Školka, práce, nákupy

Hlavu mám jak pátrací balón. Jelikož i internet při sdělování informací selhal, rozhodla sem se zavolat na náš sociální úřad a zjistit, jestli budu nadále pobírat mateřskou, i když dám Anju do soukromé školky. Nebyli mi to schopní říct. Nechápu, čím se odbor Mateřských školek teda zabývá. Převeleli mě na pracák, ať se zeptám tam.
Ve čtvrtek mi volali z jedné firmy, kam sem se vtírala jako sekretářka, ať se teda dostavím na pohovor. Zjistila sem, že nemám co na sebe. A to fakt není trapná fráze. Protože když nepočítám mikiny s emařskýma kočičkama, případně nášivkama PUNX NOT DEAD, tak nemám co na sebe hodit. O tom, že nevlastním halenku, nebo aspoň ucházející tričko, se ani nebudu ňák zvlášť rozepisovat. V botníku mám tenisky nebo černo-růžový botasky. Zamířila sem teda za barák k ťamanímu stánku, že se du sekretářsky oblíct. Z věšáků na mě bafaly halenky s ramenníma vycpávkama a ňáký šílenosti, co měly pod krkem fiží (žabó, boa - nevím, jak se ta otřesnost nazývá). Dále na mě zíraly nechutnosti s límečkama a absolutně děsivý pruhovaný korzety. Svetry neměly o moc lepší skóre. Boty taky nebyly terno, nic co bych si koupila dobrovolně, ale zainvestovala sem dvě kila do balerín na vyšší podrážce. Ježiši. U dalšího stánku sem si vyzkoušela upnutý hnědý svetřík. Ťamaní žena kolem mě skákala a nadšeně pištěla, jak mi to sluší, ale já sem si připadala jako obtáhnutý hovno. Byl ale levnej, tak sem si ho nakonec vzala taky. Pak mi došlo, že do těch blbých bot potřebuju ňáký ponožky, asi silonový, protože tam nenacpu třeba ty svoje froté růžový, a tak sem si šla koupit do drogerie silonový ponožky, a zeptala sem se prodavačky, jakou mají velikost. Zírala na mě jak z divokých vajec. V životě sem nic takovýho nekupovala, ani nevím, jestli se to má prat, nebo rovnou vyhodit, jestli se to recykluje, nebo jako co. Kvůli ňákýmu blbýmu pohovoru kolik se na člověka nabalí starostí.
Doma sem tu nádheru navlíkla na sebe a stoupla sem si před zrcadlo. Kombinace svetříku a balerín byla vražedná. Bylo to, jako bych si ze sebe chtěla udělat prdel. "A je to tady !" Řekla sem zrcadlu. "Seš v hajzlu." Chyběly mi už jenom brýle s mohutnou obroučkou a dílo zkázy bylo dovršeno. Né, že bych si o sobě bůhvíco myslela, ale tak trapně sem se necítila ani když mě mamka v mých patnácti na Vánoce navlíkla do khaki šatů, který se vepředu po celé délce zapínaly na knoflíky.
Je mně docela ňák divně. Chtěla bych napsat scénář, kde by se celej děj filmu odehrával v jedoucím autě. Jakože by to bylo celý o dialogách, snímaný z interiéru auta. Mohlo by se to dít za ranního svítání, to je nejdepresivnější doba celýho dne. A film by trval tak 40 minut. Měla bych si ty svoje filmy asi sama točit.
Každopádně, mám teď předdepresivní období a hlavu otevřenou pro nový inspirace, takže z toho musím honem rychle něco vykutit, než se mi hlava zavře v depresi, to už pak neudělám nic.
V pátek sem teda vyrazila na pohovor. Nasraná sem byla už předem, že tam vůbec musím lozit, že budu muset zase opakovat ty stupidní kecy, lži a nesmysly. Když sem tam teda dorazila, sekretářka mě zavedla do jakési místnosti kde už čekala jedna zoufalkyně, a dala mi vyplnit dotazník. Nemohla sem se na to vůbec soustředit, protože tam hrálo rádio na plný prdy, valila zrovna Macy Gray - Sweet Baby, a to já mám ráda, ale odvádělo mi to pozornost jinam. Navíc sem se vytáčela, že musím vyplňovat dlouhej dotazník o kravinách, když mám všechno napsaný v životopisu, kterej sem jim poslala. Něco sem tam teda načmárala, odevzdala, sedla si a čekala. Začali hrát Gáni, November Rain, uááá - a zrovna si pro mě museli přijít. Manažer si mě odvedl do kukaně a začal výslech. Proč chci pracovat v jejich firmě, jakého chci dosáhnout kariérního růstu, jaký si představuji plat, jak bych se popsala a co je moje nejhorší vlastnost. Po vzoru Trainspottingu sem řekla, že jsem perfekcionista a puntičkář. Furt ze mě chtěl vytáhnout, proč si nechcu budovat kariéru, že se přece člověk potřebuje pořád zdokonalovat, ale já sem řekla, že je mi dobře v administrativě, protože to dělám dlouho, a sem v tom dobrá, a nic jinýho dělat nechci, a už vůbec né manažera, ani vedoucí, protože nejsem vůbec vůdčí typ a ani by mě to nebavilo. Zeptal se ještě, proč chci pracovat v jejich firmě. No jakýpak copak, řekla sem, že potřebuju peníze, a to je podle mě dostatečná motivace. Byla sem tam necelých pět minut. Řekl, že si mám zavolat. Pokud mě prý vemou do dalšího kola, strávím celý den ve firmě, aby si mě otestovali. Byla bych rači kdyby mě vyšoupli hned po tomhle fiasku, protože mě stejně nevemou a ztrácet čas na testovacím dni nemám náladu.
