Žádný zimování se nekoná

Nastal mi technický problém s internetem. Technický problémy mě znervózňujou, protože je absolutně neumím řešit. Připadám si skoro jako blbec. V práci, když mi někdo zavolá s technickým problémem, přepojím to většinou na techniky. I když teda, je to trestný čin, ale na druhé straně, pokud nemůžem přepojovat, nevím na co tam ti technici sou. Technici sou ale úplně strašná sebranka, naposledy když sem jim volala a snažila se řešit padající připojení cédéemáčka, tak borec, co mi to vzal, se nejdřív hrozně smál, proč si to nevyřeším sama, proč neproměřím signál... blá blá blá, pane chytrej, kdyby mi na to jela aplikace, udělám to. Následně byl slyšet jakejsi šrumec, smích a pak..."ty vole, von spadl ze židle..." Ještě horší sou na fakturačním oddělení, tam ani nechlastají, ale sou důležití jak zábradlí u Macochy. Nepočkají ani na konec věty, skáčou do řeči, sou nervní a štěkají.

"Já bych potřebovala dohledat údajně hrazenou fakturu u zákazníka-"

"Nóó... no tak mi ale řekněte jeho číslo!!!!"

Wuuuf !

Kde sem to... jo. Že mi nastal doma technický problém. Internet mám totiž vedený kabelem . Takže problém za á, jak dostat kabel do obýváku, jelikož je to provrtaný přes stěny, za bé, když tady budou bydlet dvě holky, bude to chtít další dvě připojení na net. A jako co teď? Volám teda na Netbox, jakože ať pošlou technika, co řeší problémy. Jenomže, stal se mi nečekaně technický zásek. Automat mi hlásil, zmáčkněte jedničku, zmáčkněte dvojku, jenomže já sem na svým dotykovým supertelefonu nemohla. Takže sem se nedovolala nikam. Tomu říkám výmrd.

Pondělí, úterý sem měla volno, takže sem malovala byt, stěhovala nábytek, vyhazovala bordel a uklízela. Hrozně mi pomohl taťka, mamka a Laura, tímto velký dík. Byla sem totálně vyflusnutá. Když sem ve středu jela do práce, bylo mně fakt do breku. Byla sem tak vysílená, že mně byla zima, nic sem nechtěla, jenom spat, pocuchaný nervy, nenajezená. V práci došel varující mejl, abysme neničili zařízení call centra. Neboli abysme nestříleli dětskýma pistolkama do motivačních tabulí. Někdo nás prásknul. Hodila sem se do úspornýho režimu, skoro celou pracovní dobu sem prospala s otevřenýma očima, a probrala sem se až když mi Puštík přišel oznámit, že má koule na suchý zip. Odepínací. Lenka se tomu začla tak strašně smát, že už sem nemohla usnout. Kif vymyslel, že pudem do baru.

"Počkej, ještě počkej, jestli se zvetím." Řekla sem, protože sem byla unavená.

"Jestli se co?"

"Zvetím." Opakovala sem.

"To sis vymyslela, takový slovo není." Poučil mě.

Přesto sem se zvetila, v deset sme zvedli kotvy, vzali sme sebou ještě Radima, a valili sme k Námořníkovi. Snažila sem se tam vyřešit svůj problém s wifinou.

"...takže příběh wifiny pokračuje." Řekla sem Kifovi. "Přídu do obchodu, rozhodnutá konečně jednat, du si koupit wifinu, jo. Takže dojdu tam, nikdo si mě nevšímá, tak sem ve finále oslovila ňákýho otrávenýho prodavače, ten mi řekl, že ´tadle wifina stojí pětset, a propojí až pět počítačů´ jenomže to mi teda vůbec nepomohl, protože to přece kurva vidím na tom štítku. Takže sem si řekla, že když mi nikdo wifinu nechce prodat, tak si ji nekoupím a uraženě sem odešla."

"Proč si nekoupíš Zyxel?" Chtěl vědět Radim.

"Ale ty jo, Radime, já nevím co. Proč si nekoupím Zyxel je úplně špatná otázka, stejná jako to, proč sem si nekoupila D-link." Kroutila sem hlavou.

"No a proč sis teda nekoupila D-link?" Chtěl vědět Kif.

