Klinkini

Včera dopoledne sem se rozhodla, že bych si měla splnit svou občanskou povinnost a vydat se na Linkiny. Nikdo se mnou nechtěl jít, samozřejmě, pochopitelně, a tak sem se ve městě sešla s Markie a s holkama, který tam taky mířily. Následně bysme se eště měly potkat na talentím koncertě. Zašly sme si na pivo, a ukuly plán Beta. Plán Beta počítá s vyřazením Laury, pokud k tomu dojde. Protože Laura usíná v devět večer, všude a za všech okolností, takže už jenom pokud přežije konc, bude to pro ni nepředvídatelný výkon. Po barech už si potom asi budu chodit sama, s tím víceméně počítám. Stejně bych nemohla spat. Pokud by ale Markie s holkama chtěly taky lítat po barech, jakože říkaly že jo, tak ... pokud nás bude víc, nebojíme se vlka nic. Lauru bych mohla s klidným svědomím poslat do hotelu, protože vláčet ji sebou v noci.... To by mě jí asi bylo fakt líto. Ale uvidíme, věci se nemají plánovat.

Dále sme pomluvily talentí militantní fans, kteří sou votravní jak hovada. A přijedou z Německa. Se dycky odněkud vynoří, jezděj za nima všude. A pak dělají machry. Vetřou se do backstage, choděj na tajný koncerty, na afterparty. Doufám, že je nepotkám v baru. Votravní vopruzáci. Blbí blbci, s protekcema od Warnerů. Todle je fér?

No nic. Když sme teda dopily, rozhodly sme se přemístit na koncík. Odvezl nás tam taťka jedné z holek. Byl fakt výbornej. Děsnej sympaťák.

Když nás vysypal u Velasu, poslala sem holky dovnitř, protože chtěly vidět Enter Shikari, tak sem jim řekla, ať si dou zabrat flek, že si du sehnat lístek, a pak se tam sejdem. Že u sebe nemají telefony mě v té chvíli nenapadlo. Šly teda dovnitř, a já sem se vydala pro lístek. Koukala sem po překupníkách, a nikde nic. Až sem došla k předprodejnímu okýnku, tam to prodávali za devět stovek. Sedla sem si naproti, a říkala si, co teď... přece to nekoupím za plnou cenu. Dala sem si cígo, a najednou se tam objevil typan s ledvinkou....typickej vekslák, jak vystřiženej. Sem k němu přišla, a zeptala sem se ho, za kolik má lístky. Řekl, že za osum stovek.

„Cože?" Vypálila sem na něho. „Osum stovek?" Mě teda jako vyrazil dech, protože sem počítala tak s pěti. Těch lístků měl asi ještě deset. Zbývala půlhodina do začátku koncíku. Snažila sem se smlouvat a koupit to za pětikilo. Byl ale krutě neoblomnej. Navíc tam přišel borec, kterej koupil čtyři lupeny po těch osmi stovkách, což mi moc nehrálo do karet. Takže sem se rozhodla, že si ten lístek od toho hajzla koupím, no co už teď. Jenomže zase neměl drobný, tak sme museli valit k druhýmu překupníkovi, kterej stál před Holiday Inn. Dostala sem teda lístek, a valila si spokojeně na koncík. Sekuriťák mi samozřejmě trapně prohlížel batoh za přítomnosti štábu české televize, a jak sem musela z batohu vyndat věci, popadaly mně na zem cíga, zapalovač, sešit, telefon, peněženka a Nasivin. Sekuriťáci mi to pomohli sesbírat, potom sem si vesele šla koupit pivo a zaujmout flek na trávě. Holkám sem se nemohla dovolat, tak sem si popíjela svůj škopek, a tlemila do blba... pak sem uviděla na střeše kluky z Linkinů...Mikea a eště někoho. Buď něco natáčeli, nebo fotili, to jako nevím. Ale stoupla sem si a mávala sem. Deset minut nato si jich všimli i ostatní, byl to dobrej šrumec. Musí to být úžasný, že jenom stojí na střeše, lidi si toho všimnou a spustí hysterii. Jenom proto, že někdo stojí na střeše. Ani nemusí nic třeskutýho dělat.

Pak sem si šla vybojovat dobrý místo, abysem viděla Enter Shikari. Stála sem tak v desáté řadě, ale neviděla sem absolutně nic. Připadala sem si děsně malá. Myslím, že byla hrozná chyba, jak bylo postavený pódium. Mohlo by být tak o půl metru výš. Takle sem neviděla nic. Maximálně když kluci vyskočili. Přede mnou se cpali dva chlapi buřtama, měli blbý poznámky a byli tak trapní, že se mi chtělo nebýt. V davu vydýchanej vzduch. Entři byli dobří. Jejich hudba sice není můj styl, ale měli hafo energetický vystoupení, fakt se snažili, bylo vidět, že je to baví, a s publikem komunikovali česky (no ovšem, v rámci výslovnosti a možností), což se cení. Oproti tomu Chester se ani nenamáhal říct to blbý „ahój Brnóu". Takže nakonec sem udělala rozhodnutí, že Entři na mě udělali daleko větší dojem. Škoda jenom byla, že museli ukončit vystoupení dřív, protože dojebali bubny. Řekla sem si, že na Linkiny se tlačit v kotli nebudu. Nemělo to cenu. Viděla sem akorát záda debilů, co stáli přede mnou, a jinde bych na tom nebyla o nic líp. Takže sem vycouvala, a šla sem si koupit pivo. Když sem ale viděla fronty u hajzlů, přísahala sem si, že tenhle škopek je rozhodně můj poslední. Sedla sem si na beton, zapálila cígo, a čekala sem až se Linkinům bude chtít vylízt. Celková atmosféra koncertu stála za hovno. Jak trefně poznamenal brácha, byla to spíš atrakce, než hudební událost. Vypadalo to, jakoby se tam sjeli všichni možní vidláci z Horní Dolní, co se sešli v kravíně a zatímco ujídali na sváču chleba se salámem, někdo oznámil „Máňo, Lůďo, Blážo, Květo....pojedeme do toho Brna na ten koncert, prej to bude drsný." Bylo tam plno rodin s děckama, a plno takových....já nevím jak bych to...vidláků. Fakt mě nenapadá jiný slovo. Klasická ukázka byla mařka, co si sedla na beton vedle mě. Byla tlustá, na sobě halenku bez rukávů, na rukách se jí třepotal tuk...na sobě kalhoty od ťamanů, takový ty bílý kraťasy, a žabky. Nesla si klobásu. Na betonovej plácek si hodila deku a zahlásila na svýho chlapa, nebo co to bylo za hmotu..."Podívej se na to, všude sou ty kelímky, ty Brňáci sou ale prasata!" A prase mezi prasatama se dalo do konzumování klobásy, popíjení piva... a hodnocení celé akce stylem: „Ta hudba je moc nahlas, že...mohli by to ztišit..." Tím bylo myšlený to co šlo z repráků mezi koncíkama. Todle byl naprosto ilustrační příklad lidí, kteří se tam nacházeli. Jako...jistě, sem přesvědčená o tom, že tam byli fanoušci, ale těch byla vydatná menšina. Linkini začli hrát o půl desáté. Nad náma se stahovaly mračna, a vypadalo to, že každou chvilku začne pršet. Vetřela sem se do davu, někde vedle zvukaře. Co bych tak na Linkiny řekla...skákala sem, křičela ... pro tu chvíli sem se bavila dobře. Ale neměla sem tam pití, což byla zásadní chyba. Takže sem musela říct kořeňovi, co stál přede mnou, aby mně pučil kofolu. Jinak bych tam zdechla. Linkini ale...byli přesně to, co sem čekala. A já sem nečekala moc. Přišli, zazpívali, odešli. Dva přídavky, konec. Za hodně zdařilý považuju Bleed It Out, kdy do toho zapojili publikum a kořínek si střihl dost dobrý sólo na bubny, jinak ale...moc utahaný, příliš pomalých písniček, chvilkama nuda. Komunikace s publikem téměř žádná, třeskutý emoce nikde, energie utekla zadními vrátky. Dobrej byl zvuk a Bennington působil pěvecky hodně jistě. Ovšem není to přesně to, pro co bych si na koncert šla.

