Tak vo co...?

Už je to lepší. Dostala sem se z toho, aspoň pro teď. Doufám a pevně věřím. I když to asi úplně dobrý nebude nikdy, ale teď už se můžu aspoň hýbat a chodit, což se mi předtím nějak nedařilo, když mě depka přibyla k podlaze kuchyně, případně k posteli. To sou fakt blbý dny. Opravdu, opravdu hnusný.

Všichni blogeři vesele valí na spídu, tak to by bylo abych se toho nechytla... Od Speedu8 mě odradily ty ampule, to se mně moc nelíbí, tak sem zkusila Up!Energy, ten už je zabalenej líp, ale nefunguje. Na mě teda ne. Hnusný je to jak rozemletej a rozmáčenej paralen. Hlasuju pro přibalení buchny pro nitrožilní aplikaci, protože tohle se pít prostě nedá. Je to drahý a nefunguje to, ještě je to hnusný, a tak sem odsouzená dál se plácat v komatu. Nedá se svítit.
Anička se rozhodla zaútočit ze zálohy. V pondělí sem přišla z angličtiny, unavená jak jezevec, těšila sem se, že si aspoň ohřeju závitky zakoupený u ťamanů na nádraží, když do kuchyně vtrhnul Hugo s podivnou otázkou: "Kdo je strejda Prcinka ze žlutýho domečku?"
Doufala sem že mi tohle vysvětlí, aby neputoval do psychiatrickýho domečku.
"Cože?" Vykulila sem oči.
"Anička říká, že za vama dopoledne chodí strejda Prcinka ze žlutýho domečku."
"Co? Strejda kdo?"
"Prcinka." Trval si na svým Hugo.
Dostala sem z toho šílený záchvat smíchu.
"No tak, kdo sem za tebou chodí? Komu říkáš Prcinko?" Nedal se.
Utřela sem si smíchový slzy. "Máš dojem, že bych někomu tak říkala? Chacha, jako... až někomu budu říkat Prcinko, je načase mě zastřelit, to už si vážně nezasloužím žít."
"Přece by si to Anička nevymyslela." Nedal se.
"Ježiš, já nevím kde to vzala. Ale je to teda drsný." Smála sem se, až sem poplivala závitky.
Pustila sem se do psaní dalšího scénáře. Původně sem to zamýšlela jenom jako krátkou povídku, kterou bych rozepsala do scénáře a obeslala různý televize a agentury a tak dál, a tohle bych přiložila jako ukázku práce. Protože furt někde někoho takovýho chtějí, ale nemám nic na ukázku, tak se neangažuju. Tak sem teda vzala tu svou povídku, ale pak sem se do toho zpracování tak ňák vrhla, až se to celý prodloužilo, nakonec sem si řekla, že na krátkou povídku je toho škoda, a že si to téma teda nechám. Bohudíky už sem se naučila pracovat v Celtxu, dokonce sem to natáhla i s češtinou a ten program je požehnáním, protože nemusím zápasit s komplem, jenom se soustřeďuju na psaní. Největší výhoda je uložení souboru do formátu .pdf, takže se to dá tisknout i z komplu, kde není naštelovaný Celtx. Pomalu přemýšlím, jestli by nebylo fajn koupit si tiskárnu. No, uvidíme.
Zdál se mně příšernej sen, že sem byla někde s Aaronem, hrozně sem ho vytočila, pak mně to bylo líto, tak sem mu dala ňáký prášky, jakože na uklidnění, a on na mě potom strašně křičel, protože to nebyly prášky na uklidnění ale ňáký drogy. No to je toho!
To mi připomnělo bývalýho, jak si skřípl zádovou plotýnku, že ani lozit nemohl. Zapřísáhlý nepráškař, nikdy by si ani nestříkl Olynth do nosu. Přemluvila sem ho s vypětím všech sil, aby byl odvážný a vzal si Brufen. Když k tomu nakonec došlo, oteklo mu z toho oko. Nenáviděl mě ještě dlouho a všude vykládal, jak sem ho chtěla zabít. Dostala sem díky tomu přezdívku Brutální Kikina.
V sobotu mi volal Eda. "Víš co? Ve Slovanu je Karibská noc. Rum párty! Ahááá, hahááá!" A vypl telefon. Neboli tohle bylo celý. Byla to provokace na téma "rumových dní", který vznikly když sme se po shlídnutí Pirátů z Karibiku s Edou pohádali, jestli je možný, aby Jack Sparrow pil tři dny jenom rum. Když naše vědecká debata nebrala konce, rozhodli sme se, že to vyzkoušíme. Hm. Z tohoto důvodu mi bylo jasný, že další "rum párty" s Edou podniknout nechcu. Chystala sem se večer zavrtat k televizi s krekrama, zmrzlinou a Friscem, když opět volal Eda, že co jako podniknem. Vůbec se mi nechtělo nic, ale pak sem si řekla, že mi to třeba prospěje, konečně vypadnout, a tak sem za nima dojela na venkov. Hned ve dveřích mě poslintal pes, Jája mi nabízela furt jídlo, na který sem ale vůbec neměla chuť, protože celou cestu v autobuse vedle mě smrděl bezďák, a Eda mi nabídl, že mě sveze na svojí nové motorce. Sice nemá řidičák, ale u nich, v Třeskoprskách, je to úplně jedno. Sedla sem si do kuchyně, něco sme tam chvilku blekotali, rozebrali sme Kese a Yvet, a nestačila sem zírat, jak nám to Kes všem natřel. Takový škaredý slaboduchý jedinec!
"Nechal Yvet a našel si novou nabíječku." Informovala mě Jája.