"Protože, ty jo, si mi říkal, že mám koupit TP-link. Přídu do obchodu, s jasnou instrukcí, koupit TP-link. Neobracej oči, víš že tomu hovno rozumím. Takže, du do obchodu, TP-link není, jo, mají jenom D-link. A jako co teď?" Rozhodila sem rukama. "Co já vím, jaký je rozdíl mezi Dé a Tépé, a teď na tom štítku bylo napsaný, že je to na LAN připojení, jako jak jako, já nepotřebuju LAN připojení, já potřebuju aby mi jel internet."

"No, to je všecko LAN ale." Řekl Kif. "Potřebuješ prostě ten svič."

"Co je svič?"

"To je něco jako svišť, akorát to má na konci Č."

"No, doufám, že máš radost, jak si mě teďka sejmul." Kroutila sem hlavou. "Být technik, vogo, to je syndrom. Ste hned po ajťácích nejstrašnější bytosti v celým vesmíru."

"Ale tak se nevztekej." Smál se. "Dyť já tam s tebou skočím, to koupíme, neboj."

"Tím to ale nekončí." Řekla sem.

"Jo, no. Já vím, že to budu eště instalovat."

"Já to zkusím nahodit sama." Řekla sem pyšně. "Ale jak nebudu vědět, budu volat. Takže budu volat. Připrav se."

"Jo, dobře, vypínám si telefon." Smál se.

"Když si vypneš telefon, a já budu zoufalá, nepřej si mě." Varovala sem ho. "Budu ti psat zoufalý zprávy na facebookovou zeď. A to nechtěj zažít."

"Chtěl sem ti přijít pomoct s malováním." Vypadal, jak kočka, co přinese mrtvýho krtka a čeká na pochvalu.

"Děkuju, tvoje chtění mi strašně pomohlo." Co na to říct..

"Já sem byl mimo Brno." Řekl Radim.

"No, a Puštík musel jít na kafe do Vaňkovky, a tak dál. Úžasný, kluci. Fakt, skvělý." Prskala sem.

"No ale když ty si nedokážeš nic naplánovat." Řekl Kif. "Sem se tě ještě v neděli ptal, jestli na to malování někoho máš. Říkala si ´neboj, já si to zařídím´."

"No, a taky sem to zařídila, chtěla sem někoho sehnat." Rozhodila sem rukama.

"Jako jak, sehnat?"

"Hodila sem status na facebook." Napila sem se piva a zapálila si cigáro. Pohoda.

S Radimem sem rozebrala pracovní pohovory, realitky, vztahy. Radim je hrubej, dost sem se nasmála. Úplně je mi líto, že dal výpověď a nebude. S Učitelem sem probrala Goyu, Van Gogha, Coelha, karáty, svatojánksý chleba a manu nebeskou. S Kifem Fridu, Dalího, moderní umění, Resident Evil a Zaklínačku. Dala sem mu knížku Zajda Munro. Protože mě moc nebavila a "je to o kurvách, budete si se Zajdou rozumnět."

Všechno je posraným navrch. Ale nejhorší, nejhorší na tom všem je ta únava. Pořád su ospalá, jenom bych spala, ale ráno vstávám v sedum, protože musím promyslet spoustu věcí. Achjo. Anička celou situaci naštěstí vzala perfektně, vysvětlila sem jí, že s náma už taťka bydlet nebude, ale budou tady bydlet tety, a bude tady veselo, a Anička řekla, že se moc těší, a furt se ptá, kdy tety přídou. No, nevím. S Markou sem měla sraz ve středu, ale odvolala to, takže nevím co dál, asi bude nutný napsat inzerát. Chjo, zoufale tady ty lidi nechcu. Ale nedá se svítit. Musím ještě dořešit rozvod, což se mi taky velice nechce, s Hugem cokoliv řešit, a pak ho ještě musím dotáhnout na městskou část, aby se oficiálně vzdal bytu, ale o téhle akci si taky nedělám moc iluze.

