Klinkini

Včera dopoledne sem se rozhodla, že bych si měla splnit svou občanskou povinnost a vydat se na Linkiny. Nikdo se mnou nechtěl jít, samozřejmě, pochopitelně, a tak sem se ve městě sešla s Markie a s holkama, který tam taky mířily. Následně bysme se eště měly potkat na talentím koncertě. Zašly sme si na pivo, a ukuly plán Beta. Plán Beta počítá s vyřazením Laury, pokud k tomu dojde. Protože Laura usíná v devět večer, všude a za všech okolností, takže už jenom pokud přežije konc, bude to pro ni nepředvídatelný výkon. Po barech už si potom asi budu chodit sama, s tím víceméně počítám. Stejně bych nemohla spat. Pokud by ale Markie s holkama chtěly taky lítat po barech, jakože říkaly že jo, tak ... pokud nás bude víc, nebojíme se vlka nic. Lauru bych mohla s klidným svědomím poslat do hotelu, protože vláčet ji sebou v noci.... To by mě jí asi bylo fakt líto. Ale uvidíme, věci se nemají plánovat.

Dále sme pomluvily talentí militantní fans, kteří sou votravní jak hovada. A přijedou z Německa. Se dycky odněkud vynoří, jezděj za nima všude. A pak dělají machry. Vetřou se do backstage, choděj na tajný koncerty, na afterparty. Doufám, že je nepotkám v baru. Votravní vopruzáci. Blbí blbci, s protekcema od Warnerů. Todle je fér?

No nic. Když sme teda dopily, rozhodly sme se přemístit na koncík. Odvezl nás tam taťka jedné z holek. Byl fakt výbornej. Děsnej sympaťák.

Když nás vysypal u Velasu, poslala sem holky dovnitř, protože chtěly vidět Enter Shikari, tak sem jim řekla, ať si dou zabrat flek, že si du sehnat lístek, a pak se tam sejdem. Že u sebe nemají telefony mě v té chvíli nenapadlo. Šly teda dovnitř, a já sem se vydala pro lístek. Koukala sem po překupníkách, a nikde nic. Až sem došla k předprodejnímu okýnku, tam to prodávali za devět stovek. Sedla sem si naproti, a říkala si, co teď... přece to nekoupím za plnou cenu. Dala sem si cígo, a najednou se tam objevil typan s ledvinkou....typickej vekslák, jak vystřiženej. Sem k němu přišla, a zeptala sem se ho, za kolik má lístky. Řekl, že za osum stovek.

„Cože?" Vypálila sem na něho. „Osum stovek?" Mě teda jako vyrazil dech, protože sem počítala tak s pěti. Těch lístků měl asi ještě deset. Zbývala půlhodina do začátku koncíku. Snažila sem se smlouvat a koupit to za pětikilo. Byl ale krutě neoblomnej. Navíc tam přišel borec, kterej koupil čtyři lupeny po těch osmi stovkách, což mi moc nehrálo do karet. Takže sem se rozhodla, že si ten lístek od toho hajzla koupím, no co už teď. Jenomže zase neměl drobný, tak sme museli valit k druhýmu překupníkovi, kterej stál před Holiday Inn. Dostala sem teda lístek, a valila si spokojeně na koncík. Sekuriťák mi samozřejmě trapně prohlížel batoh za přítomnosti štábu české televize, a jak sem musela z batohu vyndat věci, popadaly mně na zem cíga, zapalovač, sešit, telefon, peněženka a Nasivin. Sekuriťáci mi to pomohli sesbírat, potom sem si vesele šla koupit pivo a zaujmout flek na trávě. Holkám sem se nemohla dovolat, tak sem si popíjela svůj škopek, a tlemila do blba... pak sem uviděla na střeše kluky z Linkinů...Mikea a eště někoho. Buď něco natáčeli, nebo fotili, to jako nevím. Ale stoupla sem si a mávala sem. Deset minut nato si jich všimli i ostatní, byl to dobrej šrumec. Musí to být úžasný, že jenom stojí na střeše, lidi si toho všimnou a spustí hysterii. Jenom proto, že někdo stojí na střeše. Ani nemusí nic třeskutýho dělat.

