Peklo na zemi

Nedávno sem vysvětlovala Hugovi, proč se bible nedá brat vážně. "Kdyby celosvětovou potopu přežil jenom Noe se svou rodinou, znamenalo by to, že potomci jeho dětí by se museli množit mezi sebou, vznikaly by teda další potomci ze vztahů bratranců a sestřenic. Z toho musí vyplývat, že všichni na světě by byli dementi nebo degeni."
"Ale dyť sou." Řekl na to Hugo. Kolikrát člověk nemusí vůbec studovat filozofii, aby měl ve všem jasno.

Pátek byl příšerný den. Vydali sme se ve složení já, Anča, mamka a taťka do jakýhosi nákupního centra, protože tam měl vystupovat Michal z kouzelné školky. Už dopředu sem tušila, že to bude peklo, ale z toho, co se dělo, by měl Dante inspiraci na další dvě publikace. Dorazili sme dřív, takže sme nechali Anju plácat v balónkovým bazénku, potom sme se přesunuli do dětskýho koutku, kde mělo začít šou. Před koutkem se shromáždil šílený dav, který se ukázal být ještě šílenější při vpuštění do mikro šatny, kde začal zuřivý boj o obsazení skříněk. Držela sem Anču v náručí a vytřeštěně sem ji bránila před umačkáním. Musely sme se probojovat k jakýmusi trapnýmu stolečku, kde probíhala registrace dětí, což sem absolutně nepochopila. Když sme se vymotali asi po půlhodině z té příšerné situace (oproti tomu by byl hardcorový koncert bezpečný místo pro život), sedla sem si zcela vyčerpaná v dětským koutku, zatímco Anča se motala na kolotoči a mamka sháněla brčko do Fruka. Po čtvrthodině, kdy sem musela poslouchat jekot hysterických matek a ústrky rozmazlených fracků, kteří se museli nutně sklouznout po tobogánu, který měl vlez za mýma zádama, nám oznámili, že pro velký zájem se šou přesouvá do jiných prostor nákupního centra. Byla sem vzteklá jak rosomák nakažený vzteklinou. Přesunuli sme se teda k pódiu, kde zůstala Anča s mamkou, a my sme šli s taťkou do potravin koupit salám. U pokladny jakási ženská přede mnou měla zřejmě nutkavou potřebu vykládat si s prodavačkou a vyklopit jí v kostce veškerý problémy pramenící z nákupu hlávky zelí. Houkla sem na ně, aby to zkrátili, že spěchám, a bylo mi doporučeno, ať si přejdu k jiné pokladně. Nakonec sem si teda zaplatila dvacet deka vysočiny a minerálku a vrátili sme se zpátky k pódiu. Vystřídala sem mamku a sledovala s Aničkou vystoupení, který už naštěstí končilo. Nakonec sem se ještě stavila v prodejně tý mobajlu pro veleslavný drát, který nikde nemají. Prodávající holka mě furt napínala, jednu chvíli tvrdila, že ho mají, pak zase že né, pak šla prohledat skříňku, pak zavolala borečka, a nakonec řekli, že drát není. Neschopnost na všech frontách.
Když sem se dostala domů, byla sem šťastná jak tuleň. Měla sem asi hodinu na regeneraci, protože pak sme museli vyrazit se Simou do města navštívit novej klub. Přišly sme tam jako první. Asi to bylo tím, že sme tam vlezly v osum a klub se otevíral až v devět. Ale nechali nás tam, i nám nalili, a ještě sme dostaly VIP karty. Sima zase hořekovala nad životem a nad svým teplým chlapem. Snažila sem se to poslouchat, ale už mě to ňák nebaví, navíc se na to nedá moc co říct.
"Už vím, proč si mě nikdy nechtěl vzít. Je to děsný. Můj celoživotní sen je mít krásnou svatbu, abych měla krásný šaty, a krásnej dort, a všude kytky, a hezkej účes, a všechny ty věci kolem, a nakonec žiju s teploušem." Hrkla do sebe zbytek vína a objednala další.