"Ty vogo, jak je to možný? Já sem myslela, že na sebe s Yvet zbyli, tak spolu musí být do konce života." Nestíhala sem se divit.
"Kes je teď vostrej. Normálně mě poslal do prdele." Řekl Eda.
"Tebe? Kes? Dyť tě bezmezně miluje. Já to nechápu." Trhla sem ramenama. "To je ňáký divný. Už ste viděli tu jeho novou mařku?"
"To teda neviděli." Řekl Jája.
"Ty jo, ten by nám to natřel, kdyby to byla ňáká brutálně jebatelná koc s modelčí postavou." Smál se Eda.
"A ještě by byla chytrá." Přidala sem se.
"No tak to by byl život pěknej hajzl." Řekl Jája.
"Yvet musí vyvádět." Smála sem se.
"No to teda jo." Kroutil Eda hlavou. "Na mobilu sem měl neznámý číslo, jakože zmeškaný hovor. Tak volám zpátky, vzala mně to Yvet a poslala mě do prdele."
Eda mně nalil ruma. "Když sme se teda nedostali na tu rumovou párty... "
Napila sem se a prskala jak křeček. Edovi blýskly oči. "Jo, hele, teď v Praze bude ňáká punková kapela, úplně bezva, pojedem."
"A jak se menujou?" Vyzvídala sem.
"To nevím." Vypadal překvapeně, že se ptám na takovou blbost. "Ale sou to takoví ti úplně pankáči, jak mají takový ty číra a všude ty řetězy a zpěvák měl místo přezky na pásku boxera, to bylo dost drsný, na to musíme jít. Ten pásek mě dostal."
"To já nemám ráda, na to teda nepudu určitě." Řekla sem a kopla do sebe zbytek rumu.
"Cože? Jak jako? Sem myslel, že budeš mít radost."
"Já nevím, tomu se nedá věřit. Když někdo napře tolik energie do imidže, tak většinou stojí ta hudba za hovno."
"Ale v televizi říkali, že to je punk." Nedal se Eda.
"Avril je podle televize taky punk. Prostě nejedu."
"Takže´s mě taky poslala do prdele." Zasmál se. "Ale chtělo by to ňákej schopnej koncert."
"To jo." Přikývla sem.
Vydali sme se do venkovské hospody. Byla to spíš taková lepší restaurace. Což se vyznačuje tím, že na stole je umělý kvítko a solnička s pepřenkou. Hned jak sme dosedli, povolili sme solničce a pepřence víčka, já sem obrala kytku o stužky, jednu sem píchla do hlavy sobě, druhou Jáji. Restauračka byla prázdná.
"To víš, takový to je na lontě, né jako ve městě." Řekla mně Jája. "Ale my si nestěžujem."
"No, tak jestli si myslíš, že ve městě je zábava větší, tak to ani náhodou." Řekla sem popravdě.
"Ty jo, ty kluby, to je trága." Řekl Eda. "Nebo se možná nedokážem bavit, třeba už sme staří."
"Tak to zase ne." Kroutila sem hlavou. "Když já sem byla mladá, všude byly rockotéky, a v rockových klubech se hrál rock. Teď seš rád když ti v rokáči zahrajou Lemon Tree. To máš eště štěstí."
"No jo, kluby v Brně fakt nestojí za nic."
Probrali sme ještě brněnský hospody, křesťany, sousedy, psy, sex, chlast. Mezitím jedno pivo, druhý pivo, třetí pivo, malý pivo. Ujel mi poslední autobus. Fotili sme chlapský zadky u baru. Protože Eda si to chtěl dat jako pozadí do komplu. Pak sme se rozhodli odejít. Jája už byla venku a my s Edou sme si uprostřed hospody vykládali, když si Eda všiml borečka, kterej se před náma opíral o stůl.
"Vo co, že ho neplácneš po zadku..." Zazubil se na mě.
Zachichotala sem se a pleskla sem týpka přes zadek. Otočil se na mě s mohutným úsměvem.
"Promiň, to byla sázka." Zašvitořila sem a už sem byla venku. Radši. Co kdyby si to rozmyslel a rozhodl se, že se mu to vlastně nelíbilo. Venku sme se všichni smáli jako praštění a já sem Edovi nadávala, jakej je debil, že vymýšlí takový věci, protože se pak cítím jako úchylný prase.
Protože nikdo neměl v mobilu číslo na taxíka, musela sem jít s nima do domku, abysme od tama mohli zavolat. Dostala sem zapíkaný brambory. Seděla sem si v kuchyni, lovila okurky ve sklince, a Eda se rozhodl projet motorku, která stála hned u východu z kuchyně, na dvorku, takže když startoval, zasmradil celej barák. Hrůza. Když se vrátil z projížďky po zahradě, rozhodl se, že žádnýho taxíka volat nebudem a že mě domů odveze.
"Vo co, že na tu motorku nenasedneš." Rýpal.
"Vo co, že mamku neplácneš po zadku." Řekla sem první kravinu, která mě napadla.
Eda šel k mamce do ložnice, rozsvítil, plácnul ji po zadku, zahlásil "Soráč, Janina to tak chtěla", zhasnul a odešel. Smíchem sem brečela vedle Jáji, která volala taxíka.
"Ježiši, to je trapas." Kvílela sem.
"Prosimtě - buď v klidu. Mamka je zvyklá na horší věci." Ujišťovala mě.
V taxíku sem se chovala slušně. Neptala sem se na zbraň. Zeptala sem se jenom: "A vás to baví, jezdit takle v noci? To musí být strašný. Volají si Vás samí ožralci, že jo?"