Pak sem si šla vybojovat dobrý místo, abysem viděla Enter Shikari. Stála sem tak v desáté řadě, ale neviděla sem absolutně nic. Připadala sem si děsně malá. Myslím, že byla hrozná chyba, jak bylo postavený pódium. Mohlo by být tak o půl metru výš. Takle sem neviděla nic. Maximálně když kluci vyskočili. Přede mnou se cpali dva chlapi buřtama, měli blbý poznámky a byli tak trapní, že se mi chtělo nebýt. V davu vydýchanej vzduch. Entři byli dobří. Jejich hudba sice není můj styl, ale měli hafo energetický vystoupení, fakt se snažili, bylo vidět, že je to baví, a s publikem komunikovali česky (no ovšem, v rámci výslovnosti a možností), což se cení. Oproti tomu Chester se ani nenamáhal říct to blbý „ahój Brnóu". Takže nakonec sem udělala rozhodnutí, že Entři na mě udělali daleko větší dojem. Škoda jenom byla, že museli ukončit vystoupení dřív, protože dojebali bubny. Řekla sem si, že na Linkiny se tlačit v kotli nebudu. Nemělo to cenu. Viděla sem akorát záda debilů, co stáli přede mnou, a jinde bych na tom nebyla o nic líp. Takže sem vycouvala, a šla sem si koupit pivo. Když sem ale viděla fronty u hajzlů, přísahala sem si, že tenhle škopek je rozhodně můj poslední. Sedla sem si na beton, zapálila cígo, a čekala sem až se Linkinům bude chtít vylízt. Celková atmosféra koncertu stála za hovno. Jak trefně poznamenal brácha, byla to spíš atrakce, než hudební událost. Vypadalo to, jakoby se tam sjeli všichni možní vidláci z Horní Dolní, co se sešli v kravíně a zatímco ujídali na sváču chleba se salámem, někdo oznámil „Máňo, Lůďo, Blážo, Květo....pojedeme do toho Brna na ten koncert, prej to bude drsný." Bylo tam plno rodin s děckama, a plno takových....já nevím jak bych to...vidláků. Fakt mě nenapadá jiný slovo. Klasická ukázka byla mařka, co si sedla na beton vedle mě. Byla tlustá, na sobě halenku bez rukávů, na rukách se jí třepotal tuk...na sobě kalhoty od ťamanů, takový ty bílý kraťasy, a žabky. Nesla si klobásu. Na betonovej plácek si hodila deku a zahlásila na svýho chlapa, nebo co to bylo za hmotu..."Podívej se na to, všude sou ty kelímky, ty Brňáci sou ale prasata!" A prase mezi prasatama se dalo do konzumování klobásy, popíjení piva... a hodnocení celé akce stylem: „Ta hudba je moc nahlas, že...mohli by to ztišit..." Tím bylo myšlený to co šlo z repráků mezi koncíkama. Todle byl naprosto ilustrační příklad lidí, kteří se tam nacházeli. Jako...jistě, sem přesvědčená o tom, že tam byli fanoušci, ale těch byla vydatná menšina. Linkini začli hrát o půl desáté. Nad náma se stahovaly mračna, a vypadalo to, že každou chvilku začne pršet. Vetřela sem se do davu, někde vedle zvukaře. Co bych tak na Linkiny řekla...skákala sem, křičela ... pro tu chvíli sem se bavila dobře. Ale neměla sem tam pití, což byla zásadní chyba. Takže sem musela říct kořeňovi, co stál přede mnou, aby mně pučil kofolu. Jinak bych tam zdechla. Linkini ale...byli přesně to, co sem čekala. A já sem nečekala moc. Přišli, zazpívali, odešli. Dva přídavky, konec. Za hodně zdařilý považuju Bleed It Out, kdy do toho zapojili publikum a kořínek si střihl dost dobrý sólo na bubny, jinak ale...moc utahaný, příliš pomalých písniček, chvilkama nuda. Komunikace s publikem téměř žádná, třeskutý emoce nikde, energie utekla zadními vrátky. Dobrej byl zvuk a Bennington působil pěvecky hodně jistě. Ovšem není to přesně to, pro co bych si na koncert šla.

Sečteno, podtrženo... sem ráda, že sem tam byla, víckrát ale bych Linkiní koncert neabsolvovala, to už bych si spíš zašla na ty Enter Shikari.

Když koncík skončil, rozsvítily se světla, a lidi odešli přesně stejným stylem jako já... viděl sem, slyšel sem, a teď hlavně abych stihl šalinu...

Dneska sem byla u ťamanů v obchodě, podívat se, jestli nemají ňáký pěkný trička, a mařka, která tam prodávala, zrovna vykládala svůj velkolepý zážitek z koncíku druhé prodavačce: „Představ si, že jsme se tam s Ivetou jednu dobu dokonce ztratily, hihihi. Bylo to tak nahlas....to bylo příšerné. Ale dobré to bylo. Jedna holkááá vedle mě hodila Mikeovi plyšáka, a on ho zvedl, a měl z toho radost."

No, jistě. Z toho musel být Mike úplně vodvařenej. Ježiš, se stydím za ty lidi.

Teď si tady vesele popíjím mojíto, abych se dostala z kocoviny. Docela se mi to daří.

A těším se. Třeskutě se těším na talentí koncík. Protože to bude úplně jiná liga.