Grilování a fyzikální úvahy

Zrychlil se nám internet. Což je boží. YouTube je najednou instantní. To znamená všecko hned. Nemusím čekat na žádný načítání klipů. Boží.

V pátek sem měla velký plány, jak vyrazím někam do hospody za starýma známýma a budu se dobře bavit. Jenomže odpoledne mně volal Eda, že večer se k němu staví Kes s mařkou, a budou hrát Dostihy, a jestli se nechcu přidat, a že vlastně už musím přijet, protože zkrátka musím. Představa nudnýho večera nad dostihama, a ještě ke všemu s Kesem a mařkou, to jako nebylo to pravý, co bych si od pátečního večera slibovala. Nejdřív sem řekla, že nikam nejedu, ale Eda mě ukecal, a tak sem večer naskočila na autobus, a vydala se směr vidlákov. Venkov, venkov, vůně sena, stád... Když sem vystoupila z autobusu, praštil mě přes nos smrad koní. Vydala sem se k jejich domečku a přemýšlela, jak dlouho sme se neviděli. Bylo to dost dlouho. Protože od Edy si každej musí odpočinout, aspoň jednou za rok. Teď sem teda měla tříměsíční pauzu, ale už mám zase dost sil na Edovo kamarádství. Když sem se blížila k jejich domečku, zazvonil mi mobil. Volal Eda, jestli už du a když sem řekla, že su u domku, šel mi naproti, na ulici sme se mohutně objímali, skákali sme kolem sebe, měli sme fakt radost, že se zase vidíme. Pak sme se zabořili do jakýhosi cizího záhonu růží, že budeme čuchat, a smáli sme se jak Jardi. Růže byly moc hezký a krásný, ale smrděly.

S Jájou sem se taky radostně přivítala. Míň radostně už sem se přivítala se psem, protože mi poslintal kalhoty, a neradostně sem se přivítala s Kesem a Yvet. Kes je strašně tupej, má hroznej nesmysl pro humor, a Yvet taktéž. Vrána k vráně. Já vlastně vůbec nevím, proč s nima Eda kamarádí. Fakt nechápu.

Mě ale Eda posadil do pohodlné židle, donesl mi mísu jahod (a byly dobrý jako sviňa) a sypal na mě monologem, co se všechno stalo, když sme se neviděli. Historky obsahovaly exekutory, policajty, hospodský rvačky, dluhy, opravy baráku, dodělání bazénku a vypěstování bažantích kuřat. Smála sem se až sem nemohla, pojídala sem jahody a občas kolem prošla Jája a zahlásila: „No není von střelenej?"

Pak sme si šli teda přisednout za ostatníma. Zjistila sem, že Kes s Yvet si pořídili psa. Štěně.

„To je malej vlčák?" Zeptala sem se.

„Né, to je taková čistokrevná pouliční směs." Hýkal Kes smíchem. Za mnou v závěsu přišel Eda.

„Jáňa se mě ptala jestli je Bad vlčák." Informoval Kes Edu. „Tak sem řekl, že není." Udělal dramatickou pauzu. „Že je to čistá pouliční směs." Opět se zasmál.

Jak říkám, nesmysl pro humor je absolutně horší než žádný humor. Nehumor je vlastnost. Špatný humor je trapnost.

Udělali sme oheň, přinesli škopky, vykládali sme blbiny a bylo to strašně boží. Eda mě informoval, že přijede Kykyn s mařkou. Říkala sem si, že jestli mařka bude podobnýho ražení jako Yvet, máme se na co těšit. Kykyn volal, že přejeli zastávku. Eda nebyl schopnej vysvětlit, co mají dělat, a kam mají jít.

„Jak si věděl, kde máš vystoupit, když sem ti to neřekl?" Hulákal Eda do telefonu. „Dyť tys nevěděl, kde máš vystoupit. Co? Jak deš ke mně? Jak můžeš vědět, kde já bydlím, když si tady nikdy nebyl? Cože? Jak můžeš vědět, žes přejel zastávku? Dyť vůbec nevíš, kde si měl vystoupit. Měl si mě prozvonit. Cože...kde seš? V jakým poli... di do prdele. Dyť to je sranda, někam běž a někam dojdeš. Jeli ste kolem kostela? Jak kostel uprostřed křižovatky? Tak to se musel přemístit. Kam deš? Na Hodonín?"

