Nákupy a pařby...

Hugo vyhrožuje, že se mnou pojede na Ellioty. Hlídat mě. No to toto... A taky se prý rozhodl, že se mnou bude jezdit na koncíky, abych nedivočila. Vyplašeně sem pípla, že na Talenty se mnou teda jezdit nebude. Řekl, že tam zrovna potřebuju zkrátit řetěz nejvíc. Nevím, co si o tom mám myslet. Snad ho ty majetnický pudy přejdou.
V sobotu sem vyrazila do Vaňkovky na nákupy. Vůbec sem nebyla svižná, nebyla sem prostě ňák ve formě, ráno to nezachránilo ani smrťácký kafe. Do Vaňkovky sem se vydala hlavně z důvodu, že měli v Tezenisu výprodej podprsenek .... já vím, běhat po výprodejích, jak konzumní... no ale tak co. Za druhý sem si chtěla koupit toho kulicha. Říkala sem si, že než budu nucená vlízt do skejtšopu, což je až poslední možnost, tak třeba budou mít něco v NewYorkerovi nebo céáčku. Ani hovno, zlatá rybko. V céáčku vládne jakási intošská móda, to sem jako nepochopila, v NewYorkerovi zase móda emařská, což mi ale nijak nezabránilo koupit si skvělý tričko. Když sem si ho zkoušela, čučel mi do kabinky ňákej borec. Byl nenápadnej jak prd v akvárku, a myslel si, že ho v tom zrcadle nevidím. Kdyby byl pěknej, mohl mi zvednout sebevědomí. Takle musím jenom říct - chlívák. Šla sem se podívat na boty, kdyby měli ňáký boží na podpatku, ale neměli. Botovou módu tohoto roku taky nechápu. Modely jak za první republiky. Blíží se mi koncík, a abych teda předešla tomu, že se budu kroutit jako dycky s křečema noh, zašla sem si koupit Dologran. A asi poprvé v životě sem viděla důchodkyni platit kartou. Když sem vycházela z obchodu s parfémama, navoněná pochopitelně, potkala sem tchýni se švagrovou. Tchýně na mě hned udeřila, ať ukážu kérky. Řekla sem, že ne. Švagřice mi ukazovala jaký si koupila boty a kabelku. Hm. Tchýně mi řekla, že se jí líbí ten drak, co sem si vybrala v tetovacím katalogu, a jestli mi neva, když bude mít stejnýho. Bez komentáře. Hugova rodina se vyznačuje tím, že jednotliví členové nevlastní každý kus jeden mozek, oni mají jeden společný. Centrální mozek. Což značí, že když jeden člen klanu věří na anděly, všichni studují andělský knihy. Když jeden z nich čte Harryho Potěra, žerou to všichni. Když někdo z nich má rád anglii, milujou ji všichni. Když se nejmladší členka rozhodne, že ji baví Witch, tak všechny baví Witch, včetně tchýně. Proto mě vůbec nepřekvapuje, že bude mít tchýně stejnou kérku jako já. I´m easy like sunday morning. Ale tak - jejich věc. Pak mi tchýně teda ještě nadala, že sem si vůbec nevšimla, že má obarvenou hlavu, že přece předtím měla vlasy světlý a teď je má hnědý. Řekla sem, že já sem vlastně chlap, a tak si takových věcí všimnout nemůžu. V Tezenisu byly děsný fronty, takže sem nakonec žádnou podprdu nekoupila, zato sem si ale dala dobrý sépiový kroužky s česnekovou omáčkou, mňamííí.
Chtěla sem žít zdravě, a večery trávit s čajem Earl Grey u televize, a semotamo vycucat pomeranč. Bylo mně jasný, a to brutálně jasný, že co nejdřív mi někdo takový dobrý předsevzetí pokazí. Sázela sem na Edu. Spletla sem se. Byl to Pajoch. V neděli večer volal, a pozval mě na večeři, a řekl, že mám vzít i Simu, protože se mnou nechce někde večeřet sám. Tak se taky stalo. Sima dorazila do restaurace (né, fakt to nebyla hospoda, ale docela drahá restauračka) v účesu alá Priscila Presley. Pajoch na ni hned zkraje vypálil, že ví, že Simin chlap je teplouš. Chtěla sem zajet pod stůl a pak se nenápadně prošumět pod parkety. Simu to ale vůbec nezarazilo a rozvykládala se o strastech soužití s homosexuálním partnerem. Dali sme si víno, což bylo od Pájky odvážný, protože po jedné lahvince už sme se Simou začly blekotat o chlapech, pak nastal rychlý přesun na prasárny všeho druhu. Mezitím přinesli jídlo. Rizoto s kuřetem a plodama moře, takovou velkou pánev. Vytrvale sem vyjídala škeble, krevety, sépie a zatímco mi rýže padala na zem, mudrovala sem nad tím, že na velikosti sakra záleží, a co je to za kecy, že ne, když každej ví, jak to sakra je... Sima mohutně přitakávala, a Pajoch na nás pak vytáhl těžký psychologický páky, tvrdil, že sbalí každou mařku, když bude chtít, a že když to kořeň umí, jakože umí mluvit a oblbovat, tak sbalí každou. Vyvedla sem ho z omylu, že mě ještě kecama nikdo neomráčil, a taky se to nestane, pokud neuznám že je prostě úžasný, pak ale ty kecy nebude potřebovat, že... Pájka mně furt tvrdil, že pokud je v tom někdo kovaný, sbalil by i mě, ale proč by to dělal, že... (háhá). Pak si se Simou rozvykládali o tom, jak od někoho v šalině / autobusu / na zastávce / v baru dostanou třeba vizitku, druhý den si pak domluví rande a tak... Podle mě si to vymysleli a nic takovýho se neděje. Pokud se tady hrajou ňáký hry s vizitkama, tak sem o tom doteď nevěděla. Otázka je, proč mi nikdo nikdy nedal vizitku a neřekl, ať třeba zavolám, že někam zajdem. Né, že bych to udělala. Ale to nemůžou vědět, že jo. Vysvětluju si to tím, že ti správní týpci nemají vizitky, a ti co je mají, zase nestojí o bezvizitkáře, jako sem já. Pajoch mi řekl, že já stejně v životě žádnýho chlapa chtít nebudu, že bych ani stejně s nikým nechtěla být. Ale to není pravda. Moje rodina trpí jakousi zvrácenou představou, že sem asi ňáký frigidní jedinec, či co, a opravdu, opravdu nevím, kde na tom byli. To, že sem ve čtrnácti vykřikovala, že zmlátím každýho chlapa, co by se ke mně chtěl přiblížit, už se nepočítá. No, co dodat - asi něco o tiché vodě, ne?
Brácha po mně furt chtěl vědět, jakýho chlapa například bych si dokázala vážit a mít ho ráda, a ještě s ním být, a tak dál... Dramaticky sem se zamyslela, a ještě než sem stačila něco říct, smetl mi Aarona ze seznamu, prý se nepočítá. No tak todle nebyl férový boj ale. Pak sem zoufale tahala rozumy z paty, že možná kořínek z tetovacího studia, no ano, ten je dobrej, povídací a chytrej, živej a skutečnej. Toho mi Pajoch zase sebral s tím, že určitě není pro život. To ale nebylo v zadání ! V zoufalosti sem přiznala, že kořeň kterej by mě omráčil, se kolem mě mihne jednou za sto let. Šla sem se podívat na akvárka, kde plavou zajímavý ryby, dvě pluly břichama nahoru, ale byly živý. Ňáký sumci. Dělali, že je nezajímám. Dopili sme druhou vinnou flašku, Pájka šel spat dom, protože má rozum, a my sme se Simou pokračovaly do lezbího baru, kde už nedělají lezby, ale ňákej týpek, vosolily sme džubox a pokračovaly sme v popíjení a ožírání. Hemžila sem se furt od baru k džuboxu a povlávala sem průběžně kolem stolů, pinkl za mnou chodil, tuhle mi vrazil skleničku do ruky, ať nechlastám z flašky, pak mi furt sbíral mikinu, která se válela někde na zemi... a hlavně neztlumoval džubox. Pustila sem Soundgarden - The Day I Tried To Live, sem to slyšela po mega dlouho dlouhé době, a vzpomněla sem si, že to byla první písnička, které sem přeložila celý text. To bylo tak před deseti letama.

