Benne Fatale v ohrožení života

Úterní den nám usiloval o život. Nebudu moc ani zapírat, že sem měla kocovinu. Když sem si ale uvědomila, kolik piv sem za předešlý den vypila, divila sem se, že sem se při životním setkání chovala trochu normálně a nevisela sem v ožraleckým rauši Jonovi na krku. Takže druhej den ráno nic moc. Nemohla sem dospat, furt sem se dívala na ty fotky, pak sem zapla MTV (odkdy je MTV tak zajebaně diskofilní?), a snažila sem se přečíst v časáku něco chytrýho, například článek o tom, jestli byli neandrtálci zrzaví. V osum se vzbudila Laura. Smála se mně že tam mouzuju už od čtyř.

Udělaly sme si hotelovou diskotéku, natočily klip k Madonně, a pak se odebraly na snídani. Dole v jídelně eště nikdo nebyl. Sedly sme si ke svým obloženým talířkům, a já sem si konečně mohutně nalila kafe. Tlemila sem jako puk do skleničky s džusem a pak ze mě zase vypadlo: „Ty vole, to je fakt mazec!"

Laura nakrčila obočí: „Změň repertoár, ty... Benne fatale..." Benne Fatale vzniklo když sme se malovaly před tím, než sme vyrazily za klukama. Laura říkala: „Můžu být takle namalovaná, jako femme fatale?"

Já: „Můžu být takle, jako Benne fatale?"

Laura: „Benne female."

Já: „Femme Benale."

Laura: „Femále Benále."

Já: „Doufám, že si sundá tričko."

Laura: „Kdo?"

Já: „Benále Benále."

U snídaně taktéž vládly ostříží hovory. „Proč si nespala?" Zeptala se Laura.

„Nemohla sem. Přemýšlela sem."

„O čem jako?" Zakusovala svůj rohlík.

„Sem to celý posrala....chtěla sem toho tolik říct...a měla sem čas i příležitost a neřekla sem nic. Nic, co bych chtěla. Nic skvělýho."

„To neva. Příští rok to bude lepší. Na poprvý nic není perfektní." Uklidňovala mě.

„Hm" Přikývla sem. „Nejskvělejší byl stejně Aaron. On byl zlatíčko."

„Kterej je Aaron?"

„Ten co přišel druhej. Bubeník. Vysokej. Černý vlasy."

„Ten co vypadá jako Kácha?" Smála se Laura.

„Ale né, ty seš prase." Zakroutila sem očima. „Na rozdíl od Káchy totiž...Aaron je..."

„Jebatelný." Doplnila Laura.

„No, krutě." Srkala sem kafe. „Vidělas ho bez trička?"

„Né, já sem se dívala na toho... co má ten účes .. heh, bože, co to má na hlavě?"

„Jo, Ian." Smála sem se. „Ian je krutej."

„Vypadá jak ti, co dobývali Stalingrad."

„Cože?" Smála sem se až mi drobky od pusy lítaly. „Stalingrad? Ty seš drsná."

„Vůbec sem neviděla na basáka. Jak se menuje?"

„Jon. Taky sem na něho neviděla. Ale jak sme ho potkaly, byl děsně milý, že? Úplně úžasně. Úžasně milej."

„Jo. Sem tak ráda, že seš šťastná." Tlemila se na mě. „Příště pojedem zas. Rozhodla sem se, že se s tebou stanu fanoušek číslo jedna. Až budou na Slovensku, pojedem na Slovensko. Až budou v Německu, pojedem do Německa... a až budou tady, pojedem sem znova."

„No teda." Čučela sem. „To tě tak dostali?"

„Né, ale mě to baví." Energicky na mě vytřeštila oči. „To byla skvělá akce."

„Jo. Konečně sme v životě něco dokázaly."

„Příště to bude eště větší. Rok nám stačí na to, abysme byly dokonalý. Já odjedu do zahraničí, na studijní pobyt, abych se naučila anglicky. Budem pak mluvící grůpí."

„Jo?" Zamyslela sem se. „Mimochodem, kdes byla, když sem mluvila s Aaronem a potřebovala sem tam ňákýho překladače?"

„Sem bojovala s tvým posraným foťákem přece." Trhla ramenem. „Příště ale...žádný trapný foťáky. Vezmem kameru. Né kameru. Vezmem celej štáb. Abysme se nemusely otravovat s žádným natáčením a focením. Pak budem mít klid. Spravedlivě si je rozdělíme. Ty si vemeš Šukézního a Jebatelnýho a já Milýho a Stalingradskýho."

Zasmála sem se tak, až mi kafe vlítlo do nosu. Snažila sem se zadržet smích, ale všechno bylo marný. Slzely mně oči a nemohla sem přestat. Hrozný.