Vyrvala sem mu telefon z ruky. Logickýma otázkama sem zjistila, v kterým poli se nacházejí, a nasměrovala sem je správným směrem. Na přežití ve vidlákově je asi potřeba zvláštních schopností. Za chvilku dorazili. Donesli maso na gril a ňákej chlast. Kykynova mařka se menovala Peťa a byla srandovní. Sotva sme si sedli, vinou jejich zabloudění sme na sebe všichni začali chrlit historky z cestování, zážitky z taxíků a nočních tahů. Peťa vykládala: „Jednou sem zůstala úplně v noci sama na kole někde uprostřed lesa, na cestě, v Ochozu. S borcem sem se pohádala, ten mně ujel, a mně tam nechal, všude tma, já sem absolutně nevěděla, co mám dělat. Jeli sme z hospody, takže sem byla ještě ke všemu ožralá jak čolek, orientační schopnost nula. Tak sem zavolala stodvanáctku, brečela sem do telefonu, byla sem úplně politováníhodná. Tak pro mě teda poslali pátrací četu. Asi za půl hodiny mě našli policajti. Chtěli naložit to moje kolo do auta, ale nešlo jim rozmontovat, a já sem jim eště blbě radila. Takže nakonec sem musela naskočit na kolo, oni mi svítili na cestu, a tak mě vyprovodili z toho lesa. Pak sem eště musela dýchat, jestli nejsem ožralá. A když zjistili, že jo, zavolali větší auto, aby mi naložili kolo, a odvezli mě domů." Smáli sme se tomu jako banda idiotů, jenom Eda s Kykynem byli zaražení, až pak z Edy vypadlo: „Nó, kdyby se todle stalo nám, tak se proberem na záchytce, ani by se nás nikdo neptal."

„Jo, eště bysme platili litr. Žádnej odvoz domů zadara." Vztekal se Kykyn.

„Asi neumíte v telefonu znít politováníhodně." Objasnila sem záhadu hlavolamu.

Kykyn pracoval v divadle, tak se odtama známe. Já sem tam chodila za bývalým. Stejně, ta grupa lidí kolem divadla, to je úžasný. Divadlo ráda nemám. Ale co se dělo v zákulisí...ta atmosféra byla vážně skvělá. Kulisáci, zvukaři, technici, maskérky, šatnářky, barmani, herci... s těma všema se dalo po večerech chlastat, poslouchat historky, kterých bylo snad milijóny, a nikdy nedošly témata. Úžasný. Všichni ti lidi tam byli ňák tak nedospěle zábavní. Což mě naprosto vyhovovalo. Bývalej tam dělá furt. Povýšil na zvukaře. No, já mu to přeju.

Šli sme s Edou a Kykynem do kuchyně pro piva. Eda si všiml, že má Kykyn na ruce jizvu.

„Co to je? To sis udělal sám?" Vyzvídal Eda.

„Seš blbej? Su já snad ňáký emo?" Kroutil Kykyn hlavou a tahal piva z ledničky. Smáli sme se s Edou jak potrhlí, tak emo už dorazilo i ke Kykynům. Eda mně skočil na záda. „Tady Jáňa je emo! Koukej, jak je růžová, to je prostě...Pink." Křičel. Zakymácela sem se pod tím náporem, ale nakonec sem to ustála.

„Ale hovno Pink, vona je normálně Punk." Smál se Kykyn.

„A my sme normální průkopníci, už sme se koupali s Jájou v tom novým bazénku." Chlubil se Eda.

„Ty jo, to ste spíš prasata. Dyť to je špinavý...taková břečka...." Frflal Kykyn.

„No, já nevím..." Trhl Eda ramenama. „Po našem koupání vyplavala jedna ryba břichem nahoru."

„Se lekla té čistoty, kterou ste tam zanesli." Smála sem se.

„Spíš se lekla Eďana." Vmísil se do toho Kykyn.

„No mně se tam vlastně trochu vylilo pivo." Rozsekl to Eda.

Sbalili sme cigára a přesunuli se zpátky na zahradu.

Když sem pila svoje čtvrtý pivo, skočil na mě pes, a jak sem byla vratká, spadla sem z lavičky, i s flaškou. Sranda strašná, tak sem tam jenom tak ležela, tlemila na hvězdy, poslouchala kecy...a najednou sem měla nad hlavou ohňostroj. Nádhera. Odpalovali to někde z vedlejší zahrádky. Měli sme všichni takovou radost!

