Zubejda

U Simy v baru to bylo prostě divný. Celý večer byl takový divně pokřivený jak když se roztaví igelit na cigárech. Když sme přišli, neměli sme si kam sednout. Pája přivedl kámošku Lucku, což bylo ó ká, a bohudíky za ni. Jenomže tady pozitiva končí. Sima pochopitelně neměla čas, obsluhovala až jí za patama hořelo. Na baru seděla schlíplá Efa, vůbec nemluvila a tvářila se, jakoby jí uletěly včely, kočky chytly prašivinu a chcípli šneci. S těma šnekama se to nakonec ukázalo jako pravda. Takže sem byla vyvedená z míry, protože nemluvící Efa je prostě divný úkaz, asi tak vzácný jako polární záře nad Brnem. Kif mě vyplašil k smrti když začal pít ledový čaj. Přesedli sme si ke stolu, kde hrozně táhlo a byla zima. Nebyl tam popelník. Neměli cíga. Pinkl pořád pletl objednávky, Lucka si objednala dva drinky a pinkl to čtyřikrát popletl, ve finále dostala úplně něco jinýho. Já sem si šla pro pivo, protože vzadu na baru nebylo. Takže valím dopředu, tam mi to nechtěli napsat na cech, prý to mám zalepit, tak valím zpátky dozadu pro prachy, přídu, pivo mi pije na baru ňákej borec. Řekla sem pinklovi ať mi teda natočí nový, rychle. Borec do mě začal prudit, že sem si to pivo postavila na jeho místo, a dobře mi tak, že mi ho vypil. A že prej si může na svůj rožek odkládat pivo jenom on. Jelikož sme byli přivtěrklí na soukromé akci, nechtěla sem dělat rozruch, ale kdybych byla v normálním baru, by viděl. Na soukromé akci byli divní soukromí lidi. Mařky u stolu na sebe pištěly v divné vysoké tónině "divejte, Dana má novou kabelku od Gucciho"!!!

"Stejně si tam nablije." Podotkl Kif. Sledovali sme, jak si mařky u stolu posílají kabelku, prohlíží ji ze všech stran, zkouší pevnost uší a zip. Šrumec kolem toho byl veliký. Ještě předtím sem teda slíbila, že se stavím k Námořníkovi, protože mi tam Učitel měl donýst flešku s ňákým japonským filmem. Kif taky slíbil, že se staví, ale ten tam neměl flešku ale sekeru jak prase. Celej den měl hlavu v pejru z toho, že prohrál v kostkách, a já sem měla hlavu taky, protože sem byla vyděšená z toho, že bych to prohrála já. Neboli kdyby to neprohrál on, lepila bych já, páč sem hodila sedum tečiček. Slavnostně sme si slíbili, že kostky už nikdy, a že se navzájem pohlídáme, aby k takovýmu incidentu nedošlo. K Námořníkovi sme nakonec nešli, fleška i sekyra zůstaly bez povšimnutí a smutně tam plakaly a já sem pak skoro plakala když mi od Učitele chodily vyčítavý esemesky, že sem se nestavila. Petin dělal koktejlovou šou a ani nehořel, což bylo divný. Pája s Luckou povídali pár historek, který mě pobavili, ale víceméně sem byla zdechlá z pátku, takže sme to brzo zabalili a hurá do peřin. A to sem si myslela, jak to bude akce roku. Kdo čeká víc, nemá nic.

V práci mě pobavil Puštík. Měli sme ňákou apokalyptickou debatu o tom, jak by to vypadalo, kdyby byl na světě jako jedinej chlap. Naivně si myslel, že by se měl jako prase v žitě. "Já bych si vybíral jenom ty nejlepší kousky, ty jo." Přimhouřil oči.

"Kousky... ty vůbec nic nevíš!" Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybys byl poslední chlap na světě, tak to bys, kamaráde, neměl vůbec žádnou svobodnou vůli. Byl bys normální chovný kus."

"No to bych teda nebyl." Kroutil hlavou. "Musely byste mně všechny sloužit, a já bych si vybral ty nejlepší. Nejkozatější. Ty jo, Janino, já chcu apokalypsu."

"Pcha! No tak to by teda takle vůbec nebylo. Byl bys tak hlídanej, že bys chtěl rači umřít." Řekla sem.

"No tak kdybyste se mnou zacházely takle, tak bych trucoval, a vůbec by se mi nepostavil. A byly byste nahraný." Triumfoval.