Sečteno, podtrženo... sem ráda, že sem tam byla, víckrát ale bych Linkiní koncert neabsolvovala, to už bych si spíš zašla na ty Enter Shikari.

Když koncík skončil, rozsvítily se světla, a lidi odešli přesně stejným stylem jako já... viděl sem, slyšel sem, a teď hlavně abych stihl šalinu...

Dneska sem byla u ťamanů v obchodě, podívat se, jestli nemají ňáký pěkný trička, a mařka, která tam prodávala, zrovna vykládala svůj velkolepý zážitek z koncíku druhé prodavačce: „Představ si, že jsme se tam s Ivetou jednu dobu dokonce ztratily, hihihi. Bylo to tak nahlas....to bylo příšerné. Ale dobré to bylo. Jedna holkááá vedle mě hodila Mikeovi plyšáka, a on ho zvedl, a měl z toho radost."

No, jistě. Z toho musel být Mike úplně vodvařenej. Ježiš, se stydím za ty lidi.

Teď si tady vesele popíjím mojíto, abych se dostala z kocoviny. Docela se mi to daří.

A těším se. Třeskutě se těším na talentí koncík. Protože to bude úplně jiná liga.

Strach a hnus a Knock

Včera v noci když sem usínala, sem vymyslela hudbu. Písničku. Pokud si pamatuju, text to nemělo. Ale jak sem z toho byla nadšená, vzbudilo mě to a říkala sem si, že to du zapsat, ale pak sem se ujistila, že ta melodie je tak bomba, že se nedá zapomenout, a zase sem usla. Trochu se mi to děje pravidelně, ale dycky to skončí stejně, jakože to zapomenu. Příště ale...příště si to zapíšu. Zrovna momentálně se pro mě otevřel vesmír se všema možnýma inspiracema a stahuje se to po mně jak po hromosvodu. Protože je zbytečný se s tím rvát, tak se tomu musím podřídit a zapisovat a zpracovávat.... A pak že je v umění něco svobodnýho. Ani hovno. Mám tady před sebou pokračování knížky, dvě povídky v hlavě - to eště musím donosit, než to vychrchlu, dva jakýsi útvary, co by mohly být básničky nebo texty (na ty ale seru) a hudbu, která se mně vtírá do hlavy když chcu usnout. Myslím, že to stačí, ještěže nejsu postižená například malířstvím.

Zato se snažím umět angličtinu. A to je teprve dílo zkázy. Pátrám na stránkách pro samouky, jak je to, kurva, s těma předložkama, a co se tam děje s těma přítomnýma, předpřítomnýma, průběhovýma a neprůběhovýma časama. Když už si myslím, že to chápu, objeví se něco, co mi mou teorii o chápání okamžitě vyvrátí. Když už sem gramatiky měla plný brejle, rozhodla sem se osvěžit si slovní zásobu. Že si jako vyplním test. Spočíval v tom, že na jedné straně obrazovky bylo český slovíčko, a do políčka na druhé straně se měl vyplnit anglický překlad. Oki, deme na to. Bojovně sem vycenila zuby a pustila sem se do toho. Některý slova mě trochu zarazily, třeba jak může být ve slovíčkách pro začátečníky slovo Vysavač. To by nebylo tak zlý, jako to, že se špatně zobrazovala diakritika, takže sem musela pátrat, o co de. Vysava*. Asi tak. Došla sem ke slovíčku %ukat. Och, vy vtipálci, pomyslela sem si, a do vedlejšího políčka hbitě vyplnila „fuck". Když sem zobrazila správný odpovědi, a vedle %ukat se mi jako správná odpověď objevilo „knock", smích se mnou třísknul o zem. Ještě že se podle toho neučím. Mohlo by to mít katastrofický následky. V případě, že bych si nabrnkla anglicky mluvícího jedince, v intimní chvíli bych mohla smyslně zašveholit: „Knock me!"

Anička je nemocná, má rýmu, a tak s ní pro jistotu ani nechodím ven, aby se jí to nezhoršilo, protože za týden musím odjet do Prahy, a kdyby dostala horečky, měla bych jasnej utrum. Což bych nepřežila.

Talenti vypustili do světa nový vál z připravované desky. Na oficiálním fóru vypuklo docela dobrý šou. Je to fakt bomba. Už sem doslovně přeložila text, ale protože moc nechápu, o čem přesně to má být, nechcu se pouštět do volnýho překladu. Nerada bych to Benovi zkurvila.

Nechtěl se mi dneska vařit oběd, tak sme si objednali pizzu, ale byla hnusná. Ani Anča to nechtěla jíst. A tak sem na večeři musela uvařit květák na mozeček, kterej smrděl jak žrádlo pro dikobrazy.

Hugo dneska přestěhoval ložnici, takže sme slavnostně našli jednu moji stříbrnokruhou naušnici. Druhou asi zežral skřítek chramostejík.

S Laurou sme přehodnotili žebříček největších důkazů lásky. Na prvním místě sme měli doměnku, že muž nás jistojistě bezmezně miluje, když na nás kouká, zatímco spíme. Ale dneska mi Laura psala mesu, že todle se přeřazuje na druhý místo, a největší důkaz lásky muž poskytne, když drží vlasy, zatímco děvče blije.

Vyplývá mi z toho, že dovolená na Kypru musela být úžasná.

V sobotu večer sem se dívala na Strach a hnus v Las Vegas. Do půlky filmu sem marně hledala Deppa.

Pošuci, samomluvci a lezby

Furt přemýšlím, jestli jako mám jít na ty Linkiny nebo ne. Zatím to vypadá tak, že si pudu stoupnout před velodrom, abych je aspoň slyšela, ale abych nemusela platit za to, že je uvidím. Protože vidět Benningtona a celou tu sebranku, včetně Enter Shikari zase není takový terno. S Benningtonem si navíc nijak mohutně nerozumíme, takže ani netoužím být mu nějak nablízku a votřískat si žebra o zábrany.

