Hospodský kecy a velký přípravy

V pátek večer sem si uvařila mátový čaj a zasedla k počítači, a k lekcím angličtiny. Vůbec mě ani nenapadlo někam chodit. Volala ale Sima, že musíme jít do hospody.

„Né, já nemůžu." Kroutila sem se. „Su nachlazená, něco na mě leze...a vůbec. Nechce se mně."

„Ale já ti musím dat ty naušnice!" Šveholila Sima.

„Ach, aha...naušnice..." Povzdechla sem si. „No dobře, za čtvrt hodiny teda budu v Gambrinusu."

„Kdyžtak dáme jenom jedno..." Snažila se. Marně. Nikdy nedáme „jedno".

V hospodě bylo děsný vedro. Nevím, co to má Sima za manýry, ale nikdy nechce sedět venku. Vymlouvá se na to, že by jí byla zima, protože má většinou oblečený kraťásky, topík a žabky, ale nikdy se neobleče tak, aby na zahrádce mohla existovat. Takže dycky trčíme v největším horku uvnitř, v hospodě, kde je nesnesitelno. Když sem si postěžovala, řekla mi, že mám aspoň trénink na koncík, čímž mě utřela, a tak sem teda seděla v zakouřené, zaflusané hospodě s vydýchaným vzduchem a okýnkem sem se smutně dívala na zahrádku, jak se tam ty lidi mají.

Pindaly sme o jakýchsi bezvýznamnostech, když přišla pinklica s obávanou větou: „Mám se vás zeptat, co pijete."

Sima většinou neodhalí takovou zákeřnost, a tak vypískla: „Vodku!"

Snažila sem se to ještě zachránit: „Né, my si nedáme nic."

Sima: „Ale jo, dáme si. Dáme si vodku!"

Já: „Né, vodku teda ne. Ferneta. Citrusa."

Sima: „Né, Ferneta né. Bechera."

Já: „No, tak Bechera."

Sima: „Né, tak ty Fernety."

Já: „No tak ty Fernety."

Přinesla nám teda dva panáky, a informovala nás, že je to od „tamtěch pánů u vedlejšího stolu." Ach. Ani sem se neotáčela, bylo mně jasný, že to bude katastrofa. Podívala sem se zničeně na Simu.

„No, žádný terno." Rekapitulovala. „Takoví staří kořeni. Asi Ukrajinci. Dělňasi. Dlaždiči."

„Ježiši." Obrátila sem oči. Věděla sem, že o zábavu máme na zbytek večera postaraný, bohužel o to ale nikdo nestojí. Statečně sem se dokodrcala k vedlejšímu stolu, s panákem, že si du jako ťuknout, jelikož tak mě hospoda vychovala.

„Poď si ťuknout, kočko." Hlaholil týpek s cigárem v puse. „Sme sice staří dlaždiči, ale snad to až tak neva."

„Neva." Nenechala sem se vyvést z míry. „Na zdraví se napít můžu i s dlaždičem, no ne?"

Vrátila sem se ke stolu a Simu sem pod stolem kopla. „Příště buď zticha. Nevím, proč já to dycky odseru."

„Co jako?" Kroutila hlavou.

„Dlaždiče, a takový věci. Když du nakoupit, bojím se jít kolem baru, že na mě skočí vzteklá lezba. Nemluvím už ani o tom, že pokaždý má na mě komentáře, a každýmu kdo na zahrádce sedí, vykládá ´to je ona´, případně ´to je ta druhá´. Mám já tohle zapotřebí?"

„Na mě má taky dycky kecy." Trhla ramenem.

„Ale ty si to zasloužíš." Namířila sem na ni bojovně prst. „Už v autoškole sem všechno vyžírala. Tys opisovala značky z cedule na zdi, já sem se to všechno poctivě učila, a když si měla lepší test, eště sem tě dostala za příklad."

„Ale no tak...."

„Život není fér." Stěžovala sem si dál. „Nebaví se se mnou ani pikařka."

„Taky chodí do lezbího baru?"

„Jo, taky. Né že bych o její pozdrav nějak stála, ale pomalu, ale jistě, mě okolí začíná nesnášet, a to jenom kvůli tobě. Jediná bytost, která mě vnímala pozitivně, byl skladník v Albertovi, který mě okukoval zpoza regálů, a ten už tam nedělá."

„Kterej? Takovej ten s těma kérkama?"

