Pošuci, samomluvci a lezby

Furt přemýšlím, jestli jako mám jít na ty Linkiny nebo ne. Zatím to vypadá tak, že si pudu stoupnout před velodrom, abych je aspoň slyšela, ale abych nemusela platit za to, že je uvidím. Protože vidět Benningtona a celou tu sebranku, včetně Enter Shikari zase není takový terno. S Benningtonem si navíc nijak mohutně nerozumíme, takže ani netoužím být mu nějak nablízku a votřískat si žebra o zábrany.

Včera byl divnej den. A to je třináctýho až dneska. Rozhodla sem se, že si nechám vytisknout blogový zápisky, pro případ, že by teroristi zničili internet. Musela sem to nejdřív upravit, aby to bylo ke čtení, což mi zabralo dva dny, vyhodit z tama některý zbytečnosti, a celkově to dát do kupy. Na konci procesu to dělalo přes třista stránek. Včera sem to teda konečně měla všechno hotový a rozhodla sem se, že pudu do města, nechat to vytisknout. Kromě toho sem si nutně potřebovala koupit naušnice, protože je nutně potřebuju do Prahy, a nějak mi nejsou souzený. Měla sem takový stříbrný hvězdy s diamantem. Pravým, samozřejmě. Dotáhla mě do toho obchodu pro hvězdný náušnice Laura, která si tam chtěla koupit naušnice ve tvaru .... Stroboskopu. Jak se říká takové té diskotékové kouli, co vrhá na plac ty prasátka? Nevím. Takže chtěla naušnice, co sou zmenšený diskotékový koule. A mně tam našla ty hvězdný, a řekla, že si je musím koupit, a já sem si je teda koupila. Hned jak sem vyšla na ulici, jedna mi spadla na chodník, a mezi sněhem a břečkou se mi blbě hledala. Nakonec sem ji ale našla, byla sem šťastná a spokojená, protože hvězdičky stály nemalý peníz. Za týden ale se mi zase ta jedna uličnice ztratila a nenašla sem ji doteď. Šla sem si teda koupit bižuterijní náušnice. U jedněch mně upadlo zavírátko, druhý se odřely, třetí zkorodovaly, další byly hrozně těžký. Pak sem si řekla, že je potřeba koupit stříbro a pořídila sem krásný, lehký stříbrný kruhy. Který se mi zase ztratily. V krabici od sušenek mám jedny emo naušnice, červený s růžovou lebkou...ehm. Ty sou samozřejmě nepoužitelný. A jedny jakýsi kytičky, který už bych se neodvážila použít. Jo, a ještě jedny dlouhý, kde na čtyřech řetízkách visí čtyři křížky, ale ty sem v uchu v životě neměla, protože když sem si je přinesla domů, došlo mi, že já kříže nosit nemůžu, a nebudu.

Tolik k historii naušnic, a jedeme dál. Takže sem se rozhodla nechat si vytisknout blogový žgryndy. Protože ať mám za pár let co číst. Dycky sem ty věci na tisk nosila na disketě, ale tentokrát se mi to na disketu nevešlo. Čučela sem na to jak péro z gauče, a říkala sem si, jak sem technologicky pozadu, a z mýho disketovýho myšlení sem byla v šoku. Jako normální člověk sem to teda nakonec vypálila na cédo a vydala se do města. Cesta emhádé strašná. S empétrojkou věčný problém. Nemám ráda ty šušně do uší, protože vypadávají, a taky nejsou moc pohodlný. Když mám zase normální sluchátka, který mám jako zaháklý za uši, tak je moc neslyším. Musím je mít hodně nahlas, ale i tak je mi to v šalině houby platný, protože šalina prostě dělá bordel. Pro mě by byl ideální kompromis špunty do uší s držákem přes hlavu, ale ty stojí sedum stovek. A to už bych si teda raději koupila Kossy, traktoristický sluchátka. Ty sou vážně boží. Nejhorší na letních dnech je, že když už je hvězdná konstelace tak dobrá, že nikdo z cestujících mohutně nesmrdí, tak zaručeně někdo bude přehnaně vonět. Což je prašť jak uhoď. Protože mařka přeplácaná Opiem je stejně na blití jako prochcaný bezdomovec.