"Jak trucoval? By se tě nikdo neptal. Si myslíš, že by tlupa ženských byla zvědavá na nálady posledního chlapa na světě? Na tvoje nálady by se mohl každej vysrat!"

"Jak jako neptal? Chlapa přece neznásilníš." Vystrčil bojovně bradu.

"Chachááá!" Plácala sem ve smíchu rukou do stolu. "Ty seš frajer, vole!"

"Ale počkej, počkej... " Zarazil mě. "...aby sis nemyslela, že ženským nerozumím. Vymyslel sem nejcitlivější větu, jak se s někým rozejít, jako aby to nebylo blbý."

Přestala sem se válet po stole a nasadila sem zvědavkový výraz. "Poslouchám."

"Tak poslouchej. Věta zní: Vím, že pro tebe nejsem dost dobrej, máš na víc, měla by sis najít někoho lepšího." Tvářil se u toho vědátorsky vážně.

Smíchem sem praštila hlavou do stolu a začla sem se zase dusit smíchem.

"Ty seš ale blbá!" Mávl uraženě rukou.

Simě sem volala, když mi večer nebylo moc dobře, přiběhla chudák v noci z práce, aby poslouchala moje slinty. Laura se mnou zašla na oběd, dala sem si lososa a fakt mi to spravilo náladu. Ozval se Kácha, aby mě morálně povzbudil, aby mi řekl, že všecko bude óká, hlavně zůstaň sama sebou, nenech se zničit. Andrea mi moc pomáhá, nejenom že mi sepisuje rozvodový papíry, ale ještě mě nutí to zavčasu řešit. Musím říct narovinu, že kdyby mě neuháněla telefonem, neudělám vůbec nic. Takže za tohle su fakt vděčná. Rodiče mi hodně pomohli při zařizování bytu, což je super. Anička to zvládá skvěle, občas teda brekne, že je jí smutno, ale to mi bylo jasný, že bez následků to nebude. Vysvětlila sem jí, že taťka se od nás odstěhoval, aby to měl blíž do práce. Lež jako věž, ale před pravdou ji musím chránit, protože pravda je blbost. Nejlepší sou večery, když si zalezem do postele, jíme zákusky a koukáme na Simpsonovi.

Na pokoj už sem si sehnala holčinu, nastěhuje se začátkem listopadu, vypadá dobře, slušně, a je to studentka. Druhej pokoj teprv musím udat, abysme byli komplet. Dala sem inzerát, že pronajímám pokoje, a hledám holky. Hned zkraje se ozvalo pět kluků.

"Musím je odmítat s tím, že chcu jenom holky." Stěžovala sem si v práci Kaštanové. "Vypadám jak zapšklá stará feministka."

"To taky seš." Řekl Mladej. Mladej s Kaštanovou se s ničím neserou. Když za náma přišel na oddělení Šprt, kterej má hodně dioptrií, a zvětšují se mu přes ně oči, smáli se mu, že je chameleón, protože vypadá, že se každým okem dívá na jinou stranu.

Z celé rozvodové situace a všeho kolem sem chytla nervy. Byla sem na sesypání. V práci sem se snažila vzít si dovolenou, ale jaksi mi ji nedali na dny kdy sem potřebovala. A já sem potřebovala. Přepnutí se muselo někde projevit. Ve čtvrtek ráno mě začal bolet zub. Rostoucí osmička. Ještě dopoledne sem ji překecala třema Brufenama. Odpoledne už to byl těžší kalibr. Přišla sem dom, snažila sem se to zaspat, a když sem se vzbudila, už sem brečela bolestí. Do toho přijela mamka s taťkou, přivezli mi nový monitor (velký, yiffííí, protože na velikosti záleží), no a taťka mě rovnou teda odvezl na pohotovost. Nebyla v Židenicích, jak sme původně mysleli, ale museli sme až k úrazovce. Bolest docela hrubá, ale držela sem se, protože su holka statečná, víme? Dala sem si kafe z automatu, povykládali sme s taťkou o životě, já teda nic moc s tím vykládáním, artikulace docela trapná. Vzal mě potom takovej mladej, šikovnej doktor, dyjagnózoval mi zánět u rostoucí osmičky, udělal mi jakýsi cosi zákrok, nacpal mi do zubu drén, což bolelo jak prase, opět sem potichu plakala, zabořená do křesla jak lentilka na dortovým krému, ale zvládla sem to, protože my, silný ženy, sice brečíme, ale potichu, aby to nikoho nevotravovalo. Po tomhle skvělým zákroku sem chvílu vůbec nevěděla, která páčka, bolest jak ďas. Artikulace se znatelně zhoršila když sem dojela dom. Anička nechápala, co dělám za šašky, tak se mi smála. Musela sem ještě zjistit telefon na vedoucího, kterýmu sem hodlala oznámit, že příští den dojdu později, jelikož musím ještě k zubaři. Zavolala sem teda Kifovi, protože sem věděla, že má noční směnu. Pak sem si uvědomila, že sem to spíš měla vyesemeskovat. Vysvětlila sem, že potřebuju telefon na supráka. Nastalo dlouhý hledání, shánění..."děcka ticho kurva, no... tady nemá nikdo telefon na supráka? No tak rychle ale... máš tužku? Papír? Ale ty né... né na tebe nemluvím... no... vem si papír... ty ne, kurva... Jani...? Můžeš si psat?"

