Žerte bohatý

Zase se mi odrovnal kompl. Začal nenápadně. Přestalo mi psat písmenko A. Vypáčila sem ho lžičkou a pak sem ho tam zabouchla. To eště šlo. Pak mi ale ta klávesnice přestala jet úplně. Vzala sem si teda starou. Pak z komplu odpadl kryt. To bylo eště gut. Počítač tady na sebe chtěl upozorňovat, ale prostě se mu to nepovedlo. A tak zvolil těžší kalibr. Úplně se posral. Klasicky to shodilo OS. Instalace znovu byla nemožná. Tři dny. Rozjebala sem BIOS. Kompl mi tvrdil, že nemá žádný pevný disky. Snažila sem se teda dělat, že mi na něm nezáleží a chtěla sem rozjet noťas. Jenomže volat na Netbox, to bych byla zase o tři stovky lehčí. Zkusila sem se napíchnout na wifinu sousedům. Všecko zabezpečený. Pak sem našla nezabezpečenou wifinu hospody, kterou mám pod balkonem. Jenomže tam to bylo zaheslovaný. V nejvyšší zoufalosti sem tam chtěla volat, aby mi to heslo řekli. Pak sem si uvědomila, že bez netu na ně nemám ani kontakt, a že sem líná si volat na informace. Takže sem se vrátila ke starýmu komplu. Zkurvila sem tam co sem mohla. Když sem konečně nainstalovala Windows, tak sem si ho zaheslovala, a ta dementní ikonka mě nechtěla pustit. Musela sem instalovat znovu. Tím sem ztratila pochopitelně všechno co sem měla uložený. Pak se mi zdálo, že Windows se roztahuje přes ňák moc disků, tak sem ty zbývající disky smazala. Výsledkem bylo, že mi kompl jel na pěti giga. Stáhla sem si ávégéčka, torrenty, quick time player a víc se mi tam už nevešlo. Když mi přišel Pája ten kompl spravit, nestíhal se divit. Další problém nastal se zvukem. Chrčení, kvičení, šum. Strašně sem trpěla. Byla sem pak odsouzená hrát si dvě hodiny s nastavením zvuku. A to sem měla za to, že sem se smála zvukařům na Majálesu. Já vím, že mě ten osud dycky dá přes prsty. Jenom se divím, že ho furt baví mě vychovávat.

Když sem slavnostně zapla net, zjistila sem že tady budou.... tádydá... Billy Talent, na konci června. V Praze. Předskakovat Gríndejům. Och ach, srazilo mě to ze židle a skoro mě to rozbrečelo. Tolik štěstí najednou. Když sem se vzpamatovala, začala sem jednat. Napsala sem agentuře, která to pořádá, jestli mě přidá na mailing list pro novináře. Další krok bude žádost o akreditace. Ale i kdyby to nevyšlo, neva. Incheba aréna je boží, zadní vchod není zezadu zamřížovanej. Né jak ta posraná Tesla. Doufám teda že se to kvůli Gríndejákům nebude měnit a zábrany zůstanou tam, kde mají být, teda nepřerostou svůj metr. Navíc tam bude dobře slyšet zkouška. Na Green Day sem původně jít chtěla, ale bez těch Talentů bch za ně určitě nevyplácla litr. Takže na ně samotný bych za ty prachy asi nešla. Těším se. Hrozně moc.
Nedávno sme s Laurou probíraly Maďarsko. Mluvily sme o tom, jak je Maďarština děsná řeč. "Mě by zajímalo, když sou tam ti Talenti, a mají takle třeba u nás na programu ptat se před The Ex, jak se řekne "kurva", jestli si na to Ben troufne v Maďarsku." Přemýšlela sem. "Protože mě by zajímalo, jak se řekne Maďarsky kurva."
"No, můžeš se ho na to zeptat, jestli se potkáte." Navrhla Laura.
"No, já jo. Já teda jo." Odfrkla sem. "Škoda žes tam nebyla minule. Kde sme všichni byli s angličtinou. Bylo nás tam pět a všichni sme byli vyvalení jak puci. Zmohla sem se na ...ken áj....kej... take...photo with you? Pcha, kdybys to viděla. Pak řekl ....něco, blá blá blá hihihi, pak sem se naštelovala k focení, šťastná že už jako nemusím mluvit, a Hugovi zrovna nešla přepnout kamera na foťák, a Ben mi tam v mezičase něco vykládal, a vesele se tomu smál, a já sem se smála taky, ale co nás tak pobavilo, doteď je mi záhadou."
"No tak to už se asi nedozvíš."
"No právě. My se spolu asi dobře bavíme. Poprvý si nic nepamatuju. To mi taky neřekneš, protože si byla někde v hajzlu, kdoví kdes s tím foťákem lítala. Nepamatuju si nic, absolutně nic. Tma. Nothing. Někdo mě pak poznal na fotkách a říkal: "Jé tos byla ty, co ste se tam s Benem tak smáli, ukazoval ti ty blbiny s nohou a pak si mu dala ten dárek." No, to sem byla jedině já, jediná s dárkem. Ale nepamatuju si nic." Přiznala sem.
"Žišmarjá, jak můžeš mět takový okna?" Divila se.
"Nevím. Já si ani z těch koncertů nepamatuju nic." Svěsila sem ramena. "To je důvod, proč nepopíšu koncert. Když chcu vědět co se hrálo, musím se zpětně podívat na playlist."
"Takže my jedem do Maďarska, aby sis z toho nic nepamatovala?"
"Jo. Přesně tak to bude." Sevřela sem rty. "Ale víš co? Budou hrát hodinu a půl. Hoďka a půl absolutního štěstí. Pak to zapomenu, ale nevadí. Nezapomenu na to, že sem byla šťastná."

Laura chce pořád fotky z Majálesu. Ale já je, kurva, nemám. Upravovala sem je celej den než se mi zhroutil počítač. Takže fakt nemám chuť to v nejbližší době dělat znovu. Laura dycky chce fotky hned. "Na úpravy se vyser." Ale když já nemůžu. Protože nedokonalosti se netolerujou. Kdyby šel opravit svět tak snadno jako v PhotoFiltru.
Zjistila sem, že na koncík Green Day se prodávají lístky první a druhé kategorie. Zaplatíš si víc a můžeš stát v první řadě. Sakra, kde to sme. Kdo se kam probojuje, tam stojí, ne? Dycky sem souhlasila s právem silnějšího. Právo bohatšího mě teda vůbec nebaví. Navíc, jak to chcou praktikovat, nechápu. Jak zajistí aby se chuďas s levnější vstupenkou neprodral dopředu a nevyšoupl boháče? To tam jako bude oddělený policejníma páskama, nebo co... Docela mě to rozhodilo. Dělat třídní rozdíly na punkovým koncertě je jako kdyby se na srazu vegetariánů podávalo grilovaný prase. Ach jo, asi nad vším moc přemýšlím. Dobře, vypínám hlavu a du nakoupit suroviny na nedělní bábovku.

Zdál se mi zajímavej sen. Byla to pohádka. V jednom království byl malý chlapec, malý princ. Celý život ho připravovali na to, že jednou získá celý království, všechno bohatství, a bude mít všechno na co si vzpomene. Ale připravovali ho na to zodpovědně. Když povyrostl, zavřeli ho na tři roky do tmavé místnosti s diamantama, aby o nich mohl přemýšlet. Protože věděli, že celý život bude obklopený diamantama, a bohatstvím, chtěli aby o tom přemýšlel, aby to nebral jako samozřejmost, aby si na tom našel klady a zápory. Po třech letech ho z diamantové komory pustili. Potom, ještě než se stane králem, ho chtěli oženit. Našel si nejhezčí ženu na celým světě a chtěl si ji vzít. Ale král a královna, a rádcové řekli: Kdepak, nejdřív spolu musíte být tři roky zavření v tmavé místnosti, abys princi mohl přemýšlet o své budoucí ženě, stejně jako o diamantech. A protože princ byl moudrý, věděl, že je to pravda, zavřel se se svou budoucí ženou na tři roky a tam spolu přemýšleli o manželství, a princ zjistil, že tam nemusí být zavřený tři roky, protože všechno co vymyslel ohledně svýho vztahu k diamantům může aplikovat na manželství. Například že ze své ženy taky může udělat brusku :))) No dobře, to už tam nebylo. Ale takový poučný sny mám teda. Ale nevím jaký z toho plyne ponaučení. Mě by teda nikdo, nikdo na tři roky nemohl někam zavřít kvůli diamantům, a už vůbec ne kvůli manželství. Nenapadá mě jedinej člověk kvůli kterýmu bych vydržela tři roky být zavřená. Ale pokud bych tam měla internet, docela by to změnilo situaci. Mohl by tam být se mnou třeba Král Šprtů a bylo by mi to jedno.

Konečně sem se rozhodla jít po týdnu na poštu pro zásilku s červeným pruhem, co kriminál značí. Věděla sem, že mně píšou buzeranti z pasovýho. A já se kvůli tomu potahnu na poštu. No co už. V úředním dopise, kterej zněl jako rozsudek smrti... Jana Kowáková, bytem tam a tam... se uznává vinnou z přestupku na úseku cestovních dokladů.... smála sem se do té doby, dokud na mě nevypadla složenka. Chcou po mně litr. Složenka je vypsaná rukou. Na úřadě asi nemají počítače, nebo tam s nima neuměj ty zkostnatělý kreatury pracovat, nebo co. Necítím se jako vyvrhel, cítím se tak, že to jako zaplatit nemám z čeho. A nezaplatím to. Už mě unavuje být standartní daňový poplatník, kterýho natáhne kdejakej mamrd na úřadě. Furt se snažím něco vydělat, zaplatit nájem a školku a odvádět daně a zařadit se a držet hubu a krok, nezapaluju odpadkový koše, nerozsekávám lavičky, nebliju na zastávkách a v emhádé se nevěším za nohy na madla. Nesprejuju po zdech, nekradu, nemlátím cigány, a stejně mě ňáká přizdisráčka z pasovýho vypíše RUKOU složenku, abych zaplatila za to, že su vinná z přestupku. Takže tohle teda ne. Chtěla sem napsat odvolání, nebo aspoň napsat co si o tom myslím. A v nějakým odstavci je tam vtipně napsaný, ať se jako nepokouším o odpor, že mi můžou napařit pokutu až čtyři litry.
Su asi takovej vyvrhel a takovej sociální případ, že se zařadím na koncíku Green Day někam hodně dozadu.

Majáles

Byla sem pořádně překvapená že sem se dostala se svým blogem do výběru kvalitních autorů. No teda. Nevím jak se to stalo, a kdo to udělal, ale děkuju.

Takže, o čem budu dneska blábolit. Trochu politicky. Musím napsat, jak mě strašně serou volební billboardy. Za prvý, kdo se má na ty strašný xichty furt dívat. Za druhý: Koho sakra zajímají ty kecy. O volebních anti-billboardech ani nemluvím. Připadá mi to jako kdyby tam bylo: Pepa je idiot. Karel ještě větší. Ale Karlovi je to jedno. Máňa souloží s Oldou. Olda miluje Pepu. Přesně tak dětinský a trapný mi to celý připadá. Sou tam nápisy a já čtu jenom blá blá blá a vidím vyhozený peníze. A ty strašný xichty. Na facebooku mě furt někdo otravuje skupinama, ať jdu k volbám. Ale dejte mi pokoj. K volbám sem šla jednou, když sem byla tupohlav a zvolila sem Zelený, nebo co, protože sem myslela že tím pádem tady bude krásná příroda. Omlouvá mě jenom to, že sem byla mladá a blbá, a taky že sem chtěla babičce udělat radost. K volbám nejdu, ať si o tom myslí každej kdo chce co chce. U nás v rodině se o politiku všichni zajímají tak nějak aktivně. Já o tom nevím vůbec nic. Nevím co se dělá v parlamentu, co je to senát, nevím který strany mají kolik křesel a kdo je to Sobotka. Nevím jaký program má levice a pravice, a co to vůbec je, a je mi to fakt jedno. Mamka by řekla: "Jak ti to může být jedno, rozhoduješ přece o své budoucnosti." Ale to je právě kámen úrazu, já si připadám že nerozhoduju o ničem, necítím se tady v tom jako součást ničeho, a nepřipadá mi, že by někoho zajímalo, co si o tom myslím. Myslela sem si, že z politické apatie vyrostu a začnu se zajímat, ale není to tak, pořád si myslím že tam seděj prasata, který si hlídají svoje koryta, lžou, a lidi sou jim u prdele. A pokud si tohle budu myslet, nemá cenu ztrácet čas vyplňováním volebního lístku.

