Na frontě klid

Všechno na mě spadlo jako betonovej strop. Furt sem se tvářila, že to zvládnu, i když sem věděla, že je toho na mě moc. Připadalo mi, že furt šlapu v kruhu, nemůžu se z toho dostat ven, nemůžu najít řešení pro triviální věci, a když už řešení najdu pro jednu věc, nabalí se na mě deset dalších.

Anička přišla s tím, že nechce chodit do školky, protože ji tam Adam bije. To byla prda, protože jak se někdo dotkne mojí Aničky a nedejbože jí ubližuje, zacloumá to se mnou a v tu chvíli vím, že pokud nechcu jít utrhnout Adamovi hlavu, musím nejdřív vychladnout a řešit to dospělácky. Chystala sem se teda jít si promluvit do školky, jenomže mezitím Anička onemocněla. Problém tak zůstal viset ve vzduchu.

Práci miluju, ale pokud se každej den snažím mít prodeje, a su v neustálým vypětí, jestli se mi daří nebo nedaří, tak se to na těch nervech projevit musí.

Rozhodla sem se zažádat na sociálce o příspěvek na bydlení a vyplňování formulářů mě málem stálo život. Plus sehnat všechny potřebný potvrzení, doklady, výpisy. Co sem nemohla vyřídit telefonicky, to sem neměla, protože nestíhám nikam běhat, a ty telefonáty taky stály za to. Když sem se konečně urvala z práce a došla na úřad ohledně výpisu záloh, a dokladů, že řádně platím nájem, zjistila sem, že pracovní dobu mají jenom pondělí a středa, zatímco na webu mají, že pracují celý týden. K mojí smůle byl čtvrtek. Plynárny mi nechtěly vystavit placení záloh za rok 2010 a vyjádřily se k tomu, jakože platím čtvrtletně, tím pádem to ještě nemají vystavený. Ach můj bože. Že musím dokládat na sociálku výpis z účtu, to mám taky velkou radost. Bohudíky, že nějak mohutně neplatím kartou. Ovšem položka New Yorker a Datart mi ve výpisu fakt moc nepomáhá. Odteď na platby kartou fakt úplně seru, protože tohle nemám zapotřebí. Fascinuje mě, jak si lidi dávají pozor na to, aby někde proboha nenahlásili rodný číslo, případně si myslí, že jejich osobní data někdo vycucá z Facebooku, ale klidně bankám (a kdovíkomu ještě) sdělují informace, kde co platí a kolik za to dají. To je fakt ujetý.

Hugo se úplně zbláznil, když zjistil, že ho fakt ráda nemám a prostě s ním být nechci, začal vyhrožovat nesmyslama, že u soudu použije proti mně všechno, úplně všechno, a vymyslel si věci, že by se i scénáristi z Hollywoodu divili. Nicméně je potřeba připravit se na cokoli, z toho důvodu sem musela promáznout blog půl roku zpětně. Trhá mi to žíly, ale co nadělám. Rozhodl se zažádat o snížení alíků s oddůvodněním, že je nepotřebuju, protože si kupuju barvy na vlasy. Vyhrožuje sociálkou, a údajně má proti mně důkazy. Asi má na mobilu rok starou fotku s neumytým nádobím v dřezu, nebo co. A má svědky. Každoparádně u mě skončil. Zařídila sem, aby mi vrátil klíč od bytu.

Blbý na tom je, že tím, že sme ve válečným stavu, sem přišla o poslední výhodu, totiž že mi nebude hlídat Aničku až budu chodit do práce na odpoledne. Toto mě smetlo. Na chůvu nemám, takže sem neviděla jiný řešení než z práce odejít. Že by mě odchod z práce zabil, to je jasný.

Když sem se v práci mezi telefonama snažila vyplnit formulář, který byl nevyplnitelný, a zároveň sem řešila požadavky zákazníka, kterej na mě křičel, protože mu nebylo uplatněno pět volných minut, přemýšlela sem, jak to udělám s odpolední směnou, a do toho mi chodily výhružný esemesky od debila, tak mi prostě hráblo. Přestala sem mluvit, třepaly se mi ruce, nemohla sem se na nic soustředit a udělalo se mně blbě. Odešla sem z práce, protože jinak bych tam sebou švihla.