Včera byl divnej den. A to je třináctýho až dneska. Rozhodla sem se, že si nechám vytisknout blogový zápisky, pro případ, že by teroristi zničili internet. Musela sem to nejdřív upravit, aby to bylo ke čtení, což mi zabralo dva dny, vyhodit z tama některý zbytečnosti, a celkově to dát do kupy. Na konci procesu to dělalo přes třista stránek. Včera sem to teda konečně měla všechno hotový a rozhodla sem se, že pudu do města, nechat to vytisknout. Kromě toho sem si nutně potřebovala koupit naušnice, protože je nutně potřebuju do Prahy, a nějak mi nejsou souzený. Měla sem takový stříbrný hvězdy s diamantem. Pravým, samozřejmě. Dotáhla mě do toho obchodu pro hvězdný náušnice Laura, která si tam chtěla koupit naušnice ve tvaru .... Stroboskopu. Jak se říká takové té diskotékové kouli, co vrhá na plac ty prasátka? Nevím. Takže chtěla naušnice, co sou zmenšený diskotékový koule. A mně tam našla ty hvězdný, a řekla, že si je musím koupit, a já sem si je teda koupila. Hned jak sem vyšla na ulici, jedna mi spadla na chodník, a mezi sněhem a břečkou se mi blbě hledala. Nakonec sem ji ale našla, byla sem šťastná a spokojená, protože hvězdičky stály nemalý peníz. Za týden ale se mi zase ta jedna uličnice ztratila a nenašla sem ji doteď. Šla sem si teda koupit bižuterijní náušnice. U jedněch mně upadlo zavírátko, druhý se odřely, třetí zkorodovaly, další byly hrozně těžký. Pak sem si řekla, že je potřeba koupit stříbro a pořídila sem krásný, lehký stříbrný kruhy. Který se mi zase ztratily. V krabici od sušenek mám jedny emo naušnice, červený s růžovou lebkou...ehm. Ty sou samozřejmě nepoužitelný. A jedny jakýsi kytičky, který už bych se neodvážila použít. Jo, a ještě jedny dlouhý, kde na čtyřech řetízkách visí čtyři křížky, ale ty sem v uchu v životě neměla, protože když sem si je přinesla domů, došlo mi, že já kříže nosit nemůžu, a nebudu.

Tolik k historii naušnic, a jedeme dál. Takže sem se rozhodla nechat si vytisknout blogový žgryndy. Protože ať mám za pár let co číst. Dycky sem ty věci na tisk nosila na disketě, ale tentokrát se mi to na disketu nevešlo. Čučela sem na to jak péro z gauče, a říkala sem si, jak sem technologicky pozadu, a z mýho disketovýho myšlení sem byla v šoku. Jako normální člověk sem to teda nakonec vypálila na cédo a vydala se do města. Cesta emhádé strašná. S empétrojkou věčný problém. Nemám ráda ty šušně do uší, protože vypadávají, a taky nejsou moc pohodlný. Když mám zase normální sluchátka, který mám jako zaháklý za uši, tak je moc neslyším. Musím je mít hodně nahlas, ale i tak je mi to v šalině houby platný, protože šalina prostě dělá bordel. Pro mě by byl ideální kompromis špunty do uší s držákem přes hlavu, ale ty stojí sedum stovek. A to už bych si teda raději koupila Kossy, traktoristický sluchátka. Ty sou vážně boží. Nejhorší na letních dnech je, že když už je hvězdná konstelace tak dobrá, že nikdo z cestujících mohutně nesmrdí, tak zaručeně někdo bude přehnaně vonět. Což je prašť jak uhoď. Protože mařka přeplácaná Opiem je stejně na blití jako prochcaný bezdomovec.

Dorazila sem teda do kopírovacího centra. Fronta až do prdele. Chytla sem z toho tik do oka. Nesnáším čekat. Nenávidím fronty. Znervózňujou mě a motá se mně v nich hlava. U pultu stál nějakej kořínek, už od prvního pohledu bylo zřejmý, že to nemá v hlavě v pořádku. „Héééj, máš dobrý vlasy." Zahulákal na mě. „Kolik to stálo?"

Zakroutila sem očima a vyndala cédo z batohu. Pošuk si teda našel ve frontě jinou oběť. Křičel na mařku, co že to má na zádech v té tubě. Konečně na mě došla řada. Vysvětlila sem, co že to chcu. Bral to ode mě nějakej brigádník, a já sem do poslední chvíle netušila jestli je to mařka nebo borec. Beztvarý cosi. Pokémon. Hodil cédo do komplu, a nad hlavama všech ve frontě se objevila obrazovka s mým textem. A nic pěknýho tam napsanýho fakt nebylo. Ty hajzle!

„Může to být takle?" Zeptalo se to pokémoní stvoření.

„Jo, jasně." Koktla sem. Jistěže to takle může být, když sem to dva dny upravovala! Nevěřícně sem zírala na obrazovku a na text. Dělala sem, že tam nejsu. Pak obrazovka blikla a žgryndy zmizely. Díkybohu. Pokémoní dítě se dalo do tisku mýho veledíla. Prohlížela sem si v zrcadle nohy, a zjistila sem, že je mám fakt nic moc. V životě mi nepomůžou ani boty na podpatku, aby se mi hezky vytvarovaly lýtka. Nejsou katastrofický, ale nevypadají žensky. A to by nohy měly, sakra. Pošuk, co čekal vedle mě, chvilku vyřvával „ja wohl" a pak pustil z telefonu nahlas Black Sabbath. Protočila sem oči podruhé. Všichni se po sobě poplašeně dívali. Něco bych řekla, ale kořeň evidentně nebyl normální, ještě by mně dal ťafku. Spočítala sem si, že než dělat hrdinu a skončit s rozbitou hubou, lepší bude mlčet a přetrpět sabatí atak. K Pošukovi přišla zezadu taková scvrklá důchodkyně, zaťukala na něho, a řekla:

„Mohl byste to prosimvás trochu ztišit? Ono je to dost nahlas, víte...."

„To sou Sabati." Odsekl.

„Ano, ano, já vím..." Medově pravila stařenka. „Hudba je to velice hezká, ale nemohl byste to prosimvás ztišit? Víte, tady ty lidi to třeba ruší."

„Ale to je krutá hudba, fakt." Trval si na svým.

„Ano, jistě." Odkývala pohádková bytost. „Ale tady je to veřejný prostor, víte, a tak jenom jsem vás chtěla poprosit, abyste to trochu ztlumil. Víte, aspoň aby to tak nehulákalo."

„No, jasně, já to vypnu." Naparoval se Pošuk, jakože není problém.

„Né, to nemusíte vypínat, stačí když to ztlumíte." Usmála se babča.

Pošuk to teda vypnul, rozhlídl se po frontě, a s jasnou převahou zahlásil. „Já vím, že to tady všem vadilo. Jenom sem čekal, jestli se někdo ozve."

No, tak na tebe a tvoje testování sme tady všichni čekali...

Konečně dostal vytištěný vizitky. Schválně sem koukla, čím se může takovej debil živit. Na vizitkách měl uvedený: „Lidový léčitel".

Hm. Moje papíry byly vytištěný. Pokémoní křečče mi je doneslo, ať si to zkontroluju, než to dá svázat. Listovala sem papírama, a padl mi zrak na název „Bizizub a Štyftík" což způsobilo vnitřní záchvat smíchu, až se mi játra natřásaly. Koupila sem eště popisovač na céda, zaplatila a vypadla. Sláva.

Bylo děsný horko, a tak sem si šla na Svoboďák koupit sodovku. Nikam sem nespěchala, tak sem si sedla na lavičku a sledovala ty děsivý cisterny, co doprostřed navezli jako umělecký díla. Přemýšlela sem taky o Golemovi, co stojí před mekáčem, a proč má zase tak malý péro. Né že bych byla nějak... úchyl, co čučí sochám na péra, ale zaráží mě, jak sochy nahých mužů mají vzhledem k tělu vždycky neúměrně malý přirození. U Golema bych taky čekala větší souměrnost tělesných partií. No nic. Když už sme ale u toho, na co by měl Golem ptáka, že... aby mohl dělat malý hliněnky.