„Jo, ten."

„Dyť byl strašnej."

„Jo, to byl, ale aspoň někdo dovedl ocenit, že sem....že sem...."

„Třeba tě jenom pozoroval, jestli nekradeš."

„Děkuji."

Netrvalo dlouho, a kořínci od vedlejšího stolu se přesunuli k tomu našemu. Nebyli to Ukrajinci, ale Slováci. Měla sem v sobě dvě piva a dva panáky, a začla sem být velice politická. Já. Vůbec nevím, jak sem k tomu přišla, ale vedla sem velice zajímavý monolog o politice v Chorvatsku, a v Česku, o válce v Bejrůtu a o Maďarských hranicích. Na konci svýho skvělýho vyprávění sem vyzdvihla užitečnost papírových kapesníků, dětských papírových plinek a PET lahví. Promluvila sem k národu též v tom smyslu, že hračkou generace Husákových dětí by měl být vyhlášen Merkur, a zakončila sem všechno vědeckým tématem o bělících pastách na zuby.

Pak sme se se Simou zvedly a odkráčely směr domov. Ten můj byl zase dál.

Jak sme si vesele křižovaly chodník, Sima vykládala, jak de v sobotu na nějaký večírek, a tak si vezme pěkný šaty, a boty na podpatku. A já sem z ní měla radost, a tak sem začla hulákat:

„Oh my girl
You are so hot when you walking melt snow..."

Sima mně křečovitě stiskla ruku. „Ticho! Flojdi."

Podívala sem se na silnici vedle nás. Projíždělo tam policejní auto. Ou, ups. Nebezpečně přibrzdili.

Policajt stáhl okýnko a zeptal se: „Je všechno v pořádku?"

„Ano, všechno v pořádku." Přikývla Sima a snažila se vypadat, že vůbec není naplech. Ještě jednou si nás prohlídli a pomalu odjeli.

„Hááá, to jako mysleli, jestli tě neohrožuju?" Smála sem se.

„Moc křičíš." Plácla mě po rameni.

Pak sme se rozešly, zvracet do svých domovů.

V sobotu mně bylo celej den blbě. Chtěla sem nebýt. Hlavně sem chtěla nikam nechodit, a nic nepít. Což se mi zase nesplnilo. Sima volala z večírku, že je to tam strašná nuda, že to nevydrží, a že jede pro mě, a někam spolu pudem. Když dorazila v tom společenským kostýmu, smála sem se až sem nemohla. Uchvacancující. Zajely sme teda tourbusem k Prduli, že si zarezervujem lístky na Kerny, což se nakonec stejně nestalo, protože bysme si rovnou musely koupit vstupenky, a to jako fuck off. Šla sem si teda sednout na zahrádku, a Sima se tvářila, jak kdybych ji vlekla do pralesa. Fakt nevím, co má proti zahrádkám. V podstatě nic moc se tam nedělo, potkala sem pár známých, vypila sem si svoje tři piva, a v jedenáct sem byla doma.

Dneska sem nemohla dospat a ráno sem vyskočila z postele jako střela, abych si zabalila věci do Prahy. Zjistila sem, že se mi nevlezou do mýho malýho batůžku, a tak mám dilema, jestli vyhodit rifle, anebo si vzít větší batoh. Není to ale to nejhorší. Pořád přemýšlím, jak se zbavit batohu, abych ho nemusela mít na zádech na koncíku, protože tam nebudou šatny. A batoh je děsnej opruz. Naházela sem na postel věci, který si bezpodmínečně musím vzít na koncík. Zahrnovalo to samozřejmě i věci, který budu potřebovat po koncertě. Na noční tahy po barech. Foťák, mobil, mikinu, víčko na lahev, náhradní tričko, peněženku a Bení tričko. Bezradně sem se na to dívala a snažila sem se zredukovat ty věci tak, aby batoh nebyl potřeba. Zjistila sem ale, že je to naprosto marný boj. Jediný řešení je, dat batoh Lauře.

Nevěřím tomu, že už zítra ...

Plán máme velice promakaný. V deset nám odjíždí autobus. Kolem oběda dojedem do Prahy a pak se všechno uvidí...

Oki, odjíždím teda za mužem svýho života, a nechám se dobrovolně rozsekat v davu.

Ale pokud se vrátím, a zbyde ze mě aspoň něco, podám hlášení.