Uschly barvy na stěnách, všechno je flekatý, ale to sem čekala. Trochu sem to odflákla, protože "nemaluju přece Sixtýnskou kapli" a teď se dívám na fleky jak prase. Na druhou stranu my, umělci, musíme žít v trochu rozjebaným prostředí. Taťka přemontoval Aničce skříň v pokoji, protože hrozilo, že jí spadne na hlavu, já sem si nastěhovala postel do obýváku, takže přímo z postele čumím na telku, což je boží, nicméně furt si tady připadám jak na koleji. Anička dycky ráno příde, vyprďoší se ze svýho pokojíku, zapne telku, vleze si ke mně do postele a povídáme, což je fajn. Ve čtvrtek přivezli postel, stůl a skříň, sama sem to s borcem tahala z auta domů, a ještě sem mu zaplatila za vynesení do patra. Skvělý. Konečně mi přišla moje nová, úžasná bunda. Z pošty mi nedali vědět, že přišla. Hodili mi do schránky oznámení až s upozorněním na nevyzvednutou zásilku, s tím že zítra je poslední den, kdy to bude na poště. Skvělý. Do toho všeho mi začla týct lednička, takže sem ji musela odmrazit. Ještě budu natírat poličky, malovat u Aničky v pokojíku a malovat předsíň. Na kuchyň se můžu definitivně vykašlat, možná zamáznu stěnu za košem, a to bude tak celý.

My Chemical Romance konečně zveřejnili celý klip k Nanana, a poslechla sem si taky The Only Hope For Me Is You. Su nadšená. Skvělá práce, chlapci. Aspoň něco pozitivního v tom chaosu.

Stavila sem se za Simou, vyfasovala sem dvě kabele oblečení pro Aničku, což bylo boží, Andulka z toho měla Vánoce. Seděly sme na balkoně, jako dycky, pily kafe a kouřily. Už je na to vysedávání venku pěkná kosa, za chvilku máme utrum. Tentokrát mi zima tak moc nevadila, měla sem svou kožešinovou novou bundu Surplus, hurá, hřeje jako plyšáček, jenomže musím říct, že zimní teda moc není.

"V sobotu musím do práce." Řekla Sima. Foukla sem do plastovýho větrníku. Lopatky se roztočily a udělaly barevný kolo. "Jenomže přijede Efa. Budu ji sebou muset vzít do baru, ty vole, to bude zase ostuda. Přiď, musíš ju ňák pohlídat, nebo se poseru."

"Jak si to hlídání jako představuješ?" Kroutila sem hlavou. "To je asi jako bys mi dala za úkol hlídat vagón ožralých rowdies."

Nastal logistický problém s Efiným příjezdem. Nakonec sem svolila, že Efa může být od pěti u mě, dá si ke mně věci a v devět vyrážíme k Simě do baru.

Šla sem nakoupit, a u pokladny sem si uvědomila, že mně chybí někdo druhej, totiž někdo, kdo by skládal věci do tašky, zatímco je vyskládávám z vozíku. Takle se mi to tam kupilo na druhé straně, a zatímco všichni ostatní pracovali ve dvojicích, já sem si připadala jako vlk samotář. Nemohla sem se rozhodnout, jestli je to dobře nebo ne. Ještě předtím sem měla taky zajímavý moment, když sem stála u kompotů, a najednou mě napadlo, že su s Kifem ňák moc, že zatímco vesele pindáme o svobodě a nezávislosti, což sou ústřední témata všech hovorů, tak sme na sebe nalepení jak piškoty s marmeládou, a jak se to vůbec stalo, ty jo, začla sem si říkat, ježiši, dyť ho musím strašně srat, dyť chudák musí furt poslouchat ty moje strašný kecy, imrvére, z toho by každýmu pukla hlava, a to spolu ani nespíme. Rozhodla sem se, že pro něho udělám něco dobrýho, a zmizím.