Dorazila sem teda do kopírovacího centra. Fronta až do prdele. Chytla sem z toho tik do oka. Nesnáším čekat. Nenávidím fronty. Znervózňujou mě a motá se mně v nich hlava. U pultu stál nějakej kořínek, už od prvního pohledu bylo zřejmý, že to nemá v hlavě v pořádku. „Héééj, máš dobrý vlasy." Zahulákal na mě. „Kolik to stálo?"

Zakroutila sem očima a vyndala cédo z batohu. Pošuk si teda našel ve frontě jinou oběť. Křičel na mařku, co že to má na zádech v té tubě. Konečně na mě došla řada. Vysvětlila sem, co že to chcu. Bral to ode mě nějakej brigádník, a já sem do poslední chvíle netušila jestli je to mařka nebo borec. Beztvarý cosi. Pokémon. Hodil cédo do komplu, a nad hlavama všech ve frontě se objevila obrazovka s mým textem. A nic pěknýho tam napsanýho fakt nebylo. Ty hajzle!

„Může to být takle?" Zeptalo se to pokémoní stvoření.

„Jo, jasně." Koktla sem. Jistěže to takle může být, když sem to dva dny upravovala! Nevěřícně sem zírala na obrazovku a na text. Dělala sem, že tam nejsu. Pak obrazovka blikla a žgryndy zmizely. Díkybohu. Pokémoní dítě se dalo do tisku mýho veledíla. Prohlížela sem si v zrcadle nohy, a zjistila sem, že je mám fakt nic moc. V životě mi nepomůžou ani boty na podpatku, aby se mi hezky vytvarovaly lýtka. Nejsou katastrofický, ale nevypadají žensky. A to by nohy měly, sakra. Pošuk, co čekal vedle mě, chvilku vyřvával „ja wohl" a pak pustil z telefonu nahlas Black Sabbath. Protočila sem oči podruhé. Všichni se po sobě poplašeně dívali. Něco bych řekla, ale kořeň evidentně nebyl normální, ještě by mně dal ťafku. Spočítala sem si, že než dělat hrdinu a skončit s rozbitou hubou, lepší bude mlčet a přetrpět sabatí atak. K Pošukovi přišla zezadu taková scvrklá důchodkyně, zaťukala na něho, a řekla:

„Mohl byste to prosimvás trochu ztišit? Ono je to dost nahlas, víte...."

„To sou Sabati." Odsekl.

„Ano, ano, já vím..." Medově pravila stařenka. „Hudba je to velice hezká, ale nemohl byste to prosimvás ztišit? Víte, tady ty lidi to třeba ruší."

„Ale to je krutá hudba, fakt." Trval si na svým.

„Ano, jistě." Odkývala pohádková bytost. „Ale tady je to veřejný prostor, víte, a tak jenom jsem vás chtěla poprosit, abyste to trochu ztlumil. Víte, aspoň aby to tak nehulákalo."

„No, jasně, já to vypnu." Naparoval se Pošuk, jakože není problém.

„Né, to nemusíte vypínat, stačí když to ztlumíte." Usmála se babča.

Pošuk to teda vypnul, rozhlídl se po frontě, a s jasnou převahou zahlásil. „Já vím, že to tady všem vadilo. Jenom sem čekal, jestli se někdo ozve."

No, tak na tebe a tvoje testování sme tady všichni čekali...

Konečně dostal vytištěný vizitky. Schválně sem koukla, čím se může takovej debil živit. Na vizitkách měl uvedený: „Lidový léčitel".

Hm. Moje papíry byly vytištěný. Pokémoní křečče mi je doneslo, ať si to zkontroluju, než to dá svázat. Listovala sem papírama, a padl mi zrak na název „Bizizub a Štyftík" což způsobilo vnitřní záchvat smíchu, až se mi játra natřásaly. Koupila sem eště popisovač na céda, zaplatila a vypadla. Sláva.