"Ééééé...mmmm...."

"Tak si napiš.... co je s tebou? Seš nemocná?"

"Né....musím zítra... k -ubařovi... teď em pžijela z -ohotovosti."

"Seš v pořádku? S tou sobotou počítáš?"

"Mmmm..... éééé... á ááám sub."

"Já mám taky zub." Smích. "Mám jich třicet dva a to mi nebrání jít na narozeniny."

"-y -áš t-icet dva -ubů? -áš -šechny suby moudrosti?"

"Jo, jasně že jo."

"-á ém ááá ííí mmmm...hmmm...é...oko...á...éj...."

"Jo. Takže na sobotu tomu zubu domluv, jo?"

"íííí...."

"A zlepši si trochu projev, moc mi nepřipadá, že bys to zítra v práci zvládla..."

"e oeí..."

Klingonština v akci!

V práci sem to taky druhej den nezvládla, protože sem tam vůbec nešla. Nemohla sem mluvit. Na bolest sem dostala Aulin, sjetá sem byla celej den, no teda, to byla jízda. V sobotu už mi bylo dobře. Večer sem měla jít s Kifem na velkou narozeninovou párty. Byly to narozeniny několika jedinců od Námořníka, soukromá oslava v klubu. Těšila sem se na to dva týdny. Dva týdny mohutných domluv, příprav a těšení. Abych nějak zaplácla celej den předtím, rozhodla sem se, že si s Aničkou udělám príma den. Že jako zajdem do Olympie, nakoupíme a pak půjdeme do kina na Legendu o sovích strážcích. Nákupy mě zmohly už po hodině, nasraná sem byla až do nevidím, do toho Andulka teda nevypadala moc svěže. Sedly sme si teda k mekáčovi, koupila sem hepy míl, hranolky a ňáký džusy. Šinula sem si to ke stolu, jedinýmu volnýmu, jenomže si tam stoupl ňákej borec v kšiltovce, a oznámil mi, že tenhle stůl obsazuje. Udělala sem smrtící výraz a šly sme si teda s Aničkou sednout na ňáký barový stoličky, nebo co. Jenomže pak mi to došlo, jak děsně mě nasral, vrátila sem se teda k borečkovi, a prskla sem na něho: "Doufám, že seš na sebe pyšnej, žes mě s malým dítětem vyhodil od stolu." A zase sem odešla. Dojedly sme a šly sme do kina. Tam nám řekli, že do sálu ještě nemůžem, že nás pustí až za deset minut. Nasranost neznala mezí. Koupila sem v mezičase popkorn a colu, zašly sme na záchod a pak sme se konečně usadily v kině. Pět minut sme seděly a pak Anča začla kníkat, že chce na záchod. Sbalila sem se teda a šly sme znovu na záchod. Když sme se vracely, začla kňourat, že do kina nechce, že sou tam zvuky. Sprdla sem ji na dvě doby, že takový prachy sme za to daly, a že teď už teda ale pudem. Seděly sme tam tak dvacet minut, podívaly sme se na reklamy, a na začátek soviček. Pak začla Andulka natahovat, že jí bolí bříško. Valily sme na záchod, utíkala sem přes celý nákupní centrum jak kdyby vyhlásili bombový poplach. Vyklubal se z toho průjem jak dělo. Když sme vyšly ze záchoda, ušly sme pár metrů a znovu sme se vracely na záchod. Bylo mně jasný, že půlhodinová cesta dom autobusem je v rovině sci-fi. Úplně vyčerpaná, znechucená a vynervená, sem seděla na záchodě na zemi a brečela sem. Pak sem se sebrala a zavolala Pájovi, ať pro nás jako přijede. Pája byl skvělej, během chvilky byl na místě a odvezl nás dom. Bylo mi jasný, že velkolepá večerní akce je nenávratně v háji. A to sem měla koupený nový boty! Rvala sem věci do pračky, umývala Aničku, chystala postel a připravovala Smectu. Psala sem mamce, že Aničku k nim nepřivezu, protože průjem. Do toho volal Kif, abysme se domluvili na večer.