Plán to byl dobrej, jenomže to byl jenom plán. Z toho plyne ponaučení, že nemám myslet, protože hovno vymyslím, že sem rači měla vymyslet, že vemu kompotovaný švestky, a né promýšlet útěky, který nikam nevedou. V pátek sem teda vesele došla do práce, jakože nic, manažer mě požádal, abych došla i v sobotu, málo lidí, říkal, a já sem teda řekla že jo, protože furt eště žehlím průser s těma pistolkama. Zabývají se tím v práci čtyři lidi, všem sem musela tu aféru vysvětlovat, a oni pak museli psat ímejly s vysvětlením incidentu. Omluvila sem se teda, a slíbila sem, že už nikdy v práci střílet nebudu. Od té doby sekám latinu. Večer za mnou přišel Kif, jakože dou s Puštíkem k Námořníkovi, jestli du taky. Snažila sem se dodržet únikový plán. Jenomže, ňáký předsevzetí sou úpa na nic, protože u Námořníka já to prostě miluju a to je na mě těžkej kalibr. V deset sme se teda s klukama sbalili a padali do baru. Kluky sem nechala ať si vykládají o závodních autech, a šla sem za Učitelem, kde sem si vyslechla historky z bordelu. Velice inspirativní, příště přídu zas. Hráli sme kostky o panáky, dvakrát sem neprohrála, což bylo pozitivní, protože ve hře bylo osum lidí a dvojitý panáky. Kif prohrál, k velké radosti všech zúčastněných, takže za ty panáky tam nechal čtyři kila. Zničenej z toho byl celou dobu, co si to pamatoval. Pak sme se přesunuli na nádr, protože sme se tam měli potkat s Kifovým bráchou. Říkáme mu Mladej, což je hrozný, uznávám, ale museli sme ty dva ňák rozlišit. Puštík furt frflal, že se musí najíst, což nakonec nebyla vůbec špatná strategie, takže sme zapadli do mekáče. Byla sem slušně ospalá, myslela sem si, že se najím a jedu dom. Cha! Dala sem si tři krevety a hranolky. Kif se do mě furt snažil nacpat čízburgr, protože "musíš se pořádně najíst, tohle není jídlo, co máš, to je strouhanka a .... strouhanka, vem si pořádný jídlo" a cpal přede mě tu smradlavou sračku v housce. Tfuj. Puštík řekl, že jede dom, protože, a už sem si toho všimla dřív, sou určitý lidi, který mají rozum. Zatímco my dva... Kif vymyslel, že koupíme plácačky rumu a zalomíme to někde v parku. Takže sme šli na hlavňák pro pití, koupili sme maličký rumový plácačky... "Ty jo, Jaňulo, to je deci... sme v letadle nebo co? Vemu celou flašku, ne? Půllitr." Todle sem taktně zatrhla z pozice moudré ženy. Koupili sme teda malý lahvičky, rozloučili se s Puštíkem, a vrátili sme se do mekáče, kde sme se konečně potkali s Mladým a jeho kámošem Denisem. Denis měl patku přes oko a kšiltovku. Vypadali tragicky, připomínali mi postavičky z filmu Dogma, takový ty dva zoufalce. Začli mít řeči jako "deme balit kočky" případně "deme za buchtama". Následně se ukázalo, že máme problém, protože chtěli jít do XXLka, kde bysme museli lepit stovku za vlez, což mi trhalo žíly, Kif se po extempóre s kostkama taky netvářil, že by někde chtěl velkoryse utrácet. Vymysleli sme, že pudem do Livinu (no jo no, sou tam hlavy mrtvých zvířat, hudba na hovno a rvačky, ale zase je tam hodinka rockové hudby), jenomže kluci chtěli jít furt do toho blbýho klubu, nemohli sme se dohodnout, ve finále sem na Mladýho křičela, jakože "brácha se za tebou žene přes celý město, tak udělej sakra kompromis". Taky sem podotkla, že sme mohli klíďo sedět u Námořníka. Kif mě vzal stranou, jakože porada, ty jo, co budem dělat... vysvětloval, že chápe, že tady ten večer není úplně gut, a to zejména proto, že sme nezůstali v domovským baru, ale "je to můj brácha...." No jo, no jo, pudem teda s nima, rozhodla sem. Show me the way to the next whiskey bar. Přesunuli sme se za nádr. Kluci vešli do klubu, my sme zůstali stát s Kifem venku, jakože počkáme, až nám přídou říct, jaký to tam je. Zakecali sme se tak strašným způsobem, že sme ve finále seděli na koberci před klubem, kouřili a popíjeli rumy. Nastala hodinka pravdy, kdy sme si řekli, co na sobě máme rádi a co nás sere, jak se k sobě máme chovat a jak ne, co si k sobě můžem dovolit a co ne. Filozofovali sme tam dost dlouho. O životě a o vztazích, o tom, jak nejsou žádný jistoty, nikde, o tom, jak se máme rádi, a zároneň se sereme, omluvili sme se za to, kdo co v hádkách řekl, rozebrali sme, co sme udělali a neudělali, zavzpomínali sme na některý akce. Pak z klubu odcházel Mladej s Denisem, zírali na nás a ptali se, co tam jako děláme, asi mysleli, že sme šli dávno domů spat. Vydali se na nádr, sehnat taxíka, protože vymysleli, že pojedou do ňáké vesnice za Brno, protože je tam párty, a "spousta šukatelných mařek". Strašně sme se tomu s Kifem smáli a hnali sme se za nima, abysme jim tohle rozmluvili, protože evidentně nevěděli, co činí. Kif se snažil to zarazit, nicméně se mu to nepovedlo, kluci se domlouvali s taxikářem, za kolik je hodí teda do veleslavné vesnice, a když zjistili, že po nich chce šest stovek, souhlasili, že teda zůstanou ve městě. Smáli sme se hodně. Doporučili sme jim, ať si koupí napůl kurvu, haha, že je to vyjde nastejno, než honit se za šukem za Brno. Mladej se děsně nasral, řekl nám ať deme s těma kecama do prdele, a Kifovi doporučil "brácha, seber si Šílenou, a táhněte někam do hajzlu, už vás mám fakt plný zuby". Smáli sme se ještě víc. I gotta feeling that the night´s gonna be a good night. Přesunuli sme se na Kobližnou, asi sme chtěli jít do Charlie´s nebo co. Zasekli sme se na ulici, Mladej tam potkal ňákýho známýho, kecali dost dlouho, mě to nudilo, obrala sem Kifa o cíga, seděla sem na patníku a kouřila, jenom občas sem zahlásila "dělejte něco, se nudím". Frekvence "občas" byla tak jednou za minutu. Kluci se furt nemohli rozhodnout, co budem dělat, takže to nakonec Kif rozsekl, jakože dem do Perpeta. Bylo mně divný, že sem tam jako vůbec nebyla. Pak sem se dozvěděla proč.