S mamkou jedeme na dovolenou. Do Řecka. Jo, tam, co lidi zapalují banky :) Mamka je vyplašená z občanských nepokojů. Hugo je vyplašenej z toho, že poletíme letadlem. Mně je všecko jedno, jenom to chcu tak nějak překlepat, protože moc nevím co tam deset dní budu dělat. Nebudu moct hrát na flétnu, internet je za příplatek, takže s noťasem taky nebudu celej den, moře nemám ráda, slunko taky ne. Empétrojka se mi určitě vysere hned jak opustíme ranvej. Asi si sebou vezmu ňáký knížky, nebo co. Pozitivní na tom celým je to, že konečně budu moct někde mluvit anglicky. Čeština už mě přestala bavit.

Angličtinu nejvíc piluju na diskuzních fórech. A nejvíc když se naseru. To mám potom potřebu vyjadřovat se sáhodlouze ve slohových pracích. Naposledy sem napsala takový traktát na diskuzi Against Me, kde sem zpracovala téma ohledně komerčních labelů, mainstreamu, byznysu, a zakončila sem to vítězným výkřikem: Good music is good music and I don´t care about their label. Vůbec.. tady ty věci mě serou. Ukázkovým případem sou Pearl Jam, kdy se jejich aktivity točily jenom kolem toho, jak se nezaprodat mainstreamu a došlo to tak daleko, že na protest proti předraženým lístkům na svoje koncerty zrušili celý turné. Takže ve finále z toho nikdo neměl nic, hlavně že si chlapci mohli honit trika jak sou nezávislí.
Moje nejstrašnější vlastnost je, že do všeho musím furt kecat a myslím si o sobě jak su chytrá. Absolutně odmítám přiznat jakoukoliv chybu. Opravuju wikipedii a předělávám překlady textů na Karaoke.cz. Paní Chytračka. Naposledy sem narazila když sem překopala překlad Tears Into Wine, protože se mi to ani trochu nelíbilo. Well I just turn these tears into wine. Přeložený to mají jako Nuže, já změním slzy ve víno. Panebože, to je překlad jak kdyby překládali Děti z Bullerbynu. Můj překlad neuznali, mají tam furt tu děsnou trapárnu, to ani nemluvím o tom že přeložili Dead Can´t Testify jako Mrtví nemůžou nesvědčit. Navíc tam mají překlad "And because I can't take an eye for an eye" jako "Protože nemůžu vzít oko za oko." Ó můj bože, pak to má mít ňákou hodnotu, když se to naprosto křupansky zesere v překladu. Je to ten stejnej zločin jako natřít diamant asfaltem.

Takže, Majáles. Jediný na co sem se jakž takž těšila, bylo Sto Zvířat, který sme ale nestihly. Takže už když se ke mně Laura stavila, byla sem otrávená jak malajskej šíp, vůbec nikam se mi nechtělo, a vlastně sem byla pěkně nasraná. Nasraná sem byla taky proto, že sem byla unavená, protože sem do dvou v noci čekala na novej klip I Was A Teenage Anarchist od Against Me!.... čekala sem do dvou, pak se si říkala, no kurva, o půlnoci už to mělo být na Myspace, to jako na Floridě mají ňák posunutý hodinky, nebo co... když sem pochopila, že tam fakt mají posunutý hodinky, šla sem konečně spat. Sere mě tady to, časový pásma. Jak může, sakra, internet ovlivňovat čas? Nechápu, proč ještě není zavedení centrální internetový čas. Tím by se řídilo všecko na internetu. Celý svět se propojuje, padají jazykový bariéry, ale furt se někde přičítají a odčítají hodiny. Myslím, že internet je samostatný svět. Měl by mít svůj čas. Usnadnilo by to komunikaci, online hry, organizaci, všechno by bylo jasnější. Kdyby někdo řekl, o půlnoci internetovýho času máte, vážení přátelé, nový klip na Myspace, tak by všichni věděli kdy přesně to bude. Né žádnej Floridskej čas, středofloridskejčas, dolnofloridskej čas, ležatý a stojatý čas, čas půlnočního království, americký čas, čas měřený na bodu setkání rovnoběžek.
Takže, Laura když viděla jak su nasraná, z toho všeho, plus taky to, že mně Hugo oznámil že zase celej víkend nebude doma, a taky mě sralo to, že sem měla do práce donýst paragraf, bezpodmínečně, a místo toho du na ňáký trapáles... no prostě, když to Laura viděla, jak vypadám, tak normálně couvla a řekla, že asi rači pudem na hodinu na pivo a pak dom. Jenomže to by zase nebylo fér, protože bych si připadala jako pičus, když ona se mnou absolvovala Talenty a Anti-Flag, čekání půl dne u tourbusů, a ještě třeba pojede na ten Sziget.... no dobře, řekla sem že teda pudem, ale okamžitě, ale okamžitě, si tam musíme koupit pivo a ferneta. Protože já su totiž se svýma hroznýma náladama na zabití, víme? Nicméně sem byla dost agresivní, celou cestu na zastávku sem nadávala, a nadávala sem hrozně, co je to za bordel, že si nemůžeš vzít sebou na fesťák svou vlastní vodu, nemůžeš ani na koncert do uzavřené haly, co to jako do hajzlu má být, že voda je základní lidská potřeba, a toto je fašismus, a největší zhovadilost se stala v Incheba aréně kde sme na lahvičku s kolou museli čekat hodinu, vedro k padnutí, nedýchatelno, a zatímco si Anti-Flag vesele rozbíjeli nástroje, my sme čekali v posrané frontě, a nakonec sme dostali lahve bez víček. Nechápu čemu tím pomohli. Největší krutopřísnost byla, že na hajzlu byla zastavená voda. Aby se náhodou někdo zadara nenapil. Na těch fesťákách mi to příde stejný. Davy lidí, horko.... málokdy sou v areálu korýtka s vodou, páč umývárky sou až za sekuriťákama, a dovnitř nic neproneseš. "Nechat lidi bez vody je největší prasárna na světě." Rozčilovala sem se na Lauru. "Aby se všichni z těch prachů neposrali. Furt se velice diskutuje o tom, jestli v restauracích má na stole stát karafa s vodou. Kdo kurva potřebuje v restauraci karafu s vodou? Dělají lidumily v restauracích, a na koncíku zamezili přístupu vzduchu a zastavili vodu v kohoutkách. Na fesťákách a koncertech seš bez vody. Sere mě to. Hrozně mě to sere. Asi s tím budu něco dělat." Laura se na mě soucitně podívala: "Ano, máš pravdu. Ty máš vždycky pravdu."
Když sme dorazily na Velas, začla sem být zoufalá. Lidí milijón, kapely na hovno. Jediný vzrůšo bylo když ňákej boreček hodil kelímek po policajtovi, ten se vrátil s posilou, aby to týpkovi vytmavit. Stála sem u toho a čuměla. Laura mě tahala za rukáv. "Poď pryč, bude mlata."
"No dyť, čekám na to." Řekla sem. "Su připravená se do toho vložit, bude prdel. Policejní brutalita!"
"Žiši, nejseš přece puberťák." Řekla Laura, které na čele blikaly tři pubertální jebáky. Byla sem rozhodnutá vytrvat. Jenomže se nic nestalo. Borečka odvedli. Chjo. Měla sem dobrý nápad koupit lístky od překupníků. Kterých sou tam vždycky tři prdele. Prošli sme to celý před vstupem třikrát tam a zpátky, hledání překupníka nám trvalo půl hodiny a bez výsledku. Nechápu, kam ten svět spěje. Lístek sem si teda musela koupit za plnou cenu, což mi málem žíly urvalo, protože byl za tři kila. Nechápu. Majáles stál dycky stovku. Pak sem si šla koupit na benzínku zapík. Přede mnou byl boreček, kterej si taky kupoval zapík. Mařka po něm chtěla deset korun.
"Pchááá, dacani." Řekl jim na to borec, a odešel. Koupila sem si teda veleslavně zapík a vpadly sme do areálu. Zrovna hrála Fixa. Ti mě bavili minulý léto, letos už ani trochu. No jasně, no. Co nemá hloubku, to mě fakt nemůže držet dlouho. Lauru sem vyslala pro pivo a sedla sem si na trávu. Jako vždycky, majáles měl tak příšerný nazvučení, že se to nedá slovy popsat, nedá se to ani přiblížit, jak hrozně sem trpěla. Laura uznala, že je to fakt trapas, co tam s tím zvukem předvádějí. A to vona nemá hudební sluch, takže jí může být zvuk šumák. Aby mě ještě víc nasrali, na závěr setu, kterej teda trval hodinu a půl, a bylo to poněkud nekonečný, Fixák zahlásil: "Tak sme zjistili, že sme na začátku rychle nazvučili, takže nám zbývá spousta času, tak my vám ještě něco zahrajem." No, ty jo, jenom víc do mě. Je to sice asi boží, že zahraješ o tři vály víc, ale nikdo z toho nic nemá, protože je slyšet jenom hučení. Nevím jestli su nějak rozmazlená zvukovou kvalitou odjinud, nebo co, ale mně ten Velas dycky příde jako strašná tragédie. Fixa teda o ničem, furt ty stejný vály, absolutně žádný zapojení publika, no nic. Nuda. Seděla sem teda na zemi, pila pivo, když ke mně přišel boreček co sem ho potkala na benzínce. Chtěl cígo.
"Áááá... já si tě pamatuju z benzinky." Řekla sem. "Ty sis šel koupit zapík."
"Jo, no.... to su já, já sem tam byl...."
"Jo, a řekl si jim.... jéééé... si nevzpomenu... něco co mě pobavilo...." Dumala sem.
"Řekl sem dobrý den, já bych chtěl zapalovač, a pak sem řekl děkuji pěkně a odešel sem."
"Haha, tak to nebylo." Smála sem se. Dala sem mu cígo. Pak sem na něho v návalu osvícení namířila prst: "Jo, já už vím. Dacani."
"Ahááá, dacani. Jo dacani. Jo, to sem řekl. Dobrý den, dacani, já bych chtěl zapalovač. Hele, něco ti řeknu." Naklonil se ke mně spiklenecky. "Tohle není Majáles."
Když sem dopila druhý pivo, měla sem hlad jako prase. Musím říct, že oproti minulýmu roku hodně velký zlepšení, stánků s jídlem bylo daleko víc, a nebyly fronty. Na pivo nebyly tak děsivý fronty jako minule. Šla sem si teda koupit zapečený brambory. Cestou sem potkala Růženku. Ta měla radost že mě vidí, a někam mě odtáhla, jak sem teda zjistila později, odtáhla mě za Královnou Plesu (!), protože jí prostě uniklo, že se máme rády jak olej s vodou. Like a fire don´t need water...aaarrghhh... sem si dala. Řekla sem zdarec, a už sem valila pryč. A bylo to štěstí, protože sem našla stánek s parukama. Prostě nářez. Zkusila sem si černou a vypadala sem jak Magika fon Čáry. Todle by jako nešlo. Pak fialovou, růžovou, a nakonec to vyhrála blonďatá. Jako chápu, že to zase takovej úlet není, ale mně se líbila. Vypadala tak kurevsky. Vrátila sem se k Lauře. Chvilku dělala že mě nezná. Pak sem ji přesvědčila že vypadám jak Nancy Spungerová. Nakonec z toho byla nadšená a šla si koupit taky. Koupila si dlouhovlasou svítivě červenou. Vypadaly sme božsky. Jenom sme se na sebe podívaly, už sme se smály jak tydýti. Fakt sem si připadala jako zhulená.
S hajzlama byl problém. S hajzlama je dycky ňákej problém. Byly tam pisoáry, a všechny protýkaly. Skvělý zážitek. Takže všechno, co tam borci vychcali, udělalo buď kaluže, nebo děsivý bahno. Přejít přes to .... byl taky zážitek. Kterej fakt už nechcu opakovat. Podruhé když se Lauře chtělo na hajzl, tak sme se rozhodly jít na favál, což je klub připojený k Velasu. Na dámských hajzlech fronta až ven. Sranec. Šla sem teda na pánský. Laura protestovala. Že pudem znovu do bahna. "No tak to teda nééé." Řekla sem. Před nama stálo na chlapských hajzlech asi osum mařek. Čekaly sme dost dlouho. Mezitím tam chodili borci, na pisoáry, z čehož sem měla hlavní atrakci dne. Někteří byli neskuteční. "Holky nedívejte se!"
"Áááá, copak novýho bysme asi tak viděly." Začla sem. "Soustřeď se na svou trubičku, aby ses vůbec vychcal, a neříkej nám, co máme dělat." Smála sem se. Všech pět borců u zdi se zatřepalo smíchem.
Pak přišla další várka pěti borců. Jeden se zarazil u dveří. "Tady je ale pánský záchod." Upozornil nás.
"Odteď už ne." Řekla sem.
"Tak se holky můžete vyčůrat do pisoárů, jeden je volnej." Upozornil nás ňákej týpek.
"Kdybych měla péro, měla bych snadnější život." řekla holka přede mnou.
"Kdybys měla péro, byla bys Lady Gaga." Plazila sem se smíchem po zdi, až mi to málem sundalo blonďatou paruku. Já nevím, jestli do toho škopku někdo nedal derivát téhácé. Pak přišel na hajzl skuriťák. Měl velký sluchátka, takový ty traktoristický.
"Áááá, pan zvukař." Vypískla sem. "Pane zvukaři, máte to dost blbě nazvučený." Oznámila sem mu.
"Já nejsem zvukař." Řekl.
"Já vím, ale někomu sem to říct musela." Trhla sem ramenem.
"V případě, že mi někdo jednu natáhne, spravíš mi pak vlasy, že jo." řekla sem Lauře.
Když sme vylezly z hajzlu, tak hráli Horkýže. Hmmm... nuda. Vymyslela sem novou hru "vyfoť se s náhodným kolemjdoucím". Což bylo děsně super. Přepadávaly sme lidi, jestli se s nima můžem vyfotit, a všichni sme se dobře bavili. Já sem se vyfotila s králem majálesu, kterej ještě nebyl král majálesu, ale nejkrásnější fotku máme s fotografem, to mi přišlo boží, byl to takovej mladej, hezkej týpek, a měl velkej foťák, a všechno kolem fotil, a já sem na něho zavýskla: "Hééééj, vyfotím se s fotografem!" A boreček měl radost, jeho kamarád nás s ním vyfotil obě, a pak to ještě vzali svýma foťákama. Byli to nejvíc cool lidi z celý akce. Pak sem nutila Lauru, ať se de vyfotit s nějakým tlusťochem, protože "Na Hrachovce si mě nacpala na fotku s ananasovým mužem, ten na mě plival ananas a nutil mě ať si kousnu, hrozně smrděl, a vypadal jako prase, a fotila sem se s ním kvůli tobě. Dlužíš mi to." No dobře, gut. Nakonec sme udělaly fotku Laury s tlusťochem a tímto sme si kvík. Opět nám došlo pivo. Odmítala sem čekat ve frontě. Předběhla sem všechny a na výčepního sem křičela: "Já su blondýna, já mám přednost!" Nicméně mi to bylo prd platný. Pro pivo sem nakonec poslala Lauru.
Kryštofi nastoupili v devět. Laura nás ňákým nechtěným řízením osudu dostala do kotle. No dobře, dobře, říkala sem si, dostanu tady pár teček, pár loktíků do xichtu, pár dobře mířených ran do žeber, budu mít podupaný nohy, a když nebudu mít vyvrácený koleno, bude to gut. Rozhodla sem se nekazit Lauře radost. Protože su kámoš. Kamarádství mi vydrželo první tři písničky. Nevadí mi kotel, su zvyklá. Na druhou stranu nemám potřebu se tam cpat, ještě k tomu na Kryštofy. Vyplatí se to u kapel, kde se něco děje. Kde zpěvák chodí mezi lidi, skáče do lidí, mluví s lidma, padá z repráků, můžeš ho držet za ruku během koncíku, a tak. Vypadá to brutálně, ale pořád je to sranda a všichni se baví. Sekuriťáci sou zpocení až na prdeli, je sranda to pozorovat. Já si myslím, že sekuriťáci nesmí pustit nikoho z kapely dolů ze stejdže. Natož mezi lidi. A to je na tom právě to správný haló. Jenomže být v kotli na Kryštofy je jako vzít si plavky na Saharu. Naprosto zbytečný a trapný. Bohužel to nevědělo těch tisíc lidí kolem mě. Krajčo skákal, a u čtvrtýho válu se tak zadýchal, že další písničku jenom odrecitoval. "Bože, to je úroveň, toto." Rozčilovala sem se. "Nemá skákat, když na to nemá." Borec, co stál asi tři řady přede mnou, se ke mně prodral a nasadil mi blikající králičí uši. "Ať z toho života taky něco máš." Tak hroznej zvuk tam byl. Všichni sme se slyšeli. Uši sem pak nasadila někomu za mnou. V půlce to vzdala i Laura. "To je děs. Nuda jak prase, dem pryč." Řekla, a táhla mě ven z kotle. Zbytek Kryštofího vytí sem si poslechla sedící na betonu, kouřila sem jednu za druhou, a modlila se, ať už to proboha skončí.
Když byl konec, pořádně sem si oddechla a vydaly sme se na cestu domů. V šalině na nás lidi divně tlemili.
"Asi vypadáme jak prostitutky." řekla sem Lauře. Udělala sem v emhádé ještě tři fotky a pak sem se odebrala domů, vyspat se z toho všeho.

