Změna je život

Hugo si vzal svoje věci a odstěhoval se. Takže tady vymaluju, pořádně uklidím, vyhodím všecky zbytečnosti — na to se těším nejvíc. Dělením majetku sem přišla o bubny, noťas a rádio. Velkým plusem celé akce je to, že nemám žádný majetek, jehož ztráta by mě bolela. Kromě počítače teda, ale ten nepočítám jako věc, protože spolu máme hluboký citový, nepřátelský vztah. O kompl sem teda naštěstí nepřišla, takže svoje ztráty hodnotím kladně.

A život de dál.

Aničku sem dala ve školičce na kroužek flétny. V šatně vládlo hudební nadšení (který, jak víme, vydrží do příštího týdne max). Děcka poměřovaly, kdo má lepší flétnu, kdo ji má dražší, kdo tam má víc dírek. Kdo měl i obal byl naprostej geroj. Já sem Aničce dala svou starou Yamahu, ke které mám taky zvláštní citový vztah, protože je úplně rozladěná a dobře se na ni hraje Try Honesty. Pak mám doma eště černou flétnu, tu nedám, ta má nádherně čistej zvuk, a pak ještě hnědou, což je rolls- royce mezi flétnama, speciálně pryskyřičná a na tu nikdo nesmí šahat. Pro tentokrá sem teda Aničce pučila bílou rozladěnou, ale špatně to nesu, budu jí muset koupit novou. V šatně teda nejvíc probíhalo měření nástrojů, nejvíc pochopitelně křičeli kluci, a já sem se v duchu smála a říkala sem si, že jim to přeměřování zůstane, akorát už dávno zahoděj flétny. Naše flétna byla nejubožejší ze všech, ale, vážení přátelé, není všechno zlato, co se třpytí a vysraný kávový hovno od cibetky může mít taky cenu zlata.

Přišel za nama ňákej malej kluk. "Já mám mechanický čistítko na flétnu!!!" Pochlubil se.

Chtěla sem říct něco jako "no, ty máš čistítko, ale my máme talent" jenomže za ním stáli rodiče, nechtěla sem dělat víc hustou atmosféru, než byla. Dva malí borečci se stejnýma tričkama se Spidermanem se začli s flétnama šermovat, což mi připadlo jako dobrý využití vzhledem k tomu, že se na tu flétnu nikdy hrát nenaučí. Jedinej, kdo tam tomu rozumí, je pochopitelně Anička. Když sem ji vyzvedávala, byla šťastná, mávala flétnou a notama. Byla sem maximálně dojatá, skoro sem se rozbrečela. Ostatní rodiče mohli být dojatí taky ze zrodu novýho talentu, jenomže nebyli, protože tam žádnej kromě Aničky nebyl.

Stavila se za mnou Sima, celá vynervovaná, dokonce si dala kafe s cukrem, usídlily sme se na balkoně s cigárem a vykládala, jak k nim skoro přišla exekuce kvůli nezaplacené stovce. Kdysi před dvouma rokama jí dali policajti pokutu kvůli čoklovi. Já fakt nevím, proč lidi ty psi mají. To asi nikdy nepochopím, je to pro mě další záhada vesmíru. No, takže dostala pokutu za psa, kterou zapomněla zaplatit. A teď, po dvouch rokách jí přišlo oznámení, že to bylo předaný exekutorům. Vyplašila se jak koroptev, zajela na úřad, ochotná všechno zalepit "hlavně aby mně, ty vole, nesebrali pračku". Počítala, že se bude domlouvat na splátkovým kalendáři na nějakou příšernou sumu. Ale úřednice jí řekla, že jelikož je samoživitelka, tak ať tam proboha zaplatí to kilo, a bude to celý smazaný. Když mi to vykládala, ještě se klepala, ale jak sme dopily kafe, už to bylo dobrý, a řekly sme si, že všechno bude dobrý, všechno se k lepšímu obrací a dobře to s nama dopadne.

"Ještě musíme dostat od Efy toho pičusa, donutit Lucku, aby začla jíst..."

"Případně ji taky zbavit pičusa..." Doplnila sem. "Protože on za to může, že nejí."

"Měli bysme mít něco jako...."