Týpek vedle mě na lavičce něco žvatlal. Chtěla sem mu něco vtipnýho říct, ale zarazil mě: „Toho si nevšímejte, já si mluvím sám pro sebe." Zachechtala sem se a vesele sem si upíjela svou sodovku. Týpek pokračoval v rozhovoru se svým imaginárním kámošem: „Ti říkám, ty jo, nikdy sem nebyl za hranicema. Nikdy. Furt su jenom tady. Teda....né, kecám.To bych ti kecal, jednou sem byl na hranicích s Rakouskem. Abych ti nelhal. Ale jinak sem tady patnáct let. Patnáct let! A o té vodíkové bombě sem celou tu dobu nevěděl." Smíchem mě vylítl sopel z nosu.

Zašla sem do New Yorkeru podívat se na trička. Vybrala sem si krajkový tílko, bylo super. Ale když sem viděla frontu u pokladem, táhnoucí se do nekonečna, neměla sem na to nervy, a tričko sem vrátila. Když sem vycházela z obchodu, začla sem pípat. Jako vždy. Odchytil mě teda potupně sekuriťák a prohlížel mi baťoh. Už se necítím trapně. Su zvyklá.

Koupila sem si nový náušnice. Doma sem zjistila, že sou strašně těžký, a k ničemu.

Večer sme vyrazily se Simou na pivo. Protože v lezbím baru dělala lezba, rozhodly sme se tam nejít, a večer strávit ve Sport baru. Když sme ale míjely lezbí bar, hlavní lezba seděla venku na zahrádce před barem, a jenom nás uviděla, zahulákala na Simu: „Ty kurvo, eště jednou na mě budeš hulákat z balkónu a rozbiju ti hubu!"

Sima: „No to ti došlo brzo."

Lezba: „No to mi došlo až teď, kdo to na mě hulákal."

Sima: „Já sem to nebyla. A že sis vzpomněla po dvou měsících jako...co tady děláš machry, ty krávo?"

Lezba: „A když si to ty nebyla, jak víš, že to bylo před dvouma měsícama, co?"

Sima: „Protože sem byla u toho, ne, asi..."

Lezba: „Vy dvě už tady pivo nedostanete! Vy sem ani nevkročíte! Je jasno?"

Sima: „Strč si svoje pivo do prdele, ty nádhero. Jasno?"

Potichu sem si zaplakala. Jedinej jukebox, kde byli Talenti.

Zapadly sme teda do Sport baru. Zrovna byl fotbal. Sima se celá tetelila blahem, protože U Prdule budou za čtrnáct dní hrát Kerni. Vzpomínala a vzpomínala, jak se kdysi dávno setkala se svým idolem, starým Kernem.

„A teď... teď budou v hospodě, ty vole, budeme moct s nima chlastat na baru, dovedeš to pochopit? Dovedeš si to představit?"

„Hm...." Zachrčela sem.

„Třeba s ním i budu mluvit. Já to nepřežiju, ti říkám. To nepřežiju!" Sima z toho nadšení byla šílená. No jo, hlavně že má radost.

Fotbal byl náročný. Borci řvali, pak se porvali, a rozsekali židle. Ani nevím, jak ten fotbal dopadl, a je mi to úplně jedno.

Babička si zřejmě myslí, že nemám co dělat, a tak mi na dnešek vymyslela program, že jí mám přijet umýt záda. Nic moc situace.

 

 

Nasraný smrž

Rodiče odjeli do Chorvatska. Se mají. A já se nikam na dovolenou nedostanu. Kartářka lhala.

Sima se rozhodla, že u nás s děckama spat nebudou, ale budou se chodit každý večer sprchovat. To je ta lepší varianta.

Laura je na Kypru s bohatým nabíječem. Já nemám nabíječe, a na Kypr se taky v životě nepodívám. Nemluvě o tom, že někoho bohatýho neuvidím ani z rychlíku.

Nikdo se mnou zase nechce jít na pivo, a tak si tady smutně popíjím energy drink.

Koupila sem Benovi tričko. Musela sem pro něho na poštu, a zase byl velký problém s hledáním balíku. Když sem šla zpátky, koupila sem si zmrzlinu, která byla tak hnusná, že sem musela půlku vyhodit. Když sem dorazila dom, Hugo byl zvědavej jako opica, co sem si to pořídila. Furt za mnou chodil a čekal, co vybalím. Psychicky sem to neunesla a zamčela sem se se svým balíčkem do ložnice. Řekl, že sem postižená.

V noci sem se vzbudila šíleným smíchem, protože se mi zdálo, že ňákýmu borečkovi mažu pod nos tygří mast. Za to může Eda, kterej mi nedávno vyprávěl, jak si maže tygří mast na ledviny, a vysvětloval, jak je to nejlepší věc na světě, zatímco Jája kroutila očima a měla připomínky, že celá ložnice smrdí jak laboratoř. Vzpomněla sem si, jak nám babička, když sme byli děcka, mazala tygří mast pod nos, a před spaním taky pod oči. Abysme je neotvírali.

Obarvila sem si hlavu, konečně. Stále nemůžu najít svoje úžasný náušnice. Drát k telefonu taky furt nemám. Od Hugovýho kolegy sem dostala tři trička. Dvě sou boží, ale jedno je tak brutálně zelený, že vinou odrazu od trička vypadám v obličeji jak muchomůrka zelená. Ovšem...vypadat jak smrž by bylo horší. A vypadat jak smrt...to by bylo úplně nejhorší.

Strč smrž skrz smrt.

Nasrala mě trafikantka. Táková kurva! Kupovala sem si cigára, co stály 53 korun. Dala sem jí dvoustovku. V budce s ní přebýval eště ňákej chlap. Zeptala se mě, jestli nemám ty tři koruny, tak sem dobrácky zašátrala v peněžence a dala jí tři koruny v padoších. Zafrflala na chlápka: „No, to mám tak nejradši, za tohle bych ty lidi střílela."

My vědci sme někdy natvrdlí, a tak mi ani nedošlo, že to myslí na mě. Ale já se pomstím. Vymyslím ďábelský plán. Vezmu hrst padošů a pudu si koupit Camelky. Protože vodka a pomsta nejlíp chutná studená.

Grilování a fyzikální úvahy

Zrychlil se nám internet. Což je boží. YouTube je najednou instantní. To znamená všecko hned. Nemusím čekat na žádný načítání klipů. Boží.