Oslava a plno divných keců

V práci přišel tajfun v podobě každoroční volby nejoblíbenějšího kolegy. Účast je nepovinná, ale každej musí povinně odevzdat hlasovací lístek. Jmenuje se to Soutěž E. Selimase, která je doplněná vždy melodramatickým popisem, že Selimas byl nejoblíbenější pracovník celýho kolektivu kdesi v pobočce v Mexiku, a pak tragicky umřel. Na jeho památku se dělá každoročně volba nejoblíbenějšího pracovníka. Teda, říká se že se to dělá jednou do roka, ale za tu dobu co tam sem už sem nenápadně volební lístek vyhodila třikrát, takže nevím.Teďka ovšem se dělají daleko větší voprdy než kdykoliv předtím. Hlasovací lístky se evidují, kdo nevolí, de do pekla. Z hlasovacích lístků se stalo slohový cvičení. Musíme psat, koho nominujeme, uvést důvody, proč ho vidíme jako kamarádského, pomáhajícího, ochotného a inspirujícího. No hnus. Před recepci se s velkou slávou donesla velká volební urna. Dostali sme pokyny jak správně házet lístky do urny, aby to bylo regulérní. Se divím, že u toho ještě necvičíme taiči. Trenéři nás začli motivovat ke správnýmu zvolení toho nejsprávnějšího. Protože ten nejlepší vyhraje mega peněz, a pojede do Madridu. Vyplnila sem na hlasovací lístek svoje jméno, když přišel Kif.
"Zdárek, volíš Šulinase?" Zakřičel na celý kolo, aby bylo jasný, že nic není svatý.
"Jo, právě se chystám navrhnout sebe." Oznámila sem.
"Na to se vykašli, mám lepší návrh." Sršelo z něho sto démonů, jakou z toho měl radost.
"Zjistil sem, že všechno děláme špatně. Každej navrhne jednoho člověka, nikdo se nedomluví. Nakonec to vyhraje někdo na kom vůbec nemáme zájem. U nás sme se rozhodli rozvrátit systém zevnitř. Vybrali sme jednoho, toho volíme všichni. Až vyhraje, za část těch prachů udělá brutální spářku a ugriluje se prase."
"To zní logicky." Přikývla sem. "Můžu se přidat?"
Dýdžej to celý poslouchal, pak se složil na stůl a dramaticky zahlásil: "Když si myslím, že už to nemůže být horší, dycky se ukáže, že může."
Verča vyskočila se svým hlasovacím lístkem: "To se mi líbí, můžu se taky přidat?"
"Ne." Odsekl Kif. "To je jenom pro vyvolený."
"Ale tak, Verča může, ne? Ona vám to prase zase tak moc neohlodá." Zastala sem se.
"No tak jo." Souhlasil Kif.
"No výborně, výborně." Prskal Dýdžej. "Všichni zdrhnite za technikama, to sme se dočkali."
Mezitím tam naklusal Očko a Vzteklina. "Co se tady děje?" Chtěla vědět. "Volíte?"
"Jo." Přikývla sem.
"Tak děcka ale nejlepší bude, když se třeba domluvíte a navrhnete kolektivně jednoho člověka, aby měl větší šance." Řekla.
"Tady se nikdy nikdo na jednom člověkovi nedomluví, nezorganizují se. Je tady příliš moc protichůdných zájmů." Procedila sem otráveně.
Všechny pohledy by v ten moment vraždily.
"Můžem se spojit třeba s mobilama." Navrhl Očko.
"A co z toho budu mít?" Oponovala sem. "To, že vyšlu nejúspěšnějšího pracovníka mobilů do Madridu, mi žádnou radost nedělá. Proč se nespojíme s technikama? Mají to vymyšlený. Je jich hodně a volí jednoho člověka. Navíc pudem pařit."
"Jo, vyjde to." Přikývl Kif. "Navíc když nevyhrajem, pudem pařit stejně."
"Koho vůbec volíme?" Zeptala sem se.
"Šimona."
"Šimona bubeníka?" Smála sem se. "No to bude reprezentace. Umí vůbec Madridsky?"
"Madridsky?" Smál se Kif. "No to nevím, ale zaplatí nám piva, a toho se musíme držet."
Očko nade mnou mávl rukou a znechuceně odešel. S hlasovacím lístkem sem se pěkně mučila. Enigma taky. Zašly sme teda za Šimonem.
"Ahoj křečku, hlasuju pro tebe jako pro hlavního Šulinase, a potřebuju vědět proč seš boží." Vypálila sem na něho.
"A proč hlasuješ pro mě?" Dělal udivenýho.
"Protože Kif říkal, že kdo tě bude volit, tomu kupuješ pivo." Zašeptala sem.
"Jo, já pro tebe hlasuju taky, aby bylo jasno." Řekla Enigma.
"Kif je blbec." Kroutil hlavou Šimon. "Celý to vymyslel, aby se mohl ztřískat, a já tady budu dělat toho nastrčenýho idiota, až vyhraju, budou si mě fotit jak mi potřásá manažer rukou, a eště k tomu pojedu do Madridu, kde je horko. Hlavně že se Kif ožere." Prskal, ale jenom jako.
"Ale no tak, přece bys nám nekazil radost." Nedala sem se odradit. Protože Kif nebyl jedinej kdo se chtěl zadara ožrat.
"No dobře, tak co potřebujete zlatíčka?" Usmál se.
"Tak já potřebuju vědět, co mám napsat pod téma že seš kamarádskej." Čučela sem do papíru jak do bolavé prdele.
"Sedni si mi na klín a já ti ukážu jak su kamarádskej." Rozvalil se na židli. Samozřejmě borci kolem velký haló, smáli se jak malí školáci.
"Neřeknu ti na to nic sprostýho jenom proto, že budeš hlavní Šulinas, a už to je dostatečný trest." Uznala sem. Pak sem šla za Kifem, ať mi vyplní dotazník.
"Ale Kowáková, vyplň si to sama, dyť já už sem to psal dvoum lidem." Nevím proč mi Kif furt říká příjmením, připadám si jako Scullyová, případně Colombo.
"Jak psal dvoum lidem? Lidi tady od vás neumí psat?" Divila sem se.
"A ty psat umíš?" Smál se.
"To je něco jinýho. Já Šimona až tak neznám, nejsu s ním celej den. Jednou sem s ním jela v autě a jednou mě přepadl v noci u šaliny a dělal že na mě střílí. Z toho těžko vymyslím, proč je kamarádský a příkladem pro ostatní. A do dotazníku nemůžu napsat, že mi slíbil pivo." Máchala sem rukama.
"Něco tam napiš, třeba to, že se furt usmívá, že je hodnej, milej, má spoustu nápadů..." Radil Kif.
"Má spoustu nápadů je samostatná kolonka. Tam musím uvíst příklad."
"Má spoustu nápadů na spářky." Poradil Kif.
"No tak teda jo, napíšu to tam." Pokývala sem vědecky hlavou.
Nějak sem hlasovací lístek dopatlala a mířila sem k urně. Fika mi dala svůj lístek, abych ho tam hodila taky. Koukla sem na něho a byla sem tam napsaná já. Trochu překvápko. Všechno bylo velice chvályhodně rozepsaný, akorát v kolonce : Navrhuji svého kandidáta protože má rád svou práci ... bylo od Fiky napsaný "nejsem si jistá, že má ráda jakoukoliv práci".