"... gang. Gang Vymýtačů chlapů." Smála sem se. "Dovedeš si to představit? Někdo by si nás zaplatil, dostaly bysme fotku chlapa, adresu....a pak... už by ho nikdy nikdo neviděl."

"A co bysme s nima jako dělaly?" Chtěla vědět Sima.

"Udělaly bysme pro ně pracovní tábor. Tam by prali, žehlili, šili, pcha... byly by to služby zadarmo. Muži ženám." Řekla sem. "A my, Simo, a možná i Efa, Lucka a Laura, my bysme měly uprostřed tábora takovou rozhlednu, a tam bysme si dycky sedly, s kafem, cigárama, vínem a tak, kecaly bysme a sledovaly to dění dole."

Simě se to moc líbilo. Já sem to ještě vylepšila o ceduli u brány Welcome to the hell.

V práci mi volal zákazník, že chce aktivovat "kompjůtr v mobilu". Nechápala sem. "No tamto, takový to, jak sou tam silnice a jezdí tam auta." I takoví lidi sou mezi námi.

Radimovi zase volal týpek, že mu nejede modem. Když se ho Radim zeptal, jestli mu kontrolka bliká, nebo svítí, chlapík povídá: "kontrolka rychle svítí".

Kif prodával internet s takovým zápalem, že nejdřív prodal mobilní internet zákazníkovi, kterej neměl noťas, následně ho přesvědčil, že potřebuje sekačku, a nakonec mu poradil, ať si zajde do Mountfieldu a k sekačce dostane netbook zdarma.

V sobotu sem si lážo plážo vyrazila do města nakoupit vánoční dárky pro Aničku. Protože sem dostala od babičky peníze a bylo mi jasný, že na Vánoce už je mít nebudu, a není horší pocit, vážení přátelé, než nemít za co koupit dítěti dárky. Poučená z předchozích vánoc sem sebrala prachy a vydala se do města. Nakoupila sem spoustu pastelek, fixek, plastelínu, hodiny Helou Kitty, svítící planetu na zavěšení a hvězdičky na nalepení, a taky dvě pistole, co střílí přísavky. Zašla sem si ještě zvesela na oběd, sežrala sem kalamáry s bramborama, podívala sem se na hodiny a zjistila sem, že kurva nestíhám do práce.

Dovalila sem pozdě, sotva sem se zalogovala, tak sem se polila vodou, přerazila sem se o židli a bouchla se kolenem o stůl.

Kif chtěl hned vědět, co se děje, tak sem řekla, že sem šla koupit vánoční dárky. Hned nato sem vybalila nákup, všeobecná radost byla veliká, Kif mi hned sebral pistole, ptal se, jestli je může rozbalit, řekla sem, že teda jo, protože je stejně budu balit znovu, a navíc stály třicet korun, takže klidně můžou padnout za vlast našemu milýmu callcentru. Což se taky stalo. Chopili sme se s Kifem zbraní, a během půlhodiny byla jedna v hajzlu (ta jeho). Šila sem do monitoru, do telefonu, do Kifa, pak vymyslel, že to chce cíl, tak sme to nastříleli do tabule s nápisem MOTIVACE, Kif sejmul manažerku projektu, já sem mu kryla záda a následně sem prováděla kontrolu operátorů, s pistolí sem stála u dveří, a ptala sem se jich, jestli dou kouřit v osobní pauze.

Potom Kif přinesl stolní kulečník, chvílu sme do toho žbrdali, pak nás to přestalo bavit, tak sem donesla hokej. Nadělali sme tam pěknej bordel, byli sme jak v království hraček.

Když nás to přestalo bavit, začal tam zase někdo patlat něco o šukání.

"A tak ty to budeš mít jako jak teď s tím sexem....?" Chtěl vědět Kif.

"Já?" Udělala sem kruto pohled. "Chceš něco vidět?" Zašátrala sem v batohu a vytáhla sem kus papíru. "Tohle je seznam věcí, který musím zařídit. Protože, vážený příteli, já musím přežít, né se zabývat blbostma. Teď su přepnutá v módu Terminátor. Protože se nemůžu dívat nalevo, napravo, já musím jít za tím, co je teď potřeba, hlava nehlava, a fakt nemám čas ani náladu zabývat se ňákýma trapnýma citama, vztahama, popřípadě lovit někde borce, protože se cítím opuštěná. Víš co? Já se necítím nijak. Takže, jestli pro mě chceš něco udělat, přestaň mít blbý dotazy a vyber si věc ze seznamu, se kterou mi pomůžeš."