Bylo děsný horko, a tak sem si šla na Svoboďák koupit sodovku. Nikam sem nespěchala, tak sem si sedla na lavičku a sledovala ty děsivý cisterny, co doprostřed navezli jako umělecký díla. Přemýšlela sem taky o Golemovi, co stojí před mekáčem, a proč má zase tak malý péro. Né že bych byla nějak... úchyl, co čučí sochám na péra, ale zaráží mě, jak sochy nahých mužů mají vzhledem k tělu vždycky neúměrně malý přirození. U Golema bych taky čekala větší souměrnost tělesných partií. No nic. Když už sme ale u toho, na co by měl Golem ptáka, že... aby mohl dělat malý hliněnky.

Týpek vedle mě na lavičce něco žvatlal. Chtěla sem mu něco vtipnýho říct, ale zarazil mě: „Toho si nevšímejte, já si mluvím sám pro sebe." Zachechtala sem se a vesele sem si upíjela svou sodovku. Týpek pokračoval v rozhovoru se svým imaginárním kámošem: „Ti říkám, ty jo, nikdy sem nebyl za hranicema. Nikdy. Furt su jenom tady. Teda....né, kecám.To bych ti kecal, jednou sem byl na hranicích s Rakouskem. Abych ti nelhal. Ale jinak sem tady patnáct let. Patnáct let! A o té vodíkové bombě sem celou tu dobu nevěděl." Smíchem mě vylítl sopel z nosu.

Zašla sem do New Yorkeru podívat se na trička. Vybrala sem si krajkový tílko, bylo super. Ale když sem viděla frontu u pokladem, táhnoucí se do nekonečna, neměla sem na to nervy, a tričko sem vrátila. Když sem vycházela z obchodu, začla sem pípat. Jako vždy. Odchytil mě teda potupně sekuriťák a prohlížel mi baťoh. Už se necítím trapně. Su zvyklá.

Koupila sem si nový náušnice. Doma sem zjistila, že sou strašně těžký, a k ničemu.

Večer sme vyrazily se Simou na pivo. Protože v lezbím baru dělala lezba, rozhodly sme se tam nejít, a večer strávit ve Sport baru. Když sme ale míjely lezbí bar, hlavní lezba seděla venku na zahrádce před barem, a jenom nás uviděla, zahulákala na Simu: „Ty kurvo, eště jednou na mě budeš hulákat z balkónu a rozbiju ti hubu!"

Sima: „No to ti došlo brzo."

Lezba: „No to mi došlo až teď, kdo to na mě hulákal."

Sima: „Já sem to nebyla. A že sis vzpomněla po dvou měsících jako...co tady děláš machry, ty krávo?"

Lezba: „A když si to ty nebyla, jak víš, že to bylo před dvouma měsícama, co?"

Sima: „Protože sem byla u toho, ne, asi..."

Lezba: „Vy dvě už tady pivo nedostanete! Vy sem ani nevkročíte! Je jasno?"

Sima: „Strč si svoje pivo do prdele, ty nádhero. Jasno?"

Potichu sem si zaplakala. Jedinej jukebox, kde byli Talenti.

Zapadly sme teda do Sport baru. Zrovna byl fotbal. Sima se celá tetelila blahem, protože U Prdule budou za čtrnáct dní hrát Kerni. Vzpomínala a vzpomínala, jak se kdysi dávno setkala se svým idolem, starým Kernem.

„A teď... teď budou v hospodě, ty vole, budeme moct s nima chlastat na baru, dovedeš to pochopit? Dovedeš si to představit?"

„Hm...." Zachrčela sem.

„Třeba s ním i budu mluvit. Já to nepřežiju, ti říkám. To nepřežiju!" Sima z toho nadšení byla šílená. No jo, hlavně že má radost.

Fotbal byl náročný. Borci řvali, pak se porvali, a rozsekali židle. Ani nevím, jak ten fotbal dopadl, a je mi to úplně jedno.

Babička si zřejmě myslí, že nemám co dělat, a tak mi na dnešek vymyslela program, že jí mám přijet umýt záda. Nic moc situace.