Pak na nás vlítl vzteklej soused, jako jestli sme ten ohňostroj dělali my. Eda řekl, že jo. Důchodec byl rozčílený nejvyšší měrou, že todle tady jako bývat nebude. Kykyn mu politicky vysvětlil, že měl zadarmo Ignis Brunensis a my ostatní sme se do toho vůbec nepletli a hodní sme byli. Potom sem si snědla svou klobásu s křenem, a tím pro mě večer končil protože sem musela jít na rozjezd.

Druhej den kocovina. Chtěla sem zajít na oslavu narozek kamarádů, protože původně to mělo být venku. Protože ale pršelo, tak se to přesunulo dovnitř, a tam sem Andulku tahat nechtěla, protože ji nerada tahám do zakouřených hospod. Pokud to de, tak se tomu vyhnu úplně. Takže sme nešly nikam.

Zato Hugo přišel zase namrdanej jak čolek. Pomalu mi v hlavě zraje plán, co a jak udělám, až za rok budu moct. Od té doby, co sem si zvykla na myšlenku, že prostě budu s Anjou sama, a pomalu sem promyslela všechny detaily, už mi to nepřipadne tak hrozný.

V neděli sem byla u rodičů na obědě. Probrali sme moje snahy o hledání práce. Zjistili sme, že moje zaměstnání by tak maximálně zaměstnalo všechny kolem, protože by museli hlídat Anju, já bych přišla o rok s dítětem. Z čtyř hodin denně by najednou bylo hodin šest, známe to... a pak by se stalo, že rodiče by se mi sypali vysílením, ječeli bysme na sebe ohledně Andulí výchovy, protože by už vůbec nebylo jasný, kdo je tady pro ni Hlavní člověk, já bych měla nervy na pochodu, že nejsem tam, kde mám být (teda s Anjou), znám to, a to všechno proto, abych si vydělala ňákých posraných šest litrů. A to bych ještě velice zainteresovaně musela odpovídat u pohovorů na vypečený otázky. Za okaz Brtníkovi dík. To sem se nasmála. Vím, že to tak chodí, ale todle...sem si sebe představila, jak sedím někde na přijímacím pohovoru, tvářím se velice křečovitě a světácky zároveň, a teď dostanu otázku:

„Nejste HIV pozitivní?" (Cože?)

„Na jakou dovolenou nejraději vzpomínáte?" (Jak se naše parta hospodských povalečů schopně sbalila a přemístili sme se do Itálie.)

„Myslíte si, že jste tvůrčí a přizpůsobivý/á? Uveďte příklady z vašeho osobního života." (Přizpůsobivá jsem, jelikož jsem manželka. A co se týče tvořivosti, umím z chleba udělat panáčky a z barev na sklo sem udělala včelky, co nám visí na lustru).

„Jak byste pěti slovy charakterizoval/a sám/sama sebe?" Nejvhodnější-pracovník-pro-váš-podnik.

Je to strašný, dělají z lidí blbce. Co je zaměstnavatelovi do toho, jak proběhla moje dovolená?

Takže se rozhodlo, že do práce prostě nepudu.

Chtěla bych vidět člověka, kterej na pohovoru řekne: „Proč bych vám měl vykládat, jestli mám radši modrou barvu nebo růžovou? Všechno co potřebujete vědět, máte v životopisu. Nebudu vám lhat, že u vás chci pracovat, protože jste nejlepší ve svým oboru. Potřebuju práci, protože potřebuju prachy. Nazdar."

Včera večer sem se dívala na Osudový dotek. Drsný. To je tak ňák to, co mně pořád leží v hlavě. Pokud by platila teorie chaosu, a zatřepotání motýlích křídel v brazilským pralese by způsobilo tajfun v Texasu, pak by třeba můj život mohlo ovlivňovat to, jakou nohou vstanu z postele, případně, jestli ráno rozsypu cukr. Pokud by teda existoval osud, a byl závislý na takových nepatrných detailech, muselo by být pro každýho člověka vytvořeno miliardy alternativních realit. Z mohutnýho přemýšlení sem nemohla usnout. Napadlo mě, co když myšlenka může způsobit taky něco takovýho? Co když nepatrná, neužitečná, vedlejší myšlenka, může dat do pohybu kolotoč osudových věcí?

Co kdyby moje myšlenka ovlivnila osud naprosto cizího člověka, někde na druhým konci zeměkoule?

To sou úvahy jak noha. Myslím že dneska zajdu do knihovny a pučím si něco o fyzice.