Koukám, že sem děsně dlouho nepsala. Se taky není čemu divit. Uvízla sem ve virtuální realitě dočista do čista. Jak podotkla mamka: "Ty seš na tom úplně závislá!" :) No jo, no. Jediná útěcha je, že mi to narozdíl od jiných závislostí, který bych mohla mít, neodrovnává játra, ledviny a neumírá mi to mozkový buňky. Akorát mi z toho puklo oko. Ale to se už spravilo.
Second Life sem začla hrát bůhvíkdy, protože už ani moc nevnímám čas. Je to úplně bezvadný virtuální svět, je tam všechno, absolutně všechno, a může se tam dělat taky všechno - teda v rámci pravidel. Takže teď mě baví tady tohle.
Zpátky do RL. Reálnýho života. Práce v betonárně mi nevyšla. Už sem to psala? Asi ne. Takže nevyšla. Rozeslala sem teda další životospisy a dostala sem pozvání na konkurs do nějaké firmy co dělá se stavebním materiálem. Bylo to na pozici junior redaktor - produktový specialista, což vůbec ani nevím, co si pod tím představit. Oblíkla sem si svůj slušňácký pohovorový obleček blbeček a vydala se do firmy. Den předtím sem ale vypila nějak moc rumu... nejdřív teda čaj s rumem, pak rum s čajem, pak samotný rum... no ráno mi nebylo nic moc. Hlavně mně ňákej pohovor byl velice jedno, protože já ve skutečnosti žádnou práci nechcu, chodím na pohovory jenom proto, abych neposlouchala řeči, že su příživník. Napsala bych že se pohovory snažím záměrně kazit, ale to vůbec není potřeba, stačí být přirozená. A říct, že mám dítě. Na což se ani nikdo nemusí ptát, to vyplývá z tříleté díry v životopisu. Takže sem přišla do firmy, kde sem čekala jak ten debil, než si to přihasí sekretářka. Když přišla, zděšení jsem málem vykvíkla. Vypadala tak příšerně, jakoby vypadla z pořadu "jste to, co jíte". Ble. Odvedla mě za šéfem. Byl to takovej týpek celkem v pohodě, ale měl takový zelený hadí oči, a to já nemám ráda. Zelený oči sou divný. Jak když na mě zírá plaz. Řekl mi ať si sednu a pak řekl: "Tam mi o sobě něco řekněte." Chjo. A já zase: "hahaha, jdete na to pěkně zhurta, co konkrétně potřebujete vědět..." Prostě jarouš. Pak mi řekl, že vlastně nemám odpovídající vzdělání, který tam jakože potřebují, takže sem nepochopila, proč sem postoupila do druhýho kola, ale statečně sem se oháněla praxí. Padaly zákeřňácký otázky typu: "na co ve své kariéře jste nejvíce pyšná" a "co se Vám líbilo na minulým zaměstnání". Padla oblíbená "jak byste se charakterizovala" a zajímavá "co myslíte že budete dělat na nabízené pozici" což byla podpásovka, protože sem ani netušila, na to se hlásím. Zablekotala sem něco o koordinaci lidí. Popovídali sme si o firemních produktech, byla sem seznámená s historií firmy a myslím, že oběma nám bylo jasný, že to je ztráta času, že na to místo mě vezmou leda ve snu. Potom proběhlo klasický... dáme Vám vědět, v případě že uspějete, postoupíte do třetího kola. No, já vím. Pak do čtvrtýho a pátýho... a až tam strávím měsíc, zjistím, že mě nevzali. Výběrový řízení jak na let do vesmíru. No, ale tímto sem splnila jakože svou povinnost dělat snahu a vydala sem se do města, kde sem měla sraz s Laurou na oběd. Laura odrovnaná a nešťastná, jelikož si se svým týpkem tak dlouho hrála na nezávislost a nezájem, až si našel jinou a Laura teďkonc kníká. Tak dlouho se střílí, až se přestřelí. Ale tak to prostě chodí. Stěžovala si, že ji děsí čas, že už by možná měla začít hnízdit, že už jí přece jenom bude třicet, a že už nestíhá ani moc mít tu rodinu, protože jaksi opožděně teprv hledá partnera. Laura má to jediný štěstí, že ji nikdy nikam nehnaly biologický hodiny. Absolutně není mateřský typ. Anebo štěstí... možná je to neštěstí. Možná je to důvod, proč se pořád tak plácá. Jenomže pravda taky je, že není genetický matroš, co si budem nalhávat, je to trága.
Pak sem skočila za Jájou, a ta navrhla, že můžem jít na oběd. Řekla sem, že na obědě sem už byla, ale že klidně zaskočím na džus. Šly sme teda do hospody a probrali život. Jája nemá děti, zato si myslí, že její dítě je pes. Eda si to myslí taky. A taky se tak k tomu psovi chovají. Zavalují mě historkama, co pes udělal a neudělal. Připadá jim roztomilý, když mě psisko oslintá od hlavy k patě, zatímco u nich v kuchyni pojídám škvarky. Komentují to slovy :"To ona tě má Bafča tak ráda". Nemůžu unýst řeči o psech, jak sou roztomilý a jak se chovají. Psi sou bezcharakterní bezpáteřníci, neznám zvíře s trapnější povahou. Sou tak bezmezně oddaní, za každou cenu, bez ohledu na to, jak se k nim člověk chová. Sou oddaní natolik, že sou schopní z té oddanosti umřít. To se mně ekluje příšerným způsobem, pes je u mě tvor blbý. Jednou si Eda stěžoval, že nemají s Jájou dítě, a blbá Yvet řekla: "Ale jaktože ne, máte přece Bafču." Což mě nadzvedlo ze židle a skoro mi puklo kamenný srdce, protože srovnávat děcko se psem, to se ve mně vaří krev. Takže sem poslouchala historky o psovi, zatímco Jája obědvala, ale tentokrát mi to nějak nevadilo. Navíc ke psovi přibyl kocourek. Takže teď mají děti dvě. Přibude historek, chjo. Jája se mi snažila vnutit kočku, ale řekla sem, že jenom přes mou mrtvolu. Možná až budu stará babka. Rozhodně tady ale nebudu zachraňovat kočičáka před tyranií Aničky, to by mi tak ještě chybělo.
Anča je teď nemocná, měla jít do školky, ale nudlí a kašle, tak doufám, že pude alespoň příští týden. Mě dneska začlo bolet v krku, jenomže já do sebe narvu Brufeny a zase to přechodím, se znám.
Dneska sem rozeslala další životopisy, skoro se bojím, že s takovou aktivitou tu práci dostanu, musím se krotit.
Žádné komentáře:
Okomentovat