Bezohlednost

Nenávidím bezohledný lidi. A to tak, že hodně. Chtěla bych mít u sebe Berettu a beztrestně sejmout každýho nýmanda, kterej si o sobě myslí, že se kolem něho točí svět, a zajímavý je, že většina z nich si to musí dokazovat zrovna ve chvíli, kdy za nima stojí největší fronta. Ještě divnější je, že to nikoho nesere, ostatní nuly pro to zřejmě mají pochopení. Do toho všeho nenávidím fronty. Nedokážu prostě někde stát, nebo sedět, a čekat, protože mě to zabíjí.

Nejhorší koncentrace všeho zla je v Albertu. Pokud bych chtěla vzívat ďábla, kleknu si v Albertovi před pokladnu a požádám ho, aby se zjevil, protože on tam samozřejmě celou dobu je, jenom je schovanej pod pultem s uzeninama. Bůh má kostely a satan má Alberty. Vzhledem k tomu, že kostely se bourají a Alberty se rozrůstají, je jasně vidět, kdo má navrch. Aby satan ukázal svou sílu a moc, vymyslel zákon schválnosti, konkrétně ten zákon schválnosti týkající se front. Je to naprogramovaný tak dokonale, že to nejde obejít, nejde to ani přechcat. Vypozorovala sem, že lidi sou stádo tupců. Pokud je u jedné pokladny fronta, ve které je deset lidí, a u druhé pokladny je jeden člověk, tupani se automaticky řadí do fronty s deseti kusama, protože jim to asi připadá bezpečnější.

Ve snaze přelstít celý systém si stoupnu do nefronty. Vyskládám na pás všechny věci a vítězně koukám na ty lůzry, dělám slavnostní rozzářený obličeje, jak sem je vypekla. Jen se dívejte, sopláci, jak rychle odtud vyfičím. Samozřejmě chlápek přede mnou, kterej do té doby vypadal neškodně, se začne činit. Platí kartou, nemůže si vzpomenout na PIN, čumí do terminálu jak do bolavé prdele, pak následují hlášky typu „Počkejte, zkusím to ještě jednou...jé, to bude asi špatně...no toto...“ Následně to vzdá, platí stravenkama, nemůže se dopočítat, a když má doplatit zbytek, sype na pult všechny drobný, vysbírává mezi tím kuny a čínský mince pro štěstí, a následně se rozhodne povědět pokladní story o tom, jak si tady minule koupil čokoládu, která měla na sobě jakýsi bílý povlak. Pokladní je jasný, že zmíněná arašídová pochoutka přežila ve skladě sametovou revoluci, ale diplomaticky blbečka ujišťuje, že povlak na čokoládě je normální a zdraví neškodný. Takle si tam notujou, vrána k vráně, zatímco vedlejší fronta je dávno v trapu, pochopitelně.

Člověk Bezohledný se též dokáže vynořit například v parfumerii. Zatímco já nikoho neotravuju, jdu, koupím si parfém za dva litry, a putuju k pokladně, tak mařka přede mnou, která si koupila deodorant a oční stíny za pade, má zřejmě neoprávněný pocit důležitosti. U pokladny si prohlíží starostlivě deodorant, jakoby se teprve teď rozhodovala, jestli ho zaplatí nebo co. Otravuje ovzduší takovýma pičovinama, jako jestli deodorant obsahuje hliník, protože slyšela, že hliník způsobuje rakovinu, a ona teď teda neví, a jak se poznají deodoranty bez hliníku a proč to nemá nějakou značku, takle člověk neví... Otáčí v ruce zamyšleně sprej a dál se ptá, jestli je to parfémovaný, čím je to parfémovaný, jestli je to šetrný k pokožce a jestli to obsahuje alkohol. Ne, kryptonit asi, ty jo. Co někteří lidi dokážou vymyslet nad některýma výrobkama, to by se člověk fakt posral.

Největší absurditu sem zažila v lékárně, když se mařka potřebovala vyptat na všechno ohledně bombónů s hroznovým cukrem. Dozvěděla jsem se tak celý postup výroby, přidávání příchutí, obsahu vitamínů a vhodnosti hrozňáku pro děti. Je vidět, že v lékárnách sou odborníci fakt na úrovni. Bohužel sem zrovna spěchala.

Bezohledný zmrd se vyskytuje hustě například u dětské doktorky. U doktorky čekám skoro půl dne, což je s nemocným dítětem fakt zážitek. Dycky se najde někdo, koho byste měli pustit, protože „du jenom pro razítko“ nebo „jenom nesu papíry“. Jasně. Další hodina v prdeli. A pak příde další vychcánek „Můžu jít před vás? Jenom se potřebuju na něco zeptat.“ Ne, ne, ne a ne. Když řeknete jasné ne, ostatní čerstvoši, kteří dorazili do čekárny teprv teď, vás budou mít za burana, a vychcan do té ambulance stejně vlítne, vo tom žádná. Ale ta úleva. Řekni zmrdovi jasné NE!

Nejhorší kalibr je ale Bezohledňák Šalinový. Nevím, jestli v Praze je podobná sorta Tramvajových hajzlů, každopádně ve mně vře krev, když jedu v jedenáct večer unavená z práce, protože celej den v telefonu poslouchám lidi a jejich hlasy, chrčení, praskání, dunění, pípání. A teď, jedu dom, chci mít už klid, su napůl v komatu, skoro spím a najednou si ňákej opruzák musí pustit z telefonu Fiftyho Centa, protože „to je hustej týpek, ty woe, hej viděl si ten klip, ty woe, jak tam hraje Eminem? Ty woe, ti říkám, hej krutý, pičo.“ Jasně, gangzta bro, všichni sme tady na tvý šumění z Androida děsně zvědaví a takovou chvilku poezie si přál každej zažít.