V pátek sem měla velký plány, jak vyrazím někam do hospody za starýma známýma a budu se dobře bavit. Jenomže odpoledne mně volal Eda, že večer se k němu staví Kes s mařkou, a budou hrát Dostihy, a jestli se nechcu přidat, a že vlastně už musím přijet, protože zkrátka musím. Představa nudnýho večera nad dostihama, a ještě ke všemu s Kesem a mařkou, to jako nebylo to pravý, co bych si od pátečního večera slibovala. Nejdřív sem řekla, že nikam nejedu, ale Eda mě ukecal, a tak sem večer naskočila na autobus, a vydala se směr vidlákov. Venkov, venkov, vůně sena, stád... Když sem vystoupila z autobusu, praštil mě přes nos smrad koní. Vydala sem se k jejich domečku a přemýšlela, jak dlouho sme se neviděli. Bylo to dost dlouho. Protože od Edy si každej musí odpočinout, aspoň jednou za rok. Teď sem teda měla tříměsíční pauzu, ale už mám zase dost sil na Edovo kamarádství. Když sem se blížila k jejich domečku, zazvonil mi mobil. Volal Eda, jestli už du a když sem řekla, že su u domku, šel mi naproti, na ulici sme se mohutně objímali, skákali sme kolem sebe, měli sme fakt radost, že se zase vidíme. Pak sme se zabořili do jakýhosi cizího záhonu růží, že budeme čuchat, a smáli sme se jak Jardi. Růže byly moc hezký a krásný, ale smrděly.

S Jájou sem se taky radostně přivítala. Míň radostně už sem se přivítala se psem, protože mi poslintal kalhoty, a neradostně sem se přivítala s Kesem a Yvet. Kes je strašně tupej, má hroznej nesmysl pro humor, a Yvet taktéž. Vrána k vráně. Já vlastně vůbec nevím, proč s nima Eda kamarádí. Fakt nechápu.

Mě ale Eda posadil do pohodlné židle, donesl mi mísu jahod (a byly dobrý jako sviňa) a sypal na mě monologem, co se všechno stalo, když sme se neviděli. Historky obsahovaly exekutory, policajty, hospodský rvačky, dluhy, opravy baráku, dodělání bazénku a vypěstování bažantích kuřat. Smála sem se až sem nemohla, pojídala sem jahody a občas kolem prošla Jája a zahlásila: „No není von střelenej?"

Pak sme si šli teda přisednout za ostatníma. Zjistila sem, že Kes s Yvet si pořídili psa. Štěně.

„To je malej vlčák?" Zeptala sem se.

„Né, to je taková čistokrevná pouliční směs." Hýkal Kes smíchem. Za mnou v závěsu přišel Eda.

„Jáňa se mě ptala jestli je Bad vlčák." Informoval Kes Edu. „Tak sem řekl, že není." Udělal dramatickou pauzu. „Že je to čistá pouliční směs." Opět se zasmál.

Jak říkám, nesmysl pro humor je absolutně horší než žádný humor. Nehumor je vlastnost. Špatný humor je trapnost.

Udělali sme oheň, přinesli škopky, vykládali sme blbiny a bylo to strašně boží. Eda mě informoval, že přijede Kykyn s mařkou. Říkala sem si, že jestli mařka bude podobnýho ražení jako Yvet, máme se na co těšit. Kykyn volal, že přejeli zastávku. Eda nebyl schopnej vysvětlit, co mají dělat, a kam mají jít.

„Jak si věděl, kde máš vystoupit, když sem ti to neřekl?" Hulákal Eda do telefonu. „Dyť tys nevěděl, kde máš vystoupit. Co? Jak deš ke mně? Jak můžeš vědět, kde já bydlím, když si tady nikdy nebyl? Cože? Jak můžeš vědět, žes přejel zastávku? Dyť vůbec nevíš, kde si měl vystoupit. Měl si mě prozvonit. Cože...kde seš? V jakým poli... di do prdele. Dyť to je sranda, někam běž a někam dojdeš. Jeli ste kolem kostela? Jak kostel uprostřed křižovatky? Tak to se musel přemístit. Kam deš? Na Hodonín?"

Vyrvala sem mu telefon z ruky. Logickýma otázkama sem zjistila, v kterým poli se nacházejí, a nasměrovala sem je správným směrem. Na přežití ve vidlákově je asi potřeba zvláštních schopností. Za chvilku dorazili. Donesli maso na gril a ňákej chlast. Kykynova mařka se menovala Peťa a byla srandovní. Sotva sme si sedli, vinou jejich zabloudění sme na sebe všichni začali chrlit historky z cestování, zážitky z taxíků a nočních tahů. Peťa vykládala: „Jednou sem zůstala úplně v noci sama na kole někde uprostřed lesa, na cestě, v Ochozu. S borcem sem se pohádala, ten mně ujel, a mně tam nechal, všude tma, já sem absolutně nevěděla, co mám dělat. Jeli sme z hospody, takže sem byla ještě ke všemu ožralá jak čolek, orientační schopnost nula. Tak sem zavolala stodvanáctku, brečela sem do telefonu, byla sem úplně politováníhodná. Tak pro mě teda poslali pátrací četu. Asi za půl hodiny mě našli policajti. Chtěli naložit to moje kolo do auta, ale nešlo jim rozmontovat, a já sem jim eště blbě radila. Takže nakonec sem musela naskočit na kolo, oni mi svítili na cestu, a tak mě vyprovodili z toho lesa. Pak sem eště musela dýchat, jestli nejsem ožralá. A když zjistili, že jo, zavolali větší auto, aby mi naložili kolo, a odvezli mě domů." Smáli sme se tomu jako banda idiotů, jenom Eda s Kykynem byli zaražení, až pak z Edy vypadlo: „Nó, kdyby se todle stalo nám, tak se proberem na záchytce, ani by se nás nikdo neptal."

„Jo, eště bysme platili litr. Žádnej odvoz domů zadara." Vztekal se Kykyn.

„Asi neumíte v telefonu znít politováníhodně." Objasnila sem záhadu hlavolamu.

Kykyn pracoval v divadle, tak se odtama známe. Já sem tam chodila za bývalým. Stejně, ta grupa lidí kolem divadla, to je úžasný. Divadlo ráda nemám. Ale co se dělo v zákulisí...ta atmosféra byla vážně skvělá. Kulisáci, zvukaři, technici, maskérky, šatnářky, barmani, herci... s těma všema se dalo po večerech chlastat, poslouchat historky, kterých bylo snad milijóny, a nikdy nedošly témata. Úžasný. Všichni ti lidi tam byli ňák tak nedospěle zábavní. Což mě naprosto vyhovovalo. Bývalej tam dělá furt. Povýšil na zvukaře. No, já mu to přeju.

Šli sme s Edou a Kykynem do kuchyně pro piva. Eda si všiml, že má Kykyn na ruce jizvu.

„Co to je? To sis udělal sám?" Vyzvídal Eda.

„Seš blbej? Su já snad ňáký emo?" Kroutil Kykyn hlavou a tahal piva z ledničky. Smáli sme se s Edou jak potrhlí, tak emo už dorazilo i ke Kykynům. Eda mně skočil na záda. „Tady Jáňa je emo! Koukej, jak je růžová, to je prostě...Pink." Křičel. Zakymácela sem se pod tím náporem, ale nakonec sem to ustála.

„Ale hovno Pink, vona je normálně Punk." Smál se Kykyn.

„A my sme normální průkopníci, už sme se koupali s Jájou v tom novým bazénku." Chlubil se Eda.

„Ty jo, to ste spíš prasata. Dyť to je špinavý...taková břečka...." Frflal Kykyn.

„No, já nevím..." Trhl Eda ramenama. „Po našem koupání vyplavala jedna ryba břichem nahoru."

„Se lekla té čistoty, kterou ste tam zanesli." Smála sem se.

„Spíš se lekla Eďana." Vmísil se do toho Kykyn.

„No mně se tam vlastně trochu vylilo pivo." Rozsekl to Eda.

