Zahradní slavnost

Víkend sme strávili na zahrádce. Konala se rodinná sešlost, kdy se slavil můj a taťkův svátek. I když teď jako nevím, proč se neslavil bráchův, když se menuje stejně jako taťka. Kdo tam nebyl, nepochopí. Už dlouho sem netrávila takovou dlouhou dobu s babičkou. Pro mě je to absolutně zkouška ohněm, jelikož musím dělat, že sem skvělá, a „cute and sweet" a to já teda nejsem, višchni to vědí, jenom před babičkou se musí dělat, že sem hodná vnučka. Nemluvit sprostě, tvrářit se mile, a mluvit s babičkou. A neposlat ji do háze, když hrozí, že mi z těch šílených keců odletí dekl, ale radši si dat cigáro a vyčarovat na xichtě křeč, co by se mohla podobat úsměvu. To všechno se před babičkou dělá.

Zásadně mě oslovuje Janičko (což je změna oproti Vokurce, Rybízovi, Hlemýždí hlavě a Billy Jane), ale „Janička" mi příde nejhorší ze všech přezdívek, co sem v životě měla, a to už mi říkali i Kurva Fixa. Při oslovení „Janička" se mi vybaví film „Copak je to za vojáka" jak potká hloupá žena s Janičkou toho...no, Rodena, a zahlásí, že Janička by chtěla dělat mažoretku, a Janička se rádoby koketně usměje a zamává nalepenýma řasama. Tak to je typická Janička.

Když sme pro babičku přijeli v dohodnutou desátou hodinu, byla i s kabelou (a dvouma kilama banánů) nastoupená před důchodčím domovem. Celé naší posádce bylo jasný, že tam stepuje už od šesti. Loví chlapy, a sousedkám vykládá, jak pro ni přijede dcera, a pojedeme na zahrádku. To je její obvyklá strategie. Možná taky straší důchodce tím, že jim v obědech vozí ten ajc, do schránek hážou obálky s trhavinou a ptáci, co lítají kolem, mají všichni ptačí chřipku, a když se ňákej z nich vysere na důchodčí lavičku, tak všichni důchodci umřou.

Naložili sme teda babču do auta, a hned začla vykládat. Oslovuje nás univerzálně HaniJaniAni, aby se nemusela rozhodovat, jak se kdo menuje. „Představ si, HaniJaniAni, že ta moje sousedka, jak sem jí volala, tak umřela, a už druhej den tam byla její vnučka, a odvezla si všechen nábytek, no představ si, jak je to sprostý. Byla sem teďka v Kauft-lantě a koupila sem Haničce-Aničce dvě kila banánů, tak si pak dá, kočička moja děda to měl na té zahrádce tak rád, von tam tak rád chodil, no ale ten kopec, to už na něho potom bylo moc HaniJaniAni, musíš jít se někdy podívat na hřbitov abys věděla kde on má to okýnko no představ si byla sem v Kauft-lantě a tam ty cikáni kradou bombóny, no voni dycky roztrhnou sáček s těma hašlerkama, a normálně si jich pár vezmou tak, tak do kapsy a pak ten sáček hodí zpátky mein lieber got a já dělám že nic nevidím no představ si koupila sem Hani-Aničce dvě kila banánů tak si dá kočička."

V autě se to eště dá. Člověk nemusí moc reagovat. Jednou ale musel reagovat brácha, když vezl babičku a babička mu vesele cpala ruce před oči a strhávala mu volant. Já myslím, že v takové situaci bych to dobrovolně naprala čelním nárazem do zdi. Insane assault so sly...

Babička všem radí, a všemu nejvíc rozumí. Nejvíc ale rozumí věcem, který nikdy nedělala, například nejvíc rad má ohledně parkování auta.

Když sme se blížili k zahrádce, musela sem absolvovat procházku s babičkou a neměla sem kam utýct. Ještě tam byla mamka, taťka se strategicky táhl vzadu a dělal, že k výpravě vůbec nepatří. Za chvíli už sem mu jeho vojenskou strategii záviděla.

„HaniJaniAni, představ si že ta sousedka moje ta Anička, vona má toho syna a on se vůbec nechce ženit ona mu furt vaří a ona by tak chtěla ty vnoučata a on nic mu už je padesát no to je strašný a vona mu furt vaří a von tam chodí na ty obědy no vona je chudák no jediná moje kamarádka ta je úžasná co, představ si to takový věci teď mně volala jedna taky kamarádka že se chce se mnou sejít no ale dej pokoj s takovýma představ si HaniJani že já sem jí volala no vona furt že chce za mnou přijít a já sem jí volala v devět večer no vona vůbec nebrala telefon to mi řekni kde jako může být v takovou dobu tak sem se s ní nesešla někde trajdá po nocích no to ještě bych si takovou kamarádku dovedla domů to dej pokoj HaniJani představ si že v devět večer mi nevzala telefon to vona bude asi ňáká rajda."

A mamka: „Počkej, ona se za tebou stavila v devět večer?"