"Tam hrajou trance." Vysvětlil mi. "Nečekej žádný melodie, žádná akustika. Ale třeba... třeba tě to bude bavit." Krčil ramenama.

"No to teda nebude." Ujistila sem ho. Ale v podstatě mi to bylo jedno. Mluvil o tom, jak má house strašně společnýho s jazzem, a já sem tomu nerozumněla ani za mák, na téhle rovině sem si připadala trochu jako hudební analfabet. Mladýmu a Denisovi sem řekla, že sou tragédi. Mladej se vztekal, řekl ať do nich furt kurva nejebem, že my sme zvyklí bavit se nějak, ale to neznamená, že je to dobře, a že voni s Denisem to mají jinak, že se baví jiným způsobem, Kif na to řekl: "Se bavíte zoufale, chcete platit šest kil taxíkovi, kterej vás hodí na párty, kde budete čumákovat jak trubky, holky si vás ani nevšimnou, vypijete tři piva, zablijete se, zalepíte dalších šest kil a jedete domů". Opět sme se potrhle smáli, kluci byli nasraní, myslela sem, že minimálně Kifovi jedna přistane. Nestalo se nic, takže sme v klidu a míru došli do Perpeta. U vchodu sme se jaksi sekli, u vyhazovače seděl jakejsi týpek, kterej se nás snažil setřít jakýmasi hláškama, začal tím, když se Kif zeptal, kdo dneska hraje. Vyhazovač řekl, že sou tam dvě stejdže, dvě dvojice. Kif chtěl vědět, co to je jako za dvojici dýdžejů. Týpek, co seděl v křesle a hrál si s telefonem, začal hlásit: "No, Bob a Bobek, Pat a Mat, Tip a Ťap, Ťuk a Bzuk..."

"No, dobrý...." Řekl Kif. "...ale já chcu fakt vědět, kdo tam hraje, než tady uvalím prachy za vlez. Zatím mi to teda nikdo neřekl."

"Ti říkám..." pokračoval týpek arogantně "... hraje tam ňáká hudba. Když se zaposloucháš, tak to taky zjistíš."

Valili tam takle do sebe asi čtvrt hoďky. Mezitím Mladej s Denisem zmizeli, někam zdrhli. Já sem si furt myslela, že týpek s telefonem je ňákej umělec, připadal mně povědomej. A taky sem to řekla. Řekl, že ho znat můžu, a ať jako hádáme, kdo je.