Špatně sem se asi vdala. Nikdo mě nechce živit. Laura řekla, že sem si měla najít ňákýho starýho bohatýho teplouše, a navrhla mi Eltona Johna. Prý eště není pozdě změnit svůj život k lepšímu. Dodala, že bych se měla postarat o Eltonův šatník, jelikož vypadá, jak kdyby jeho módní návrháři byli teplí, nebo co. Taky řekla, že Elton určitě potřebuje múzu (jako mě). Ale od té doby, co si mě Ben neodvezl do Kanady o sobě začínám vážně pochybovat. Ale tak... to se poddá. Zamotalo se nám to tam s Aaronem trošku, ale však my na to přídeme. A až bude Ben bohatej, všechno bude jak má být. Trpělivost růže přináší, a kdo si počká, ten se dočká. Do té doby to tady musím ňák překlepat. Zas ale bych nechtěla čekat ňák extra dlouho, protože aby za pět let nebyl třeba mrtvej, že...
V sobotu sme byli ve Vaňkovce (hm, zase). Další vycházky tam ale odmítám do konce života. Potřebovala sem akorát koupit slušný svetr, který by mi zakryl kérky v případě, že budu muset někam do práce. Ještě, že je podzim. Kdyby bylo léto, maskování by bylo daleko horšejší. Ale sehnat svetr, jakej já si představuju, taky není žádná prdel. Všude samej volánek, prcánek, krucánek, knoflíček, mašlíček... prostě hrůza. Musela sem se na to posilnit obědem, snědla sem krevety s hranolkama a omáčkou, a byly děsně dobrý. Nakonec sem teda svetr sehnala, takovej normální, bílej, ale hledala sem ho dvě hodiny. Prodavač u kasy byl metroš jak vyšitej. Ňákej pětadvacetiletej týpek, vlasy natužený až ke stropu, nehty naleštěný leštítkem, na sobě měl košili s mega límcem, a na tom jakousi vestu s pičema (kosočtvercama teda). Dva stříbrný prsteny, diamant v uchu. Bavil se s ňákou mařkou, co asi byla jeho známá, a všechno mu trvalo strašně dlouho. Zato důležitost se dala krájet jak mlha nad rybníkem Brčálníkem.
"Bylas teď někdy v Croppu?" Zeptal se mařky.
"Jo, něco sem tam nakoupila." Příkývla sucharka v rádoby nápaditých brýlích.
"Máš odtama tady tu bundu, že jo?" Vyzvídal hnusák.
Mařka se vyprsila. "Jo, tu sem si koupila předevčírem. Teď by měli dostat novou podzimní kolekci."
Boreček: "Budu tam muset zajít, potřebuju novou šálu."
Kroutili sme na sebe s Hugem očima, vyděšení jak koroptvičky. Představila sem si, že bych měla vedle sebe týpka, co by chodil do fitka, na kosmetiku, leštil by si nehty, zajímal se o poslední módní křičení, holil by si nohy a ráno by zabíral hodinu v koupelně, protože by si musel vymodelovat účes. Pohnul se mi žaludek a krevetky málem spatřily světlo světa. No nic. Zaplatila sem svetr, a tímto se stal jediným bílým kouskem oblečení, který vlastním (teda kromě ponožek). Vyfotili sme Anču u dinosaura a pak sme slavnostně vypadli.
Večer sem se vydala s Pajochem do hospody. Protože mi Pájka za pár dní odletí do teplých krajin. Bude žít na Zlélandu. To já bych nemohla. Protože já su zakořeněná tam kde su, a jinde nemám šanci žít šťastný život. Mně prostě moravská hrouda nohy víže, a to je tak celý, co k tomu můžu říct. A taky to, že za Pajochem poletím na návštěvu. Letadlem. Těším se, protože se mi strašně líbí slovo kokpit, a taky slovo ranvej.
Pak za nama do hospody přišel Eda s Jájou. Asi za hodinu na to se do hospy přiřítila vystrašená Yvet, obličej pokroucený hrůzou, a ptala se, jestli nevíme, kde je Kes, že ho shání celý den, měla oči navrch hlavy a dívala se na nás úplně zklamaně, jakože se smějem ňáké blbé historce o hovnech, když Kes klidně může být někde mrtvej. Kes a Yvet sou vedlejší účinek kamarádství s Edou. Všude se za ním táhnou, a člověk to musí snášet, protože Eda dycky vědecky osvětlí, proč je zrovna teď momentálně potřebuje. Teď mi vysvětlil, že po nich nemám sekat zubem, protože potřebuje odvízt psa k veterinářovi. Yvet furt lítala do hospody a z hospody střídavě s Kesem, a bez něho, furt tam něco řešili, rovnali, hádali se a byli důležití jak včely medonosné. Vrhali na nás hnusný pohledy, jakože se nevěnujem jejich problémům. Když odešli, patrně vzájemně se zabít, všichni sme si oddychli. Nejlepší hlášku večera měl Eda: "Největší chudák člověk na planetě Zemi je Líza Simpsonová, protože vona je chytrá, a nikdo to nechápe, a ještě si o ní ti blbci myslej, že je blbá, když není tak blbá jak oni."
V neděli večer nám začal brutálně týct hajzl. Myslím, že sme zase vytopili sousedku.
Anička má děsnou radost, že je venku hnusná mlha. Ráno za mnou přišla do postele, měla oblečený rukavice a čepici a křičela že dem stavět sněhuláka. Chtělo se mi nežít. Vycházejí časáky s receptama na Vánoční cukroví. Oplatek Mila, kterej mám tak ráda, má na obalu dvě baňky. Tímto sme spolu domluvily.

A vzpomínka na léto: (Borsalino a křeččí výtlem)