Kif sledoval seznam, pak ukázal na prostřední řádek. "Tohle, tady. — sehnat štětky."

V práci sme dumali, jak se menovali želví ninjové.

"Takže... Leonardo, žlutej, ten je jasnej." Začla sem.

"Pak Michelangelo." Řekl Radim. "A pak ještě ten... Donatello."

"A ten...." Dumala Terka. "...Raffaello."

Radim sebou smíchem praskl na stůl.

"Ty vole, Raffaello..." Držela sem se za hlavu. "Rafael, když už. To je podle....toho....Radime...jak se menoval dál?"

"No, ty jo." Pokýval Radim hlavou. "To teda fakt nevím."

"Leonardo je jasnej. Pak Michelangelo — Buonarroti. Pak Donatello....měl nějaký další jméno vůbec?" Trápila sem Radima.

"Tak to teda... řekl bych že ne. Ale můžem vygůglit." Řekl Radim.

"Želvy už neměly žádný další ména. Byli to ninjové." Řekla Terka.

"No želvy ne, ale ti malíři." Řekla sem.

"Jaký malíři?" Divila se Ela.

"No ti... Leonardo, Michelangelo, Donatello-" Řekl Radim.

"To sou želvy!" Řekla vítězoslavně Terka, jakože ´mě nenachytáte´.

Donesla sem si na odpolední směnu komiks Romeo a Julie. Byla to manga, docela pěkně to bylo udělaný. Pak sem to pučila Kaštanové. Ta mařka má fakt prdu, to je přírodní úkaz. Když sem odcházela, tak sem jí to sebrala.

"Počkej, neber mi to, teď se nedozvím, jak to dopadne." Řekla poplašeně.

"No jak asi..." Zakroutila sem hlavou.

"No jo, tak ty to víš, tys to četla." Mávla rukou.

"Cože?" Nechápala sem. "To je Romeo a Julie. A dopadne to přesně tak, jak to má dopadnout."

"Jak jako..." Kousla si do jabka. "...tak mi to dones zítra, si to dočtu."

I takoví lidi dýchají náš vzduch a jedí naše jabka.

Neděle byla strašidelná. Byla sem strašně unavená, spala sem mezi hovorama, ani brutální kafe nepomohlo. Seděla sem vedle Kaštanové. Je hloupá a ještě příliš komunikativní. Byl to trest boží. Kif dokázal půl dne křičet. Někdy prostě je takový skvělý den, kdy volá blbec vedle blbce. Lucka z toho byla celá vyplašená, vzala mě na cígo a chtěla vědět, co s ním budeme dělat. Řekla sem hlavně, ať nic neřeší, a hlavně, Lucinko, hlavně, vůbec na něho nemluv. Lucka porušila pravidlo číslo jedna sotva sme se vrátily. Zeptala se na nastavení ímejlové schránky a už to jelo. Rači sem si šla udělat kafe, abych to nemusela poslouchat, protože co je moc, je příliš. Vypila sem kafe, lehla sem si na stůl, zavřela sem oči a nastoupila Kaštanová.

"Hele, když pudu v deset, tak nestíhám autobus. Musím jít pěšky na hlavňák, protože je to celý rozkopaný, jo, teď je tam výluka, a než tam doběhnu, ujede mi autobus."

"No tak di dřív, a jindy si to nahraď, ne?" Zablekotala sem z polospánku.

"Jak jako dřív? To mi pomůže? Dyť je tam výluka."

"Cože?" Ach můj bože.

"No když pudu dřív, tak stejně budu muset jít pěšky-"

"To jo, ale stihneš to." Zahučela sem do stolu.