Anička je zase nemocná, chudinka. Měla jít na trhání mandlí, kolem vyřizování operace běháme už dva měsíce, a teď z toho sejde. Nicméně sem to čekala. Co se může zesrat, to se taky zesere. Ve školce měla velikonoční besídku. Besídka začla tak, že když sem přišla, Aničku sem po celé školce nemohla najít. Posílali mě od čerta k ďáblu. Zajímavý je, že všichni čerti a ďábli vypadali jako učitelky. Už sem byla dost na nervy a chystala sem se někoho drapnout pod krkem a donutit všechny přítomný, aby hledali moje dítě. Nakonec sem ji našla v jakési kukani, jak si maluje. Kolem panoval jeden velkej zmatek. Vyrobily sme dvě vajíčka a odešly sme dom.
Cesta trolejákem se vydařila. Dycky se v emhádé ženu k volným sedacím místům a snažím se rychle usadit Aničku, aby mi nespadla než se to rozjede. Jenomže teď před čtyřma volnýma sedadlama stála zavalitá ženská, matróna s kabelama. Viděla, že je potřeba, aby si Anička sedla, a že se snaží prodrat k volnýmu sedadlu přes bariéru velrybího tuku, ale nepohnula se ani o cenťák. Anička se za mýho mohutnýho postrkování nějak usadila a já sem se dost nasrala. Když sem si šla za Ančou sednout, po cestě sem tlusté hajzlačce dupla na nohu. Mě serou, tady ti kurváci, bezohlední sráči. Velryba začla prskat. Dívala se pohoršeně na svou nohu a lezlo z ní něco jako : "c-c-c-c- no toto- no to - jak si to..-" A pak z ní konečně vyletělo: "Tak snad se mi omluvíte, ne?"
Podívala sem se na ni hnusáckým pohledem, kterej byl dost drzej, a dost drsnej na to, aby držela hubu. Je to pohled Uzemňovák. Nejlepší je takovým lidem vůbec nenahrávat, a vůbec se s nima nebavit. Nedat jim příležitost promluvit. Pak je sere, že mi to nenandali tak jak chtěli. A nebo druhá možnost je, a to už musím být hodně moc vytočená, a nebo naopak ve velmi dobré náladě, zvolit prostředky, který nikdo nečeká. Když někdo mele rozčílený argumenty furt dokola, a mě už to nebaví poslouchat, případně se s tím člověkem nechcu vůbec špinit, uprostřed debaty vyprsknu: "Umři."
Reakce sou zajímavý. Seberozčílenějšího člověka v ráži to prostě stopne. A začne koktat. Hugo se naposledy po takovým výpadu, kdy sem mu doporučila, aby se někam uklidil a zemřel, zamčel v pokoji a vydržel trucovat několik hodin.

V práci mě málem zmlátili za pošlapání české kultury, neboli nekultury. Začlo to nevinnou otázkou Dredatýho kluka, kterej hodil do placu, že si chce stáhnou kvalitní český film aby se měl na co dívat přes víkend, ať mu jako poradíme.
"Jelikož všech pět českých kvalitních filmů jsi už asi viděl, nezbývá ti, než si stáhnout sračky, a v tom já ti teda neporadím." Sekla sem zubem. Je zajímavý, jak tohle téma dycky dokáže ostatní nadzvednout ze židle. Přitom si člověk řekne, to je přece jasný, každýmu je jasný, že tady kvalitu hledat nemůže. No ale pak zjistím, že je to jasný jenom mně, nebo že ostatní jaksi mají divný představy o tom, co je kvalita.
"Počkej, jak to myslíš, pět kvalitních filmů?" Divil se Dredatý Kluk.
"No já nevím, prostě pět filmů který sou dobře natočený, mají hlavu a patu a dobrej scénář. Tím ovšem ještě neříkám, že se mi líbily." Trhla sem ramenama.
"Ty nemáš ráda třeba Pelíšky?" Zeptal se pochybovačně.
"Ona nemá ráda nic." Řekla rozčíleně Fika.
"Jako ... Pelíšky sou určitě kvalitní, ale mně takovej film nic nedá. Nedonutí mě k přemýšlení a přehodnocení věcí, nedá mi novej pohled na svět. Když to řeknu narovinu, takovej film je mi k hovnu. Podívám se na něho o Vánocích, sežeru u toho brambůrky, zadrobím sedačku, film skončí, řeknu si, dobrý, uklidím sedačku a du spat. Žádnej pocit, žádná myšlenka. Nic." Zhodnotila sem.
"Teda, seš divná." Řekl Dredatý Kluk.
"Stáhni si Jedna ruka netleská, to je dobrý." Poradila mu Fika.
Chytla sem se za hlavu. "Žiš maria, taková pičovina, to už si mu snad nic horšího doporučit nemohla." Povzdychla sem si. "Nebo vlastně mohla. Cokoliv z naší filmové tvorby."
"Hele, nech toho." Zvedl Kluk varovně prst. "To vůbec není pravda, co tady říkáš."
"Je to pravda." Rozčílila sem se. "Celá kultura této země je v prdeli. Je tady kultura tak maximálně pro důchodce. Je tady velký hovno a sere mě to. Všechno je zkostnatělý a fosilní. Největší hudební akce všech dob snad byla když hráli Nedvědi na Strahově, tady v životě žádná normální kapela nebude stadionová, v životě ne. A víte proč? Protože všichni hrajou sračky. Nikdy se tady neudělá pořádnej velkej fesťák, kde by ty kapely stály za to. A víte proč? Protože nikdo nedá tři litry za lístek, aby viděl kvalitu. Skutečnou kvalitu. Tady je to fakt zabitý malostí. Kde není poptávka, není akce, to je jasný. A dál, literatura. To už je úplně v hajzlu. Znáte někdo nějakýho kvalitního, opravdu kvalitního českýho spisovatele? Znáte? Já teda ne."
Nastalo dlouhý ticho a přemýšlení. "Kdo řekne Vívega, dostane dělo." Upozornila sem je.
"No tak třeba Lustig." Řekla Enigma. "Ten je dobrej. Nebo Hrabal."
"Dobře." Přikývla sem. "Já to beru. A teď mladýho, nefosilního spisovatele."
"Víveg." Zasmála se Fika.
"Říkám mladýho, nefosilního SPISOVATELE." Smála sem se.

Po téhle debatě sem přemýšlela, proč to tak je. Já nemám žádnýho oblíbenýho českýho spisovatele. Ti zahraniční se dají spočítat na prstech jedné ruky. Baví mě číst blogy, ale blogování nebude asi nikdy uznaný jako ňáká mohutná kultura. Pořád je to podřadný blití do klávesnice. Teda, je to tak chápaný. A když to vemu kolem a kolem, ani se nedivím. Většina blogů sou fakt sračky. Sračková knížka se vydá taky, ale musí počítat s komercí a prodejem. Do blogu si každej může smolit co chce, bez ohledu na prodejnost, kvalitu nebo čtivost. Některý blogy sou neuvěřitelně hrozný. Mimochodem, na bloguje.cz su už ňákej pátek, ňákej ten rok, a furt nejsu v kategorii kvalitních autorů, což mě jako sere, řeknu to narovinu, protože né že bych se cítila až tak skvělá, ale protože výběr "Kvalitních autorů" mi přijde hroznej. Tímto si oficiálně stěžuju. Pořád su podřadnej blogovej underground, na druhý straně je to ale kategorie, kam budu spadat po zbytek svýho života, a v tom blátě si vlastně vegetím jako nepochopený geniální autor.