"Víš, jak sem říkala, že se určitě něco vyjebe." Říkala sem zkroušeně do telefonu. "No, tak už se to stalo." Andulku sem dala do postele, v tu ranu usnula. Nadávala sem si, že sem nezůstala čumákovat doma, protože dycky, dycky když si naplánuju s Aničkou výlet, dostane průjem. Tak to prostě chodí, tak to je.

Nakonec ani nekašlala, průjem přešel, spala jak dudek, a tak přišla Laura, aby mi ji pohlídala přes noc, jako abysem mohla na oslavu. Laura byla úplně skvělá, dojela z bytu, kde celej den malovala, a pak mi přijela pohlídat Anču. Furt sem přemýšlela, jestli mi to stojí za to, jestli fakt nemám zůstat doma. Nakonec sem se rozhodla, že du. Sraz byl u Námořníka. Než sem dojela, Kif volal čtyřikrát, Puštík jednou, a tvrdil mi, že nejsem, kdo sem.

Když sem přišla do baru, s hrůzou sem zjistila, že Puštík má sebou tři blonďatý kurvy. Seděly u stolu, svítily na sebe blonďatýma hlavama, jedna měla růžovou mašlu ve vlasech, druhá měla nalepený flitry na očích, blbě se chichotaly, a evidentně byly našrot. Blbě sem se na ně dívala, dělala sem xichty, a průběžně sem Kifovi oznamovala "todle nemá úroveň". Proto si mě Puštík vytáhl před bar, kde se mi snažil domluvit "nevšímej si jich, normálně se nad to povznes, sou ožralý a plácají blbiny, no... hlavně na ně nevyjeď, prosimtě, nedělej mi ostudu..." Veleslavně sem slíbila, že se s kurvama nebudu bavit, protože sou pod moji úroveň, a s tímto pravidlem sme se přesunuli do klubu. Lidí tam bylo tak padesát, možná víc. Pak ještě za Puštíkem dorazila mařka z práce, číslo čtyři. Úplně normálně mě to tam nebavilo. Seděla sem na sedačce pro vyhazovače, pila sem si svýho škopka a morgana, zírala sem na lidi, a zničeho nic ke mně přišla jedna z blonďatých kurev a řekla: "Jdi pryč, my tě tady nechceme." Zeptala sem se jí, jestli jí nehráblo z chlastu.

"Jak to se mnou mluvíš?" Zaujala bojový postoj.

"Jak si zasloužíš. Se na sebe podívej, neumíš ani rovně stát. Trapný." Mávla sem nad ní rukou. "Fakt trapný."

"Jako... vypadni!" Pištěla na mě.

"To jako proč? Kdo si vůbec myslíš, že seš?" Sem se začínala vytáčet.

"Prostě nám vadíš." Řekla mluvčí kurvího klubu a přimhouřila oči, což brzký boj značí.