"Já sem nikdy neměla svatbu jako prioritu, mě to moc nebralo. Za největší romantiku bych považovala to, kdyby mě někdo vzal do luxusní restaurace, já bych měla krásný večerní šaty-"
"Cha!" Vyprskla Sima. "Ty, jo?"
"Už ti nic neřeknu." Urazila sem se. "Ty tomu hovno rozumíš, na žádné dobré večeři si taky nikdy nebyla, maximálně v Majáku na smažáku."
"Já bych si na luxusní večeři dala tofu." Zasnila se Sima.
"Tofu? Ježiši. Já bych si dala humra. To sem nikdy nejedla."
"No jo, humr musí být dobrej. S čím se to jí?"
"Já nevím." Trhla sem ramenama. "Asi s hranolkama."
"Já bych řekla, že spíš s ňákým salátem." Krčila čelo v mohutným přemýšlení.
"S tofu." Smála sem se.
"Ty vole, víš jak je tofu dobrý?"
"Né, to nevím."
"No to chutná jako... jako tofu."
"To je výborná informace."
"Jedla sem to v Řecku pořád. Samej salát a tofu, a olivy."
"Mohla bys být vegetarián." Navrhla sem.
"To bych klidně mohla." Přikývla.
"Tak to já bych nemohla. Na to nemám sebekázeň, a nejsem důsledná. Já bych nemohla. A proč bych to taky dělala, že..."
"Třeba bys tím zachránila zvířata."
"Zachraňovala bych oko smutné velryby. Nedávno sem měla žraločí stejk, vůbec to nebylo dobrý."
"No vidíš. A umřel kvůli tobě žralok."
"No tak kvůli mně né, já sem z něho vyhryzla jenom dvě filetky. Bez toho by ještě žít mohl."
"Kdyby on z tebe vykousl filetku, tak ty už bys žít nemohla."
"To záleží na druhu žraloka. Nevím, z jakýho druhu se dělá to filé, ale Velký Bílý to pravděpodobně nebude."
"Myslíš, že bílý žralok má bílý maso?"
"No asi jo, ten můj stejk měl taky bílý maso."
"Seš ničitel životního prostředí." Udeřila na mě Sima.
"No, to víš že jo. Každej je. A já navíc netřídím odpad, vlastním ledničku, do popelnic házím neslisovaný PET láhve, a taky vybitý baterky. Aničce kupuju jídlo u mekdonalda, žeru žraloky, a nechystám se vysadit žádný stromky v okolí bydliště. Jsem neekologický prase."
"Seš." Přikývla Sima, která měla na hlavě tolik laku, že množství ozónu který při tom vyfičelo, muselo zbortit polovinu Antarktidy.
"No zato ty seš ekolog jak sviňa. Zřejmě stejnej případ jak týpci z Anti-Flag. Samý ekologický rozumy a při vystoupení vyblikají tolik elektřiny, že Dolní Kotěhůlky by tím svítily měsíc. A mimochodem - ta tvoje pojízdná rakev taky nejezdí na vodu."
"Moje auto jezdí na plyn." Slavila Sima triumf.
"Hm, to je terno." Zakroutila sem očima. "Už mě to tady nebaví, měly bysme se někam přesunout."
"Kam jako?" Zeptala se.
"Já nevím, tak do ňákýho klubu. Do Melodky třeba."
"Né, tam se mně nechce. Proč mě nikdy nevezmeš tam, jak chodíš s Jájou?"
"Myslíš Faces. Tam tě nevezmu, protože je tam nuda. Hrajou tam diskofilní trapárny."
"Ale s Jájou tam chodit můžeš. Proč mě tam nikdy nevezmeš?"
"Protože ti říkám, že je to tam strašný."
"Ale s Jájou tam chodíš."
"Né, to teda né. Jenom když se tam náhodou octnem..."
"Tak já se tam chcu taky náhodou octnout. Proč si mě tam nikdy nevzala?"