V sobotu sme slavily Lauřiny narozeniny. Chtěla abych se za ní stavila domů. Nenápadně sem se zeptala, jestli tam bude ten její. Uklidnila mě, že ne. Jinak bych tam totiž nešla, po tom co sem ho minule obvinila, že je teplouš. On moc dobře ví, kdo v tom má prsty. Stavila sem se bez dárku, bez chlastu, prostě trapná jako dycky. Předtím sem musela vyšlapat mohutnej kopec, třikrát sem zastavovala, myslela sem, že umřu, a pak sem ještě musela zvládnout schody do pátýho patra. Na schodech sem se věšela na zábradlí a byla sem přesvědčená o tom, že udeřila moje poslední hodinka. Konečně sem se vyškrábala nahoru a zazvonila. Laura otevřela a mě odmetla mohutná vlna hlasité hudby.
"Zdarec." Zachraptěla sem na pokraji smrti a opřela sem se o kolena. "Ty si... ty... si... fuj, ty vole... si pouštíš Red Flag?"
"Cože?" Zírala na mě jak husa z tašky.
"Red ... re.... Benečka." Padla sem mrtvá na botník.
"Myslíš to co tady hraje?" Smála se. "To je Rádio Emo."
"Tfuj, ty jo, zdechnu. Posloucháš Rádio Emo?" Zouvala sem si boty a netušila sem, jestli bota nebude to poslední, co v životě uvidím. "Co tak jako hrávají na Rádiu Emo?"
"No... furt dokola ty Talenty a Arctic Monkeys. Ještě taky Slipknot." Rozhodila Laura rukama.
"Chudáci." Kroutila sem hlavou. "Dej mi vodu, proboha, nebo ti tady chcípnu."
Pak už byl vegáč. Ožíraly sme se, jedly sme sýry a olivy a prohlížely sme si fotky z fesťáků.
"Koupím lístky na Majáles." Řekla Laura. "A mám pro tebe dobrou zprávu. Fesťák Hrady je tento rok tady, na Veveří."
"Hm. Já myslím, že když uvidím Majáles, tak vyčerpám všechny kapely, který po celej rok tady můžu vidět." Mračila sem se. "Vypsanou Fixu už uvidím počtvrtý, popátý, k smrti mě unudí Kryštof, skáknu na dvě písničky od Wohnoutů, vystoupení Chinaski mě totálně zabije, vyvalím se na deku, poslechnu údégéčka, a celou tu hrůzu završí Mládek, nebo něco takovýho. Když budu mít extra smůlu, uvidím tam eště Langerovou, Chodúra nebo Marka Ztracenýho."
"No jo, ale budou to dobrý akce. Dycky na to máme dobrý vzpomínky, podívej se na ty fotky."
"Jo, ale mě to už nestačí. Nechci jezdit na fesťáky jenom proto, abych slyšela nějakou hudbu. Já chcu slyšet dobrou hudbu." Řekla sem významně. A teď to příde.
Laura trhla ramenem, že jako bohužel...
"A víš co já udělám?" Pokračovala sem. "Jedu na Sziget do Budapešti. Plno dobrých kapel, o kterých se ti tady ani nezdálo. Talenti, uíííí, a Muse, Papa Roach, Toy Dolls, Bad Religion, ty vole, Faithless, Gorillaz..."
"Ani jedno z toho neznám." Řekla Laura. "Ale do Budapešti bysme zajet mohly, to je krásný město."
"No však, jedem." Radostně sem vyskočila. "Já se tak strašně moc těším, bych za to dala život."
"Si říkala, že budeš těhotnět, ne?"
"No, sem dokonce i byla za doktorkou, aby mě prohlídla, jestli su ó ká." Přikývla sem.
"A seš?" Zeptala se Laura a nasypala si do pusy hrst oříšků.
"No, asi jo. Hugo už je natěšenej že budem mít malou bezzubku... ale já to musím odložit. Musím za Benem, chápeš." Posadila sem se zpátky do křesla.
"No to je jasný, to je jasný." Přikývla.
"Průser je, že ho asi nepotkám. Na takovým fesťáku je moc lidí. Neodchytnu ho, chjo. Trochu mi to kazí radost. Ale už jenom je vidět, to bude takovej nářez, je mně smutno jako psovi."
"Já myslím, že... máš na něho neuvěřitelný štěstí. Dějou se takový divný věci, když ho chceš potkat, všechno ti de na ruku. Tentokrát to vyjde taky." Uklidňovala mě.
"Dobře. Máš pravdu. Bude to boží. Ježiš, ještě pět měsíců, to snad nepřežiju."
"Neznám nikoho tak potroublýho jako ty." Smála se. "Nedovedu si představit, že někdo odloží dělání mimina z důvodu, že musí na koncert."
"Lidi to odkládají z daleko blbších důvodů. Půl roku nehraje roli. A všechno, všechno má svůj důvod." Cyhtračila sem.
"Mě by zajímalo, jakej důvod má to tvoje hudební běsnění." Tvářila se Laura filozoficky. "Třeba bys s tím měla něco dělat. Možná bys o tom měla napsat. Napiš knížku, o kapelách, o hudbě, a vůbec."
"Nikdo nepíše takový knížky. Víš proč? Asi to nikoho nezajímá." Dívala sem se zkroušeně.
"Víš proč? Není nikdo takovej kdo by to napsal."
"Kromě bývalých groupies. Jenomže většina z nich je stejně mrtvých, a Pamela Des Barres to chytla za špatnej konec, a udělala ze sebe a z těch ostatních kurev skoro světice. Pak to můžou napsat bedňáci a tak dál, jenomže ti to nedělají, a pak samotný kapely, no ale ty to udělají málokdy, skoro vůbec. Z normálních lidí kteří sou vlastně jenom fanoušci, to může napsat člověk, kterej je do toho zapálenej, to znamená puberťák, kterej ale většinou neumí sesmolit ani slohovku, no a když se někdo vypíše tak aby to mohl dat do kopy, tak už je starej a neposlouchá hudbu, nesleduje turné, dění v kapelách a nic takovýho, neví." Zrekapitulovala sem to.
"No a pak seš ty." Řekla Laura. "Napiš příběh. To dokážeš."
"Jo, dokážu. Jenomže to není jednoduchý, to je spousta práce." Kroutila sem hlavou. "Znamená to pracovat na tom asi tak rok. Ukradený víkendy, sedění u komplu, do práce chodíš mimo, protože myslíš na zápletky a na to, jestli nějaké postavě neubližuješ špatným scénářem. Navíc, dovedeš si představit napsat něco takovýho? To není román od Vívega, pokud se chceš držet tématu, musíš mít strašně moc postav, hrozně moc charakteristik, malý a větší příběhy, dialogy. Myslím že to je jedno z nejtěžších témat. A já su tak líná, tak děsně moc." Chytla sem se za hlavu.
"Máš talent. A spoustu informací." Povzbuzovala mě Laura. "Říkalas že na facebooku máš každej den informace z turné kapel."
"Jo, no. Vysledovat se dá všecko. Against Me furt hrajou pokra, Alexisonfire fotěj na turné jenom tiráky a sochy, a Ben už vystupuje měsíc v jedné košili."
"To teda musí být masakr."
"Myslím, že to ale není furt ta stejná košile. Protože na každým koncertě ji má jinak zmačkanou podle žehlících rýh. Každej den ji nežehlí, to je jasný. Ale podle mě má zásobu stejných košil. Sou to košile z merchu ňáké kapely."
"Ty jo, mohla bys napsat kapitolu na téma košile. Co voni vůbec dělají se špinavým prádlem?"
"No co, nechají ho vyprat na hotelu."
"To je technicky nemožný. Když se v hotelu ubytujou dejme tomu dvě kapely, plus bedňáci, technici a tak dál... máš zaplněnej hotel. A teď tam sou jednu noc a všichni si musej nechat vyprat. To hotelová prádelna nemůže stíhat."
"Třeba má hotelová prádelna sušičku. To by stíhat mohli."
"Ještě by to všechno museli taky vyžehlit." Oponovala Laura.
"Já nevím, tys to vzala za špatnej konec. Většina kapel si nevozí bedňáky. Mají maximálně svýho zvukaře. Ale bedňáky najmou na místě přes agentury, to je jasný. Dyť přece kdyby vozili bedňáky, to je strašně moc lidí, musel by se platit hotel, jídlo a přeprava pro všechny. To nemůžeš."
"Madonna sebou vozí tým svých vizážistů."
"Jo, no. Madonna je kráva." Napila sem se vína. "Věřím tomu, že i 50 Cent si sebou vozí manikéra a leštiče bot, a Rihanna má možná tým floristů a pět kuchařů, ale to nejsou lidi o kterých bych chtěla psat, že jo. To sou sráči."
Laura se na mě dívala značně významně. "Napiš tu knížku, pomůžu ti."
"Nevím, popřemýšlím o tom." Slibem nezarmoutíš.
Za hodinu už sme byly pěkně na káry. Sima mi psala esemesku, že chce jít někam chlastat. S Laurou sme teda speciálně kvůli Simě šly do hospody. Napsala sem, že sme u Majáku, ať za nama příde. Nadala mi přes mesu, že to je strašnej pajzl (deset vykřičníků), že je tam zahulený a smrděly by jí vlasy (pět vykřičníků). Takže nepřišla. S Laurou sme se ale dobře bavily. Počítaly sme naše sexuální partnery. No našly se takový kousky, že sem se smála až mi tryskaly slzy z očí. Měla sem jich napočítaných zatím osum. Furt sme se akorát nemohly dohodnout co znamená sexuální partner, kdo se jako počítá.
Laura ve finále řvala na celou hospodu: "Néééé, nepočítá se když si mu to dělala nohou pod stolem, háááhááá, mě z tebe trefí. To by mě v životě nenapadlo. Jak si na to vůbec došla?" Smála se jak potrhlá.
"Normálně. Sedíš v hospodě, posloucháš už po tisící ty stejný kecy, nuda jak prase, vymýšlíš, co bys komu vyvedla. Naproti tobě sedí borec, tak vyzuješ botu... tebe to nikdy nenapadlo?" Smála sem se. "To je hra na kamennou tvář."
"To mě fakt nikdy nenapadlo." Válela se po stole smíchem. "Ježiš já su ožralá."
"Pak sem za to dostala taky jednou facku. Od mařky."
"Tys dostala kvůli tomu facku? Chachááá."
"No, sem s borečkem hrála na kamennou tvář, jenomže on byl takovej idiot, že pak šel a všechno svojí mařce vyzvonil. Ta přišla, vytáhla mě před hospodu a dala mně facku."
"To sis zasloužila." Řekla Laura.
"Nemyslím si. Ale jednou sem dostala facku oprávněně, když sem Kačeně ojela borca. Ha, devět!"
"Dala ti facku?" Divila se Laura.
"Jo, počkala si na mě před prací, a normálně mi dala facana. Ty jo, takový dělo. Tak ale měla na to právo, vrátit sem jí to nemohla." Trhla sem ramenama. Spravedlnost je prostě spravedlnost. "A ty ses se mnou jednou nebavila celou dovolenou, když si mě našla s Káchou v posteli. Ste spolu tenkrát chodili."
"No ty jo, to si pamatuju. To bylo na zabití. Normálně na zabití. Sem s ním chodila."
"No, a já sem s ním bydlela. No a tak co...."
"Jak no a tak co... jak to můžeš říct, zkazilo mi to celou dovolenou. Vůbec sem s tebou ani nechtěla odjet."
"Ale já sem s ním nic neměla, sem jenom spala u něho v posteli. Spávali sme tak, protože sme spolu bydleli. Bylo to normální."
"A proč si mi to nikdy neřekla, že si s ním nic neměla?"
"Tak tys byla přesvědčená, že měla, tak já nepotřebuju někoho donekonečna přesvědčovat, že je to takle, když si myslíš pravej opak." Nakrčila sem nos.
"Žiš maria, ty seš taky kousek. Káchu sme u mě počítaly?" Napila se vína.
"Ne."
"Ne? Takže devět." Plácla do stolu.
"Sakra, sakra, vyrovnáváš skóre, musím si na někoho ještě rychle vzpomenout." Smála sem se.
Domů sem došla tak nějak na káry, ale ještě sem stihla podívat se na ňákej film, kterej si pochopitelně vůbec nepamatuju.

Grindhouse

V práci sem začla dělat internety. Což je fakt bomba, protože nevím která páčka. Ale aspoň sme měli na čtyři dny školení, což znamenalo nesedět na lince. Školitelku nám dělala blondýna s hřmícím hlasem, rozlíhalo se to jakoby měla v puse tlampač, ale jinak byla docela v pohodě. Nesnáším dycky na školení takový to trapácký představování, kdy jako člověk má o sobě něco říct a školitel dělá, že ho to zajímá a ostatní se trapně uchichtávají. Klub anonymních alkoholiků. Školitelka nám teda o sobě prozradila standartní věci, a protože sem byla první na řadě, za nervózního cvakání propisky sem zahlásila, že: "Pracuju tady už rok, nevím co bych o své práci řekla, mezi moje koníčky patří čtení, psaní, internet, flétna, bubny, hudba."
"Baví vás vaše práce?" Zaútočila žena.
"Cože?"
"Jestli vás práce baví."
"Nó.... no vlastně... já nevím...jo." Zalhala sem statečně.
"To neznělo moc přesvědčivě. Takže vás nebaví?"
"Baví mě ty lidi tady."
"Co čekáte od školení?" Druhý útok.
"Cože? Od školení? Že nebudu už potom dělat furt to stejný."
"Aha." Pokývala hlavou. "Tak další, kdo je další?"
Školení byl celkově úmor. Fika usla hned první den. Myslela si, že když si sedne ke zdi, nebude ji vidět. Ale školitelka ji vyhmátla. "Vy spíte?"
"Co...cože?" Zareagovala Fika.
"Ptám se jestli spíte. Vás to nebaví?"
"Promiňte, já... to si neberte osobně, mě bolí hlava." Loupla po mně Fika pohledem a zasmála se. Ukázala sem na ni fakáča. Protože mi obsadila místo u zdi, kde sem měla spat já. Místo toho sem seděla hned v první řadě, vedle Krále Šprtů a kruťácky sem se nudila. Třetí den už nuda dosahovala vrcholu. Přemýšlela sem jak se co nejlíp rozprostřít abych mohla nepozorovaně usnout. Při zahnízďování sem shodila nohou kompl. Sesypaly se z něho všechny angreštový bombóny a oplatky, který nadělaly na zemi strašnej bordel. Komplovi se nic nestalo, hajzlovi.
V pátek sem šla s Očkem a Verčou na kafe. Protože s Očkem se teď moc nevidíme, začal dělat na lince s mobilama a tři týdny měl školení.
"Školení bylo děsný" referovala sem "ty lidi se ptali na takový kraviny. Třeba někdo se zeptal, jakej důvod rušení linky má zadat do komplu když zákazník řekne, že linku nemůže využít, protože leží na posteli a nedosáhne na telefon. No to je snad jasný, kurva, tak tam dám "nevyužití linky". Nevím v čem ti blbečci furt vidí problém."
"To sem byla já." Řekla Verča.
"Cos byla ty?" Nechápala sem.
"No na to sem se ptala já." Usmála se decentně.
V hlavě mi rychle šrotovalo, jak z toho vybruslit. "Né, tos nebyla ty."
"Byla. Já sem se na to ptala." Pokývala hlavou.
"Né, neptala, tos nebyla ty." Snažila sem se tvářit přesvědčivě.
"No tak už to vzdej Jáňo, je to jasný, byla to Verča." Skočil do toho Očko.
"Ne, to teda nebyla. Ptala se na to ta, co seděla za mnou, ta blbá blondýna, jak ona se.... Verčo jak se menuje ta blondýna co seděla za mnou?" Mlžila sem až kolem mě byla mlha hustá tak, že by se dala krájet.
"Jéžiš, to nevím..." Zamyslela se. "Počkej, ty myslíš tu jak má stažený vlasy do culíku."
"Jo, tu myslím. No ty jo, to je mařka, všimla sis, že na tom počítači neudělala vůbec nic?"
"Ne, já sem si jí nevšímala." Pokrčila ramenama.
"No tak vidíš, já vím všechno." Odkývala sem si to.