Sbalili sme cigára a přesunuli se zpátky na zahradu.

Když sem pila svoje čtvrtý pivo, skočil na mě pes, a jak sem byla vratká, spadla sem z lavičky, i s flaškou. Sranda strašná, tak sem tam jenom tak ležela, tlemila na hvězdy, poslouchala kecy...a najednou sem měla nad hlavou ohňostroj. Nádhera. Odpalovali to někde z vedlejší zahrádky. Měli sme všichni takovou radost!

Pak na nás vlítl vzteklej soused, jako jestli sme ten ohňostroj dělali my. Eda řekl, že jo. Důchodec byl rozčílený nejvyšší měrou, že todle tady jako bývat nebude. Kykyn mu politicky vysvětlil, že měl zadarmo Ignis Brunensis a my ostatní sme se do toho vůbec nepletli a hodní sme byli. Potom sem si snědla svou klobásu s křenem, a tím pro mě večer končil protože sem musela jít na rozjezd.

Druhej den kocovina. Chtěla sem zajít na oslavu narozek kamarádů, protože původně to mělo být venku. Protože ale pršelo, tak se to přesunulo dovnitř, a tam sem Andulku tahat nechtěla, protože ji nerada tahám do zakouřených hospod. Pokud to de, tak se tomu vyhnu úplně. Takže sme nešly nikam.

Zato Hugo přišel zase namrdanej jak čolek. Pomalu mi v hlavě zraje plán, co a jak udělám, až za rok budu moct. Od té doby, co sem si zvykla na myšlenku, že prostě budu s Anjou sama, a pomalu sem promyslela všechny detaily, už mi to nepřipadne tak hrozný.

V neděli sem byla u rodičů na obědě. Probrali sme moje snahy o hledání práce. Zjistili sme, že moje zaměstnání by tak maximálně zaměstnalo všechny kolem, protože by museli hlídat Anju, já bych přišla o rok s dítětem. Z čtyř hodin denně by najednou bylo hodin šest, známe to... a pak by se stalo, že rodiče by se mi sypali vysílením, ječeli bysme na sebe ohledně Andulí výchovy, protože by už vůbec nebylo jasný, kdo je tady pro ni Hlavní člověk, já bych měla nervy na pochodu, že nejsem tam, kde mám být (teda s Anjou), znám to, a to všechno proto, abych si vydělala ňákých posraných šest litrů. A to bych ještě velice zainteresovaně musela odpovídat u pohovorů na vypečený otázky. Za okaz Brtníkovi dík. To sem se nasmála. Vím, že to tak chodí, ale todle...sem si sebe představila, jak sedím někde na přijímacím pohovoru, tvářím se velice křečovitě a světácky zároveň, a teď dostanu otázku:

„Nejste HIV pozitivní?" (Cože?)

„Na jakou dovolenou nejraději vzpomínáte?" (Jak se naše parta hospodských povalečů schopně sbalila a přemístili sme se do Itálie.)

„Myslíte si, že jste tvůrčí a přizpůsobivý/á? Uveďte příklady z vašeho osobního života." (Přizpůsobivá jsem, jelikož jsem manželka. A co se týče tvořivosti, umím z chleba udělat panáčky a z barev na sklo sem udělala včelky, co nám visí na lustru).

„Jak byste pěti slovy charakterizoval/a sám/sama sebe?" Nejvhodnější-pracovník-pro-váš-podnik.

Je to strašný, dělají z lidí blbce. Co je zaměstnavatelovi do toho, jak proběhla moje dovolená?

Takže se rozhodlo, že do práce prostě nepudu.

Chtěla bych vidět člověka, kterej na pohovoru řekne: „Proč bych vám měl vykládat, jestli mám radši modrou barvu nebo růžovou? Všechno co potřebujete vědět, máte v životopisu. Nebudu vám lhat, že u vás chci pracovat, protože jste nejlepší ve svým oboru. Potřebuju práci, protože potřebuju prachy. Nazdar."

Včera večer sem se dívala na Osudový dotek. Drsný. To je tak ňák to, co mně pořád leží v hlavě. Pokud by platila teorie chaosu, a zatřepotání motýlích křídel v brazilským pralese by způsobilo tajfun v Texasu, pak by třeba můj život mohlo ovlivňovat to, jakou nohou vstanu z postele, případně, jestli ráno rozsypu cukr. Pokud by teda existoval osud, a byl závislý na takových nepatrných detailech, muselo by být pro každýho člověka vytvořeno miliardy alternativních realit. Z mohutnýho přemýšlení sem nemohla usnout. Napadlo mě, co když myšlenka může způsobit taky něco takovýho? Co když nepatrná, neužitečná, vedlejší myšlenka, může dat do pohybu kolotoč osudových věcí?

Co kdyby moje myšlenka ovlivnila osud naprosto cizího člověka, někde na druhým konci zeměkoule?

To sou úvahy jak noha. Myslím že dneska zajdu do knihovny a pučím si něco o fyzice.

O tom, jak mám dobrý srdce

Chtěla sem si najít práci. Vážně jo. Ale za á sem zjistila, že sem ztratila životopis. Do novýho nevím, co napsat, protože už si ani nepamatuju, kde sem pracovala. A taky si nemůžu vzpomenout, co je to práce. Nevím, v jakým roce sem dělala kde, a co sem tam vlastně dělala. Nemluvě o tom, že bych se na životopis musela pracně fotit.

Za bé mě k smrti vystrašily některý slovní obraty v pracovních nabídkách, jako „rychlý kariérní růst" nebo „možnost postupu v hierarchii firmy". Kdo o to kurva stojí? Né tak zhurta na mě. Pak už mě procházení inzerátů unudilo natolik, že sem si řekla, že si žádnou práci nenajdu. Ovšem stav našeho konta je trapný, a tak musím přemýšlet, co s tím.

Mám teď jiný starosti. Bělím zuby. Ztratila sem náušnice. A furt nemám drát k telefonu, abych si mohla nahrát normální vyzvánění.

Včera odpoledne sem se sešla se Simou před Albertem, že jako pudem na pískoviště. Táhla sebou pochopitelně Kerol a Burdu. Kerol na mě místo pozdravu vystřelila z luku a skoro mi prostřelila krční tepnu. Burda s Anjou kšeftovali s kokynama. Sima mně oznámila, že nemá prachy, a že musí počkat na svýho chlapa, až jí je doveze. Myslela sem, že budem čekat tak pět minut. Za půl hodiny sme seděly před Albertem na skruži, vedle nás smrděl kanál, a děcka si vesele pobíhaly po trávě. Kouřily sme a čekaly na ty prachy. Kerol se nad nama houpala na stromě, Anča klackem páčila kanál a Burda dělal kotouly po psích hovnech. Probíraly sme nesmrtelnost chrousta a taky nesmrtelnost Simí tchýně. Sima už se přestěhovala, naštěstí jenom o pár baráků dál, ale byt je krutě neobyvatelný. Byla na zhroucení, že jim budou bourat jádro a betonovat podlahy, do toho se jim tam furt sere tchýně a snacha, protože bydlej ve stejným vchodě. Obývají jeden pokoj se psem, chlapem, dvouma děckama, a tchýně se snachou a jejím synem sou tam trvalý inventář. Bylo mně Simy líto, ještě mám v živé paměti, jak sme stěhovali my - a to sme si všechno mohli předem připravit. Tak sem jí řekla, že u nás od pondělka může bydlet, s děckama. Měly sme plán odjet na chatu, ale to nemůžem, protože Kerol musí chodit do školy. Takže v pondělí nás tady bude víc, počítám tak týden. Snad se srovnáme.