the day I tried to live
I wallowed in the blood and mud with
all the other pigs

Bomba. Tak na tom sem taky ujížděla celkem schopně. Zrovna v době, kdy sem zkoušela žít. Mission: Impossible. Nedopadlo to.
Vůbec teda nevím, kdy sem přišla dom, ale to v podstatě nehraje roli. Další den byl mega děsnej. Kocovina jako prase, fuj. Nepomohla ani minerálka, ani Brufeny, ani jóga, ani modlení. Odpoledne sem šla odvíst Ančičku k mamce, protože spolu měli cvičení. Mamka mě přizdila hned dobrou zprávou, že Aničku umístila ve školce. Zůstala sem trochu ochromená. Sem nečekala, že by to dopadlo. A najednou mám Anýka odložit do ňákýho ústavu. Mezi zákeřný děcka a nervní učitelky. Taky bude muset zkoušet žít. Zapadnout. Achjo. Jako rozumná bytost vím, že je to pro ni dobrý. Jako nerozumná já ... to ve mně všechno kope. Svěřit křečulku cizím lidem... ach bože.
Za druhý to znamená že bych si měla hledat práci. Ježiši. Ještě todle... S takovou dobrou zprávou je svět ještě horší místo pro život, než sem myslela. A zima na krku, za chvilku budou venku zuřit Vánoce.