chtěl vědět, jestli se s ním rozvedu, a jestli se má odstěhovat. Řekla sem mu jo a jo, a dál sem si krájela kuřecí vnitřnosti. Řekl, ať položím ten nůž a laskavě se s ním bavím, což sem teda neudělala, asi sem se jenom smála a řekla sem mu, ať mně dá pokoj. Chytl mi ten nůž, jako ať ho dám pryč a věnuju se mu, jenomže já sem ten nůž pustit nechtěla, protože sem musela dokrájet játýrka, takže sme se o ten mesr chvilku tahali, to už sem začla být fakt nasraná, a nakonec sem ho pustila, Hugo ho chytil a namířil ho na mě, jako ať se s ním konečně bavím. Pak jenom stál, zíral, a mířil na mě nožem. Smála sem se, a zeptala sem se ho, co jako chce dělat, že jako jestli mě chce zabít, no tak do toho, protože takovej život stejně stojí za hovno, pak sem se mu ještě chvíli smála. Potom ten nůž položil a odešel, něco na mě křičel z obýváku, řekl že su strašnej člověk, že se se mnou vůbec nedá žít, tak sem mu doporučila, ať se mnou teda nežije. Nato se vrátil a třískl s dveřma od kuchyně, až je celý vysklil. Překročila sem střepy a chtěla sem si jít na balkon zapálit, ale pak mi to celý došlo, že mě mohl kurva zabít, nebo co, takže sem se převlíkla, vzala sem si nejnutnější věci a vypadla sem.
Stála sem v noci někde na ulici před hospodou, zírala sem dovnitř a ňák nevím, co sem tam dělala. Zavolala sem Lauře, že sem utekla z domu a nemůžu se vrátit, ať si pro mě příde. Udala sem souřadnice, vykouřila sem tři cigára, Laura přišla a vzala mě k sobě dom. Teprve tam sem se složila. Brečela sem, klepala sem se zimou a bolely mě všechny klouby. Laura měla plán, že u ní přespím, a pak se uvidí. Pak přišel její borec, Tomáš, ten byl daleko praktičtější. Řekl, že brečením nic nespravím, řešení si nevybrečím, a že je potřeba volat policajty. No tak teda óká. Sama sem volat nemohla, sama sem mohla sotva mluvit. Takže volala Laura. Policajti řekli, že za mnou přijedou, ať nikam nechodím. Přišli teda k Lauře domů, vzali si ode mě občanku, kterou sem měla bystře sebou, až sem sama sebe překvapila, něco zapsali, zahlásili do vysílačky, že su v pořádku, a tím sem si myslela, že to jako skončilo. Jenomže pak chtěli vědět, kde je teda Hugo. Řekla sem, že nevím, že může být doma, ale taky v hospodě, nebo kdovíkde. Řekli, že pro něho teda zajedem, a pokud nebude doma, dám jim jeho fotku a pojedem ho hledat po hospodách. Bylo mně strašně. Vůbec sem nevěděla, která bije. Věděla sem jenom že je mně hrozná zima, že nechcu nic řešit, furt sem jenom brečela, a jediná moje útěcha byla, že je se mnou Laura. Ta furt byla u mě a opakovala, že to spolu zvládnem. Jenomže pak mě policajti odvezli, že jako jedeme pro násilníka, ani sem nevěděla, jak se to stalo, a najednou sem seděla s dvouma policajtama v autě. Furt něco hlásili do vysílačky a chtěli, abych jim popsala, jak se ke mně dostanou, což sem nevěděla, vlastně sem nevěděla vůbec nic, vlastně sem nemohla mluvit. Bylo mi blbě z toho, že tam se mnou není Laura, že su teď na všechno sama, ale pak sem si řekla, že se musím vzchopit, že todle přece nevyřeší nikdo jinej a že si musím uvědomit, že moje spása se odráží v zrcadle, a tak sem se podívala do zrcátka policejního auta, a odraz na mě kývl, jakože jasný, my to zvládnem. Když sem vylezla z auta, odraz zmizel, a mě jakoby opustila síla, jako bych ztratila sama sebe, za policajtama se vlekl jenom jakýsi přízrak, jenom část mýho já, zbytek byl v módu "nejsu tu". Plán byl takový, že otevřu spodní vchodový dveře, a pak mě odvedou zpátky do auta. Jenomže když sem otevřela dole, šla sem jim ještě otevřít byt nahoru. Sotva sem odemkla, odhodili mě stranou, vlítli do bytu, začli křičet, hrozně nahlas, do všeho bouchali obuškama, nakonec vytáhli Huga z postele, ten pochopitelně vůbec nevěděl, která bije. Nechali ho ať se obleče, mě zatím odvedli nahoru na sc hodiště, ať tam počkám a nepletu se jim tam. Stála sem tam, a neodvažovala sem se ani mrknout. Něco říkali do vysílaček, pak zase křičeli, pak mu dali pouta a odvedli ho pryč. Mě odvedli před barák, prý si mě přebere eskortní jednotka. Vůbec sem nechápala, co se děje, ale byla sem ochotná poslouchat jakýkoliv rozkaz, protože sama sem nějak nedovedla přemýšlet. Připadalo mi, že tam čekám věčnost, ale bylo to asi pár minut. Pak pro mě přišel policajt v kapsáčích a vestě, řekl, že musíme čekat, než Huga naloží do auta, aby mě