"Počkej, ale tam je výluka, takže stejně budu muset jít pěšky, a né jak šalinou jezdím normálně, tak já nevím... zavolám mladýmu." Napadla ji spásná myšlenka. Vzhledem k tomu, že teda zavolala spasitelovi, což je mimochodem Kifův brácha, poslechla sem si historku o výluce ještě třikrát. Chtělo se mi umřít. Pak mi volala zvesela zákaznice, která chtěla zjišťovat, kolik vyčerpala volných minut.

"Ale takovou službu nemáme, zjistit to není možné, bohužel...." Mlela sem z posledních sil.

"A není možné zjistit, na telefonu, kolik jsem vypotřebovala volných minut?"

"Ne, bohužel, není to možné zjistit, takovou službu nemáme." Melu dál. Umírám.

"A prosimvás, není možné to zjistit u vás v systému?"

"Ne, takovou informaci tady vůbec nemám, vzhledem k tomu, že není vystavená faktura."

"A jako... tak počkejte... není možné zjistit to na telefonu? Že by to bylo někde v nastavení?"

"Ne."

"Ale když vidím, kolik stojí hovor, tak nedá se to udělat s volnýma minutama, aby se to jako sčítalo?"

"Ne."

"A tak já se do toho telefonu podívám a řeknete mi, jak by to šlo nastavit."

"To nejde nastavit. Ta služba u nás není. Neexistuje, to nezjistíte." Shoot me. Vyskakuju ze židle, vztek mě vykatapultoval z místa, spánek je tentam. Popocházím, klečím, sedím pod stolem, kopu do židle, zapínám MUTE, křičím na telefon, lezu po stole. Kaštanová se směje. Lucka je vyděšená. Po několikaminutovým omílání toho samýho furt dokola konečně končím, hážu sluchátka za kompl, křičím. Kaštanová se pořád směje. Du na cigáro.

V osum se konečně provoz uklidňuje, koukáme s Kifem na Top Gír. Objevil se tam jeden z nejkrásnějších záběrů, jakej sem kdy viděla. Po poušti jede auto, nad ním přeskakuje motorka a v ten samý okamžik do toho záběru vletí nákladní letadlo. Zpomalený to vypadá úžasně, všechny dopravní prostředky sou na obrazovce rozdělený stejným poměrem prostoru.... "Ty vole, vrať to, vrať to. Jak to udělali?"

Domů deme kaštanovou alejí, zima jak ďas, a já jenom melu a melu, počítáme kolik peněz měsíčně mi zbyde, kecám o tom, jak su na nervy ze spolubydlících, protože na to nejsu zvyklá, Kif říká, zvykneš si, chodím do bytu,kde bydlí devět lidí a snášejí se dobře, nic na tom není, na všechno se dá zvyknout, bude to dobrý. Před sebou mám dva dny volna, ale netěším se, musím vyklidit byt, přestěhovat nábytek, vymalovat, dořešit rozvod, sehnat někoho do druhýho pokoje a ve středu se musím sejít s Markou, aby se podívala na svůj pokoj. Su ze všeho unavená, nemám sílu, nejrači bych usnula a probudila se až na jaře, až to bude všecko vyřešený, a úplně nejlepší by bylo, kdyby to někdo vyřešil za mě. Pošlete Wolfa, co řeší problémy.

Sedíme na zastávce, čekáme na troleják, před nama stojí policejní auto, co bliká, mám z toho mžitky před očima, je mně blbě a zima, vrací se mi celá policejní akce, Kif mluví o Vánocích, že je beztak strávíme v práci, že to tam pěkně vyzdobíme, a že mám přivíst Aničku, ať z toho taky něco má, a na Silvestra, na Silvestra je zamluvenej stůl U Námořníka, hned u baru, to su dobrej, co, na Silvestra stejně budem taky čumákovat v práci, můžem přinýst Rychlý Špunty a petardy.

Domů sem dojela úplně vyřízená, napůl mrtvá zimou. Hugo u mě spí, protože hlídal Aničku, vím, že všecko je špatně, ale jak s tím pohnout... tahle zima bude krutější než všechny ostatní, bude mnohem horší než předešlý zimy, který sem tak nenáviděla, ale nedá se dělat nic jinýho než žit, ze dne na den, jako robot, přepnout se do módu, kdy nic necítím, nic nechcu, nic mě nepotěší, ale taky nesejme. A až to bude všecko dobrý, přehodím se zpátky.