V pondělí sem byla s Ančou v bejby kavárně. Sima měla jít taky, ale nějak na mě zapomněla a odjela kupovat koberec, tak sem musela jít do džungle sama. Vyplácla sem se na židli, tam dycky nudou polosedím, pololežím a hrála sem hry na telefonu, zatímco Anja mlátila do panenky gumovým kladivem. Dala sem si ledový kafe a Grrrrenu. Pak už mě přestal CannonBall bavit, tak sem si šla vzít časáky. Donesla sem si jich hromadu na stolek, abych se nemusela furt zvedat, a bohužel sem je všechny přečetla. Ester Geislerová a Adéla Gondíková rozdávaly rady, jak být matkama roku. Když se k tomu přidala eště Alice Bendová, skoro sem si z toho dala ruma. Je možný, že někdo do časopisu napíše dotaz, že má obavy, že má rakovinu, protože má jedno prso menší? Je možný, že se ňáká blbka ptá, jestli bude moct kojit když má malý prsa? Sou ty lidi fakt tak blbí, nebo si to v té redakci vymýšlí? Já nevím.... Kdybych si kupovala takovýhle časáky, musela bych si připadat jak Nadmozek. A to si o svojí chytrosti nemyslím nic extra.

Pak sem narazila na článek, který popisoval výběr jmen, a jak je to všechno strašně jednoduchý, vpodstatě, a tak sem si vzpomněla na svýho Benjamína Benyho a skoro sem si toho ruma dala. Myslím na to furt a často, kdykoliv vidím malý dítě, kočárek, chlapečka v rifličkách s laclem...Zajímalo by mě, jestli to vůbec někdy přejde. Protože jestli to přejde, už aby to bylo. Furt se mi chce brečet.

Pak přišly nějaký dvě děcka, kluk a holka, naběhly na hrací plochu a začly do Aničky šít balónkama. Anča pištěla, a brala to jako dobrou zábavu. Pak už teda né, krčila se v rožku, a oni do ní házeli balónky z bazénku. Naštěstí to tím nebolelo, protože kdyby to byly balónky těžšího kalibru, musela bych zasáhnout. To jednoznačně. Takle sem ale zase nevěděla. Nakonec sem si řekla, že když budu silná já, bude i Anýž, tak sem dělala, že nic. A za chvilku se děcka skamarádily, jezdily spolu na skluzavce, vodily se za ruce, lezly do domečku a vařily „dort". Bylo to super, Anča byla tak šťastná.

Naproti přes chodbu je obchůdek s oblečením, tak sem tam skočila lanýžovi koupit klobouček a sukýnku. Prodává tam taková mladá holka, vypadá tak na dvacet, občas se spolu bavíme. Řekla mně, že klobouček, kterej kupuju, má pro svou dcerku taky, a mě to hrozně překvapilo, takový mladý kuře, vůbec by mě nenapadlo, že má dítě. Povídala, že jí malou hlídá mamka, a že si tady otevřela ten obchod, že pohoda, že podniká a baví ji to. A já sem jenom čučela a říkala sem, že teda musí mít odvahu, do něčeho takovýho jít, protože já bych nemohla podnikat ani náhodou.

Pak sem nad tím doma přemýšlela, že musí být úplně boží, když člověk dělá sám na sebe, úplně tak odpadne to nejhorší - zaměstnavatel. Já kdybych měla podnikat, otevřela bych si kavárnu. Menovala by se třeba Java Hut, nebo Kofíííí. Na dveře bych si dala ceduli: Zákaz vstupu obrejleným studentíkům. Protože ti sou na kavárnách to nejotravnější. Jinak sou kavárny fajn. Ale podnikat bych stejně nemohla, nemám na to prachy, ani nervy.

Včera sem na oběd dělala langoše. Protože mi pomatená Laura, co neumí vařit, poslala recept na „expres langoš". Expres langoš trval dvě hodiny. Upřímně sem ji nenáviděla. Ještě jednou mi pošle ňákej recept a je mrtvej Homolka.

Zahradní slavnost

Víkend sme strávili na zahrádce. Konala se rodinná sešlost, kdy se slavil můj a taťkův svátek. I když teď jako nevím, proč se neslavil bráchův, když se menuje stejně jako taťka. Kdo tam nebyl, nepochopí. Už dlouho sem netrávila takovou dlouhou dobu s babičkou. Pro mě je to absolutně zkouška ohněm, jelikož musím dělat, že sem skvělá, a „cute and sweet" a to já teda nejsem, višchni to vědí, jenom před babičkou se musí dělat, že sem hodná vnučka. Nemluvit sprostě, tvrářit se mile, a mluvit s babičkou. A neposlat ji do háze, když hrozí, že mi z těch šílených keců odletí dekl, ale radši si dat cigáro a vyčarovat na xichtě křeč, co by se mohla podobat úsměvu. To všechno se před babičkou dělá.

Zásadně mě oslovuje Janičko (což je změna oproti Vokurce, Rybízovi, Hlemýždí hlavě a Billy Jane), ale „Janička" mi příde nejhorší ze všech přezdívek, co sem v životě měla, a to už mi říkali i Kurva Fixa. Při oslovení „Janička" se mi vybaví film „Copak je to za vojáka" jak potká hloupá žena s Janičkou toho...no, Rodena, a zahlásí, že Janička by chtěla dělat mažoretku, a Janička se rádoby koketně usměje a zamává nalepenýma řasama. Tak to je typická Janička.

Když sme pro babičku přijeli v dohodnutou desátou hodinu, byla i s kabelou (a dvouma kilama banánů) nastoupená před důchodčím domovem. Celé naší posádce bylo jasný, že tam stepuje už od šesti. Loví chlapy, a sousedkám vykládá, jak pro ni přijede dcera, a pojedeme na zahrádku. To je její obvyklá strategie. Možná taky straší důchodce tím, že jim v obědech vozí ten ajc, do schránek hážou obálky s trhavinou a ptáci, co lítají kolem, mají všichni ptačí chřipku, a když se ňákej z nich vysere na důchodčí lavičku, tak všichni důchodci umřou.

Naložili sme teda babču do auta, a hned začla vykládat. Oslovuje nás univerzálně HaniJaniAni, aby se nemusela rozhodovat, jak se kdo menuje. „Představ si, HaniJaniAni, že ta moje sousedka, jak sem jí volala, tak umřela, a už druhej den tam byla její vnučka, a odvezla si všechen nábytek, no představ si, jak je to sprostý. Byla sem teďka v Kauft-lantě a koupila sem Haničce-Aničce dvě kila banánů, tak si pak dá, kočička moja děda to měl na té zahrádce tak rád, von tam tak rád chodil, no ale ten kopec, to už na něho potom bylo moc HaniJaniAni, musíš jít se někdy podívat na hřbitov abys věděla kde on má to okýnko no představ si byla sem v Kauft-lantě a tam ty cikáni kradou bombóny, no voni dycky roztrhnou sáček s těma hašlerkama, a normálně si jich pár vezmou tak, tak do kapsy a pak ten sáček hodí zpátky mein lieber got a já dělám že nic nevidím no představ si koupila sem Hani-Aničce dvě kila banánů tak si dá kočička."