Doma sem jenom čučela do zdi, čas nebyl, bála sem se všeho, a střídavě sem brečela, protože sem si připadala jak ten nejhorší člověk na celým světě a bála sem se vyjít ven, že to na mě lidi uvidí a ukamenujou mě.

V takovým stavu sem další den zašla za doktorkou. Nechala mě doma na neschopence. Napsala mi Lexaurin. Potřebovala sem se prostě vyspat a začít pořádně jíst, protože sem na to nějak zapomínala. Furt sem si myslela, že všechno zvládnu, jsem přece člověk silný, žádný sráč... ale jednou to přijít muselo, tělo vyplo pojistky a bylo. Tam už se nedalo vymýšlet nic. Je to jako postavit vojáka do první linie, nechat mu kolem hlavy fičet kulky a doufat, že mu to nebude vadit.

Takže sem se zklidnila, dala sem se dohromady, začla sem vařit, jíst, konečně sem měla čas vyřešit věci ve školce, vylepšit Aničce pokojíček, a zavedla sem s Anuškou hodinku večerního povídání, kdy si lehnem do postele a rozebíráme celý den, a je to strašně fajn.

Udělala sem si pořádek ve financích, napsala sem pár článků, zřídila sem trvalý příkazy, abych sakra furt nezapomínala na platby. Bohudíky nemám nikde a u nikoho žádnej dluh, za to se chválím a plácám se po ramenách, protože to by mě totálně sejmulo.

Spravila sem šuplíky, pověsila sem na zdi nějaký dekorace, máme to tady teď moc pěkný. Koupila sem Aničce boty na jaro a vyházela sem všechno zbytečný oblečení, který nikdo nenosí, vyhodila sem taky knížky, který nemám kam dat, vyhodila sem nepotřebnou kosmetiku a udělala sem pořádek v dokladech. Tak tohle by bylo.

Obvolala sem zbytek institucí, abych dala dohromady papíry pro sociálku. Aspoň sem zjistila, komu platím elektřinu a plyn, zase sem o něco chytřejší. Přišel mi přeplatek za elektřinu, což byla dobrá zpráva. Zkontaktovala sem Puštíka a zažádala sem o omezení směn pouze na ranní. Slíbil, že udělá, co je v jeho silách. A já mu věřím.

Dobře se mi spalo, protože Lexaurin je nejlepší kámoš na spaní. Omezila sem kouření, totálně sem se vysrala na chlast, žádný Frisca ke komplu, nic. Vydala sem se na dobrodružnou výpravu, koupit Aničce nástěnku na její obrázky, který lepí po zdech, a ještě dobrodružněji sem nástěnku vrazila do zdi. Že je nakřivo, vo tom nikdo nepochybuje. Upekla sem bábovku, kuře, zapečený palačinky, uvařila sem brokolicovou polívku, vyleštila nábytek, vyžehlila hromadu prádla a celkově mě práce zvedla z hoven. Veruně sem hodila celý kuřecí stehno do klece, a k mýmu překvapení ho během půlhodiny sežrala. Ten potkan je normální roztahovací prase, nebo co. Verunu si měli dat Pink Floyd do znaku.

Stáhla sem si Dextera, a zjistila sem, že vypadá jako můj kámoš Berta. Berta byl taky takovej divnej. Furt jenom počítal, byl celej zašitej ve svých pravděpodobnostech, teoriích, číslech a sázkových tiketech. Chodil do heren, ověřoval si teorie pravděpodobnosti na ruletě a hrál poker. Zapisoval a počítal. Jednou mi vykládal, že tam chodili taky dva týpci. Otec se synem. Každej den, v deset dopoledne přišli do herny. Dali si kafe, seděli tam, a nehráli, jenom pozorovali tu ruletu. Občas si něco zapsali a pak to porovnali. Celej den před sebou měli to kafe, furt ten jeden hrnek. Nikdy nevsadili. Nejedli a nepili, jenom zírali na ruletu, něco si zapsali a pak si ukázali bločky. Takle tam chodili každej den. O takových lidech by se měl natočit film. A o Bertovi teda taky.

Je mi smutno po všech myšutkách v práci, ale líbí se mi sedět doma, v klidu, žádnej nerv, a aspoň chvilku žít jako normální člověk, a dělat normální věci, třeba napsat si seznam na nákup, dívat se na telku a tak.