Celý školení byl záhul už z toho důvodu, že nás rozdělili na dvě skupiny a tak sem vůbec neviděla děcka, který sem vidět chtěla. Navíc skupina která šla před nama, chodila do úplně jiné budovy, protože prej u nás na pracovišti byla vyhlášená karanténa.
"Jak karanténa?" Rozčilovala sem se když sme šli s Fikou a Očkem kouřit. "Jak tady může být karanténa když chodíme normálně do práce?"
"No právě, ty už seš nakažená, ty sem chodit můžeš." Vysvětlil mi Očko.
"Jo aha, oni nás tady drží v izolaci." Potáhla sem z cigára. "A jakou nemoc vůbec máme?"
"To nikdo neví." Řekla Fika.
"Připadám si jak nakažená od kousnutí zombie. V podstatě mi nic není, až na to že se cítím mrtvá. Grindhouse." Zkonstatovala sem.
"Jo, to bude ono, taky se cítím ňák zdechlá." Řekla Fika.
"Měli bysme už jít nahoru, přetahuju přestávku." Řekl Očko.
"Tak dem zpátky." Típla sem cigáro. "Návrat oživlých mrtvol."
"Ježiš, musím zavolat matce." Vytahoval Očko mobil.
Začly sme se s Fikou strašně smát. "Ty vole, to sis vzpomněl na mamku při těch oživlých mrtvolách?" Vypadlo ze mě.

Ve čtvrtek skončilo školení, v pátek sem měla jít na linku a radit lidem. Znělo to jako dobrej vtip, protože sem zjistila, že nic nevím. Během školení sem samozřejmě myslela na všechny podstatný věci světa, jako například na rypoše lysýho, na cukrový mravence, na to, jestli "zrcátko" se píše s T nebo s D, taky na to, jak vysvětlím Aničce, že pude na trhání mandlí, na to čím pojedu do Prahy, a taky sem přemýšlela nad tím, jaký by bylo, kdybych ztratila paměť, jestli bych byla stejná nebo ne. Přemýšlela sem taky nad tím, že pomrznou všechny kytičky co vyrostly v botanické zahradě, a taky nad tím, jestli bych dokázala sníst kravský oko, kdyby mi šlo o život. Následkem toho teda sem si ve čtvrtek odpoledne, po pracovní době (!), sedla za Dýdžejem s náslechovýma sluchátkama, jakože ho budu poslouchat a něco se naučím. Jenomže stalo se samozřejmě velký hovno, protože sme se jenom chichotali a kecali sme o všem možným, jenom né o práci.
Takže v pátek sem seděla sklíčeně na lince, a lidi mě mučili dotazama na modemy, na servisní čísla, chtěli vědět vzdálenosti od dýslamů a podobný srandy. Jenom sem bezmocně blekotala, a mám dojem, že jenom tak to se mnou lepší nebude.

Strašná věc se mi povedla přes víkend. Zjistila sem, že moje pleť je poměrně hodně vysušená po zimě, a z vědeckýho hlediska sem usoudila že je to tím, že se nemažu. Rozhodla sem se udělat si megabrutální pleťovou masku. Lapla sem první krém který mi přišel pod ruku. No, první a jedinej kterej doma mám. Prošlej. Necítila sem se tím ale nijak ohrožená. Naplácala sem na sebe mohutnou a hustou vrstu a nechala vsáknout. Pak sem napatlala další várku. Takle to šlo celej den. Když hydratovat, tak pořádně. Druhej den ráno sem vesele vstala, jdu do kuchyně pro kafe, a Hugo jak mě tam potkal, tak uskočil v hrůze dva metry zpátky, a skoro skončil v koši.
"Ježiši, co se ti stalo?" Zíral na mě vyděšeně.
"Co jako?" Nechápala sem.
"Dyť máš po xichtě oranžový fleky. Co ti je?"
"Cože? Fleky?" Nechala sem kafe být a valila sem k zrcadlu. Vypadala sem jako nakaženej pomeranč. Oranžový fleky po celým xichtě, a ještě oranžově orámovaný čelo. Pohled pro bohy.
Později sem zjistila, že v krému byl obsažený samoopalovací krém. Bezva. Víc takových zážitků. Příjemná ranní kratochvíle. Chodila sem v saharským zabarvení ještě celej týden.

Kopající Elektra

Do práce si dycky donesu tolik práce, že nestíhám pracovat. Jednak musím vytvořit nový naušnice. To je ale bordelu na stole, že je to až neuvěřitelný. Rozhodím tam všechny ty sáčky s korálkama, roztahám nýty, dráty, cvočky, kleště, silony, háčky, nůžky a další neuvěřitelný serepetky. Mezi tím vším mi někde vzadu smutně bliká telefon, jakože by si ho někdo měl všimnout. Dál si do práce taky tahám noťas, abych mohla psát, případně upravovat fotky a dělat jiný záslužný činnosti, když teda nemůžeme na net. O net byl dlouho boj. Nejdřív nám vyhrožovali, že na net prostě nesmíme. Což bylo jaksi házení hrachu na zeď. Pak přišli s pokutama. Ten stejnej efekt, akorát že za pokuty sme se ještě plácali po ramenech, jaký sme frajeři. Pak nám zablokovali přístup na net. To sme eště zvládli a napojili sme se přes jinou aplikaci. Tu nám časem taky zatrhli. Zašli sme to vyřešit za klukama na technickou podporu. Fintou fň sme teda zvládli i toto. Ovšem impérium vrací úder. Zablokovali nejfrekventovanější stránky, jako například Facebook, a mně zatrhli Secondlife. Hyeny jedny křivonohý. Donesla sem si teda noťas a šla opět za klukama žebrat, ať zapojí wifinu. To ale brzo zatrhl ajťák. Takže výsledek je takový, že můžu akorát na Seznam, ícékvé a na Lamera. Což je dost slabota.
V poslední době mám pocit, že prostě vůbec nestíhám věci, který stíhat chci, a nejhorší na tom je, že je nestíhám kvůli nějaké blbé práci. Nemám čas pracovat. Prostě nemám. Daleko horší ještě je, když musím něco zařizovat. Jako poslední extempóre s tý mobajlem. Minulej měsíc mi došla faktura na osum stovek, což sice bylo o dost víc než normálně mám, no ale eště sem to zkousla. Daleko větší prda byla, když teď došla faktura na litr. To už sem se fakt nasrala, co to do prdele má znamenat. Tak sem volala na operátora, proč mám tak vysokou fakturu. Operátorka mi vesele oznámila, že asi musím volat na erotický linky, nebo co. Když mi z toho zaskočil chrchel v krku, dodala, že sem asi hlasovala do Superstár, případně poslala dárcovský mesy na Haity. No tak su já ňákej blbec? Nejsu. Hned sem to taky řekla, že nejsu blbec. Tak mi teda sdělila, že si patrně nechávám zasílat horoskopy. No to mě poser. Byla sem tak mimo, že sem jí to položila. Když sem udělala výslech Huga, jestli někam nevolá, nebo něco někam neposílá, a zjistila, že taky není pako, aby něco takovýho dělal, volala sem znova. Operátorka mi řekla, že tam mám takový vysoký účet proto, že každý den kolem páté hodiny odejde z mýho čísla dárcovská esemeska. No tak to už je vrchol. Kolem páté su buď v práci, nebo na cestě domů, takže mobil mám furt u sebe, a já rozhodně nic neposílám. Nechala sem si teda zablokovat odesílání déemesek a podobných sranců a zeptala sem se, jestli si můžu změnit tarif, protože ten svůj mám jaksi vysoký a nevím proč. Řekla, že změnit si ho teda můžu a až budu vědět co chcu, tak si mám zavolat. Podívala sem se teda na net, a našla si tarif za tři stovky a volala sem znovu. Další operátorka mi řekla, že tenhle tarif mít nemůžu. Řekla sem, že ale ta mobilní žena před ní říkala, že ho mít můžu, a že ho chcu. Na to mi řekla, že jí spadl systém a že mi zavolá později. Později teda volala, ale řekla, že ten tarif mít fakt nemůžu a že mi zavolá až v březnu. Sečteno podtrženo, vyřídila sem velký kulový, a na to sem v práci vypatlala všechny přestávky.
Dál sem taky musela volat do školky, že tam Anušečka už další rok chodit nebude, pak se objednávat k doktorce, pak jít za personální nechat si přepsat smlouvu, pak zaplatit složenku a chabě sem se pokusila navíst si platbu za telefon na SIPO, což se mi nakonec nepovedlo, páč to je na pokračování. Objednala sem si z internetu deodorant, kterej už nikde nemůžu sehnat, a taky sem se pokusila sehnat klíč k PhotoFiltru, což je taky na pokračování. Píšu si do seznamu nesplněných úkolů. Zaběhla sem si pro propustku na příští den a všem v práci sem oznámila, že pokud chcou cukr do kafe, ať si donesou vlastní, což sem taky měla na seznamu toho, co musím nutně udělat vzhledem k tomu, že su jediná cukerná velmoc široko daleko. Cukr sem následně klasicky opatřila nálepkou "take and die". Odpoledne sem dodělala troje naušnice a upravila polovinu fotek. Napsala sem začátek do blogu. Snažila sem se taky přesvědčit někoho hodnýho, a klučičího, aby zaběhl do firmy pod nama a vymámil z nich heslo na připojení k wifině. Marně. Ale budu na tom pracovat. Večer sem už do telefonu nemohla ani mluvit, ale su přesvědčená, že za ten den se ze mě stal Superman. Superwoman.
Čímž se dostávám k další věci, a to k superhrdinům. Začnu například Kačičkou. Kačička je superhrdinka Katastrofistka. Jako když se kolem ní točí tornádo, který semele všechny kolem, včetně jí samotné teda. Fakt se nestíhám divit. To, co se jí stane za rok, se normálnímu člověku nestane za život, a to jak ona musí být silná, to by ani Herkules nepobral. Svou katastrofičnost mi předvedla když přijela na víkend. Měla sraz s kamarádkou. Šly na kafe. Kamoška po cestě ze záchodu spadla, rozsekla si koleno až jí vylízala kost, musely jet do nemocnice na šití. Klasika. V sobotu si teda vegetím doma, čekám na Kačičku, kdy se vrátí, píšu vyplašenou mesu, kde je a najednou telefon: "Prosimtě nevíš kde je tady nejbližší nemocnice?" Co na to říct... snad že se ani nedivím.
Další takový Superhero je například Tlučhuba. To je superhrdina Mystik. Neskutečným způsobem se ze všeho dostane vykecat. Co neví, to si vymyslí, a když je v koncích s tématem, dycky do toho vloží konspirační teorie. On se snad vykecá i ze smrti. Nedávno za ním přišel šéf, aby mu Tlučhuba vysvětlil, proč nebere hovory, a vysvětlování skončilo u toho, že za druhé světové války vyvražďování Židů způsobili ti nejbohatší Židi, protože voni byli v těch tajných spolkách, a byli to vlastně rytíři. Tlučhuba je jednička.
A pak su já. Superhero Elektra. Mívám záchvěvy kopavosti. Například teď. Na co šáhnu, vydá mohutný elektrický výboj. Šáhnu na tyč v trolejáku, prásk, dotknu se kliky, prásk, dám ruku Dýdžejovi na rameno - prd, ráno zapínám monitor - prááásk. Prostě kopu všude. Když to takhle mohutně dělá dva týdny, už se bojím něčeho dotknout. Aničku sem pohladila po tvářičce a taková řacha. Chudinka vyděšená. Že nade mnou zhasínají lampy, si až tak nepřipouštím. Ale že mě bojkotují komply, o tom vím moc dobře. Jedno ráno sem přišla do práce a z ničeho nic mi nejel monitor. Rezignovala sem a sedla sem si na jiný místo, jakože boj s komplem vzdávám a vyhrál. V momentě kdy si tam sedl někdo jinej se počítač vesele rozjel. Nefungují mi elektronický otisky prstů v práci, musí se pravidelně obměňovat. Z rozpisu na březnový směny sem jako jediná vypadla. Když sem na to šla upozornit, Vzteklina se divila, že to není možný, že to tam zadávají hromadně a mě jedinou ten systém neuložil. Doma se hádám s komplem, nejde mi za žádnou cenu rozjet mikrák. V celým bytě je na hovno elektrika, nedávno nám vyhořela zásuvka, ale podle elektrikářa všecko ó ká. Když vlezu v noci do kuchyně, blikne na mě vypnutá zářivka. A tak dál. Nejvíc se mi na mojí supersíle líbí, že když na sebe v noci natahuju deku, tak jiskří. Lítají všude ty malý, mrňavoučký jiskřičky a praskají.
Ve středu sem se vydala na neurologii. Protože pan doktor se rozhodl že mě chce po pěti letech vidět. Byla sem zvědavá, protože nedávno mi kartář tvrdil, že prášky beru zbytečně, že epilepsii už dávno nemám a ať si někam zajdu, protože už bude možný prášky vysadit. Byla sem teda objednaná na eeg, aby mi zkontrolovali mozkový výboje. Hledala sem to dlouho, protože to zase všechno předělali, achjo, bohunická nemocnice je nekonečný labyrint, který vypadá docela trapně a nudně. Ale pod zemí, to je něco. Náhodou to vím, protože sem se tam jednou v podzemí ztratila. Poslali mě na vyšetření do protější budovy, a protože byla zima, řekli mi, běž podzemím, seš tam hned. Místo "seš tam hned" to byly nekonečný minuty, co se zdály jako hodiny, bloudění tmavýma podzemníma nemocničníma chodbama, kde nebyli žádní lidi, semtam sem došla do osvětlené části, kde byl vchod do jakýchsi šaten, kotelna, nebo výtah, občas sem vrazila do zapomenutýho lehátka a jenom sem čekala kdy vlezu na pitevnu, kde mě zamče bláznivý patolog a taky mě rozpitvá, že jo. Chodby nebyly osvětlený a už vůbec ne ňák vydlážděný nebo něco, bylo to prostě jak když to prohrábne krtek. Ale co je zase dobrý, viděla sem potrubní poštu. Což mi zase v ten okamžik nepřišlo jako vůbec nic úžasnýho, když sem strachy cupovala svou zdravotní kartu.
No nic, na neurologii to teda bylo super. Natáčení eeg je dycky zážitek. Dycky mi nejvíc vadilo když sem musela zhluboka dýchat, to se mně dělalo fakt blbě. Tentokrát sem to ale ošulila. Dělala sem, že dýchám, ale nedýchala sem. Nejhorší bylo světlo. Pouští tam takový rychle blikající světlo, ostrý a brutální, a nic nepomůže že mám zavřený oči. Je to jakoby se paprsky světla změnily v malý skleněný tyčinky a píchaly přimo do mozku. Hnus. Ale pak je zase chvílu klid. Usnula sem, jako dycky. Když to skončilo, vypadala sem jako by mi hlavu ojel slizský mimozemšťan a na čele sem měla vytlačený dvě kolečka jak po boji s krakaticí. S chrchlama na hlavě a kolečkama na čele sem si šla teda sednout do čekárny. Úchvatná sem byla až do nevidím. Dala sem si kafe a otevřela noťas. Ani sem ho nestačila zapnout, když pro mě přišel doktor. Zase sem teda noťas hodila do batohu a vychutnala sem si pohledy ostatních čekajících, kteří tam určo seděli už dvě hodiny a modlili se, aby na ně už proboha přišla řada, nebo tam chcípnou. Doktor mi řekl, že žádnej nález nemám. Že prostě ložisko elektrických výbojů zmizelo. Žádná epilepsie. Žádný prášky. Pills no more.
Jenom sem čučela. Poslal mě ještě zaplatit regulační poplatek, což znamenalo sjet výtahem z dvanáctýho patra dolů, výtah zastavoval v každým patře, tisknula sem se tam se starýma, nemocnýma, tlustýma a různě chrchlajícíma lidma, a než sme dojeli dolů, připadlo mi to jako pěkně dlouhej očistec. Pak sem teda zaplatila posraných třicet korun a s kuponem sem zase jela nahoru. Výtah opět zastavil v každým patře. Dolů sem pak šla rači pěšky. Do práce sem dojela akorát na začátek odpolední směny.
V práci sem rozjela velkovýrobu naušnic. Pořád tam šermuju kleštěma, všude rozsypaný ty moje poklady. Už sem dělala naušnice snad všem. Pro všechny holky a pro přítelkyně všech kluků na oddělení. Oddělení ústavu. Nejdřív mi chtěli dávat peníze. Ale né, to by nebylo tak zábavný. Fuck s penězma. Takže když se někdo ptal, co za naušnice chcu, dycky sem řekla jako ať donese co uzná za vhodný. Což je nejhorší co sem teda mohla udělat. Protože museli přemýšlet. Ale vyvinula se mi z toho dobrá zábava. Dostala sem čokolády, cigára, bagetu, což sem čekala. To je standart. Pak co mě strašně překvapilo, dostala sem pro Aničku sadu malovátek, čerstvě nově koupenou, no prostě měla z toho zážitek, protože dárek to byl neuvěřitelně pěknej. Od Dredatýho Kluka sem dostala demáč jejich kapely, což mě fakt nadchlo. Pak sme si dobře pokecali o hudbě, a překvapil mě že zná kapely jako Alice In Chains, Stone Temple Pilots, Babes In Toyland a podobně.