"Indicie, chceme indicie." Smál se Kif. Borec řekl, že je ze šoubyznysu. Hádali sme různý věci, smáli sme se, připadalo mi to, jako bysme hráli bojovku na táboře. Nakonec sme se to dozvěděli, hurá. Borec organizoval takový ty akce, jak se třeba domluví několik lidí, naběhnou do Vaňkovky, plazí se mezi lidma jako kočičky, případně dělají v nákupních centrech přestřelky s imaginárníma pistolema....

"Ty jo, Kife, pistole..." Svítila sem.

...nebo dojdou třeba do knihovny, dělají že si pučujou knížky a na znamení všichni lehnou na zem a dělají, že spí.

"Dělali sme taky akci na úmrtí Jacksona, tancovali sme na Svoboďáku." Řekl borec pyšně. Ukazoval nám ňáký videa, byli sme z toho hrozně nadšení. Skákali sme radostí, a smáli sme se, a řekli sme, že se chceme přidat. Borec nás teda pozval na akci na konci měsíce, do Vaňkovky, pak by měl být ještě ňákej Halloween. Uvidíme. Celí pobavení sme teda zapadli do klubu, seděli sme na baru a kecali, pak Kif chtěl jít tančit, tak sem si šla teda stoupnout k parketu, balila mě tam ňáká mařka, pak přišel ňákej borec, furt chtěl, abych se mu dívala do očí a když sem ho poslala do hajzlu, řekl, že mám stejně pohled jak mrtvej pes. Sledovala sem dýdžeje, kteří fakt dělali skvělou šou, né jak ti suchaři v rokáčích. Lidi tam byli zvláštní. Zajímavě oblečení. Na hlavě měli kulichy, někteří měli sluchátka na uších, někteří na krku, velký, barevný sluchadla, zajímavý oblečení, vytunění doplňkama, všude samá hvězda nebo noty. Zvláštní. Takovej stylovej odvaz sem ještě neviděla. Nejzvláštnější bylo, že netancovali na sebe, to znamená jakože netvořili dvojice ani skupinky, ale všichni byli otočení jedním směrem, na dýdžeje, a tančili. Sem byla jak v Jiříkově vidění. Jakože... to vůbec neznám. Stála sem tam se svým pivem, Kif za mnou přišel, řekl "vítej v mým světě" a já sem si musela dat panáka, abych to všechno jako pobrala. Řekla sem mu na to: "Zítra pudem za Simou do baru, a to zase poznáš můj svět, jenomže to taky nemusíš vůbec rozdýchat." Řekla sem mu o Efě.

"Pchá, myslíš, že si neporadím s mařkou?" Smál se.

Chtěla sem mu říct, že tady optimismus není na místě. Chtěla sem mu říct, jak po dvou hodinách bude mít hlavu jak pátrací balón. Že dostane herdy do zad, že mu bude hučet v hlavě, že když Lucka poprvý viděla Efu, byla vyděšená k smrti ještě několik dní protože "seznámily sme se a hned sem měla hlavu mezi kozama". Chtěla sem ho varovat. Jenomže Efa nešla popsat slovy. Už sem viděla, jak dojdem do baru a Efa se na nás vyřítí s mohutným hřmícím pozdravem "Zdar vy pytle hoven!" a to bude teprv začátek.

Takže sem postávala u baru, všechno sem to sledovala, nasávala sem atmosféru a užívala si svou novou zkušenost s other culture. Smála sem se Kifovi, kterej v tom byl totálně šťastnej, pak mě vytáhl na parket a učil mě tancovat, ty jo, sranda veliká, protože tančila sem na trance, děti. Smáli sme se u toho jak retardi, fakt sem se úplně dobře bavila.

Odcházela sem o půl patý, Kifa sem tam nechala, ale nechtěla sem, aby tam zůstal sám, tak sem šla za ňákou holkou, blondýnou a evidentně kurvou, řekla sem jí, že mám na baru kamaráda, jestli by ho nemohla nějak zabavit.

"A koupí mi panáka?" Chtěla vědět. Ubezpečila sem ji, že určitě jo. Zamávala sem mu ode dveří, vysmátá, vtípek na konec. Domů sem se dostala v pět a druhej den mně ani nebylo blbě, což bylo skvělý, protože sem musela teda na tři hodiny do práce, a pak nás čekala barová akce u Simy.