O tom, jak mám dobrý srdce

Chtěla sem si najít práci. Vážně jo. Ale za á sem zjistila, že sem ztratila životopis. Do novýho nevím, co napsat, protože už si ani nepamatuju, kde sem pracovala. A taky si nemůžu vzpomenout, co je to práce. Nevím, v jakým roce sem dělala kde, a co sem tam vlastně dělala. Nemluvě o tom, že bych se na životopis musela pracně fotit.

Za bé mě k smrti vystrašily některý slovní obraty v pracovních nabídkách, jako „rychlý kariérní růst" nebo „možnost postupu v hierarchii firmy". Kdo o to kurva stojí? Né tak zhurta na mě. Pak už mě procházení inzerátů unudilo natolik, že sem si řekla, že si žádnou práci nenajdu. Ovšem stav našeho konta je trapný, a tak musím přemýšlet, co s tím.

Mám teď jiný starosti. Bělím zuby. Ztratila sem náušnice. A furt nemám drát k telefonu, abych si mohla nahrát normální vyzvánění.

Včera odpoledne sem se sešla se Simou před Albertem, že jako pudem na pískoviště. Táhla sebou pochopitelně Kerol a Burdu. Kerol na mě místo pozdravu vystřelila z luku a skoro mi prostřelila krční tepnu. Burda s Anjou kšeftovali s kokynama. Sima mně oznámila, že nemá prachy, a že musí počkat na svýho chlapa, až jí je doveze. Myslela sem, že budem čekat tak pět minut. Za půl hodiny sme seděly před Albertem na skruži, vedle nás smrděl kanál, a děcka si vesele pobíhaly po trávě. Kouřily sme a čekaly na ty prachy. Kerol se nad nama houpala na stromě, Anča klackem páčila kanál a Burda dělal kotouly po psích hovnech. Probíraly sme nesmrtelnost chrousta a taky nesmrtelnost Simí tchýně. Sima už se přestěhovala, naštěstí jenom o pár baráků dál, ale byt je krutě neobyvatelný. Byla na zhroucení, že jim budou bourat jádro a betonovat podlahy, do toho se jim tam furt sere tchýně a snacha, protože bydlej ve stejným vchodě. Obývají jeden pokoj se psem, chlapem, dvouma děckama, a tchýně se snachou a jejím synem sou tam trvalý inventář. Bylo mně Simy líto, ještě mám v živé paměti, jak sme stěhovali my - a to sme si všechno mohli předem připravit. Tak sem jí řekla, že u nás od pondělka může bydlet, s děckama. Měly sme plán odjet na chatu, ale to nemůžem, protože Kerol musí chodit do školy. Takže v pondělí nás tady bude víc, počítám tak týden. Snad se srovnáme.

V pondělí sem byla s Ančou v bejby kavárně. Sima měla jít taky, ale nějak na mě zapomněla a odjela kupovat koberec, tak sem musela jít do džungle sama. Vyplácla sem se na židli, tam dycky nudou polosedím, pololežím a hrála sem hry na telefonu, zatímco Anja mlátila do panenky gumovým kladivem. Dala sem si ledový kafe a Grrrrenu. Pak už mě přestal CannonBall bavit, tak sem si šla vzít časáky. Donesla sem si jich hromadu na stolek, abych se nemusela furt zvedat, a bohužel sem je všechny přečetla. Ester Geislerová a Adéla Gondíková rozdávaly rady, jak být matkama roku. Když se k tomu přidala eště Alice Bendová, skoro sem si z toho dala ruma. Je možný, že někdo do časopisu napíše dotaz, že má obavy, že má rakovinu, protože má jedno prso menší? Je možný, že se ňáká blbka ptá, jestli bude moct kojit když má malý prsa? Sou ty lidi fakt tak blbí, nebo si to v té redakci vymýšlí? Já nevím.... Kdybych si kupovala takovýhle časáky, musela bych si připadat jak Nadmozek. A to si o svojí chytrosti nemyslím nic extra.

Pak sem narazila na článek, který popisoval výběr jmen, a jak je to všechno strašně jednoduchý, vpodstatě, a tak sem si vzpomněla na svýho Benjamína Benyho a skoro sem si toho ruma dala. Myslím na to furt a často, kdykoliv vidím malý dítě, kočárek, chlapečka v rifličkách s laclem...Zajímalo by mě, jestli to vůbec někdy přejde. Protože jestli to přejde, už aby to bylo. Furt se mi chce brečet.

Pak přišly nějaký dvě děcka, kluk a holka, naběhly na hrací plochu a začly do Aničky šít balónkama. Anča pištěla, a brala to jako dobrou zábavu. Pak už teda né, krčila se v rožku, a oni do ní házeli balónky z bazénku. Naštěstí to tím nebolelo, protože kdyby to byly balónky těžšího kalibru, musela bych zasáhnout. To jednoznačně. Takle sem ale zase nevěděla. Nakonec sem si řekla, že když budu silná já, bude i Anýž, tak sem dělala, že nic. A za chvilku se děcka skamarádily, jezdily spolu na skluzavce, vodily se za ruce, lezly do domečku a vařily „dort". Bylo to super, Anča byla tak šťastná.

Naproti přes chodbu je obchůdek s oblečením, tak sem tam skočila lanýžovi koupit klobouček a sukýnku. Prodává tam taková mladá holka, vypadá tak na dvacet, občas se spolu bavíme. Řekla mně, že klobouček, kterej kupuju, má pro svou dcerku taky, a mě to hrozně překvapilo, takový mladý kuře, vůbec by mě nenapadlo, že má dítě. Povídala, že jí malou hlídá mamka, a že si tady otevřela ten obchod, že pohoda, že podniká a baví ji to. A já sem jenom čučela a říkala sem, že teda musí mít odvahu, do něčeho takovýho jít, protože já bych nemohla podnikat ani náhodou.

Pak sem nad tím doma přemýšlela, že musí být úplně boží, když člověk dělá sám na sebe, úplně tak odpadne to nejhorší - zaměstnavatel. Já kdybych měla podnikat, otevřela bych si kavárnu. Menovala by se třeba Java Hut, nebo Kofíííí. Na dveře bych si dala ceduli: Zákaz vstupu obrejleným studentíkům. Protože ti sou na kavárnách to nejotravnější. Jinak sou kavárny fajn. Ale podnikat bych stejně nemohla, nemám na to prachy, ani nervy.

Včera sem na oběd dělala langoše. Protože mi pomatená Laura, co neumí vařit, poslala recept na „expres langoš". Expres langoš trval dvě hodiny. Upřímně sem ji nenáviděla. Ještě jednou mi pošle ňákej recept a je mrtvej Homolka.