Je víkend, a zase nic nestíhám. Musela sem vstat už v osum. Hodinka ráno s Aničkou, koukání na pohádky, hra na kočky. Přesun ke komplu. Úprava fotek. K tomu jako že si pustím hudbu. Pak beru flétnu, hraju několik válů od Pixies. Přesun k bubnům, tak na půl hodiny. Sprcha, kafe. Dopsat blog. Vracím se k fotkám. Upravuju dvě. Píšu seznam věcí na nákup a vysílám Huga nakoupit. Rozepíšu článek na Fler. Pustím dva klipy od Garbage. Pokouším se spravit repráky, protože všecko chrčí. Pak nad tím mávnu rukou. Punk rulezz. Hugo se vrací z nákupu. Vařím. Rvu prádlo do pračky. Dělám pár fotek Aničky s mejkapem. Dodělávám fotky. Obědváme. Posílám Aničku spat, vytahuju naušnice. Dopisuju blog. Nestíhám.

Valentýn je kravina

Valentýn je kravina. Zvláštní je, že dřív sem ho měla ráda. Připadalo mi, že je to svátek roztomilý a veselý. Takže buď stárnu, nebou moudřím. Připadám si stará a chytrá, takže to asi bude oboje. Jelikož nemáme peníze, dostala sem od Huga na Valentýna den volna, což znamená že vzal Aničku na celej den pryč. Využila sem situace a na Valentýna sem mu dala den strávený s dcerkou. A tímto sme si kvík. Na Valentýnovi je nejhorší, že v rádiu hrajou samý zamilovaný hovadiny. Už když sem zapínala rádiový čudlík, bylo mi jasný že uslyším Power of Love a taky od Bona Joviho Always. Hrůza. Když to vemu kolem a kolem, tak většina rockerů, až na výjimky, sou fňukny který dokážou pištět o tom jak je někdo opustil, a jak to není fér, protože spolu měli být navždy. Paradoxem je, že například vostrý kluky reprezentujou Kissáci, nebo si to aspoň lidi myslej, ale ti taky kvílej jenom o ženských. No. Takže čest výjimkám, hanba upištěným.
Rádio se dá bohudíky vypnout. Valentýn mě ale dostihl v práci. Dle firemních instrukcí sme měli popsat nejkrásnější valentýnský zážitek. Samozřejmě nikdo normální se neúčastnil, nebo nikdo z nás normálních žádný boží zážitek neměl, a Dýdžej dostal zákaz psat o boží Valentýnské noci "plné koksu a božího šuku". Ovšem nad příspěvkama soutěžících naivistů sme se královsky pobavili. Bylo tam dycky něco jako: "můj nejkrásnější valentýnský zážitek byl, když mě můj miláček překvapil a zašli jsme spolu na večeři při svíčkách". Nebo: "Na valentýna mi kluk po kterém jsem dlouho toužila poslal valentýnku a vyznal mi tak lásku." Řezali sme se až sme padali ze židlí a vytrhávali sme sluchátka z telefonů.
Očka sem přistihla když volal do restaurace, aby si zarezervil stůl na valentýnskou večeři.
"Ale ale... valentýnská večeře, jo?" Rýpala sem. "Budou svíčky, romantická hudba a budete si něžně vrkat do ouška, jo?"
"No a co. Závidíš?" Zeptal se Očko ostře.
"Pcha, to víš že jo. Mě by nikdo na takovou večeři nedostal, aby mi tam vykládal ňáký uslintaný kecy." Dělala sem machry.
"Však tě nikdo nezve." Řekl Očko.
"To by si nikdo ani nedovolil." Sekla sem zubem.
"Ty nikoho nedokážeš milovat, protože seš moc zhrzená životem." Mávl nade mnou rukou.
"Tos teda posral." Zúžila sem bojovně oči.
Chvilku se na mě díval, pak asi usoudil že to přestřelil, zvedl se a řekl: "No tak promiň, sem to tak nemyslel. Ale když ty mě k tomu dycky doženeš." Pak mě objal.
"Jenom ju nech." Vložila se do toho Vzteklina, která nám mimochodem dělá šéfku. "Ona je stejná jako moje ségra, ta taky dycky do všech brutálně šije a pak se diví když ju někdo sejme. Protože na ni říct nikdo nic nemůže."
"Jo, to se nesmí." Řekla sem uraženě.

V práci sme vymysleli, že jeden den pudem všichni v maskách. Byla to bomba. Já sem byla jakože kočka. Na sluchátka sem si našila ouška a namalovala sem si fousky. Ostatní byli fajn, Fika byla bezva čarodějnice, ověsila mi stůl pavoukama a hadama, a pak taky Pírsingová holka, co šla za těhotnou cigošku, ta mě rozesmála. Celej den se tahala s polštářovým břichem. Tlučhuba přišel v historickým kostýmu s dvoumetrovou sekerou, jakýpak štráchy. Ale nejlepší byla Veronika, když se zeptala Moniky: "Ty jako deš za tu kurvu, jo?"
Monika se lítostivě podívala a říká: "Nééé... já jsem přece upír."
Rozhodla sem se, že kočičí ouška si na sluchátkách nechám, když už sem je tam tak pracně přišila.

V pátek sme vyrazili na pracovní chlastačku. Hospoda byla v ňákým zapadlým koutu Brna a už dopředu mně bylo jasný, že to prostě nenajdu. Bloudila sem teda v noci v zimě po nějaké setmělé ulici, a hledala hospodu co se menuje buď Pelikán, Plameňák nebo Tukan. Když kolem mě prošel bezďák a tvářil se jako by mě chtěl sníst, došla mi trpělivost a zavolala sem Očkovi. Ten se ještě plácal někde v autě, takže mi nepomohl. Pak sem volala Fice. Ta mi to nebrala. Pak sem volala Vzteklině. Ta mi to taky nebrala. Sledovala sem bezďáka, co kolem mě kroužil a říkala sem si, že v nejhorším, když mě bude chtít sežrat, vypíchnu mu oči klíčema. Už sem je měla nachystaný v ruce. Pomalu sem se nasírala. Dala sem si čekací limit pět minut, s tím že pokud se něco nestane, odcházím. Zrovna když se ke mně bezdomovec hnal, aby mi podřízl krk, okradl mě, opekl si moje žebírka a prodal orgány černé sanitce, vynořily se z rohu holky. Vzteklině sem hned zkraja nadala že mi nebere telefon a Fice sem nadala za to samý. Ta si přede mě stoupla a zahřměla: "Jsem lepší než ty a tak spím s tvojí ženou, Waltr Kraft!" Co na to říct... Fika je zvláštní, vesele se koulející stvoření se zvláštníma výpadama. V hospodě nám nestačil stůl. Dorazilo nás nějak moc. Situaci sme ale vyřešili fišperácky, totiž - vyhodili sme Šprty k jinýmu stolu, na konec hospody a tím sme je úplně separovali. Asi se jim to moc nelíbilo a za chvilku došel Brejloun s nějakým řešením, abysme srazili stoly. Kroutili sme na sebe očima, jakože sedět se Šprtama Snaživýma teda nebudem, a Vzteklina to rozsekla a řekla, že nic se přirážet nebude, protože bysme... šoupáním zničili podlahu. Dala sem si gin, vodku, piva a tatarák. Mňam. Pěkně sme se všichni zřídili. Očko řešil milostný problémy a jelikož seděl naproti mě, všechno sem to poslouchala, a taky sem mu musela objasnit všechny zákonitosti života, vztahů, evoluce... no prostě byla sem děsně chytrá. Půlka stolu se rozhodla, že se pudou podívat za Šprtama, protože abysme měli mít z čeho prdel. Za chvilku byli zpátky. "Ty vole, voni se tam bavěj o práci, řeší přeložení linky, to snad není pravda...." Kroutila hlavou Koní žena.
"Ty jejich pindy sou horší než když vyklopíš kýbl kakánků." Řekla Fika.
Nicméně Šprtům se asi společnost normálních jedinců líbila a tak se brzo přesunuli k nám. Brejloun si sedl nebezpečně blízko.
"Ježiši, drž mě." Řekl Očko když hrozilo že se Brejloun s nama bude chtít bavit. "Když su ožralej, su nepříjemně upřímnej."
"Jo?" Smála sem se. "Tak nám řekni něco upřímnýho."
"Něco o tobě?" Zvedl obočí.
"Jo, já to unesu." Ubezpečila sem ho."
"Mám tě rád." Řekl.
"Ale..." Tušila sem nějaký pokračování.
"Tam není žádný ale. Žádný ale."
"Aha. Tos mě teď trochu dostal." Přiznala sem.
"Mrzí mě že sem ti řekl, že seš otrávená životem, to sem nechtěl. Druhej den ráno když sem se vzbudil, tak sem si na to vzpomněl a fakt mně to bylo líto." Přiznal.
"No to teda... to sem nečekala. Sem myslela že se teď budem hádat. A ty tady na mě vysypeš todle." Pokračovala sem trochu vykolejeně. "To není fér."
No jasně, že ho mám taky ráda, ale to se nikdy nedozví.
Zabalila sem to v jednu a šla sem na rozjezd. Protože nádraží bylo poměrně daleko a bála sem se jít sama, neosvětlená ulice plná těch posraných bezďáků, vlkodlaků, vrahů, lupičů, cigošů a kdoví čeho ještě, šla mě doprovodit Fika a ještě sme vyfasovali od Koní ženy psa. Pes vypadal jak Kujo, temně a blbě. Casnoval s Fikou ze strany na stranu a ta za ním se smíchem vlála. Domů sem dorazila unavená, praskla sem sebou do postele a hned sem spala.
Jak se ke mně doneslo později, Očko se ten večer tak zřídil, že ho museli odnýst domů a Fika s Tlučhubou se jakýmsi řízením osudu, nebo řízením alkoholu, dostali do skladu s ťamanským zbožím kde se pokoušeli nastartovat Destu.