Po snídani sem zaplatila a v jedenáct sme vypadly. Byly bysme na pokoji dýl, protože autobus nám jel až ve tři, ale zrovna byla stávka, tak sme se chtěly dostat na Florenc eště než se zastaví doprava. Koupily sme si teda v trafice lístky a šly čekat na šalinu. Teda - na tramvaj. Čekaly sme půl hodiny, protože vynechal jeden spoj. V našem kocovinovým rozpoložení nebyla zastávka na slunku zrovna nejlepším řešením. Začínalo mně být pěkně blbě a ty horší věci měly teprve přijít. Když sme nastoupily do tramvaje, hurá sláva, byly sme zmatený jak lesní včely a nevěděly, kde vystoupit, protože nezastavila tam, kde měla. Nějakým způsobem sme se dostaly do metra a po delší době sme i našly správný nástupiště. Frflala sem, že s jízdenkou na dvacet minut se člověk nedostane vůbec nikam, protože jenom než přeleze z nástupiště na nástupiště, těch dvacet minut je v prdeli. To už vůbec nemluvím o vražedných jezdících schodech, na který sme vůbec nebyly připravený a který nás tak brutálně vyhodily, až Laura vylítla jak ryba z Brčálníku. Získala sem zajímavý pocit, že nám Praha usiluje o život, a ani osud na nás moc hodný nebude, protože veškerý štěstí sme si vybraly předešlý den. Ale bylo to kurevský štěstí. Né, nebylo, já vím, dyť to byl osud, to sem věděla dopředu....jasně. Ale štěstí sem si patrně vybrala i s osudem. Protože úterní den v Praze byl masakr motorovou pilou. V metru Laura prohodila velice skvělou větu, že máme štěstí, protože akorát jedeme dvacet minut, a tak dokonce cestujeme legitimně. Ha ha ha. Takle se tomu smála. Z vláčku metráčku sme vyskočily, a namířily si to ven. Před nama stáli nějaký dva letci v uniformách, a letuška. Přemýšlela sem zrovna, jestli už sou talentí kluci na letišti, když k nám přišel letec a řekl: „Dobrý den, kontrola jízdenek."

Bylo mně to jedno, protože jízdenky sme přece měly. Navíc mě bolela hlava a na nějaký piloty sem náladu neměla ani trochu. Laura vytáhla naše lístky, a slyšela sem jenom: „No tak to ale...to bude za sedum stovek. Né, to není....to si nemůžete cvaknout v tramvaji a jít s tím na metro."

„Ale my nejsme z Brna." Pištěla Laura.

„Né, my sme." Opravila sem ji.

„Jo, tak sme." Zaprskala smíchem. Smích to byl ovšem hysterický. Bylo nám jasný, že sme v prdeli, a v hajzlu. Laura se snažila ty sráče ukecat. Že sme malý, blbý, a nevíme, že nejsme odtud, a že nám to takle v trafice prodali, a ve finále už byla bojovná, vymyslela si, že sme se ptaly na informacích, jaký lístek si máme koupit, a tam nám řekly, že tady ten. Pilotka se zeptala, na kterých informacích se Laura ptala.

„V trafice." Odpověděla s naprosto vážným výrazem. Letec nám začal vysvětlovat, jaký kde platí tarify, jaký kupovat jízdenky, co můžeme a nemůžeme, a to bylo tak na čtvrt hodiny. Bolely mě nohy, hlava, krk, ruce, byla sem unavená, nasraná a nechtělo se mně žít.

„Příště až sem pojedete..." Začal.

„Ale my už sem nikdy nepojedeme." Skočila sem mu do řeči. „My se na ňákou Prahu můžeme vykašlat, já už to město dosmrti nechcu vidět, chtěly sme jít eště na ten blbej most, ale nepudem nikam, děkuju."

„Tak to bude...každá sedum stovek, na místě, nebo zaplatíte devětsetpadesát na složenku."

Na složenku? Já se složím, ty vole. Laura přestala hrát nablblou turistku (což sme ale ve skutečnosti byly) a nasrala se taky.

„Já se na to vyseru, nemám tady žádný peníze." Prskla na revizora.

„Tak si můžete vybrat z bankomatu." Doporučil nám.