neviděl, rukou mi ukazoval, ať stojím za ním v zákrytu, pak odpočítal na prstech jedna, dva, tří, jdeme! Přeběhli sme k autu, tam seděli další dva, naložili mě a jeli sme na stanici. Cestou se se mnou jeden z nich snažil mluvit, ale já sem nemluvila, protože sem asi ani nemohla, jenom sem čučela z okna, venku pršelo a přišlo mi, že su v ňákým divným světě, v jiným rozměru, a chtěla sem pryč. Když mě dovezli na parkoviště před stanici, zrovna z vedlejšího auta vyložili Huga. Když policajti viděli, že sme u sebe ňák blízko, začli křičet, že se k sobě nesmíme dostat, ze stanice vyběhli další dva a udělali kolem mě jakousi živou zeď, a tak mě dovedli na stanici. Huga dali na druhou stranu chodby, za mříže, byl čelem otočenej ke zdi. Mě vodili po pár místnostech, nevěděli kam mě upíchnout, křičeli přes sebe a možná že mluvili na mě, ale to sem vůbec nevnímala, byla sem zmatená a byla mě zima. Pak si toho všiml jeden mladej policajt, že vůbec nevím která páčka, tak stál u mě, říkal mi, kam mám jít, co se mnou bude, kam mě dají, a že musíme počkat na sepsání protokolu. Pak mě nechal posadit do čekárny, protože sem asi vypadala, že sebou každou chvilku škrábnu. V čekárně sem byla s bezďákem, čekala sem asi hodinu. Četla sem si facebook. Potom mě odvedli na výslech, dali mi tam ženu, policajtku, což bylo dobře, protože chlapovi bych to vysvětlovala asi daleko hůř. Poučila mě o právech, pak sepsala událost, a když už sem myslela, že to mám za sebou, řekla že teď teda sepíšem protokol. Byla na mě milá, ujistila mě, že dělám dobře, dala mi letáky o domácím násilí, doporučila bezplatnýho psychologa a řekla mi, co mám dělat dál. Taky mi řekla, že si tam Huga nechají přes noc, ať se du vklidu dom vyspat. Celý to trvalo asi tři hodiny, možná čtyři. Doprovodila mě pak ven, pípala sem v rámu detektoru zbraní, prošla sem vrátnicí, a najednou sem stála venku, vůbec sem nevěděla kde su, co mám dělat, kam mám jít.
Na nádru mi ujel rozjezd. Když sem konečně dojela dom, vyhodila sem játra a šla sem spat.
Ráno mě vzbudil telefonem Pája, ať okamžitě vypadnu z bytu, než se Hugo vrátí. Šla sem teda k Simě, dala mi najíst, seděly sme na balkoně, kouřily a furt dokola sme opakovali "ty vole, to je v prdeli, co teď...." Nevěděla sem, co teď a co dál, a co se to vůbec stalo. Odpoledne pro mě přijel Pája a jeli sme pro kopii protokolu, tentokrát nás poslali na Nopku, prý už patřím tam. Naštěstí sem věděla, kde to je, protože na Nopce už sem jednou byla, akorát nevím při jaké příležitosti. Tuším, že to bylo s Laurou, ale nejsu si jistá. Policajt mi tam dal protokol a řekl mi, že kdybych cokoliv potřebovala, sou tam pro mě. Ať volám. Pak sme jeli za Andrejkou ohledně právních věcí, kde sme dořešili zbytek.
Večer sem se sešla s Hugem v restauraci. Pila sem horkou čokoládu, protože mi furt byla zima. Byl celej zničenej, ani mi jednu nenatáhl, jak sem si myslela. Dala sem mu podepsat papíry, že se vzdává práva na byt, což podepsal, rozvod nepodepsal s tím, že se mu nelíbí, co je tam napsaný. Řekla sem teda, že to nechám přepsat. Domluvili sme se, že se do dvou týdnů odstěhuje.
Další dny plynuly v nějakým mlžným oparu. Zařizování, vyřizování, předávání Aničky, do toho práce. A táhne se to dál. Zatím je stav takový, že si Hugo sbalil věci, pomalu se stěhuje, já su s Aničkou zatím u rodičů.
Takže, ve finále velký díky: Lauře za to, že byla se mnou na začátku, v nejhorších chvílích. Tomovi za to, že se se mnou vůbec nesral a zavolali policajty. Díky policii za to, co pro mě udělali. Díky Pájovi, kterej se o mě staral a přemýšlel za mě, když sem nemohla. Díky Simě za to, že se mnou solidárně mlčela a za to, že do mě natlačila jídlo. Velký dík Andrejce, která mi právně pomohla, bez ní bych byla úplně v hajzlu. Díky Ele, která mě držela v práci, když mi bylo nejhůř. Díky Leničce, Slávkovi a Fice, kteří mě zabavili na facebooku, když sem měla hodně blbej večer. Díky rodičům, kteří se o nás s Aničkou postarali. Díky Kifovi, kterej mi hledá podnájemníky. Díky Enigmě, která kvůli mně přijela do Brna. Díky všem v práci, kteří mě vrátili zpátky do normálního světa plnýho perverzního humoru.
Bez těch všech lidí kolem bych byla v háji. Utvořili kolem mě pevnou formaci, ve které se cítím bezpečně.
Doufám, že se brzo všechno vyřeší, už su z toho tak trochu unavená.
Žádné komentáře:
Okomentovat