"Ježiši, Simo-"
"Tak dem." Uzavřela to. Abysem předešla dalším výpadům, proč někam chodím s Jájou a né se Simou, odsouhlasila sem, že se teda obětuju a ukážu jí, jaká je Faces trapárna. Zaplatily sme teda vína, sbalily VIP kartičky a přesunuly sme se do Faces. Stouply sme si k baru a daly si piva. Hudba hrála trapná, přesně jak sem předpokládala. Barmani se snažili vyhazovat flašky do vzduchu a dělat šou, ale furt jim něco padalo, o bar se tříštily sklinky, cákala na nás šťáva z nařezávaných limetek a semtam sme musely uskakovat před chrchlama lítajícíma z horní galerky, kde se puboši snažili poflusat to dění dole. Přišel za nama barman, donesl nám kostky ledů a že se mu máme strefit do kalhot. Sima se trefila, já sem se mohutně napřáhla a trefila sem týpka do krku. A to sem kdysi měla dobrou trefu, dokonce sem chodila do střeleckýho kroužku. Vybojovaly sme si tím ale dvě lízátka. Sima furt skučela, že si chce někam sednout a já sem navrhla, že si pudem sednout na bazén, ale to neprošlo, protože sme se ani jedna necítily dost stabilně, což je pro vysedávání na rantlíku bazénu dost blbý. Daly sme si ještě jedno pivo, a týpci vedle nás, co měli kolem krku stříbrný řetězy, a byli značkoví od hlavy po paty, a taky značkově blbí, začli mět na nás hemzy, jak je strašně trapný, že pijeme pivo, že to jako vůbec není IN. Sima řekla, že možná to trapný je, protože přece jenom sme na cocktail party, a já sem řekla, že kvůli ňákým bezpérákům si nebudu dávat Cuba Libre, a že je to stejně všecko trapný, a že pudem jinam. Sbalily sme se teda a přesunuly se do Livinu. Tam to bylo eště horší než nejhorší. Strašně moc lidí, plno divných obrejlených studentíků, kteří se na tanečním placu vrtěli jak žížaly v křeči, sednout si bylo absolutně nemožný, a situace se nám zkomplikovala, když Sima chtěla na hajzl, ale před záchodem stála fronta jako před obchoďákem při povánočním výprodeji. Navrhla sem, ať de na chlapský hajzly, ale to zavrhla, a vyžadovala, ať s ní čekám ve frontě na dámy. Situace byla zoufalá, a tak sem se uchýlila k nouzovýmu řešení, Simu sem vhodila na pánský hajzly a držela sem dveře, aby nemohla ven. Vzdala to a šla se poslušně vyčůrat mezi chlapy. Na chvilku sme pak šly tancovat, ale mě to tam přestalo bavit, protože se na mě lepili lidi, a zavelela sem k ústupu, jakože si musíme dat něco na pití. Teda - poslala sem tam Simu, stoupla sem si ke schodům a škodolibě sem pozorovala, jak se snaží dostat k baru. Na pití se čekalo ve třech řadách za sebou, ti v předních pozicích byli namáčknutí zadníma řadama a horkotěžko si snažili dělat místo na dýchání. Sima tam stála ňákou dobu, a nevypadalo to, že bych se piva v nejbližší době dočkala. Vytrhla sem jí peníze z ruky a vecpala sem se až k baru, do první řady, kde sem borcům pošlapala nohy, ti se na mě nasraně dívali, jakože co tam dělám.
"No co..." Křičela sem na ně. "My taky chceme pití."
"Ale snad se sem nemusíš tak cpat, ne?" Zahlásil borec nalevo.
"No to teda musím, protože kdo se nerve, nic nedostane."
"Ale vždyť život přece není takový boj." Poučil mě typan z prava.
"Je." Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybych se sem nenacpala, furt bych stála vzadu, v páté řadě, a ještě hodinu bych čekala, než mě někdo pustí. Což se nestane, protože nikdo tady zase takový gentleman není, že..."