Šly sme teda i s revizorama k bankomatu. Zatímco Laura vybírala prachy, bezmocně sem se opřela o stěnu a jenom sem nadávala. Když sme vybraly prachy, zalepily sme pokutu. Revizor mi vrátil natrhnutou stovku a to mě vytočilo teda mega. Taková vychcanost. Řekla sem mu, že to snad nemyslí vážně, a ať mně to okamžitě vymění. Vypsali nám lístečky a ještě měli drzost říct „Nashledanou". Odešli. Sedla sem si bezmocně na zem a chtělo se mi brečet. Laura seděla vedle mě, nadávaly sme a rozhodly sme se, že na Prahu sme zanevřely, že žádnej Karlův most, ani podobný vylomeniny vidět nechceme, a že před sebe hodíme kšiltovku a vyžebráme si ty peníze zpátky. Seděla sem tam úplně nepříčetná vzteky. Laura mě chtěla zvedat, protože měla obavy, aby nás tam ještě nesebrali flojdi, ale mně se nechtělo ani zvednout, ani dýchat, a už vůbec se mi nechtělo přemýšlet, co dál budeme dělat. V takových situacích mám naprosto vzteky zatemněný mozek, naštěstí ale Laura je praktický typ, a tak nás odvelela do blízkýho parku, kde sme si sedly na lavku do stínu a postupně se uklidňovaly. Z lavky nás ale brzo vystrnadili bezďáci a tak sme se musely přesunout do trávy, na slunko. Za chvilku nám z toho už solidně hrabalo. Rozhodly sme se, že si skočíme teda na oběd. Zašly sme teda k Českýmu Lvovi, kde sme byly den předtím. Objednaly sme si malý pivo. Donesli nám jakýsi brutální podmírák. Zavolaly sme pinklici a zeptaly se jí, kolik deci má podle ní malý pivo.

„Já nevím." Trhla ramenem.

„Cože?" Útočila Laura. „Snad tři deci, ne? Tohle sou dvě."

Žena se znalecky podívala na sklenici a hledala nějakou rysku. Která tam nebyla. Ale to by člověk musel být slepej a blbej, aby nepoznal, že to není malý pivo, ale mikro pivo. „Tak já vám to teda dotočím." Řekla nakonec neochotně.

„Né, to nechceme." Řekla Laura.

„Já vám to dotočím." Opakovala blbá žena.

„Né, nechte to tady. Vy byste nám do toho ještě plivla." Zahlásila Laura.

Vyprskla sem. To už bylo moc.

Objednaly sme si teda jídlo. Víceméně nám bylo jasný, že to dostanem s hemlama, ale bylo nám to všechno šumák. Horší bylo, že sme na to čekaly hodinu. Když už nám to donesla, nemohla sem jaksi jíst, protože sem byla absolutně bez chuti, tak sem do toho dvakrát rýpla a tím to skončilo. Další půlhodinu sme čekaly na zaplacení. Pinklica kolem nás chodila a naprosto nás ignorovala.

Vypadly sme teda z hospody, zdeptaný, unavený, nasraný. Seděly sme na lavičce v parku, křečovitě sme k sobě tiskly batohy, aby nás ještě někdo neokradl, a kryly sme si krky, aby nás někdo nepodřezal. Největší strach sem měla o foťák. Měla sem ho v kapse a přivázanej sukem za poutko od kalhot. Protože kdyby mi někdo ukradl foťák s mýma skvělýma fotkama, třísklo by to se mnou o zem. Bylo to to nejcennější, co sem měla. Protože už sme to v Praze nemohly dýl vydržet, šly sem na autobusák vyměnit si jízdenky na dřívější odjezd. Když sme vystály mega hroznou frontu u boudy budky Student Agency, dozvěděly sme se, že bysme tak maximálně mohly odjet o půl třetí, a ještě za ňákej poplatek. Laura na mě prosebně upnula oči, ale mě chytl amok, že Praha už ze mě žádný prachy nedostane, a že teda žádný takový. Laura volala celá nešťastná nabíječovi, a vykládala mu, jak sme nešťastný. Ten nám doporučil nějakou dobrou hospodu, kde nás zaručeně neokradou. Vydaly sme se tam teda. Hospoda byla zavřená. Skutečně, tam nás teda neokradli. Vrátily sme se na autobusák, a čekaly tam hodinu. Musela sem číst nablblý ženský časopisy, a měla sem dost. Třeba Žena a Život - dopisy čtenářek: „Nikdy jsem nemohla manžela donutit, aby si přečetl nějaký ženský časopis, ale od doby, co jsem mu ukázala Ženu a Život, ji chce číst vždy první. Najde tam spoustu zajímavých článků, a na základě vašich reportáží se spolu bavíme o módě a životním stylu." Tak to sis, kamarádko braško, vzala buznu.

Autobus dojel, když už sme měly prdele rozmasakrovaný od sezení na lavičce s nějakýma šprušlema. A dozvěděly sme se, že nejede přímo do Brna, ale bere to přes Jihlavu. Neměla sem ani energii na to, abych umřela. V autobusu sem si do empétrojky dvakrát dala vybitou baterku. Vůbec sem ani nevěřila, že dojedem živý a zdravý.

Když nás autobus vysypal v Brně u Grandu, štěstím sem líbala pochcanou zem nástupiště.