V autě se to eště dá. Člověk nemusí moc reagovat. Jednou ale musel reagovat brácha, když vezl babičku a babička mu vesele cpala ruce před oči a strhávala mu volant. Já myslím, že v takové situaci bych to dobrovolně naprala čelním nárazem do zdi. Insane assault so sly...

Babička všem radí, a všemu nejvíc rozumí. Nejvíc ale rozumí věcem, který nikdy nedělala, například nejvíc rad má ohledně parkování auta.

Když sme se blížili k zahrádce, musela sem absolvovat procházku s babičkou a neměla sem kam utýct. Ještě tam byla mamka, taťka se strategicky táhl vzadu a dělal, že k výpravě vůbec nepatří. Za chvíli už sem mu jeho vojenskou strategii záviděla.

„HaniJaniAni, představ si že ta sousedka moje ta Anička, vona má toho syna a on se vůbec nechce ženit ona mu furt vaří a ona by tak chtěla ty vnoučata a on nic mu už je padesát no to je strašný a vona mu furt vaří a von tam chodí na ty obědy no vona je chudák no jediná moje kamarádka ta je úžasná co, představ si to takový věci teď mně volala jedna taky kamarádka že se chce se mnou sejít no ale dej pokoj s takovýma představ si HaniJani že já sem jí volala no vona furt že chce za mnou přijít a já sem jí volala v devět večer no vona vůbec nebrala telefon to mi řekni kde jako může být v takovou dobu tak sem se s ní nesešla někde trajdá po nocích no to ještě bych si takovou kamarádku dovedla domů to dej pokoj HaniJani představ si že v devět večer mi nevzala telefon to vona bude asi ňáká rajda."

A mamka: „Počkej, ona se za tebou stavila v devět večer?"

Babička: „Né HaniJani to ona se ke mně chtěla stavit jako na kafíčko no ale já sem jí volala večer v devět a ona nebyla doma no to mně vysvětli...." A furt dokola. Mamčinu strategii nechápu. Kdyby řekla „Hm". Nebo „Jo, jasně." Nemusela by to přece poslouchat znova. Doplňující otázky sou nežádoucí, nepřípustné a smrdí. Člověk si tak akorát nasere do vlastního hnízda, což v rámci přežití nikdo nepotřebuje. Když sme se uprdolili na zahrádce (Sima se furt diví, proč říkám zahrádka a né zahrada, ale to je fakt zahrádka), dorazil Pajoch s Efkou a božím dortem. Myslím, že Efka ještě nepřišla na to, že přítomnost babičky se nedá bez následků přežít, protože jinak by ten dort posypala kokainem.

Mamka udělala chytrý tah a koupila whisku. Což byl nápad měsíce.

Pila sem teda pivo a whisku a kouřila. Od babičky sem si vyslechla, že kouřím ňák moc, kromě toho se do mě všichni strefovali, že se chovám jak puberťák. Taťka řekl, že proto si nikdy nemůžu najít normálního chlapa. A měl pravdu. Babička střídavě brečela mezi řečma o dědovi, říkala nám, co všechno po něm máme. „Janičko ty máš takový tlustý nohy po dědovi." Řekla, že mám pěkný tenisky (jakože konversky) a že si taky takový koupila u vietnamců za stovku, ale že ty značky co mám na nohách se jí ani trochu nelíbí (jakože kérky). Povýšeně moralisticky vykládala, kdo se v domově tahá s kým, a jaká je to hrůza. „Představ si, že ty sousedky si dou sednout před domov na lavičku, a voni se tam navzájem mažou opalovacím krémem no jedna druhé tak natírá ty prsa to je hrůza to já bych si v životě nedovolila se tam vyslíct a opalovat se jak ňáká...co by si o mně mysleli..." Následně nato popisovala Efce jak se s dědou seznámili. Efka se zeptala, jak dlouho spolu chodili. „Jéééé..no my sme spolu chodili do Lužánek tam mě děda povalil do křa, my sme spolu tak chodili až z toho byla Jindra." A pak se zase rozčilovala, jak sousedka v devět večer není doma.

Byl to masakr motorovou pilou. Večer všichni odešli a my sme tam zůstali přes noc. Anička z toho byla celá odvázaná, a Hugovi se odtama druhej den vůbec nechtělo, zato mně jo, protože sem se těšila na sprchu a na svou postel. A hlavně taky na počítač. Anička z toho dobrodružství dostala exém. Pro nás je pobyt v přírodě vyloženě nežádoucí. Zastavili sme se eště v antroposu, a tentokrát Anička označila za babičku a dědu sousoší lovce a jelena. Koupili sme si ledovou tříšt a já sem si pak na zastávce málem sedla do hovna. Když sme jeli zpátky domů, Anča v tralaláku usnula, a já sem se probrala, protože začly padat kroupy a pršelo, a na mě tekly proudy vody ze špatně utěsněnýho okna, a já sem z toho měla prdel, a šílenou radost, mokrá sem byla jako svišť, a naproti mně seděl takovej vysmátej děda, furt se na mě díval, a smál se, a já sem měla radost, že po dlouhé době vidím někoho, kdo se nebojí se smát, a tak sem se na něho smála taky, ovšem po půlhodině mi už důchodčí úsměv připadal divný, a pak mi došlo, že pan smíšek má úsměv zřejmě vykouzlený zkřivením obličeje následkem mozkové mrtvice. Troleják se brodil slušnýma kalužema, protože byly ucpaný kanály, takže to vypadalo jako projížďka gondolou. Uprostřed cesty nám oznámil, že mu nejdou zavřít dveře, a že musíme počkat a přesednout na jiný troleják, až pojede. A tak sme seděli v tom porouchaným bazmeku, otevřenýma dveřma dovnitř lilo, a lidi se tomu smáli, a začli si mezi sebou povídat. Snažili se zavřít aspoň okýnka, ale nešlo to, a vznikla z toho hromadná komedie. Další spoj vůbec nejel, a myslím, že to ani nikomu nevadilo. Řidič si přišel taky pokecat. Pak najednou dveře šly spravit, a jelo se dál.

Když sme se konečně dostali dom, zanořila sem se do vany jak mořská vydra. Tomu říkám absolutní štěstí.

Rozhodla sem se, že na sobě udělám hormonální pokus a posunu si cyklus tak, abych nebyla menstrmonstrum na pražskou „akci kulový blesk". Zachránila mě Kočkolaňka, která mi poradila, jak to udělat, aby se mnou můj načnutý pokus netřísknul o zem. Možná že mi teda nakonec nevyrostou chlupy na dlaních.

Poslední můj pokus taky nebyl nejlepší. Rozhodla sem se, že mě nebaví žrat tak moc antiepileptik, a že se přece nic nestane, když si sama snížím dávku. Dostala sem z toho tik do oka a na očním pak složitě zkoumali, čím to je. Když sem se šla neurologovi přiznat, jenom se smál, že samoléčba postihne jednou za čas každýho pacoša.

A tak to prostě chodí. Ze zahrádkové akce se furt eště rekonstruuju, sem vděčná za to, že sem doma, a dokonce sem z toho vděku uklidila. A co je na tom úplně nejhorší, napadlo mě, že bych mohla vyžehlit. Zatím to ale zůstalo jenom u toho nápadu.