Drobáky

Úplně mi zůstává rozum stát nad prodavačkama. Dycky sem si říkala, ty jo, chudáci ženský, taková blbá práce, celej den zírat na ty dementní lidi, a všichni víme, že to prostě nemají lehký. Tenhle postoj mi vydržel docela dlouhou dobu, byla sem hodný, chápavý, tolerantní člověk.
Jenomže pak sem si začla všímat, že prodavačky si můj soucit nezaslouží. To, že nedokážou spočítat hodnotu stravenek, a kolik mají vracet, nebo kolik mám doplácet, to už sem si snad zvykla. Fakt mě baví furt si někde přepočítávat stravenky za 65 Kč a sama si počítat, kolik doplatím. No ale, dejme tomu. Naučila sem se násobilku 65ti, a su zase o něco lepší člověk.
To, že většinou neví, jak se menuje mango a dělají, že poprvý v životě vidijó kiwi, to je specialita Alberta, na to už sem si taky zvykla.

Co mě ale totálně rozbíjí, je ta jejich věčná otázka, jestli mám drobný. Pochopila bych to semtam, když mají problém s penězma. Ale furt a všude? Mně připadne, že se na to ptají úplně bezmyšlenkovitě, né proto, že by je potřebovaly, ale proto, že se jim prostě nechce vracet. Hej, tak co kurva na té kase děláš?
Hlavní práce prodavačky je projet zboží kóďákem, podívat se na částku, převzít peníze a vrátit. Nemusí nic počítat, nemusí nic do té kasy ťukat, nemusí to zboží kontrolovat, nemusí o tom zboží nic vědět, a je jim zatěžko prostě držet hubu a vrátit mi drobný tak, jak mají, protože když vytáhnu litr, tak nechcu slyšet pokaždý „a nemáte drobný?” Né, to teda nemám. Protože je nahážu v práci do automatu. A pokud mám, tak ti je stejně nedám. Kdybych se chtěla přehrabovat v peněžence, tak to udělám rovnou, ne?
Naseru se takle v Albertovi, a pokračuju do masny, kde je to to stejný, a v drogerii se na mou stovku tváří jak kdybych byla zločinec, protože mi musí vracet 19 korun! A to teda musí vylovit desetikorunu, a pak tu pětikorunu z toho kastlíku, a pak eště dvě dvoukoruny, no teda, tolik práce! Úplně sem si ten škaredý xicht zasloužila, paní prodavačko, stydím se za sebe a doma se budu tři dny a tři noci mrskat devítiocasou kočkou.
Moc si přeju, aby už se stala ta úžasná věc, a místo prodavaček aby byly samoobslužný automaty. Já bych si to svoje zboží projela kóďákem, ukázalo by mi to částku, prachy bych dala automatovi, ten by bez frflů a škaredých xichtů vrátil drobáky, a já bych si spokojeně odešla s nákupem domů.
A nebo naopak teda chcu, aby se na mě z bankomatu sypaly samý drobný, když je všude tak chtějí. Bankokokot se bojí dokonce vydat mi stovku. Musím vybrat buď čtyři sta nebo šest set, protože plechový blbeček nemá ani pětistovky, ani stovky, a ani vůbec žádný drobný. A já třeba nechcu vybírat šest stovek, chci vybrat pět, jo, protože to sou moje peníze a já si chci vybrat, kolik si vybrat chci, né to co se hodí bankomatovi. A pak si třeba vybírám čtyři litry, a to už se bojím dopředu, protože von si mě vyfotí, řekne si, ty jo, už je tady zase, ta vzteklá, tak uvidíme... a vyhodí mi dva dvoulitry. Tak to už jako pozor. Pak du teda nakupovat, s dvoulitrem si připadám jak zločinec, jak kdybych ten bankomat zahákla za auto a vyrvala ze zdi, a nikdo mi nic nedaruje, protože nakonec se na mě prodavačka podívá takovým způsobem, že je úplně jedno, jestli su Dexter, nebo hodná žena s dvoulitrem, protože prostě je všecko špatně, a co hůř, dohnali mě k tomu, že já se za svoje dvoulitry stydím. A pak, když se zbavím dvoulitrové bankovky, tak si vesele kráčím po světě se svýma bezkonfliktníma dvoustovkama a stovkama, ale houby mně je to platný, protože při nejbližší možné příležitosti zase uslyším „A nemáte ty drobný?"