Babička: „Né HaniJani to ona se ke mně chtěla stavit jako na kafíčko no ale já sem jí volala večer v devět a ona nebyla doma no to mně vysvětli...." A furt dokola. Mamčinu strategii nechápu. Kdyby řekla „Hm". Nebo „Jo, jasně." Nemusela by to přece poslouchat znova. Doplňující otázky sou nežádoucí, nepřípustné a smrdí. Člověk si tak akorát nasere do vlastního hnízda, což v rámci přežití nikdo nepotřebuje. Když sme se uprdolili na zahrádce (Sima se furt diví, proč říkám zahrádka a né zahrada, ale to je fakt zahrádka), dorazil Pajoch s Efkou a božím dortem. Myslím, že Efka ještě nepřišla na to, že přítomnost babičky se nedá bez následků přežít, protože jinak by ten dort posypala kokainem.

Mamka udělala chytrý tah a koupila whisku. Což byl nápad měsíce.

Pila sem teda pivo a whisku a kouřila. Od babičky sem si vyslechla, že kouřím ňák moc, kromě toho se do mě všichni strefovali, že se chovám jak puberťák. Taťka řekl, že proto si nikdy nemůžu najít normálního chlapa. A měl pravdu. Babička střídavě brečela mezi řečma o dědovi, říkala nám, co všechno po něm máme. „Janičko ty máš takový tlustý nohy po dědovi." Řekla, že mám pěkný tenisky (jakože konversky) a že si taky takový koupila u vietnamců za stovku, ale že ty značky co mám na nohách se jí ani trochu nelíbí (jakože kérky). Povýšeně moralisticky vykládala, kdo se v domově tahá s kým, a jaká je to hrůza. „Představ si, že ty sousedky si dou sednout před domov na lavičku, a voni se tam navzájem mažou opalovacím krémem no jedna druhé tak natírá ty prsa to je hrůza to já bych si v životě nedovolila se tam vyslíct a opalovat se jak ňáká...co by si o mně mysleli..." Následně nato popisovala Efce jak se s dědou seznámili. Efka se zeptala, jak dlouho spolu chodili. „Jéééé..no my sme spolu chodili do Lužánek tam mě děda povalil do křa, my sme spolu tak chodili až z toho byla Jindra." A pak se zase rozčilovala, jak sousedka v devět večer není doma.

Byl to masakr motorovou pilou. Večer všichni odešli a my sme tam zůstali přes noc. Anička z toho byla celá odvázaná, a Hugovi se odtama druhej den vůbec nechtělo, zato mně jo, protože sem se těšila na sprchu a na svou postel. A hlavně taky na počítač. Anička z toho dobrodružství dostala exém. Pro nás je pobyt v přírodě vyloženě nežádoucí. Zastavili sme se eště v antroposu, a tentokrát Anička označila za babičku a dědu sousoší lovce a jelena. Koupili sme si ledovou tříšt a já sem si pak na zastávce málem sedla do hovna. Když sme jeli zpátky domů, Anča v tralaláku usnula, a já sem se probrala, protože začly padat kroupy a pršelo, a na mě tekly proudy vody ze špatně utěsněnýho okna, a já sem z toho měla prdel, a šílenou radost, mokrá sem byla jako svišť, a naproti mně seděl takovej vysmátej děda, furt se na mě díval, a smál se, a já sem měla radost, že po dlouhé době vidím někoho, kdo se nebojí se smát, a tak sem se na něho smála taky, ovšem po půlhodině mi už důchodčí úsměv připadal divný, a pak mi došlo, že pan smíšek má úsměv zřejmě vykouzlený zkřivením obličeje následkem mozkové mrtvice. Troleják se brodil slušnýma kalužema, protože byly ucpaný kanály, takže to vypadalo jako projížďka gondolou. Uprostřed cesty nám oznámil, že mu nejdou zavřít dveře, a že musíme počkat a přesednout na jiný troleják, až pojede. A tak sme seděli v tom porouchaným bazmeku, otevřenýma dveřma dovnitř lilo, a lidi se tomu smáli, a začli si mezi sebou povídat. Snažili se zavřít aspoň okýnka, ale nešlo to, a vznikla z toho hromadná komedie. Další spoj vůbec nejel, a myslím, že to ani nikomu nevadilo. Řidič si přišel taky pokecat. Pak najednou dveře šly spravit, a jelo se dál.

Když sme se konečně dostali dom, zanořila sem se do vany jak mořská vydra. Tomu říkám absolutní štěstí.

Rozhodla sem se, že na sobě udělám hormonální pokus a posunu si cyklus tak, abych nebyla menstrmonstrum na pražskou „akci kulový blesk". Zachránila mě Kočkolaňka, která mi poradila, jak to udělat, aby se mnou můj načnutý pokus netřísknul o zem. Možná že mi teda nakonec nevyrostou chlupy na dlaních.

Poslední můj pokus taky nebyl nejlepší. Rozhodla sem se, že mě nebaví žrat tak moc antiepileptik, a že se přece nic nestane, když si sama snížím dávku. Dostala sem z toho tik do oka a na očním pak složitě zkoumali, čím to je. Když sem se šla neurologovi přiznat, jenom se smál, že samoléčba postihne jednou za čas každýho pacoša.

A tak to prostě chodí. Ze zahrádkové akce se furt eště rekonstruuju, sem vděčná za to, že sem doma, a dokonce sem z toho vděku uklidila. A co je na tom úplně nejhorší, napadlo mě, že bych mohla vyžehlit. Zatím to ale zůstalo jenom u toho nápadu.