Ptačí teror

Konečně sem se dokopala k tomu že něco napíšu. Chjo, jak já su líná.
Nejžhavější novinka teda je, že o víkendu za mnou dojela Kačička z Prahy. Přetransformovala se tak z avatara do reálu, což je fajn, protože sem poznala bezva člověka a konečně mám s kým chodit na koncerty. Víkend sme si užily úplně super, válely sme se u telky a jenom sme kecaly a jedly. Doufám že takových víkendů bude víc. Kačka by měla přijet ještě teď v únoru a pak já valím do Prahy, zajdem na 30 STM a taky mi slíbila že mě veme do emo klubu, z toho mám smích už teď.

Moje počítačový eskapády neberou konca. Kde sem to skončila naposledy... asi jak sem si koupila noťas. Takže nějakou dobu sem jela na noťasu, ani mi to nevadilo, jenomže pak mě rozčílilo, že mi na tom nejede Second Life, teda nejel pořádně. No tak sem si řekla, že spravím starej, velkej, výkonnej kompl. Uf, to je dycky rozhodnutí ke kterýmu se musím dokopávat dlouho a dlouho ho odkládám. Protože dopředu vím proč. Domluvila sem se teda s Očkem že ráno přijede, spraví mi kompl a pak společně pudem do práce na odpolko. Přes bios mi teda spravil kompl abysme vůbec mohli instalovat, jenomže pak sem zjistila že nemám jaksi klíč k Windowsům, tak sme ho stáhli z netu. Spokojenost. Těžce sem si zase nainstalovala ovladače grafické karty, to je dycky děs. Nejdřív sem nahrála Catalysty, to mi nefungovalo. Jinej ovladač mi na grafárnu nešel. Zoufalost. Pak sem ty catalysty teda odinstalovala, že si tam dám nějaký starší ovladače, a jak byly pryč, najednou to jelo. Záhada jako prase, fakt netuším na čem mi to teďka valí. Nakonec sem ale byla spokojená sama se sebou, jak sem to dala dohromady. Jenomže za dva dny na mě počítač začal křičet, že su pirát a že todle teda né. Byla sem nucená teda znovu přeinstalovat OS, s použitím správnýho klíče. To se povedlo, ale furt mi nejela zvukovka. Zase sem se nad tím trápila jak ostříž, až mi to kamarád ze Sekáče opravil přes TeamViewer. Bohudíky za ten program a za schopný chlapce. Takže teď mi kompl běží, žádný hlášky na mě neplive, ale zase mi nejede klávesnice, která mi na tom dycky jela, takže buším do staré, ale ta zase vynechává písmenka s háčkama a číslovky. Nemám já to vůbec lehký.
Pozitivní věc je, že mám teď novýho koníčka, jakože vyrábím naušnice, přívěsky, náramky a takový trapárny. Může za to Bára z práce, která mi ukázala Korálkárnu. Protože sem to chtěla dělat už dýl, jenom sem nevěděla jak na to, Korálkárna byla dobrej způsob jak začít. Neohroženě sem do toho obchůdku teda vtrhla a nakoupila matroš, všechno teda za nehorázný prachy. Mělo to být taky řešení toho, že nám v práci na dva týdny zatrhli internet. A když nikdo nevolá, točit se na židli je fakt otrava. Čtení je unavující. Takže sem do práce naběhla s korálkovou výbavou, hodila sem na stůl kleště a čekala sem, jak mě šéf sejme, za takovej bordel. Jenomže šéf přišel, prozkoumal korálky a výrobky, a zeptal se mě co tak najednou. Řekla sem, že když nemůžu na internet, je to řešení jak se zabavit, pokud nikdo nebude volat. Byl spokojenej a ještě sem dostala pochvalu před nastoupenou jednotkou, jak sem si s bezinternetovou situací poradila. Na netu sem si objednala další dvě dodávky materiálu. Když se mi začly hromadit výrobky, řekla sem si, že by bylo dobrý to třeba jako někam zase odvelet, a že si udělám eshop. Jenomže po prozkoumání sem zjistila, že to není vůbec tak lehký, že to po mě chce divný věci, že nejsu schopná udělat logo, protože už dávno neumím s Photo Filtrem, a aby bylo ještě hůř, vůbec sem nepochopila jak mám přiřadit kód zboží k fotce zboží, nemluvě o tom, že mi pořádně nejede foťák. Nejsu taky schopná udělat nějaký normální pozadí stránky aby to nevypadalo jak na emařským blogu, no prostě eshop je jeden velkej výmrd a zatím to nechávám spat a rýpu se v korálkách. Protože, vážení přátelé, já su přírodní blondýna. Jasno?
Anička je zase nemocná, takže sme spolu doma. V práci ze mě musí mít radost. Není měsíc, kterej bych odchodila celej. Navíc sem si přehodila směny z osmihodinových na šesti. Docela se na to těším. Na druhé straně se netěším na ty ušmudlaný peníze. Sice mě ta práce většinu času sere, to jo, ale musím říct, že na druhé straně si toho vážím, protože nikde jinde by mě ani nevzali, natož aby mi zkracovali pracovní dobu.
Dobře sem se pobavila s vozíčkářem, kupodivu. Vedla sem Aničku do školky, když sem viděla vozíčkářa uprostřed kopca, jak se zasekl v haldě sněhu. U nás je to celý bezbariérový sídliště. Vozíčkářů plno. Jenomže mám takový zkušenosti, že někteří sou voprsklí a tak se člověku ňák extra nechce nikomu pomáhat. Pak se to ve mě zlomilo, protože přece jenom su hodnej člověk, že, ale spíš to dělám z vypočítavosti, co kdyby se mi to někde nahoře počítalo. Každý plus dobrý. Takže sem se zeptala, jestli chce pomoct. Chlapík byl nadšený, že si ho konečně někdo všiml, a poprosil mě, jestli bych ho teda nemohla odtlačit na kopec, že to přes ten sníh nejde.
"To máte blbý, že? Vy na tom nemůžete mít sněhový řetězy, nebo tak něco?" Zeptala sem se.
"O ničem takovým teda nevím. Když je sníh, tak prostě kopec nevyjedu. Spíš bych potřeboval nějaký silný kola."
"Nebo vyměnit pneumatiky. Nebo víte co... vznášedlo." Smála sem se.
"Tak to by bylo úplně nejlepší. Protože kdybych měl vznášedlo, neměl bych odřený ruce od kol."
"To by bylo bezva. A mohl byste tady na tom vznášedle dycky před školou vozit děcka."
Smáli sme se oba. Bezva rozptýlení. Člověk furt nadává na posranou zimu, a ani si neuvědomí, že je na tom eště dobře, že ty sněhový muldy může přeskákat, nebo že mu může ujet noha.
Zase sem si naběhla s dýlerem. Byl u nás už kdysi dávno, jakože dostanem slevu na elektřinu. Podškrábla sem teda jakousi smlouvu, a radovala sem se, jak ušetřím. Za měsíc mi volal, že potřebuje nějaký dva údaje z přílohy ke smlouvě s EONem. Přílohu sem teda našla, i když to nebyla vůbec žádná sranda, ale protože sem tam ty údaje neviděla, tak sem mu volala, jakože kde je to přesně napsaný. Nebral telefon a tak sem se na to vykašlala. Protože já se snažím jenom do určité chvíle, pak už mi to za tu námahu nestojí. Za měsíc volal znovu, jestli mám přílohu ke smlouvě a ať mu to nadiktuju. Hledala sem přílohu. Ta samozřejmě nikde. Řekla sem, že mu zavolám zpátky a že se po tom papíru ještě podívám. Nezavolala sem. Protože papír jak byl jednou vytažen ze svýho šuplíkovýho úkrytu, byl odsouzen k zabordelení. Za týden opět telefon. Jakože kde to vázne. Řekla sem, že přílohu nemám. Řekl, že ať najdu aspoň smlouvu. Ok. Řekla sem, že zavolám. Za pár dní mi opět volal. To už sem byla ale fakt nasraná. Že prej jestli mám smlouvu. Řekla sem, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic takovýho, a ať to teda stornuje celý, neboli ať na mě už fakt zapomene. Řekl že se může zastavit a nějak to spolu dořešíme. To sem vyhodnotila jako blbej nápad a taky sem to řekla. Za dva dny deme s Aničkou z pošty a vidím veleslavnýho pana dýlera stát dole u zvonků.
"To jako dete za mnou?" Vyprskla sem už fakt dost nasraně.
"Ano, ano, jdu náhodou kolem, tak mě napadlo, že bych mohl doplnit ty vaše údaje." Kýval mohutně hlavou. Žiši. Náhodou kolem. To teda určitě.
"Ale já sem vám říkala, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic. Já to prostě nemám!"
"Tak se můžeme podívat na měřáky, tam by to mělo být." Byl neodbytnej jak hmyzák.
"No dobře, dobře..." Rezignovala sem a pustila ho do baráku. Ukázala sem mu kde sou měřáky a Aničku sem zatím poslala do pokojíčku. Vůbec sem neměla radost že budu šaškovat na chodbě, protože sem musela nechat dveře od bytu otevřený abych na Anču viděla a měla sem nerva aby někam neutekla.Chtěl po mě šroubovák. Tak sem musela prohrabat naše nářadí, což mi dalo pořádně zabrat, tím hůř, že sem ještě měla bundu a šálu. Šroubovák sem nenašla, protože to má všechno Hugo v práci. Takže sem ho nakonec trapně musela vysomřit od souseda. Dýler Důležitý samozřejmě na měřákách nic nezjistil a tak sem musela od souseda ještě získat jeho přílohu ke smlouvě, abysme zjistili jaký máme typ měřáků. Nakonec si to teda dýler zapsal a odešel. Uf. Snad už mám pokoj.
Na balkon sem dala krmení pro ptáčky. Ti drzí hajzli mi za to posrali celej balkon a udělali záhadu. Jednou takle ráno si du na balkon zapálit, čumím na čerstvě napadanej sníh na balkoně a vidím že je to tam pochcaný. To mi teda nelezlo do hlavy. Říkám Hugovi, že je záhadně pochcaný balkon, ale jenom takovýma cvrkánkama a že teda vůbec nevím co si o tom mám myslet. A Hugo řekl, že to je přece jasný, že to udělaly vrány. Jenomže já si zase myslím, že ptáci nečůrají. Že to mají všechno v jednom. Proto mají tak tekutý ty prcance. Celej život sem o tom teda přesvědčená. Tak teď nevím. Každopádně vím, že žádný zrní už nebude.