"Dej si mokrej hadr na hlavu." Poradila sem jí. "A nauč se chlastat." Vzala sem si pivo a odešla na bar. Čučela sem tam do automatu na cíga, abych se uklidnila. Do toho za mnou přišla Čtyřka, která se asi rozhodla, že se mnou bude kamarádit. Něco sme tam mlely, ňákej borec nám koupil panáky, a já sem se pak vrátila k vyhazovačskýmu gauči, kde sem začla křičet na Puštíka, ať si do prdele zkrotí ty svoje kurvy, případně ať je naučí, jak se mají chovat. Kif se do toho vložil a schytal to ode mě taky. Po tomhle incidentu sem chtěla odjet, ale ujel mi rozjezd, a tak sem se musela vrátit. Ze zastávky sem se během noci vracela ještě dvakrát. Mě ty rozjezdy fakt zabijou, bych to zakázala. S Kifem sem tančila na Bombtrack, zatímco Puštík něco meldoval do Čtyřky, kurvy obsadily gauč a cucaly se s vyhazovačema. Šla sem pozdravit oslavence, dala sem si morgany s Panem Korálkem, pokecala sem s Majitelem a s Pěšákem, a pak sem se vrátila dolů, kde se to mezitím všechno spárovalo, připadala sem si tam divně, jako jedinej sólo retard, takže sem provedla pokus o útěk. Druhý přesun na zastávku, následně návrat do klubu. Puštík se mi smál, že se neumím na ty autobusy trefit, a poradil mi, abych si našla někoho, kdo mi ten rozjezd ohlídá. No to byla rada nad zlato. Kolem druhé všichni odešli, zmizely kurvy i s Puštíkem, zmizela Čtyřka, přišel mě balit ňákej borec, kterej mlel strašný hovna a nebavil mě, pak za mnou na gauč přišel Kif, zahájili sme hodinku pravdy, což je asi náš opilecký rituál, ještě se to dělí na levely. Zahájila sem level 1, což je ujišťování, jak si sebe vážíme, proč se máme rádi, respekt, hlavně respekt, a druhá strana, dark side of the level one, je nařčení z toho, že je někdo sobec, blbec, případně nastane něco jako "já tě nechápu protože..."

Level 2 se spustil v zápětí, kdy sem mu řekla že pro mě hodně znamená, protože..."protože seš hrozně inspirativní. Já o tobě ráda píšu. Seš divnej."

Byl z toho celej dojatej. Pak sem utekla na rozjezd. A vrátila sem se zpátky. Na třetí level sme si počkali do rána. Ráno, kolem páté, sme totiž ještě seděli na baru. Měla sem neodbytný pocit, že su tam zakletá, že se sakra z toho místa nedostanu, a su odsouzená čučet tam na věky věků. A že musím počkat, až mě odtama někdo dostane, někdo musí tu kletbu prolomit. A napadlo mě, že by to byla dobrá povídka. Kif dostal tradičně nápad, že si dáme absint. Nápad byl tradičně zamítnut moudřejším členem naší dvoučlené skupiny. Odjeli sme kolem šesté. To už nejezdily rozjezdy, ale normálně ranní šaliny.

Museli sme jít pěšky přes město. Svítalo. Měla sem klasickou přednášku o tom, jak sou vztahy na hovno. Melu a melu a melu a pak se dostanu do takových otáček, že se sama naseru, a pak taky z ničeho nic křičím. "Na vztazích ale kurva není nic romantickýho, vůbec nic, de dycky jenom o to, někoho vlastnit a někým manipulovat, posílat esemesky desetkrát denně a kontrolovat, najednou se nestíháš divit, co se to sakra stalo, zodpovídáš se z toho co děláš, jak myslíš, jak se chováš, furt vysvětluješ, kdes byl a ským, cos tam dělal a proč si to dělal, následují rozbory osobnosti a vyvolání pocitu viny, že pokud nejseš s danou osobou, je to celý špatně, celej tvůj život je špatně. A když kurva nikoho nechceš, tak seš vadnej, furt se všichni diví, proč nikoho nechcu, no ale sakra, do prdele, co je komu do toho, proč nechcu. Nechcu. Prostě ne. Teď su svobodná, po dlouho dlouhé době, a jako... proč bych měla chtít vztah, když mi žádnej v životě nevyšel?!!!" Kopla sem do flašky na chodníku. Kif se zasmál.

"To sou strašný slinty, co musíš furt poslouchat, co?" Řekla sem soucitně.

"No, já si to všecko pamatuju, pak to říkám u Námořníka, teda to, co se mi hodí, a vypadám chytře." Usmál se.

"No tak zas tak chytrý to není." Strčila sem si ruce do kapes sukně, kde sem našla zapalovač, malou voňavku a kaštan. Zasmála sem se. "Sme tragédi. Oba dva, ty jo. Ale je to...inspirativní."

Na nádru sme se nemohli zkoordinovat, kdo kam jede, odkud a kdy, pak sme vymejšleli, v rámci přežití, kdo ke komu pude spat, a nakonec sme rozpustili náš gang tragických hrdinů noci, statečně sme se rozloučili a šli sme domů.