Za chvilku sem teda byla zpátky s pivama a mířila sem ke stolu. Jeden vypadal docela obsazeně, ale zeptala sem se borečků, jestli by se mohli trochu svraštit a hned sme měly místo. Byla sem natočená k borcům zádama, protože kdo o ně stojí... a bavila sem se se Simou, která tvrdila, že Jamiroquai neumí zpívat. Někdo mě dloubnul do zad. Otočila sem se. Borec na mě zařval: "Ty kérky, na těch rukách, to je pravý?" To sou takový otázky.. né, to sem si nakreslila fixkama.
"Jo, je." Řekla sem.
Borec ohrnul rukáv a ukázal mi svou kérku. Jakousi mrňavou trapárnu. Ukázala sem mu svou trapárnu na rameni, protože to vypadalo podobně. Ukázal mi ještě nějaký vytetovaný centimetrový křížek na noze. Ukázala sem svou kytičku přes celou nohu a završila sem to kočkou na druhé noze.
"Prohráls." Zahlásila sem nakonec.
"No to jo, to sem neměl začínat. Ale divej, teď ti ukážu, jak vyhraju v páce." Chytl kořínka naproti a začli se přetlačovat. Otočila sem se zpátky k Simě. Jsem mohutně strašně a strašidelně unavená z blbců. Dušička mi plakala tou krutou beznadějí, že snad na světě neexistuje nikdo, kdo by mě něčím dokázal mile a příjemně překvapit, například že by mi třeba koupil pití a vykládal něco smysluplnýho nebo vtipnýho, a nechoval se jako prase. V životě sem nepochopila, jak někdo může jít do klubu nebo na diskotéku někoho sbalit, protože ta evidentní nadrženost, co z těch borců odkapává, je tak sexuálně odpudivá, že to může překousnout jenom největší zoufalkyně. Už mě unavuje takový prostředí, furt to stejný a furt ty stejný typy lidí. Jenomže jak z toho ven, a kam...?
V sobotu vzal Hugo Aničku pryč, ke tchánovcům a já sem prospala celý odpoledne a večer. Dopoledne sem se ale dívala v televizi na slovenskou hitparádu, a tam je perfektní, že jak valí ty písničky, tak dole je překlad, jakože titulky. Chvilku sem na to zírala, a říkala sem si, jak to vypadá hrozně a trapně, když se tam kroutí Rihanna a dole běží titulky jako: Uvolni mě z tohoto prokletí, snažím se zůstat krotká, ale musím pořád bojovat, nemůžeš jít, jít, jít, myslím, že jdu oh, oh, oh.... Prostě děs. Pak tam ale dali Viva La Vida od Colplay, a to mělo tak výbornej text, a celý to zpracování, že mě to normálně rozdrobilo na malý kousíčky, jako keksík. To mě teda dostalo poměrně hodně. Když člověk nečeká nic a dostane moc, tak je to fajn. Na večer sem si stáhla film, O rodičích a dětech, o kterým sem si už dopředu říkala, že to bude sračka jak dělo, protože znám to... ale zase sem byla příjemně překvapená. Fakt povedený, jenom si to tak plyne v takovým milým povídání, je to pěkný. Po dlouhé době konečně něco, čeho člověk nelituje, že si to pustil. Abych si zase ale moc nemyslela o české kultuře, tak sem se podívala na film Chyťte doktora, a vydržela sem se dívat prvních deset minut, pak sem to musela smazat.
Hugo mě furt přemlouval, ať se trochu zajezdím, že si pak vezmu Káchovo auto, tak sem se rozhodla, že jo, a že vyjednám s taťkou aby se mnou ňákou dobu jezdil po městě, než to zase jako budu umět, ale než sem stačila svůj plán uskutečnit, Káchovo auto je rozsekaný na cucky. Takže nic. Kdo zaváhá, nejede.
V neděli sem napsala domácí úkol do angličtiny, uvařila kuskus se sépiema a upekla buchtu s jahodama. Dokonce sem i vyprala a pověsila prádlo, a světe div se, i zametla předsíň. Aby toho pořádku ale nebylo moc najednou, v Ančiným pokojíku sem nechala bordel, který je tam permanentně, a je jaksi zbytečný to chtít měnit.